ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

RUB A LÍC ESKYMÁCKÉ TVÁŘE

 

NELLY RASMUSSENOVÁ

Saně zabrzdily několik set metrů od lovce, který trpělivě vyčkával nad otvorem v ledu, až se přiblíží tuleň. Ze saní vystoupil muž a pomalým, nejistým krokem se blížil k ledovci. Měl strach. Mnohokrát slyšel, že tito lidé, divocí a útoční, bez rozpaků dokážou zabít, zvláště cizince. Když se muž přiblížil na několik kroků, lovec se náhle prudce otočil, a třímaje v rukou nůž, stál připraven v obranném postoji. Bílý muž se zastavil a pokoušel se slovy lovce ujistit, že přichází s dobrými úmysly. Ten reagoval jen syčením. Musel přece vydávat nějaké zvuky, nem ůže tváří v tvář duchovi stát němý. A že tu před ním stojí duch, o tom nepochyboval. Saně, ve kterých přijel, viděl lovec poprvé v životě a právě tak to podivné oblečení...

Navíc dotyčný nerozpřáhl ruce na znamení, že přichází v míru a že neschovává žádný nůž. Ne, to nemůže být nikdo jiný, než duch. Ještě si ho však vyzkouší. Vytáhl kousek tuku a váhavě ho podával té divné bytosti. A co se nestalo! Bytost si tuk nejen vzala, ale strčila si ho do úst. Jí ho! Tak to nemůže být duch. Vždyť duchové přece tuk nejedí! Lovec se uklidnil, a protože slovům muže celkem rozuměl, začal mluvit také. Nakonec si cizince ještě ohmatal, aby se ujistil, že opravdu nemá nůž ani jinou zbraň.

Asi tak proběhlo v roce 1910 první setkání tříčlenné výpravy, vedené kanadským etnografem Wilhjalmurem Stefanssonem, s Nagyutormiuty - s lidmi „karibího paroží" z Viktoriina ostrova, kteří se dosud, krom ě svých sousedů, nesetkali s žádnými jinými lidmi. Stefansson chtěl dokázat, že tento ostrov je obydlen, ač zprávy do té doby tvrdily opak. Do svého deníku si tehdy zapsal: „Tento první den mezi Eskymáky z Delphin-Union průlivu je dnem, na který nikdy nezapomenu a vždy se k němu budu ve vzpomínkách vracet se vzrušením. Mezi těmito Eskymáky a obyvateli New Yorku, kteří ve stejném čase obývali stejnou zemi.

 

Ležel kulturní vývoj deseti tisíc let. Tady nás obklopoval život doby kamenné, odehrával se přímo před našima očima. Jejich řeč se jen málo lišila od řeči Eskymáků z Mackenzie, a tak jsme si bez potíží rozuměli. Po delším pobytu mezi nimi jsem pochopil, že pokud jde o základní ctnosti, vyrovnají se těm nejlepším Evropanům. Tito lidé doby kamenn é se téměř neliší od tebe, ode mne, od našich přátel. To, co my nazýváme křesťanské ctnosti, co buddhista nazývá buddhistické ctnosti, oni ovládají ve všech hlavních formách. Stěží ovšem budou odpovídat obrazu, který si o lidech doby kamenné udělal kabinetní učenec. Tito druhové mamutů respektuj í dokonce nám dobře známý zákon: Co nechceš, aby činili tobě, to nečiň druhým. Ve styku s těmito původními lidmi ztratil pro mne význam pojem „divoši". Dospěl jsem k přesvědčení, že lidská povaha, zůstává v zásadě stále stejn á. A to v obou dimenzích, v prostoru i času."

PO PÁR DESÍTKÁCH LET - ŠOKUJÍCÍ SOUČASNOST. S fotoaparátem vyrážím ven na obhlídku. Ostrý vzduch mě přinutí okamžitě si vzít rukavice a čepici. Náhle kolem mne profrčí podivný přízrak. Představte si, že o tomhle kraji čtete jako o ledové pustině, kam se všechno musí dovážet lodí, a to jednou do roka, a najednou se před vámi zjeví stroj, který byste nejspíš zařadili do vozítek budoucnosti, tedy pokud se zrovna nepídíte po dopravních novinkách. Tříkolá obludka s jasně červenou karosérií, jejíž mohutné protektorové pneumatiky zastiňují drobná řídítka a sedátko, na němž sedí osoba známá víc z představ či náhodných obrázků: černovlasá žena v bílém kabátci, z jehož kapuce lemované kožešinou zvědavě vykukuje černá kebulka. Člověk přece jen není připraven na takové kontrasty. Barevná televize, videokazety, splachovací záchod, tříkolka Yamaha a žena v tradi čním amautiku (ženském oděvu s velkou kapucí) s dítětem na zádech suverénně projíždějící po udusané cestě mezi příbytky na kůlech. Zima, vítr, zbytky ulovených tuleňů a za dva měsíce led na celých dalších devět měsíců. Můj domorodý spolubydlící vstává obvykle, není-li zrovna na lovu, až kolem desáté, nějakou dobu se povaluje na pohovce a pak někam zmizí. Práci nemá. Jako většina lidí zde. Není tu totiž příležitost a většina obyvatel žije ze státní podpory. Pro člověka z „normálních" podmínek je to těžko pochopitelná situace. Věčně zmrzlá půda, zima, led, okolní moře zamrzlé devět měsíců v roce. Začí- nejte tu s nějakým průmyslem či rybolovem.

