ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JAK JSEM HLEDAL

 

JOSEF KLÍMA

Jaro roku 1990 byla bezpochyby nejopojnější doba, jaká může novináře potkat. Svěrací kazajka médií definitivně odpadla a nová košilka trhu z přemíry informací ještě nebyla ani střižena. Víry, které hnuly společností, vyhrnuly na povrch tolik léta utajených příběhů a tajemství, že když jsem to o pár měsíců později líčil ve floridských novinách, kde jsem byl na praxi, americkým kolegům, bledli závistí. Řada z nich čekala celý den, až někde bouchne plyn nebo nastane nějaká slušná automobilová srážka, aby měli o čem psát. V té době jsem i začal zpovídat bývalé příslušníky mysteri ózní organizace zvané StB. Tvrdili, že patřili k těm slušnějším - a přestože jsem jim tehdy příliš nedůvěřoval a řadu informací jsem ani nepublikoval v obavě, nekrmí-li mě dezinformacemi - dnes to vypadá, že v zásadě měli pravdu. Krom některých metod, dnes už chronicky známých jsem zjistil i zajímavou věc: že někdy v polovině 80. let dostali zcela zvláštní úkol - pátrat po nacistických pokladech. Respektive po pokladech, které nacisti ukryli v posledních týdnech války, aby nepadly do rukou rychle postupujících spojenců a aby zároveň bylo možné později, - kdyby to politické změny dovolili - znovu vyzvednout. Znělo to tehdy trochu jako pohádka: ještě se neobjevil žádný záhadný Gaensel, který rozhazuje miliony, aby se dostal ke štechovickému tajemství, ještě nikdo nevěděl o žádném urputném Mužíkovi, který krtkuje středními Čechami, aby dosáhl téhož. Nacistické poklady - to tehdy znělo asi jako ... asi jako Golem...

Neuvěřitelné bylo, že jak jsem s bývalými příslušníky démonizované instituce hovořil víc a víc, dostával ten Golem konkrétnější a konkrétnější obrysy. Už to nebyla žádná báchorka, založená na nějakém individuálním teoretickém svědectví; nýbrž fakty podložená záležitost. Komunistické ministerstvo vnitra totiž dostalo někdy v první polovině osmdesátých let přísně tajné informace od východoněmecké sestřičky Stasi, že na území středních Čech - by se mohly nějaké nacistické poklady opravdu nacházet. „Nejspíš to vydolovali z nějakýho starýho nácka," říkali lakonicky mí informátoři a hovořili poměrně přesně o jak émsi seznamu kódovaných lokalit, které nacisté vybrali a připravili ještě dávno před koncem války právě pro podobné účely. Část z tohoto seznamu se podařilo dekódovat a na vybraných místech nalezli tehdejší vnitráci opravdu známky toho, že by tu cosi mohlo být ukryto. Například téměř zarostlé značky na stromech, jež přežily nejméně tři režimy. Nebo vyprávění pamětníků o tom, co se tu za války - a především na jejím konci - dělo. Nebo historické materiály, ať už hrubé mapy starých důlních děl ještě z dob krále Klacka nebo fragmenty „jízdního řádu" speciálního vlaku, který údajně dopravoval z Ruska přes Polsko zcela speciální náklad: údajně proslulou „jantarovou komnatu". Když si člověk dal dohromady tyhle informace s postupem spojenců v konci války (z východu i ze západu) vypadalo to sice stále ještě fantasticky, ale nijak zvlášť neuvěřitelně. Kdyby někdo, kdo nezadržitelně prohrává válku, chtěl někde něco cenného schovat, zbývaly mu opravdu vlastně jen střední Čechy. Respektive jejich jižní část na Voticku a Benešovsku. Průzkumné práce tehdy v polovině osmdesátých let se dostaly dokonce až do praktického (můžeme klidně říct manuálního), stadia.

