ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Norští vikingové dnes

 

Josef Klíma
Když Sigrid Undsetová, jedna z nejznámějších světových spisovatelek, provázela po Norsku dvojici tureckých obchodníků, ptala se jich při loučení, co se jim v její zemi nejvíc líbilo. „Že tu vůbec žijí lidé!" odpověděl jeden z nich. Je to už pěkných pár desetiletí a Turci tehdy navštívili Norsko v únoru, kdy plískanice nasadí divukrásným horám čepce z mlhy a idylické fjordy se promění v tísnivé kaňony zaplněné šedavými vlnami. Nicméně dovětek, v němž se slavná spisovatelka táže, co asi ví zahraniční turista, který shlédne letní krásy, o strašlivé zimě bez konce a bez úsvitu, o osamělosti osad a samot i o tvrdé práci lidí na moři i na pevnině - tenhle dovětek platí dodnes. Na Norsku je nejvíc patrné, jak památníky dovedou symbolizovat národ. Respektive to, co je pro národ důležité, charakteristické. Na rozdíl od Gottwaldů, Leninů či monarchů mají v Norsku památníky zcela ojedinělé - lodě.
Pradávná symbióza Nora a lodi je zákonitá. Žádný stát na světě nemá tak členité pobřeží, tak výhodné podm ínky pro budování bezpečných (a díky Golfskému proudu i nezamrzajících) přístavů a zároveň není tak nelítostně svým reliéfem k moři tlačen. Není divu, že na téměř pětkrát větší rozloze, než má současná Česká republika, žijí pouhé čtyři milióny lidí: čtyřiašedesát procent státu zabírají nehostinné hory a půldruhého procenta dokonce ledovce, proti nimž jsou ty alpské pouhými trpaslíky. Všechna významná města - Oslo, Bergen, Trondheim, Tromso a další - si cachtají nohy v moři a v moři hledali odjakživa obživu i ti, které nebyla schopná uživit pouhá tři procenta obdělávatelné půdy a čtvrtina země porostlá lesem.
Těm dávným je věnováno první muzeum lodí v Oslo: jeho ozdobou jsou tři vikingská plavidla, vyzdvižená ze starých pohřebních mohyl. Historikové se dodnes přou, pochází-li slovo VIKING od slova VÍK (zátoka) či VIG (bitva), ale v zásadě to není zase až tak důležité. Oboje má svůj smysl. Ze severských zátok se totiž koncem prvního tisíciletí objevili v Evropě muži, kteří prosluli předev ším jako válečníci. „Neměli brnění a bili se jako zuřiví vlci, kousali si do štítů a ani oheň, ani železo je nedokázaly zastrašit," vypráví jedna ze starých ság o bersercích, jejich elitních bojovnících. I jména vikingských panovníků jako Erik Krvavá sekera či Harald Krutý leccos napovídají. Zatímco výboje švédských Vikingů směřovaly především do jižní a východní oblasti Baltu a do nitra Ruska (dosáhl po velkých řekách i Kaspického a Čern ého moře), Vikingové dánští a norští se vydávali k západnímu pobřeží Evropy a odtud i do Středozemního moře. Napadali - a později i dočasně kolonizovali - Irsko, jižní Anglii i Normandii, která má po nich dodnes jméno (Norman - muž ze severu), osídlili Island i Grónsko. Kolem roku 1000, půltisíciletí před Kolumbem, dorazili až k břehům Ameriky. Bylo by ale nespravedlivé vidět jen NORWAY - krev, zkázu a touhu po kořisti. Mnohé z nich vyhnala na moře nejistá politická situace ve vlasti, zmítané spory mezi kmenovými ná- čelníky, i staré právo, podle něhož se nejstarší syn stával univerzálním dědicem rodinné usedlosti. Těm dalším nezbývalo než se poohlédnout po nových lovištích a pastvinách. A kde jinde než za mořským obzorem, když za zády se jim nelítostně tyčily hory? Ostatně ruku v ruce s dobýváním šel i obchod: NORWAY znamená původně SEVERNÍ CESTA. Pro obchodníky s tuleními kůžemi, mrožími kly i kožešinami ledních medvědů... Při všech krvavých legendách nezbývá při pohledu na štíhlé lodice ve vikingském muzeu než zatajit dech nad odvahou mužů, kteří v době, kdy Adam z Brém popisuje Norsko jako „nejvzdálenější zemí na světě", vyplouvali k zemím ještě vzdálenějším. Tam vyhazovali u břehů dřívka ze starých rodinných křesel: kde dřívka přistála - založili město. * * *