Co tedy dělat? Eskymáci se sice snaží, ale není snadné ze dne na den úplně změnit smysl života. Zvlášť když byli po staletí zvyklí obstarávat si potravu pouze lovem. Snažila jsem se spočítat stálé a pravidelné pracovní možnosti. Dvoučlenná posádka naftové cisterny, denně projíždějící osadou a naplňující nádrže na stěnách domků. Nikdo nemusí být doma, cisterna prostě přijede, doplní naftu a jede dál. Státní dotace. Ohromné válcovité nádrže na okraji osady jsou jednou do roka naplňovány z tankové lodi, která během srpna, v období volného moře, navštíví všechny osady v Arktidě. V někter ých osadách ani nemají nádrže a na pobřeží jsou připraveny řady barelů. Dalšími stálými zaměstnanci jsou dva muži, kteří jezdí s cisternou vody. Každá osada má ve své blízkosti nádrž v zemi, jakýsi bazén nebo jezírko, v němž se led pravidelně proráží a odkud se čerpá pitná voda. Domácí nádrže jsou umístěny uvnitř domů, pečlivě izolovan é proti mrazu, s přívodem, který je přístupný zvenku. Na každý domek vychází plnění vodou dvakrát v týdnu. Často se stane, že zásoba dojde dřív, než přijede cisterna, a potom je rodina třeba dva dny bez vody. Taková věc nikomu nevadí, ale mě zaskočila. Nádrže v domech jsou sice dostatečně velké, ale nikdo vodou nešetří. Šetřit není v povaze tohoto severského národa. Neznají to. Když mají automatické pračky, proč by neprali třeba několikrát denně? Zvlášť, když je kde sušit. To byla ta ohromná skříň v předsíni u mých hostitelů. Samozřejmě, že takovou sušičku nemá každý, ale Lena má přece práci, a to dobře placenou. Může si dovolit technick é vymoženosti. Musí ovšem také platit vyšší činži ve státem dodaném domku - jako všichni, kteří mají to štěstí a pracují. Platí se podle výše platu. Ti, co berou jen státn í podporu, platí pouhých dvaatřicet dolarů měsíčně, pokud bydlí v domku.

Jsou však i tací, kteří o domek nestojí a bydlí v podlouhlých stanech pokrytých bílou plachtovinou, ale takové rodiny jsem tu poznala jen tři. Další pravidelný příjem má posádka nákladního auta odvážející odpadky. Před každým domkem se povaluj í velké černé igelitové pytle, dostatečně pevné, aby udržely obsah jakéhokoli druhu. Pytle se vozí na skládku ve skalách kousek za osadou. Nedopídila jsem se, zda za několik let přijede táž velká státní loď a odpadky naloží a odveze, neboť zde, v mrazivém prostředí, se nic nerozkl ádá, nic nehnije, ani hmyz tu není a nemůže tak přispět k likvidaci zbytků. Všechno tu vydrží desítky, stovky let. Skladují se tu i pytle s fekáliemi ze suchých záchodů, kterými jsou opatřeny všechny ty malé montované domky. V posledních letech si zakládají Eskymáci vlastní družstva, kde dostanete věci, které obchody Hudson's Bay Company neprodávají. Různé typy nožů, nářadí, oděvů, které užívali v dřívějších dobách. Také určité druhy potravin, které ani Hudson's Bay dodávat nemůže. Tulení, mroží, lososí maso i maso karibú. V některých osadách si takové družstvo pořídilo i velkou mrazírnu, aby mohlo v době lovu uchovávat větší zásoby. Tady v Pangnirtungu zatím maso neprodávají. Možná proto, že si tu vymysleli ještě jiné možnosti výdělku, a navíc všechna loviště jsou odtud příliš daleko. Pro Pangnirtungské je zlatým dolem národní park. V budově místní správy pracuje jen pár bělochů, ostatní jsou místní. Mohou také prodávat turistům, i když těch tu zas není tolik, třeba tesané sošky z měkkého steatitu, pro který si zajíždějí na určitá místa. V létě člunem, v zimě na skidoo, sněžných skútrech. Ty tu vlastní skoro všichni. V Pangnirtungu také dobře prosperuje tkalcovská dílna, kterou vede jedna běloška z jihu: překrásné závěsné obrazy jsou však ryze eskym ácké. A konečně je tu škola, chlouba místního principála, kter ý, ač běloch, působí v Arktidě již přes dvacet let. V Pangnirtungu samém osm let. Nadšenec a dobrý člověk. Náhoda mi ho přihrála do cesty.

