ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MAIN STREET U.S.A

 

Určitě to znáte. Dva páry kovbojských bot v horkém prachu, v jedněch stojí nohy Toma Goodboye, v druhých Boba Badboye, ruce obou těsně nad nízko zavěšenými kolty, očí měří protivníka. Není důležité, kdo vystřelí dřív a líp - my ostatně víme, že good-boy stejně nakonec zvítězí - daleko zajímavější je pozadí klasické americké scény. Špalír baráků s kašírovanými průčelími a dveřmi do ulice. V jedněch se ustrašeně krčí holič, který právě doholil Goodboye, z druhých opatrně přihlížejí hosté z baru, odkud souboj vytáhl Badboye.
V drugstoru majitel raději narychlo stahuje rolety, aby nemusel později dloubat kulky z mýdla, v pohřebním ústavu naopak narychlo otvírají. Víme proč. Vdova květinářka už začala vít věnce (raději se staženou žaluzií) , manželka obchodníka s látkami rychle hledá v regálu krabice s kapesníčky. Holky ze salónu, které vyhlížejí za okny, jich propláčou možná dva tucty. Sklenář doufá, že ta okna neotevřou, dokud se o totéž nepostará střelba; takový byznys se hned tak nenaskytne. Místní felčar raději rovnou zamkl; jednak je opilý a jednak ví, že ho nebude třeba - kovář si naopak mne ustaraně bradu, jestli mu Tom ještě bude schopen zaplatit za podkovu na levou zadní. Jen šerifova kancelář je bezstarostně dokořán - po dřevěných schůdcích před ní capká do prachu ulice čůrek krve. Zbytek je už úplně nezajímavý, neboť vše se odehrává tady na MAIN STREET.
Víc než století suplovala americká Hlavní ulice (ve všech městech také s důslednou prostotou zvaná Main street) to, co známe ze středověké Evropy jako náměstí nebo rynk. Střed města, obchodní, společenský, duchovní a v mnoha případech i geografický. Místo, kde se odehrává téměř vše důležité, centrum, kam se jde nakoupit, projít, okounět i potkat spoluobyvatele, pobavit se i odpočinout si. Lhostejno, že evropská města se rozrůstala kruhovitě kolem centra jako srdce a americká podélně okolo první ulice a často nedokázala překro čit ani ji - princip byl tentýž. A byl to princip nejen urbanistický, nýbrž princip společenského života, přirozených vztahů: ti dva odvěcí kovbojští zastupitelé dobra a zla, kteří se na protilehlých koncích Main Street chystají ke střetu, jen symbolizovali přirozenost mezilidských vztahů. Jenže zatímco evropská města si tenhle ráz povětšinou zachovala, americká s prudkým rozvojem od počátku století ho většinou začala naopak ztrácet. Jak dobře postřehl už Jaroslav Hutka v jednom ze svých fejetonů - zatímco v Evropě je uprostřed „nic“ a kolem toho roste město, čím dál od středu, tím méně je významné z hlediska městského organismu, V Americe naopak střed vypučel drúzami výškových staveb,aleobyvatele s jejich běžnými denními pot řebami rozvoj vyháněl na předměstí., takže se město stalo jaksi „dvojtaktní“: přes den v centru přecpané a v noci mrtvé. Tenhle vývoj zahubil i fenomén zvaný „main street“. Špalír krámků, řemeslnických provozoven a lokálů odumřel, s ním i společenský život a z Main street často zbyl jen název ulice. Nová obchodní centra, stavěná na předměstích, blíž k obytným aglomeracím, už ráz main street nikdy získat nemohla. Copak se dá korzovat a smekat klobouk na parkovišti před supermarketem? Pár klasických „downtownů“ sice po Americe zbylo, ale buď ze setrvačnosti dobrého jména, které se ještě táhne (jako hudební kluby na Beal Street v Memphisu) anebo spíš pro turisty, než pro místní. Anebo sice pro místní, ale zcela specifické - jako newyorský Washington Square, zaplněný pouličními akrobaty, bohémy a dealery cracku. Zdálo by se, že praktická Amerika nad ztrátou fenoménu main street nijak nepláče, že main street nikomu nechybí - nato ž aby se snažil tohle staré specifikum v zemi, kde jsou večer staré i ranní noviny, oživit. A přece by to nebyla pravda. Potichou čku, polehoučku, tak nenápadně, že to spousta Neameričanů nepostřehla dodnes, se main street začala rodit znova.
