ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZAPLAVÍ NÁS BĚŽENCI?

 

LIBOR MICHALEC

Dej mi svůj pas Přemýšlel jsem, jak začít reportáž o uprchlících, když jsem si všiml, jak náš pákistánský průvodce na vedlejším lůžku levného hotelu v Rawalpindi zálibně listuje mým pasem. Je na něm ještě napsáno Československá socialistická republika a fotka pouze přilepena, nikoliv vlisována jako u novějších. Tenkrát neměli o nějakých potížích s uprchlíky ani tušení. „Libor, co kdybys mi dal svůj pas?" zeptal se náš průvodce a mě zamrazilo, protože to myslel smrtelně vážně. „Znám v Lahoru člověka, který za dvě stě rupií vlepí do tvého pasu mou fotografii i s tímhle," ukázal na „bezpečnostní" promáčknutí fotografie v levém dolním rohu. Měl to vymyšlené s typickou jižanskou lehkomyslností. Přijdete do Rakouska přes Maďarsko jako český občan. Bude mluvit jen anglicky, aby nepoznali, že neumí česky.

 

V Rakousku pas roztrhá a oni mu prý budou platit 30 000 rupií měsíčně. „Tak chodí hodně Pákistánců," dodal ještě a nabídl, že mi sežene falešný pákistánský pas. Levně. Prostě se to nedalo odmítnout. A přitom s falešným pasem bych možná uvízl v nějakém orientálském vězení, kde se vás po půl roce zeptají, jak jmenujete. Museli jsme teď na našeho průvodce vymyslet podraz. Šel jsem se jako nahlásit na velvyslanectví, že jsem ztratil pas. Velvyslanec Vondráček, příjemný starší pán, vyslechl mou historku a pak se zhrozil: „Rozhodně mu žádn ý pas nedávejte. Takových, kteří se chtějí dostat na západ, máme už okolo 15 000 a pro Českou republiku je to vážný problém." Zeptal jsem se, jak se může náš průvodce legálně podívat k nám. Pokud by chtěl do Čech, musí složit 1 000 USD, ukázat potvrzenou zpáteční letenku a potvrzení z hotelu, ve kterém se bude během svého pobytu zdržovat. Multikulturním přátelstvím politikové nepřejí.

Z policejních análů. Tlak na státní hranici v severních Čechách na úseku 420 kilometrů činí za první pololetí letošního roku celkem 10 013 osob. Z toho předvedeno orgány Pohraniční policie 8 028 osob. 7 800 ve směru od nás do Spolkové republiky Německo. V porovnání s rokem 1992 tlak vzrost o 109 procent! Na hranici útočí občané celkem 46 států. Prim drží bývalá Jugoslávie s 3 776 předvedenými, následuje Rumunsko a Bulharsko. Ale najdou se i občané exotických zemí jako Zaire, Somálsko, Palestina, Maroko, Srí Lanka, Irán, Irák, Pákistán. Objevovali se občané bývalého Sovětského svazu, Arménci, Kazaši. Motivuje je bezvýchodná ekonomická situace v zemi a jako důvod útěku uvádějí získání trvalého bydliště. Proč? Když jsme večer seděli v restauraci u výborného kebabu a fantastického mangového džusu a náš průvodce zase jednou chválil Pákistán, napadlo mě, proč vlastně ti lidé utíkají? Nevede je k tomu v tomto případě ani politický teror ani velký hlad. Věří v Alláha a jsou ohromní vlastenci. Tak proč tedy utíkají po desítkách tisíců z milované vlasti k nevěřícím ďaurům? Nedokážou si představit, že se na ně na vysněném Západě budou dívat jako na vagabundy, kteří mluví podivně hádavou řečí a odpadky místo do koše hází pod sebe. Už starý Tomáš Baťa dělil lidstvo na Seveřany a Jižany. Pro Seveřany je tvrdá práce jedinou šancí na přežití. Jižanům naopak stačí radovat se z darů přírody.