ŠKOLA JAKO JINDE. Sama jsme měla možnost jedno dopoledne sledovat průběh vyučování. V jednom rohu třídy chumel dětí s bílou učitelkou a vykládající si, co vše se dá měřit metrem, co centimetrem, co se dá počítat na kilometry. V druhém koutě sedí na podlaze další žena a má kolem sebe jiný chumel, který si pravděpodobně vykládá totéž, protože děti vítězoslavně zvedají tužky, knížky, rozpřahují ruce, ukazují prsty a přitom plynně brebentí. Postávám tiše u dveří a závidím dětem prostornou místnost, která připomíná víc sál na karneval než třídu. Ze stropu, na stěnách i na lampách visí všelijací panáci, koule, hvězdy, písmena i zvířata, v barvách tak pestrých a zářivých, až přecházejí oči. V jiné třídě jsem našla všechny děti na zemi. Lezly po čtyřech mezi ohromnými čtvrtkami a snažily se na nich zobrazit své představy o světě rukama, štětcem, tužkami, vším, čím se dalo. Zdejší škola se mi začíná líbit. Od čtvrté třídy je vyučování pouze v angličtině. Pro děti to není tak velký problém, protože od té doby, co se mohou dívat na televizi, tedy od roku 1981, kdy je signál přenášen satelitem, sledují všechny kanadské programy v angličtině. Nedá se říct, že by ti nejmladší dávali přednost televizi před hraním venku, to jsem pozorovala až u těch starších. Nicméně televize jim vnáší do hlavy i pěkný zmatek. Způsob jejich myšlení, vztahů a vazeb na rodinu a ke společnosti je tu docela jiný než na jaký jsme zvyklí my. Eskymácká přirozenost, skromnost a ohleduplnost a najednou samé fígle a proradnost z televize. Jak si to vše dát dohromady a přitom zůstat sám sebou ve své rodině, ve svém společenství. Někdo se s tím nedokáže vyrovnat. Je tu dokonce dost případ ů sebevražd mladých, zvláště těch, kteří musejí žít mimo rodinné přístřeší. Mnoho jich také propadá alkoholu, na který jejich tělo není zvyklé. Je to zde jeden z problémů číslo jedna...

ÚTĚKY NA SEVER - ZA ŽIVOTEM PŘEDKŮ. Zvoní! Jako na celém světě. Chodby vyzdobené ohromn ými barevnými fotografiemi, plakáty a mapami se zaplňují. Je čtvrt na jedenáct a začíná velká půlhodinov á přestávka, kdy se všichni řítí ven. Ještě na táhnout boty, které jsou narovnané pod věšáky poblíž hlavních dveří. A venku začíná čutání, volejbal, házená. Míčů je tu několik. Pro ty menší prolézačky, přelézačky dřevěné a kovové, a hlavně spousta pohybu. Učitelé se chodí protáhnout ven také. V poledne odcházejí všichni na dvě hodiny domů, ti nejmenší se už po obědě do školy nevracejí. V poledne také nastává povinně čištění zubů v umývárnách. Ve zdejším kraji nebylo nikdy zvykem si čistit zuby, až civilizace se svými sladkostmi přinesla i tuto nutnost. Doma k tomu děti vedeny být nemohou, protože tu nikdy tenhle návyk nebyl, a tak výuku musí převzít škola. Škola toho má vůbec dost, a nemyslím tím jen školu zdejší. S pravidelnou výukou se začalo v padesátých letech. Eskymáci dobrovolně přicházeli ze svých roztroušených táborů, aby jejich děti mohly navštěvovat školu. Tedy samozřejmě nejen proto, i kvůli zdravotnické službě a možnosti nákupu. A když už začali děti posílat do školy, vzdali se i ostatní odpovědnosti a přestali je učit i věcem se školou nesouvisejícím. Těm tradičním. Lovu, rybolovu, jak postavit sněhové iglú a dalším dovednostem nezbytn ým pro život v Arktidě. Na to zas nebyla připravená škola. A tak bohužel právě současná mladá generace neumí téměř nic. Jen pár jednotlivců chce studovat dál v Ottawě. Ti ostatní zůstávají doma, protože se jim městský život nelíbí. Také úroveň jejich znalostí neodpovídá úrovni stejně star ých žáků z jihu, zaměstnání na jihu by těžko sháněli. Kolik otců učilo synky stavět kajaky a umjaky - velké čluny? Proč? Existují přece dřevěné a laminátové čluny. Zato pokud jde o způsob lovu, to ještě nejeden otec své zkušenosti nasbírané po generace předal potomkům. „Škola teď neběží naplno, schází nám tu víc než třetina žáků," podotýká ředitel, který mě pyšně provádí po všech třídách, dílnách, laboratořích. „Už ale normálně začala, ne?" zajímá mě. „Ano, dávno, ale teď je právě období lovu karibú a dobrá třetina dětí je s rodiči. Nejméně na tři týdny." Taková činnost by se mi taky zamlouvala. „Je to pro ně lepší, když se to naučí. Rodiče si je začali brát s sebou teprve před dvěma, třema lety. Taky se už stalo, že se celé rodiny odstěhovaly zase zpátky do původních táborů a do osady přijedou tak jednou dvakrát za půl roku,” vysvětluje mi ředitel.