Jistý východočeský klášter a dalších pár lokalit ve středních Čechách začali navštěvovat pozoruhodní muži s neméně pozoruhodnou výbavou - geofyzikální aparatury, minohledačky, sbíječky - šťárali, vrtali, kopali a čmuchali, zčásti skrytě, zčásti veřejně, protože tenkrát si mohli dovolit skoro všechno. V onom východočeském klášteře se dokonce prokopali kamsi do skryté místnosti, kde našli hromadu starých kostí a při dalších hledačských pracích je málem zavalila rychle přibývající voda (pravděpodobně z nedalekého rybníka, který nápadně rychle poklesl). Co na nich bylo bizardní: s jakou samozřejmostí zkombinovali tito ochránci režimu, založeného na tzv. vědeckém světovém názoru, metodiku vědeckou s metodikou naprosto metafyzickou, by tehdy přímo kacířskou - s citlivostí senzibilů. „Zpočátku jsme těm jejich virgulím a kyvadýlkům moc nevěřili," vyprávěli mi. „Ale pak nám pomohli najít dvě staré šlechtické rakve, zazděné v kryptě jednoho kostela, a jeden z nich dokonce dokázal nalézt zlatý prstýnek, který náš kolega úmyslně schoval v lese do ohromné hromady nařezaného dřeva. Mimochodem - schoval ho tak pečlivě, že kdyby mu ho senzibil s virgulí nenašel, nejspíš by tam ten prstýnek byl dodnes." Byla to práce těžká, dobrodružná a bezpochyby i záslužná (možná nejzáslužnější, kterou kdy tato instituce od padesátých let provozovala), ale bohužel bez větších výsledků. Dokonce i ty vzácné staré rakve, které nalezli, způsobily víc problémů než prospěchu; celé dny a noci hlídali kryptu, do níž se prokopali, aby někdo vzácné památky neukradl, týdny čekali, až se na patřičných místech rozhodne, co s nálezem - a nakonec dostali rozkaz kryptu zase tajně zazdít... Podobně to nakonec dopadlo i s hledáním na ostatních místech. Vyměnil se ministr vnitra, přišel pokyn šetřit jak se dá - a projekt byl zrušen. Přestože hledači argumentovali, že už jsou na správné stopě, že stačí pokračovat v průzkumu možná ještě pár týdnů a první nález se dostaví...

Když dnes čtu o nových formách duševní závislosti, podobných drogové, o nezdrženlivých hráčích, kteří propadli hracím automatům a o workaholicích, kteří se upracovali k padnutí, uvědomuji si, že i tihle muži, aniž by to sami postřehli, propadli časem nutkavé vášni, které už se pravděpodobně nikdy nezbaví. Stejně jako naduživače hracích automatů fascinuje rachotivý vodopád mincí, jejich sebekontrolu naprosto paralyzovala představa zaprášených beden s třpytivým obsahem, čekajících ve tmě kdesi velmi blízko pod jejich nohama. Na rozdíl od profesí, které dosahují cíle postupnými - a dobře viditelnými - kroky, je dřina zlatokopa či hledače opálů víc hrou než prací, protože ke skoku mezi nulou a cílem může dojít v podstatě kdykoli. Třeba hned dnes. Nebo až zítra. Nebo taky nikdy.... ale to si opravdoví hledači poklad ů nepřipouštějí... Jen proto mohli tito v zásadě racionálně založení muži udělat po zrušení oficiálního projektu cosi naprosto neracion álního: pokračovat v hledání na vlastní náklady a ve vlastn ím volném čase. „Obětovali jsme tomu všechny víkendy, přivezli jsme si z ciziny dokonce i speciální detektor, u nás tehdy nedostupný," vyprávěli. „Dřeli jsme s krumpáčem a s lopatou jak černý, v jedný lokalitě jsme se zkoušeli skrz skálu i prostřílet. Dokonce i pancefaustem, kterej jsme připevnili na takovej velkej strom. Bohužel to nadělalo víc škody na stromě než na skále... Když jsem se s nimi v devadesátém roce na jaře seznámil, bylo jejich soukromé hledání v tomtéž stádiu, jako se ocitlo předtím hledání oficiální. Zhaslo na nedostatku prostředků. Za peníze a úsilí, které do něj vložili, mohl mít každý z nich přinejmenším rodinný domek - a místo toho neměli nic. V téže době jsem se seznámil s jedním Čechoameričanem, který se vrátil přechodně do republiky, aby tu hledal náměty pro jednu nevelkou kalifornskou televizní společnost. Příběh mýtických pokladů ho zaujal stejným způsobem, jako mě: hledačská posedlost je skoro vždy pro autora zajímavější, než to, co se opravdu najde nebo nenajde. Pouze s tím rozdílem, že malý český žurnalista si může dovolit nenajít nic, kdežto americká televize, když už do něčeho vloží peníze, chce vidět, jak se něco reálného tahá ze země. I kdyby to měla být v konečné fázi třeba jen zetlelá nacistická holínka. Čechoameričan - říkejme mu tradičně třeba pan X. - sehnal díky svým kontaktům i nějaké ty peníze, a hledání mohlo začít nanovo; tentokrát za účasti medií, což jsem byl já s blokem a on s kamerou.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group