A už začátkem šedesátých let. I když se nejmenovala Main Street, nýbrž MALL. „Mall je schopen plnit stejné potřeby, být stejným místem s možností soužití s moderní společností, jako starořecká Agora... „ (průkopník „mallové architektury Victor Gruen v roce 1960) Mall v Methuenu (stát New Hampshire) není ničím výjimeč- ný. Je o dobrých třicet let starší než nejstarší americký mall, postavený v roce 1956 kousek od Minneapolis Victorem Gruenem pro Dayton Hudson Company, daleko menší, než čtyřiasedmdes átipatrový komplex Water Tower v Chicagu, chudičký příbuzný luxusního Chestnut Mill Mallu v Bostonu a architektonicky nudný ve srovnání třeba s mallem v San Diegu, který byl celý postaven ve španělském stylu a místo procházky mezi obchody se tu můžete projíždět v dobové drožce. Obyčejný kvádr u dálnice, který by člověk mohl - nebýt poutačů - považovat za bezvýznamný sklad. Uvnitř ale rozhodně jako sklad nevypadá. Pravoúhle křížené chodby, vystlané dlaždicemi bez poskvrny a členěné keramick ými květinovými záhony na lavičková zákoutí, špalír obchodů, otvírající světelnou náruč tu s botami, tu s oděvy, tu s knihami, za výkladními skříněmi elegantní dámy pečují o manikýru jiných elegantních dam a elegantní pánové v klenotnictví se decentně snaží vyprázdnit peněženky elegantních manželů jiných elegantních dam. A uprostřed té hlavní třídy tu blýskavý ostrov vystavených automobilů, tu zase ze všech stran otevřený stánek fotografky, která právě pořizuje obrázek vyšňořené dcerky jakési vyšňořené mexikánské maminky. Na jedné křižovatce dětský koutek s králíčky v malých ohrádkách a rychloportrétistou v dřevěném altánku, na jiné se otevře voňavá ulička pizérií, koláčoven, rybích, vegetariánských a jánevímjakých bufetů, zaplněná židličkami a stolečky. To všechno by klidně mohlo opravdu připomínat skutečnou obchodní ulici malého městečka - kdyby to nebylo zastřešené. ´
To je ostatně princip mallu: od okamžiku, kdy za vámi tiše zaklapnou vstupní dveře z parkoviště, octnete se ve světě, který má bez ohledu na roční dobu, počasí či politickou situaci venku stále stejně příjemnou teplotu, či stále stejnou příjemnou vůni a stále stejnou snahu vyvolat v návštěvníkovi pocit bezpečí a útulnosti. Sotva utrousíte drobeček, hned tiše přibruslí muž s lopatkou a smetáčkem, sotva vám ukápne cola na plastikový stoleček, hned je tu jiný muž s hadříkem, sotva odhodíte pár kelímků do jednoho z nespočetných odpadkových košů, hned přibruslí dědeček s pojízdným kontejnerem a koš vyprázdní. Všichni vybaveni krom svých pracovních propriet vysílačkou v zadní kapse kalhot; zřejmě aby muž s hadříkem upozornil muže se smetáčkem, že smítko padlo na podlahu a nikoli na stolek. Klimatizace polyká nevhodné teploty a pachy, rafinované obložení polyká nevhodné zvuky a personál polyká nevhodné emoce. Přičemž slovo „nevhodné“ znamená vítr, slunce, přílišný mráz nebo přílišné horko, déšť, smích, křik, hádku, cigaretový kouř, politickou a náboženskou agitaci, lidský pot a lidské prdy - zatímco „vhodné“ je všechno, co produkuje mall. Včetně tiché hudby, kterou musíte poslouchat dost dlouho, abyste si uvědomili: „To je sakra John Lennon, ale kde je zpěv!?“ Má to i jednu zcela specifickou nevýhodu pro novináře: stačí vyndat si fotoaparát z brašny a už připluje (lidé v mallech se opravdu pohybují jakousi zvláštní „plavbou“) uniformovaný strážce a s úsměvem, který by dokázal zabít, vám tiše řekne: „Promi ňte, ale jestli tu chcete fotografovat, měl byste nejdřív vědět, že v mallu je fotografování zásadně zakázáno.“ A učiníte-li totéž venku na parkovišti, připluje umiformovaný strážce pro změnu v džípu a dodá: „Zapomněl jsem vám říct, že totéž platí i pro fotografování na parkovišti, které k mallu přináleží.“