Proč tam utíkají? Za sebedůvěrou, která je jim po generace vštěpována stejně jako bezstarostný vztah k životu. S tím prý překonají všechno. Úsměv, vlídnost a velkorysost. V tom cizím světě, tam by byli všem leda pro smích. Takové vlastnosti do současného světa nepatří, působí tam hloupě a směšně. „Vidí to a mnozí si to začínají uvědomovat. Proto se někteří stěhují zas zpátky. Škola neškola.!" Pro ředitele prosperující školy je největší chloubou její řemeslnick á dílna. Desetiletí kluci, ale i starší či mladší tu s nadšením oživují skoro zapomenuté umění jak postavit pravý eskymácký kajak. Naštěstí tu existuje ještě pár mužů.

CESTOPIS kteří nezapomněli svou dřívější dovednost, a navíc je těší, že ji mají komu ukazovat. Své děti to neučili, že by teď jejich vnuci měli o to větší zájem? Že by díky těm nejmladším došli toho velkého všeobecného uspokojení, kdy člověk předává své zkušenosti, učí novou generaci a vzápětí vidí i výsledky? Oné radosti z rozdávání? Je tu i prostorná místnost pro malé švadlenky. Se sevřenými rty tu soustředěně stříhají barevné hadříky, zápolí s malou dírkou jehly. Nemotorné prstíky vyrábějí miniaturní plstěné botičky, palčáky a hadrové panáčky. Takovou výuku zvládnou eskymácké učitelky hravě. Ve vyšších třídách učí však již jen učitelé z jihu. Zatím se dají na prstech spočítat Eskymáci, kteří dokončili na jihu vzdělání, opravňující k výuce na vyšších stupních. Na devadesát volných míst v celých Severozápadních teritoriích se přihlásilo tři tisíce zájemců o učitelská místa. Jsou to mladí lidé, kteří právě dokončili studium. Běloši. Převážně z nového Skotska a z Newfoundlandu. Alespoň tady v Pangu. Většina z nich uvažuje, že tu zůstanou dva roky, třeba i čtyři. Stává se však, že je drsné podmínky Severu natolik uchvátí, že z plánovaných dvou, čtyř let je osm, deset i dvacet let.

ARKTICKÁ IMAGINACE Zamířila jsem k plochým balvanům nakupeným nad vodou a tam jsem si lehla na záda a dala se unášet těmi neustále se měnícími růžovými seskupeními. Polární záře! Růžová barva se pomalu vytrácela, až nakonec zbyly jen tvary bílé. A já ležela a ležela až se mi z představ toho všeho nade mnou zatočila hlava. Ten pocit jsem znala již z dřívějška, stačila mi k tomu jasná obloha s mléčnou dráhou v Jizerských horách. Raději jsem vstala a vydala se zpět do osady. Ticho občas prořízlo zaštěkání psů, kteří reagují na nočního chodce. Naštěstí jsou všichni přivázan í. Jen štěňata běhají volně, ale teď tvrdě spí. Jeden zvuk mi však v nočním tichu připadá nepřirozený. Co chvíli se ozývá pravidelné ťukání. Domů se mi ještě nechce a tak jdu po zvuku Už stojím sotva krok od něho, ale muž ani nevzhlédne. Tichým přitlumeným hlasem zdravím, abych nezrušila kouzlo, které vane z celé scény. Muž je oblečený v modrém džínovém kompletu , mezi koleny drží kus tmavého kamene, na němž se už zřetelně rýsuje tvar postavy, a kladívkem lehce ťuká do dlátka. Kousky kamene odlétávají a padají kolem. Podle úštěpků a kamenného prachu odhaduji, že tu již nějakou tu hodinku sedí. Na hlavě má kšiltovku, na levé ruce pletenou rukavici, aby mu prsty úplně nezkřehly. Je asi pět stupňů pod nulou, devět hodin večer, 20. září. Jsem na 66. stupni severní šířky, na druhé polokouli, tedy v pravé a nefalšované arktické oblasti, a vedle mne sedí muž s malou elektrickou lampičkou a pilně pracuje. Začal kolem šesté večer a zítra kolem dev áté ráno bude hotov. Muž se jmenuje Norman. Není to jeho první soška. Musí si pospíšit, musí vydělat peníze. Vyřezávat sošky se učil od otce. Ten dělal ale jen menší kousky, zato Norman už zkoušel i přes půl metru vysoké. Kámen je ale drahý - tři dolary za kilogram toho šedočerného, který lze koupit v družstvu. Nejlepší je však černý nebo zelený kámen, dají se krásně ohladit a vyleštit. Vyskytují se někde mezi Cape Dorsetem a Lake Harbourem. V létě tam jezdí celé rodiny i s dětmi na člunech, aby využili krátkého období, kdy se kámen dá dobře kopat. Svá dílka prodává zdejšímu družstvu, ale někdy hotové sošky vozí do Frobisheru, kde je může prodat výhodněji. Přijde tam taky víc lidí z jihu. „Kreslíte si nápad předem?" ptám se zvědavě. „Ne. Nekreslím. Mám ho v hlavě, a pak, je to v tom kameni. Tady v tom byl lovec," odpovídá trochu nejistou angličtinou. „A proč děláte až večer, kdy si musíte svítit, a v zimě venku?" Sama jsem už celá prokřehlá, a nejsem venku tak dlouho. „Dřív jsem nemohl, byl jsem na lovu. Na lovu tuleňů. Škoda, že mám tak práce a nemůžu jen dělat sošky. A venku jsem proto, abych uvnitř nenadělal. Z broušení jde moc prachu. " Nakonec říká, že už bude končit, abych přišla ráno, kdy bude v práci pokračovat. Ráno byl z postavičky typický Eskymák v tradičním loveckém oděvu z kůže karibú.

