ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NIKDY JSEM SE NEPŘEMÁHAL

 

Muzikant, textař, spisovatel, malíř, autor společenských her jako „Soudruhu nezlob se“, komik - člověk se marně snaží zjistit, co je pro něj vlastně to nejbližší, nejpřirozenější. Dokonce může mít pocit, že leccos z toho je jaksi vykalkulované. Vždyť jistě ne náhodou je jednou z těch podob i podoba inženýra ekonomie... Až na toho inženýra ekonomie jsem se do žádných z těch podob nijak nenutil. Prostě tak nějak vyplynuly ze života...
Proč zrovna inženýr ekonomie? Já v podstatě i na tu vysokou školu šel jen proto, abych měl co nejkratší vojnu. Jediný, co mě odjakživa opravdu bavilo, byla muzika. Americkej tradiční jazz. Jenže jsem dělal průmyslovku a když jsem otci řekl, že chci na vysokou, pochopil velmi dobře, že mně jde hlavně o to, abych měl čas na dixieland, čili se flákal.
Řekl mi, že když už mám studovat, tak že mě hodlá živit jenom na dvou vysokejch školách: buď medicína nebo technika. Žádná filozofie, práva, FAMU nebo podobný zašívárny, dodal otec (mimochodem právník). Vybral jsem si teda techniku, která mě nebavila a pak jsem přestoupil na ekonomii, která mě nebavila jen o něco míň než technika. Stejně pro mě bylo nejdůležitější banjo...
Jednou jste se ve slabé chvilce svěřil, že jste v období dixielandové éry počátkem 60. let třeba takovým Suchým pohrdali. Že to pro vás byla taková ta česká, státem povolená forma popu. Já bych neřek, že jsme jím pohrdali. Prostě jsme Semaforu tenkrát moc nefandili. Žrali jsme originální jazz, nic jiného pro nás prostě neexistovalo. Až později jsem pochopil, jak takovej Suchý mezi textaři září...
Až v době, kdy jste sám začal skládat texty? Já se stal textařem vlastně z nouze. Dneska mladý lidi baštěj jednu kapelu, všímaj´ si, jak se jejich zpěvák oblíká, jak se chová; my jsme tenkrát baštili tu muziku komplet. Všechny kapely našeho žánru. A hlavně jak kdo co hraje. Pořád jsme cvičili, byli jsme do toho tak zažraný, že nás jaksi minula i puberta. Všechny holky jsme spolehlivě odradili, protože jsme jim na rande vyprávěli, kde je jaký sólo. Zpěv pro nás v tom období nebyl důležitej, ostatně i původní Banjo band vznikl jako instrumentální kapela. Jenže pak jsme zjistili, že koncerty jsou pro diváky daleko stravitelnější, když někdo něco zazpívá, že průměrnej divák ty sóla, ve kterejch jsme si tolik libovali, v podstatě protrpí. Tak jsme začali spolupracovat s textařem Edou Krečmarem. Jenže ten byl v tý době hodně vytíženej, nemohli jsme z něj vymáčknout víc než tak tři texty do roka - a tak jsem začal skládat texty sám. Ze zoufalství... A když už jsme koncertovali a zpívali, bylo taky nutný něco říct mezi písničkama. Tak vzniklo to spojovací povídání. Tehdy jsem poprvé zjistil, jak krásný a nebezpečný zároveň je dělat srandu. Člověk si může namlouvat, že dělá umění, ale nemůže si namlouvat, že dělá srandu. Tam se to pozná hned. Buď se lidi zasmějou nebo ne.
Stává se vám dodnes, že se nezasmějou? Nebo jste si po těch letech vypracoval nějakou spolehlivou recepturu na smích? Samozřejmě, že když to člověk dělá dlouho, přemýšlí o tom, proč se ty lidi vlastně smějou a proč ne. Já nejsem ten typ jako třeba Luděk Sobota, kterej vyleze na pódium a lidi se už chechtaj předem. Myslím, že podstata toho, proč se smějou mně, je v tom kontrastu mezi vážným, civilním výrazem a blbostma, který ze mně lezou. Ale to vám moc nepomůže, když vymejšlíte novej program, se kterým máte tři roky jezdit po republice. Tam musej bejt fórky. Vy je třeba vypotíte - a pak se nikdo nezasměje. V praxi to znamená, že když udělám novej pořad, tak půl roku ho čistím a obměňuju podle diváckejch reakcí, než začne opravdu fungovat. Sranda se těžko dělá od stolu, musí se vyzkoušet na lidech.
Jak vznikly hry jako „Soudruhu, nezlob se?“ A čtyři knížky? Jako krize muzikanta a jevištního komika? Nebo jen jako okamžitý úlet? „Soudruhu, nezlob se“ je v podstatě dvacet let stará hra, kterou jsme hráli s kamarádama už po osmašedesátým a kterou jsem měl celou tu dobu strčenou za skříní. Naštěstí u mě nikdy nedělali domovní prohlídku. Vymyslel jsem pak ještě další - „Československ á bitva o jižní Moravu „, „Parlamentní lustrace“ a „Privatizace“ - ale žádná z nich už nebyla tak úspěšná jako ta první. Snad proto, že ta první vznikla spontánně a ty ostatní na zakázku, po úspěchu té první. Udělal jsem dokonce i takovou hru se slovy pro děti. „Blábol“ se jmenuje. Vymýšlel jsem je v době, kdy to vypadalo, že s koncertními šňůrami po kulturácích je konec a že budu muset dělat něco jiného. Tehdy jsem napsal i ty čtyři knížky. Jenže mezitím se situace změnila a dneska bychom mohli koncertovat skoro víc než dřív. Taky koncertujem - jenom se to snažím omezit na nějakou zvládnutelnou míru. Hru už žádnou nestvořím, s těmi jsem skončil. Ale s knížkama nevím. Myslel jsem si, že už je to taky uzavřená kapitola, a přitom mi to nedá a píšu dál. Zrovna dokončuju knížku „Školník stávkokaz“. Je to o tom, jak na jedné škole začnou stávkovat učitelky a školník se rozhodne vzít to za ně. Kdysi jsme se skoro pohádali o tom, jakou cenu má v totalitě tvrdý kalibr typu Kryl, Merta, Nohavica - a jakou únikový humor typu Mládek.
Tvrdil jste tenkrát, že dopřát lidem smích je pro jejich duši zdravější než ukazovat jim bahno, ve kterém jsou po uši. Myslíte si to pořád? Stala se podivná věc: v době, kdy zmizely zákazy a lidi si můžou vybrat, co chtějí, máme tolik nabídek, kolik jsem neměli od doby nejtužších zákazů v letech 1976-77, kdy jsme byli na zenitu. Zatímco předtím se lidi k vážné kultuře nedostali, dneska - jak se zdá - na ni nemají náladu. Jsou přetažený, vynervovaný z vlastních aktivit a z vlastních dramat, chtějí se hlavně odreagovat. Předtím byla pro ně sranda únik, teď je to zase relaxace.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group