A dnes s pomocí televize a letadel prostě zjišťují, že na světě existuje zdroj vydatnější než příroda. A zcela v duchu své logiky se rozhodují z něj čerpat. Falšování dokladů je v těchto zemích zcela běžnou každodenní praxí. A náš průvodce je jeden z nejslušnějších lidí, jaké jsem v životě potkal. Čísla hovoří neúprosně. Znamená to tedy, že nás časem zaplaví migrující Arabové? Něco faktů Hovoří tiskový mluvčí Policie ČR v Ústí nad Labem kapitán Jiří Pávek: „V průběhu prvního pololetí letošního roku jsme zaznamen ávali denně počet běženců řádově ve stovkách. Někdy to v Severočeském kraji bylo více než 200 osob za den. Ovšem zhruba před dvěma měsíci, kdy byl v SRN uzákoněn nový azylový zákon a vědomost o tom se rozšířila v zemích, odkud pocházejí uprchlíci, začali jsme pozorovat jejich úbytek. Nejprve jsme si mysleli, že je to náhodný jev, ovšem do dnešního dne tento jev trvá. Počet běženců dnes se denně pohybuje okolo čtyř až šesti. Uprchlíci v mezích zákona Existuje i jedna legální cesta, jak se dostat do bohaté země snů. V Pákistánu začíná velvyslaneckou čtvrtí v hlavním městě- Islamabádu. Přepychové budovy velvyslanectví jsou od sebe odděleny pečlivě střiženými trávníky. Před velvyslanectvím každého aspoň trochu zajímavého stá- tu jsou již od čtyř hodin ranních šlapány zástupy blahobytně vyhlížejících zájemců o vízum. Nejčistší trávník je kupodivu před velvyslanectvím německým . „Němci nás nemají rádi," říká průvodce Ali. „Proto tam již nikdo neutíká." Daleko největší zástupy postávají před velvyslanectvím britským. „Protože dříve byli Britové u nás, má tam mnoho lidí známé," informuje mě Ali. „Stovky zájemců šlapou celodenní frontu, ačkoliv vědí, že na jeden den dostane vízum sotva deset šťastlivců. A to musí být ještě ve věku okolo padesáti let. Úředníci dobře vědí, že mladý muž odjíždí do Británie hledat nevěstu." Oženit se je útěk v mezích zákona.

 Pohled z ministerstva. Hovoří Beata Berníková, zástupkyně tiskového mluvčího na Ministerstvu vnitra České republiky. Podle čeho se uděluje uprchlíkům politický azyl? Status uprchlíka může dostat člověk, který je ve svém státě pronásledován z důvody rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení. Pak je tam problematický § 3, o postavení uprchlíka. Využívají ho ekonomičtí uprchlíci. V současné době se praktikuje systém, že ilegální uprchlík zadržený na hranicích dostane do pasu razítko nežádoucí s tím, že má do tří dnů opustit republiku. Ale nikde se nekontroluje, jestli ji opravdu opustil. Takže toho samého uprchlíka mohou na hranici zadržet - a také zadrží - třeba patnáctkrát. Můžeme je vyhostit, ale je to nesmírně finančně náročné. Mechanismus vyhošťování vůbec není dokonal ý a měl by ho upravit systém readmisních dohod, které se v současné době uzavírají. Co můžete prozradit o převaděčských bandách? Převaděčské bandy jsou absolutně skvěle organizované a skvěle informované o podmínkách pobytu, o readmisních dohodách... Existují dokonce celí gangy, které tyto lidi skrývají. Inkasují na tom obrovské částky, které „investují" do jiné oblasti organizovaného zločinu.