 ESKYMÁCI - JEDLÍCI SYROVÉHO MASA? Mohla bych dostat taky kousek těch klobás?" Zeptala jsem se a všichni kolem stolu se rozesmáli. „Jistě, ale to jsou intestines," poučuje mě Rebeka, sestra Leny, a strká si onu záhadnou, trochu zahnutou trubičku do úst. Závistivě se dívám, s jakým požitkem všichni kolem mne ukusují právě tuhle pochoutku, a cítím se trochu ošizená. Rebeka, dříve než mi naloží na talíř, mi názorně předvádí původ klobásek. Ukazuje si na břicho a za všeobecného veselí vysvětluje, že to zašmodrchan é má v břiše tuleň. Všichni teď netrpělivě čekají na mou reakci. „Ano, chci to, vždyť to jíte také." A už se mi na talíři sešlo klobásek hned několik. Nožem a vidličkou bych asi neuspěla. odhaduji pružný odpor dutinky s dvojitou stěnou. Mezi zuby to lehce křupne a já čekám hroznou rybí chuť. Nic. Koušu a žvýkám usilovněji, až teď ucítím trochu rybinu, ale jen docela nepatrně. Vlna zvědavosti opadla a malá Lusy se začíná domáhat také trubičky pro sebe. Již dříve jsem si říkala, že zdejší lidé přestali jíst to, co jídali kdysi. Všude se rozmáhá vařené hovězí nebo kuře na všechny způsoby. Svět za chvíli nebude znát nic jiného než kuřata. Tulení „střívka" jako předkrm mě doslova potěšila. „Chcete taky tulení maso?" ptá se Rebeka. Souhlasně přikývnu a babička Metuq mi dává na talíř pár kousků. Maso je tmavé, fialovočervené. Přílohu už si beru sama. Rýži kari, sem tam s karotkou, v kastrolu zvlášť sterilovaný hrášek a v jiném kukuřičné pyré. Přílohy jsou z konzervy. Vůbec většina potravin je tu z prášku nebo z konzervy. I mléko. Na kuchyňském stike neustále stojí krabice se sušeným mlékem, na níž se děti vždycky po příchodu ze školy vrhnou. Jen malá Lusy si ho ještě neumí udělat sama. Za jeden litr obyčejného tekutého mléka se tu v krámě platí tři dolary. Když jsem někdy přinesla domů jedno velké jablko - za devadesát centů, děti byly celé bez sebe radostí. Teď náhodou loď dovezla nějaké ovoce. Dříve tu nikdy nebylo a vitamíny se tělo doplňovalo ze syrové kůže velryb a ze syrových vnitřností. Vždyť pojmenování tohoto severského národa - ESKYMO - pochází od jejich indiánských sousedů, což v překladu znamená - jedlíci syrového masa. Určité části zvířat, jsou-li konzumovány za syrova, obsahují totiž tolik vitamínu C jako citrusové plody. Proto Eskymáci nikdy netrpěli kurdějemi, které kosily první bělochy v arktických oblastech. Naštěstí si dopřávají těchto zdrojů doposud, i když v mnohem menší míře.