Nor, který mě svezl stopem přes hory ze švédského Sundsvalu do norského Trondheimu, toho moc nenamluvil, přestože jsme spolu strávili v autě několik hodin. Vlastně první podstatné sdělení bylo jednoslovné: „Border," řekl, když jsme prosvištěli kolem osamělého dřevěného domku v horách, kde spolu vlály švédská a norská vlajka. Podle toho slova, vlajeka změny barvy čáry na vozovce (žlutá-bílá) jsem poznal, že jsme právě překročili státní hranici. Když se to tak vezme, nejvíc mě na něm upoutaly jeho ruce. Podivné vybělené a oloupané, jako by měl nějaký ekzém. Rozpovídal se trochu, až když se před námi otevřelo moře s nezvyklou podívanou: z trondheimských doků vypravovali zrovna na vodu jednu z obřích vrtných plošin, které, ukotveny daleko od pobřeží, těží ropu a zemní plyn z mořského dna. Nebýt jeho, možná bych ani nepoznal, o co jde: gigantick á konstrukce, kterou remorkéry oblézaly jako zanedbatelní brouci, vypadala spíš jako nějaká plovoucí katedrála než prozaické technické zařízení. Mlčenlivý řidič je znal velmi důvěrně. Lámanou angličtinou mi vysvětloval, kde jsou ubikace montérů, kde zdravotní středisko, kde přistávací plocha pro vrtulníky, které v pravidelných intervalech obměňují osádku tohoto zvláštního miniměsta. Až pak z něj vylezlo, že on sám na jedné takové plošině pracoval, dokud mu drsné podnebí a slaná voda takřka nevyléčitelně nezrasovaly ruce. „Nebylo to špatný," pokyvoval hlavou. „Vydělával jsem třikrát víc než běžný Nor, byl jsem sice tři neděle v jednom kuse na moři, ale pak jsem měl zase tři neděle volno na pevnině. Kde myslíte, že jsem to volno strávil?" poprvé se zasmál. „Zase u moře. Ale dole, na jihu. Ve Španělsku, na Malorce, v Tunisu."
Bylo-li moře požehnáním Norů odjakživa, pak dvacáté století k tomuto daru přihodilo pořádný kopeček. Těžba podmořské ropy a zemního plynu rázem vyhoupla Norsko mezi nejbohatší země Evropy a předstihla, co se týče příjmů, i tradiční norská odvětví jako například loďařství či rybolov. Spolu s hustou sítí SEVERNÍ CESTA hydroelektráren, k nimž má Norsko díky svému hornatému charakteru a množství prudkých vodnatých řek ideální podmínky, pak učinila ze severské země energetickou velmoc. Norsko tak předstihlo se svými dvaceti dolary národního produktu na hlavu nejen své skandinávské sousedy Švédsko a Finsko, ale dokonce i USA. Díky vysokým daním (od třiceti procent výše) a relativně velkému podílu státu na hlavních hospodářských odvětví dosáhlo takových sociálních vymožeností, že leckdy hraničí s komunistickým snem. Podle statistik z roku 1990 připadá například na jednu nemocnici pouh ých 3500 lidí, což je 10 krát méně než v USA a 7 krát méně než v Německu. Vlaky připomínají svou čistotou a vznešeností spíš letadla, a péči o handicapované spoluobčany nejlépe charakterizuje zážitek, jehož jsem sám byl svědkem. Na jedné nevelké železni ční stanici mezi Oslem a Dunbasem přistupoval do vlaku nevidomý muž. Výpravčí nejen že jej předal průvodčímu, ale taky požádal vlakvedoucího, aby se vysílačkou spojil se stanicí, kde slepec bude vystupovat. Tam na něj opravdu čekala žena v uniformě jakési zdravotní služby. Jenže - jak říkají sami Norové - zlatá sedmdes átá léta jsou už pryč. Norsko se díky exportu energie nestalo obětí vlastního přebujelé sociální sítě, tak jak to hrozí sousednímu Švédsku. Pouze ho zasahuje táž vleklá hospodářská recese jako celou západní Evropu. Exportní omezení Evropského společenství ho nutí vyvážet místo výrobků s vysokým podílem práce pouhé polotovary nebo dokonce suroviny (např. nezpracované ryby), velké podniky stěhují produkci do zahraničí, kde je lacinější pracovní síla, nižší náklady na dopravu nebo již vybudovaná síť místních podniků a obchodů. Tedy především do Asie a v poslední době do zemí bývalého sovětského bloku. Má to dvojí dopad: jednak vytvářejí nové pracovní příležitosti v cizině a nikoli v Norsku, kde se nezaměstnanost pohybuje