Co je nevýhodou pro novináře, je výhodou pro zákazníka: ten musí mít pocit, že je v mallu v naprostém bezpečí. Je to ostatně pravda. V nebezpečí jsou tu jen a jen jeho peníze. „Zatímco jsem hledali argumenty proti mallům, dvacet mili- ónů lidí v nich nakoupilo a v zásadě se přitom dobře pobavili.“ (Richard Francaviglia, profesor geografie na Antioch College) „Převratnost nápadu stvořit mall nespočívá jenom ve vytvoření jakéhosi umělého světa, který někteří připodobňují k Disneylandu, „ říkal mi profesor Kozinski z Bradforské univerzity, který se fenoménem „mallingu“ zabývá už několik let. „jakási nákupní miniměsta, kde člověk může strávit celé dny, aniž by vyšel na ulici, vznikla i ve velkých supermarketech. Hlavní rozdíl mezi klasickým supermarketem a mallem je především v přenesení konkurence pod jednu střechu. Zatímco v supermarketech zákazník najde od každého odvětví jedno oddělení, protože obchodní dům patří téže firmě, v mallu firma postaví jen budovu a jednotlivé obchody pronajímá různým společnostem. Takže tu zákazník může najít tři různé prodejny s obuví, čtyři oděvní obchody a třeba pět různých klenotnictví.“ Jakkoli se mall zdá být opravdu onou „ulicí“ pro volnou konkurenci, platí tu celá řada více či méně zřetelných pravidel. Jedním z nich je, že každý mall má v čele jakýsi „frontální“ obchod, jehož cílem je upoutat a vtáhnout zákazníka dovnitř. Další nenápadný - ale snadno odpozorovatelný - zákon praví, že jednotliv é obchody v bludišti mallu jsou zaměřeny podstatně více na ženské zákaznice. Jednoduše řečeno: žádné vrtačky a šroubováky, ale o to víc oblečení, květin, klenotů. Strávíte-li v mallu coby pozorovatel pár dní, rychle pochopíte proč. Jednak ženy daleko víc kupují a snadněji se nechají zmanipulovat lákavými obaly (to je známo ostatně i ze statistik), ale hlavně mají daleko víc času. Především matky v domácnosti s dětmi. Kam jinam ostatně mohou jít ubít nudu bezpečněji a příjemněji, než právě do mallu. Malé děti se odloží do dětského koutku, větší se nechají vcucnout pípajícím a hlučícím videorájem... a žena s kreditkartou se může toulat mezi lákadly, které na ni útočí ze všech stran, bez starostí. Ba někdy i s malým dobrodružstvím - v mallech totiž kvete i tajná láska...
Přesná pravidla ale určují i základní otázku, zda mall ano či ne a když ano, pak tedy jaký mall. Mally se zásadně budují jen v oblastech s koncentrovanou populací nad 150 000 obyvatel a jejich stavbě předch ází velmi podrobný průzkum, jaké obyvatelstvo tu převažuje. Stojí-li někde tzv. „dime-mall“ (nazvaný podle drobné americké mince), můžete si být jisti, že v téhle oblasti převládá dělnická třída. Zní-li z mallu živě symfonický orchestr - jako z koncertního pódia v superluxusním bostonsk ém Chesetnaut Hillu - raději pro jistotu popojeďte, nepatříte-li zrovna alespoň k upper-middle-class. Zdánlivě nejpevnější pravidlo o ochraně zákazníka uvnitř mallu před vším nepříjemným a především před nebezpečím ve skutečnosti zdaleka tak pevné není. Jak uvádí ve své studii „Malling of America“ další z „mallových“ specialistů W. S. Kozinski, i tady se unášejí děti, kradou auta, znásilňuje a teenageři z bohatých rodin tu provozují zcela zvláštní sport: krádeže pro zábavu. Mally se stávají - jako všechna veřejná místa - i dějištěm těžkých zločinů. Sem tam tu odpálí nějaký terorista bombu, sem tam tu střílí nějaký atentátník po politikovi. Jako když v obchodním centru klesl zasažen kulkami prezidentský kandidát George Wallace anebo pět lidí trefily střely, vypálené na parkovišti jednoho mallu po senátorovi Jordanovi. „Hlavním smyslem celé té všudypřítomné ostrahy není prostor uvnitř mallu chránit, ale kontrolovat“, říkal mi Philip M., který si vedle studia na bradfordské univerzitě přivydělává už druhý rok jako prodavač v jednom z obchodů methuenského mallu. „Když se tu objevili mladí lidé a rozdávali nějaké letáky, vnitřní ostraha je hnala svinským krokem. Ale když jsme volali strážce, protože jsme přistihli u nás v obchodě zloděje, přišli až s křížkem po funuse.