NA LOVU TULEŇŮ. Třeba dnes je Jeremy, nejmladší syn babičky Metuq, opět na lovu. Upřímně řečeno, nedovedla jsem si Jeremyho představit při žádné práci, protože vždycky, když jsem ho viděla, se buď povaloval na pohovce dole v obývací místnosti, nebo ležel na zemi a sledoval nějaký film z videokazety ve svém pokoji nahoře. Tentokrát mě však překvapil. Ležel zrovna líně na pohovce, když zazvonil telefon. Možná i spal. Než vstal, než došel k telefonu, než ho zvedl, uplynula celá věčnost. Pak řekl do sluchátka pár slov a jako by do něho vjel život. Začal se pohybovat tak rychle, že než jsem se nadála, byl již oblečen a připravený vyrazit. Zavolal mu totiž jeho švagr, že pojednou na lov tuleňů. Zúčastnit se lovu tuleně bylo mé tajné přání. Když jsem se o tom poprvé zmínila, nesetkala jsem se s žádnou odezvou. Podruhé mi Jeremy sdělil, že by to musel projednat se svým švagrem, kterému patří člun. A pak se dlouho nedělo nic. Muži přestali vyjíždět: doba nejvyššího přílivu totiž nebyla příhodná. Museli počkat, až druhý přiliv bude ještě za světla. Teď již pár dnů opět vyráželi, ale já stále zůstávala doma. Až konečně přišel ten den. A to tak nečekaně, že jsem se nejen nestačila pořádně obléct, ale nevzala jsem s sebou ani fotoaparát, který nocím vždycky na rameni. Ráno jsem se zrovna vracela z krámu s novou zásobou filmů, když jsem potkala Jeremyho, který přinášel poslední kanystr do člunu. Jeho švagr něco kutil v kabince. „Vezmete mě taky někdy s sebou?" naléhala jsem. Jeremy prohodil pár slov se švagrem. „Můžete jet hned." Nezbývalo než rovnou naskočit na loďku, protože Jeremy už uvolňoval lano zpod kamenů. Bez snídaně, bez apar átu, s plnou kapsou filmů bez obligátní zásoby špeku. Tři velké kanystry benzinu, jedna velká papírová krabice, jejíž obsah byl pro mně zatím tajemstvím, plechový kufřík s lihovým vařičem a kanystr pitné vody. Až na benzin bylo vše zasunuto v přední zastřešené půlce člunu, kde na dvou úzkých prknech odpočívaly dvě pušky a hromádka sítí s velkými oky. A taky velice nemluvný švagr Etulu.

Zpočátku jsem pluli poměrně rychle, Oba muži stáli vedle sebe a beze slova hleděli na hladinu před sebou. Moře bylo klidné, dokonce i vítr se usadil. Ani jsem nepostřehla, kdy si Etulu připravil pušku. Držel ji v rukou a lokty byl opřen o střechu kabiny. Hladinu pozoroval pouze pohybem očí, hlavu téměř neotáčel. Míjeli jsme malé skalnaté ostrůvky, z nichž s ostrým křikem vzlétala hejna racků. Jeremy zmírnil rychlost a připravil si pušku. Padl první výstřel. Etulu rychle odhodil pušku a sáhl po řízení. Přidal rychlost. Než jsem se stačila zorientovat, kolébalo se vedle našeho levého boku tulení tělo. Rychlý pohyb sítě a vzápětí se octlo na dně člunu. Oba muži hned zaklekli a v mžiku byla kůže na břiše rozříznuta. Etulu byl asi o deset let starší než a na jeho zručnosti to bylo vidět. Vnitřnosti pak hodili zpět do moře. Ani maso se prý pro lidi nehodí, i když dříve tomu asi bylo jinak. Teď se loví tento druh pouze pro kůži, nákupčí z Hudson´s Bay za ni zaplatí 20 dolarů. Kůže už byla složen v silném igelitovém pytli na zádi a muži opět zaujali své pozice. Celá akce byla hotova ve dvaceti minutách, zbylo po mí jen pár krvavých skvrn na dalším velkém igelitovém pytli. Snažila jsem se dávat lepší pozor, abych tuleně před střelbou aspoň zahlédla. Podařilo se mi to však jen jednou, a to byl tuleň opravdu blízko. Výstřelů padlo hodně, ale jen pět jich bylo úspěšných. Nicméně úlovek pěti tuleňů jejiž velmi slušný. Během toho dne jsem si na vlastní oči ověřila, co to je ona příslovečná eskymácká trpělivost. Stál bez hnutí hodiny a hodiny a čekat, až se někde na hladině objeví nepatrný výčnělek, který není větrem zvedmutou vlnou ale čumákem nadechujícího se tuleně. Asi po pěti hodin ách si muži udělali pauzu. Zajeli k nejbližšímu kamenit ému břehu a vynesli ven vařič a papírovou krabici. Konečně mám příležitost aspoň trochu pomoci, když už jim překážím ve člun Z krabice se vynořila konev na čaj s plecháčky a velké kolo jakéhosi plochého chleba či koláče. Nebylo to ani jedno ani druhé, ale bannock, nekva šený chléb, a opravdu zasytil. Každý jsme vypili dva hrnky čaje, vykouřili pár cigaret a já se trochu protáhla. Během odpoledne byla ještě jedna přestávka, ale na břeh jsme už nevystoupili. Horký čaj mi v té zimě přišel velice vhod. Vraceli jsme se až za soumraku.