Na převaděčství se nabalují další a další věci jako prostituce, nucení k prostituci, drogy, nebo nucení k obchodování s drogami. Ilegální migranti se dopouštějí menších krimin álních deliktů. Například vykrádají chaty. Jaké jsou pracovní postupy převaděčů? Falšují pasy, případně víza. Pokud vysadí někoho před hranicemi - znovu ho naberou na druhé straně, připraví pro něj ubytování a skryjí, aby jej policisté neobjevili a nemohli vrátit. Polici té na Moravě mají vytipované celé autobusy, které jezdí po trase Praha - Brno tam plné Rumunů a zpátky prázdné. Gangy se pomalu dostávají do vnitrozemí a je třeba je zachytit. Monitorování českon ěmecké hranice je zaměřeno právě na vyhledávání převaděčských gangů. Rozhovor na druhé straně Když zjistíte, že se v cizí zemi domluvíte, je to pokaždé trochu příjemná změna. Pokřikovali jsme na sebe s tím podsaditým chlápkem s ostře řezanými rysy „po ruski". „Ty jsi z Afghánistánu!" vmetl mu hned od tváře náš pákistánský průvodce. „Jak jsi to poznal." „Podívám se a vidím." Afghánec se směje ošklivě hlučným smíchem. „Jak ses poprvé dostal do Německa?" ptá se náš průvodce. „Co? Jak?" tváří se Afghánec nechápavě. „Pěšky, co?" tyká mu s neodolatelným přízvukem. „Copak jde z Afghánistánu do Německa jít pěšky?" „Jaký máš pas?" nenechá se odbýt náš průvodce. Ruský," povídá spiklenecky Afghánec. „To znám," šeptá náš průvodce. „Přeběhl hranici a pak ukázal falešný pas. Jdeme pryč."

Stopy vedou do Moskvy. V Pákistánu stejně jako v ostatních asijských zemích, odkud pochází převážná většina uprchlíků, vědí kde a jak se na převaděčské gangy napojit. Ať už v Moskvě nebo Praze. Z policejních análů II. Celkem bylo pro napomáhání běžencům předvedeno 492 osob, které figurovaly jako dopravci, pomocníci, organizátoři i prostí převaděči. Existuje názor, že používají i jiných, dosud neodhalených kanálů. Místo Mekky Užhorod Zatímco převaděčské stezičky v severních Čechách díky vojenským radarům na hranicích pomalu ostří, zájem gangů i uprchlíků se přesouvá jinam. Další cesta vede z Ruska přes Ukrajinu a Slovensko. Nejznámější jsou hraniční přechody Čierna nad Tisou a Užhorod, Řidiči pravidelných autobusových linek tu za pár dolarů převážejí přes „čáru" domorodé pašeráky. Výborné podmínky pro přechod na „bílé zboží". „Vím, kudy se tam dá přejít," říká pákistánský průvodce. Statusáři Nebylo by spravedlivé pod náporem ekonomických uprchlíků zapomínat na politické. Liší se od ostatních také tím, že původně utíkají na Západ proto, že v tehdejším Československu uprchlické tábory neexistovaly. Po třech letech a poté, co dostali i status politického azylanta, snaží se tu žít natrvalo. Kaila je mladý Angolec. Poté, co obdržel v Čechách status politického azulanta, stěhuje se po republice z jednoho uprchlického střediska do druhého. Následují po sobě Újezdeček, Bělá pod Bezdězem, Ostrava a zatím poslední štace - Úžín. Nyní je nezaměstnaný a žije z podpory. „Stalo se, že jsem celý den ležel a pil vodu," vzpomíná. Pak mu ředitelka Červeného kříže v Ústí nad Labem Nevena Černohorská půjčila dvě stovky ze svého.

O tom, že recidivista, který strávil několik let ve vězení, není schopen začlenit se do normálního života a raději se znovu vrací do kriminálu, se obecně ví. Nikoho nenapadlo, že zde vzniká obdobná situace? Komplikovanější jednak bariérou odlišné barvy pleti, jazyku a kultury a navíc tím, že se nejedná o lidi, kteří jsou v křížku se zákona lidské společnosti, ale právě naopak? Pokud někdo utíká za vidinou blahobytu, je pro něj Česko jen přestupní stanice, Natrvalo zůstávají svobodomyslní lidé, kteří nesnáší totalitu v jejich různých národních baleních. Ať už Angolci, Afghánci, Jugoslávci nebo Vietnamci. Najdete mezi nimi většinou vysokoškoláky - režiséra, kameramana, inženýry, profesory. Když přišel bulharský režisér na úřad práce, nabídli mu prý místo „hajzlbáby" za 2 500 Kč hrubého. Kaila vypráví: „Jeden člověk nás pozval do hospody. Ptal se odkud jsme, co tu děláme. Když jsme mu říkali, že v Angole rostou jenom palmy, ptal se, jak na těch stromech můžeme bydlet. Řekl jsem mu - váš velvyslanec je můj soused. Byl to nejjednodušší způsob, jak mu vysvětlit, že bydlíme v podobných domech jako vy.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group