kolem osmi procent, jednak se jejich zisky jen málokdy zpět do Norska vracejí. „Stát dnes vlastní skoro všechny banky - a nepotřeboval k tomu ani komunistický puč jako u vás," řekl mi jeden norský bankovní úředník. „Tak dlouho banky vydávaly neuvážené úvěry, až se stát stal největším akcionářem ve většině z nich." V důsledku toho dnes chybí kapitál k novým investicím, střední a malé podniky zase neunesou vysoké úroky a ztrácejí schopnost konkurovat. Pro českého závistivce je Nor pořád ještě blahobytným občanem. Vydělá v průměru měsíčně kolem šestnácti tisíc norských korun, což je při kursu k české koruně zhruba 1 : 5 obdivuhodná sumička. Odečteme-li ale třicet procent na daně a další položky na sociální připojištění, je to už horší. A uvědomíme-li si, že třípokojový byt v norském „paneláku" stojí ;měsíčně 5-8000 norsk ých korun, už to tak radostné není. K tomu třeba školka (2-2500 NOK mě- síčně), městská doprava (1 jízda - 15 NOK), návštěva zubaře (plomba - 500 NOK, korunka 3000 NOK) a zbývá ještě míň. Platí se podíl za léky, platí se podíl za návštěvu lékaře, některé operace se platí kompletně. Třeba jen proto, že pacient nem ůže čekat až několik let, než na něj přijde řada, a nechá se operovat v cizině. Většinou si na to musí vzít půjčku, kterou pak splácí roky. Čech by šel takové jobovky nejspíš zap ít, aby se přes ně snáz přenesl. Nor nemůže. Stát uvalil na alkohol až třistaprocentní přirážku, takže zavedl v Norsku vlastně neofici ální prohibici. Možná je to tak nutné - tradiční skandinávská zádumčivost, která v sousedním Švédsku způsobila rekordní počet sebevražd, by snadno mohla změnit bývalé dobyvatele v současné notoriky... * * *
Člověk by řekl, že Nor, kterému pobyt na moři užral léta života a nakonec i ruce, má už moře plné zuby. Mýlil by se stejně jako jsem se mýlil já v případě mého mlčenlivého společníka. Když jsem se loučili, ukázal mi hrdě v zavazadlovém prostoru vozu ve vaku naplněném ledem ryby, které sám nachytal. Z vlastního člunu. Loď je pro Nora víc než jen prostřede k živobytí. Dominuje už skalním kresbám, starým téměř 3500 let, byla uctívána jako dárkyně života i jako vodní pohřebák. Vždyť za Vikingů se do lodí pohřbívalo a loď putovala jako rakev i s nebožtíkem pod zem. Do hrobu. Loď totiž byla - a stále je - pro Nory i tím nejlepším způsobem, jak se coby malý národ prosadit. Zviditelnit - řekl by Slovák. Hned vedle muzea vikingských lodí v Oslo stojí muzeum lodi FRAM. Dodnes živá součást historie dobývání obou zemských pólů, kus živé verneovky pro každého, kdo sestoupí do jejího podpalubí a nahlédne do kajut se zašlými mosaznými jmenovkami: Fridtjof Nansen, Otto Sverdrup, Roald Amundsen. Obviňují-li zlé jazyky Vikingy z toho, že jejich námořnická odvaha byla jen relativní, protože se při svých plavbách drželi pobřeží, pak tihle Vikingové z přelomu století chrabré srdce jednoznačně prokázali. Jen málokdo by si dnes troufnul na s tímhle plavidlem o rozměrech většího železni čního vagónu přeplout některé z menších moří. Natož vydat se do nedozírných končin věčného ledu a dosáhnout - už před osmi desetiletím! - i cíle nejvzdálenějšího: jižního pólu. Přičemž těžko rozhodnout, zda daleko méně slavná - to když se Nansen po neúspěšném pokusu o dobytí severního pólu pěšky vydal spolu se svým přítelem Johansenem v roce 1896 celým Severním ledovým oceánem zpět k pevnině pouze na dvou spojených eskymáckých kajacích... Jen kámen přežil slávu Římanů, Řeků i Egypťanů - ale odvážné mořeplavecké srdce Vikingů, jako by v nepravidelných dlouhodobých intervalech tepalo dál. Vedle zastřešené lodi FRAM je tu totiž ještě jeden lodní památník: legendární vory KON-TIKI a RA Thora Heyerdahla. Chcete-li je navštívit opravdu norsky, radím vám - nejezděte od radnice v Oslo autobusem, ale daleko typičtějším spojem: městskou lodí...

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group