 Za celou tu dobu padlo jen pár slov, musela jsem si spíš domýšlet, než se vyptávat. Večer jsem již jako obvykle seděla ve svém koutku u okna, lila do sebe jeden vroucí čaj za druhým, pozorovala běh domácnosti a poslouchala trhavý tok jejich jazyka - inuktitutu. Dneska bylo co vypr ávět. Je to starý indiánský zvyk líčit a probírat všechny zážitky po návratu z lovu. Teď už Jeremy nebyl tak zamlklý. Etulu jistě doma vypráví také. Dost dlouho mi trvalo, než jsem si zapamatovala pro mne důležitou větu - „tukisingitunga" což znamená nerozumím. Všichni ovšem byli nadšeni mou výslovností. Chápu, že Angličanům či Francouzům to může dělat potíže, ale čeština je jazyk velice ohebný a na výslovnost velmi náročný. Později jsem si rozšířila slovník ještě i „kujanamé" - děkuji, které jsem musela v jiném místě zapomenout a nahradit ho slovem „nakumé". Dialekty tu mají také. Ale větě „ovanga atera Nelly" rozuměli všichni všude a děti na mne křičely na oplátku, jak se jmenují ony. Do konce mě děti naučily napsat to jejich písmem. Tak bleskurychle bych to ale nikdy napsat nesvedla. Se jmény, tedy se systémem jmen, jsem dlouho měla potíže. Pochopit, proč někteří používají dvě, někteří jedno, nebo střídají dvě jména, nebo se pokaždé píší jinak, bylo nad mé síly. Oficiálně získali obyvatelé Severu příjmení až v roce 1970. Předtím měli poměrně dlouhou dobu jenom čísla, taky oficiálně. První číslo označovalo oblast či osadu, kde žijí, a další již přímo osobu. Dokonce i někteří zdejší běloši - ale ti by se dali spočítat na prstech jedné ruky - vyměnili svá jména za čísla. Byli to ti, kteří se zdejším prostředím natolik srostlí, že je tu považovali za domácí. Překvapilo mě, když jsem zjistila, že eskymácké písmo, připomínající jednoduché obrázky, vymyslel jistý anglický misionář v druhé polovině minulého století jménem R. E. Peck.

Je to těsnopisu trochu podobný systém obrázků či znaků, které reprezentují různé hlásky a slabiky v eskymáčtině. Do té doby se všechny mýty, legendy a pověsti udržovaly jen ústním podáním. Vyprávění starých mýtů bylo také nejčastější zábavou Eskymáků, dokud do jejich života nezasáhla televize. Dnes lze mnohé uchovat i na papíře. Díky tomu se některé jejich pověsti rozšířily i na jihu. „To je škoda, že tu nebudeš v zimě," posteskla si Pudloo. „Proč právě v zimě?" „To je tu daleko víc legrace." Nedovedla jsem si představit, že by tu právě v zimě mělo být veseleji. „To jezdíme často na výlety na skútrech a někde si uděláme piknik. Zima nám není. Kdepak! Hrajeme různé hry, pak chytáme ryby. Potom se zase zahřejeme čajem a k tomu jíme bannock, Je to moc prima. Vracíme se za několik dní, Na jaře taky sbíráme kachní vejce." „Co s nimi potom děláte?" „Jíme je přece. Hned na místě," diví se Pudloo mé otázce. „Jen tak syrová?" „Syrová, ale taky pečená nebo vařená, ale nejlepší jsou snad mražená." Pudloo se olizuje při představě takové pochoutky. Když jsem se Pudloo zeptala, jaké hry hrají, vychrlila na mě tolik her, že jsem si je jen stěží zapamatovala. Od přetahování lanem přes zvedání těžkých předmětů nad hlavu, kdy ostatní stojí v kruhu a fandí. Existují hry jen pro muže, které vyžadují sílu, a naopak zase pro ženy, při nichž mohou předvést svou zručnost. Muži třeba musí zvedat barel s patnácti galony benzinu a udržet ho určitý čas nad hlavou. Zaujala mě také hra na orla, kdy tři muži nesou za rozpažené ruce a napjaté nohy soutěžícího, který musí celou dobu mít tělo v rovině, což vyžaduje velkou fyzickou sílu. Často se také soupeří v tom, kdo nakopne předmět umístěný co nejvýš. Při hře zvané „jigging" zas vyhrává ten, který v určitém čase chytí nejvíc ryb. Ženy ještě soutěží v rozdělávání ohně a vaření čaje, Vyhrává ta, která za nejkratší čas připraví šálek dobr ého čaje nebo vyčistí a uvaří rybu. Taky čištění a napínání tulení kůže je oblíbenou soutěžní disciplínou. Počítá se nejen čas, ale i způsob provedení.