Totéž se týká odpovědnosti. nesmíme povolit nikomu fotografovat ani v obchodě, který máme pronajatý - ale když proteče střecha, řeknou, že je to naše chyba.“ Otázka do jaké míry je mall svobodným světem a do jaké míry zvláštní odrůdou totality uvnitř země, všeobecně považované za nejsvobodnější na světě, je neméně diskutabilní jako otázka, je-li umělou realitou nebo ne. A také spolu obě velmi úzce souvisejí. Protože jakkoli se mall snaží napodobit zmizelou atmosféru maloměsta, na rozdíl od ní v něm panuje stroze podřízený vztah, v němž majitel mallu je pánem a pronájemce obchodní plochy kmánem. Obchodníci tak usilují mít svůj obchod v mallu, že obvykle platí kromě vysokého nájmu ochotně i procenta ze zisku. Ba co víc - jsou ochotni přizpůsobit diktátu mallu nejen svůj vlastní design, ale i třeba pracovní dobu. Většina mallů například požaduje od nájemců neotevírat před půl desátou ráno a nezavírat později než v deset večer. Což sice může zákazníkovi z postkomunistické země připadat i tak jako utopie, ale pro amerického obchodníka je to ústupek od svobody k uniformitě. Leckde jsou dokonce tak daleko, že sledují ostražitě chování jednotlivých obchodníků a jako nezbedné žáčky v třídní knize si jejich přestupky poznamenávají do jakési „černé knihy“. Pak jim mohou vypovědět smlouvu; třeba proto, že obchod nevyhlíží podle majitele mallu dost „nově“... Není divu. jak říká Lawrence R. Glenn, víceprezident Citibanky: „Každý zjistil, že malling je dnes jednou z nejlepších investic, jaké člověk zná.“ „Většina lidí nepřichází do mallu s přesným záměrem něco tu koupit, ale především být tu. Je to totéž jako s televizí. Tu si také lidé obvykle pouštějí ne kvůli určitému programu, ale prostě aby se mohli na něco dívat.“ (M. Kozinski, profesor bradfordské univerzity) Přes všechny astronomické zisky, které malling dnes investorům přináší, se Američané shodují, že hlavní klad tohoto amerického specifika není finanční, ale sociální.
Projevuje se to viditelně na životě mallu od rána do večera. Dopoledne důchodci, v poledne matky s dětmi, odpoledne teenageři - na těchto skupinách je nejvíc vidět, jak jejich samota, izolovanost a nuda nachází nový cíl, jakési shromaždiště se stínovým cílem: „Jdu něco nakoupit.“ Zcela zvláštní skupinou pak jsou „chodci“ ; postarší sportovci-turisté, kteří ve sportovním procházejí mallem rychlým, kondičním krokem, a ani se nesnaží zastírat, že je otevřené náruče obchodů zajímají ze všeho nejméně. Zvlášť v nevlídném počasí jsou pro ně „stezky“ mallu ideálním terénem. Mall opravdu dnes nahrazuje řadě Američanů to, co ztratili horečnatým rozvojem měst: místo pro přirozené setkání, pro přirozenou komunikaci. Samozřejmě, že na své si přitom přijdou i obchodníci: jen málokdo, kdo přijde do mallu „jen tak“, odolá, aby si přece jen něco nenakoupil. Takže spokojeni jsou vlastně všichni. Až na intelektuály, kteří se hrozí: „Proboha, dneska musím jít nakoupit do mallu! To mám být tak uniformní a konzumní?“ A se škodolibou radostí připomínají slavný film George Romera „Úsvit smrti“ (mj. autora neméně proslulého hororu „Noc oživlé smrti“), kdy v apokalyptické utopii zjistíme, že se zákazníci jednoho obřího mallu proměnili v „zombies“...

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group