Dříve se tyto hry hrály vždy v období nějakých slavností, kdy se sešlo víc lidí, například při vyprovázení slunce a opět při jeho návratu. Po příchodu bělochů se lidé začali scházet na Vánoce a Velikonoce. Později, když děti začaly chodit do škol, se na tradiční hry a tance trochu zapomnělo, ale od sedmdesátých let se opět začaly pěstovat. To všechno jsou hry, které se hrají venku, ale existuje mnoho her, které se hrají uvnitř. Nejoblíbenější je tradiční hra s provázkem, podobná našemu „přebírání". U Eskymáků to však znamená vytvářet z provázků spojeného mezi prsty různé obrazce. Třeba karíbů, tuleně, velrybu, lovce a spoustu dalších. Další tradiční hrou bylo „ajegaung", při němž se musí na špičatou špičku napíchnout předmět přivázány k tyčce provázkem. V předmětu je několik děr různé velikosti. U nás známe podobnou hru s balónkem či kuličkou, ale zde to byly předměty z mrožoviny či kameny rozličných tvarů, většinou zobrazují medvěda, velrybu či tuleně. Díry byly vyvrtány v nohou, hlavě a bocích zvířete. A protože předmět neměl pravideln ý tvar, vyžadovala hra zručnost, odhad a cvik. Bezpo čet her bylo také s kamínky, jejich chytáním a udržením ve vzduchu. mezi Eskymáky byly vždycky velmi oblíbené hazardní hry. Právě teď je tu, především mezi mladými, nejvíce rozšířena karetní hra „patik". Zda se hrála i dříve, se mi nepodařilo zjistit, ale karty hrají Eskymáci hodně dlouhou dobu. Hraje se s jednou sadou žolíkových karet. Rozdá se po pěti kartách a vedle zbylé- ho balíku se jedna otočí. Cílem je dosáhnout pár, trojku nebo postupku v jedné barvě. Před líznutím se vždy jedna karta odhodí. Při dosažení páru, trojky, či postupky neboli „patik" se vždy zatleská volnou rukou na ruku držící kartu, které se pak vyloží na stůl. Vyhrává se celý vklad. Vklady mohou být různě vysoké, podle dohody hrajících, třeba i 50 dolarů. Říkávali nám, že máme pracovat nikoli proto, abychom věci shromažďovali, ale proto, abychom nalezli způsob, jak déle žít. radost s materiálních věcí je totéž jako být šťastný pouze jeden den. Avšak pocit štěstí z toho, že jste dobrým příbuzným a že máte dostatek jídla trvá věčně...

INUITSKÁ moudrost. Rok 1958 byl pro mnoho eskymáckých skupin tragický, byl to totiž rok hladu. V tom roce však migrující stáda karibú netáhla svou obvyklou cestou. Eskymáci zoufale hledali zvěř, aby přeži li těch několik kritických měsíců. Stalo se třeba, že nejstar ší člen jedné rodiny musel zůstat sám ve stanu, proto že byl příliš slabý, aby se mohl vydat za zvěří. Měl pušku s jedním nábojem, kterým se mu podařilo zastřelit kura sněžného. Jinou potravu neměl a nevěděl, jak dlouho zůstane sám. Ostatní odešli z tábora hledat karibú. Po nějaké době se vláda o hladomoru dozvěděla a vyslala letadlo se zásobami pro hladovějící. Dopravili jim tak jídlo, kůže karibú a náboje. Díky tomu se onen starý muž, který zůstal sám ve stanu v tundře zachránil. Lidé, kteří si tohle všechno zažili, vám při vzpomínce neřeknou víc než: „Hladovění není příjemné." Jejich obdivuhodná schopnost sebeovládání jim ani nedovoluje vyjádřit víc, i kdyby v té době přišli o všechny nové nejbližší. Takový postoj vyplývá z přesvědčení, že mrzutý, rozladěný a špatně naložený člověk může silou svých špatných myšlenek druhým ublížit, z víry, že silná myšlenka může způsobit smrt nebo nemoc. A tak se tito lidé všemožně snaží uspokojovat přání druhých bez emocí, aby se v nich nehromadila nespokojenost a oni pak neškodili ostatním. Jen dětem se povolují a tolerují špatné nálady. Ale děti aspoň dříve své rodiče poslouchaly. Co řekli rodiče, platilo. Na to si vzpomíná Pitseolak, která se znepokojuje - a nejen ona - nad dnešní mládeží: „Dříve byly děti za souhlas rodičům vděčné a nesouhlas respektovali. Dnes neposlouchaj í vůbec. Lidé se stali horšími od té doby, co žijí v jednom místě dohromady. Ráda třeba bydlím v tepl ém domě. Ale zase si vzpomínám, že dříve jsme byli zdravější. Já jsem nikdy nebyla nemocná, ani žádné z mých dětí. Ale teď v posledních letech jsem nemocná téměř stále. Každý rok teď snáším hůř." Dříve děti respektovaly autoritu rodičů, dokonce i po svém sňatku. Respektovaly jejich věk, neboť jen věkem a dlouhou zkušeností lidé získávali určité přednosti. Dnes se situace obrátila a všichni z toho mají hrůzu. Rodiče vědí, že nemohou dětem poroučet, co mají dělat, protože děti chodí do škol, kde se učí věcem, které rodiče neznají. Proto pokusy rodičů zachránit svou autoritu a tím i budoucnost často vycházejí naplano. I to je důvod proč za dalších pár let budeme příslušníky tohoto severského národa možná identifikovat jen podle jejich barvy kůže, protáhlých očí a o jejich zvycích a podivném jazyku se dočteme jen ze zaprášených knih.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group