ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DVĚ HODINY ŽEBRÁKEM

 

KAREL KÝR

Známá jednou na nádraží Praha-Smíchov oslovila žebrajícího muže kolem čtyřicítky a zeptala se ho proč nejde pracovat. Přece kdo chce, v Praze práci najde. Muž se na ni podíval jako by se ho ptala, kolik je jedna a jedna a řekl: „Madam, proč bych to dělal? To by mne pánbů musel seřvat do volů. Tady a jinde si vysomruji za den pětikilo i více, tak co bych si huntoval tělo." Zaujalo mě to. A protože si myslím, že reportér nemá čerpat jen ze zprostředkovaných informací, ale i z přímých, zažitých, rozhodl jsem se, že to zkusím. Tedy žebrat. To by v tom byl čert, abych za den pětistovku nevyžebral! Tři dny jsem se neholil a den před akcí jsem se nekoupal. Když jsem se podíval na své šedivé strniště, musel jsem uznat, že moc vábně nevypadám. Při přípravách jsem si vzpomněl na jednoho kamaráda, který kdysi marodil s ekzémem na rukou a asi půl roku chodil s obvázanýma rukama. Ušmudlal jsem dva obvazy a omotal si jimi ruce. Pak jsem se převlékl za šupáka. Obul jsem si nejsešmatlanější boty, rifle, v kterých chod ím do sklepa, košili s odrbaným límečkem. Do kapsy žádný kapesník, žádné doklady, jen dvě jízdenky, starou čepici a pět korun. Ty dám do čepice, aby kolemjdoucí viděli, že už jsem něco vydělal.

 

Do vnitřní Prahy jsem jel tramvají. Pětkou. Přepravoval jsem se před polednem, kdy není dopravní špička. Ale už v tramvaji jsem neměl dobrý pocit. Lidé po mě pokukovali a nikterak se ke mně nehrnuli, spíše se ode mne odtahovali. Místo na žebrání jsem měl už vybrané. Kdybych šel na Karlův most, tak by mne „konkurence" vyhnala. Tam už jsou fleky zadané. Rozhodl jsem se pro Královskou cestu. Upíchl jsem se v Karlově ulici, blízko restaurace U modré štiky. Žebrající většinou sedí, u sebe čepici či krabic, případně trojjazyčnou cedulku. Já stál, čepici s vlastní pětikorunou u nohy. Po pěti minutách mi bylo divn ě po těle. Inu, žebrák - amatér. Pak jsem si s hrůzou uvědomil, že naproti mě je Státní knihovna, kde se občas zastavím a kde chodí mnoho mých známých. Co kdyby mně někdo z nich poznal? Na zádech mi vyrazil pot. Pro jistotu jsem si sundal brýle. Stál jsem asi půl hodiny. Za tu dobu mi tři kolemjdoucí hodili do čepice drobné. A pak to přišlo. Přicházel ke mně muž kolem padesátky. Na první pohled Němec. Zadíval se ne mne a řekl: „Warum..." Nenechal jsem ho domluvit. Napadlo mě, že by to mohl být zvědavý novinář. Rychle jsem řekl: „Ich bin krank. Ich habe kein Geld." Muž se na mne podíval a vytáhl peněženku. Vyndal dvacetikorunu a vhodil ji do mé čepice. Nevěřícně jsem na to zíral. Moje víra v německou šetrnost byla silně otřesena. A pak mi došlo, že na Královské cestě dělám státu ostudu na mezinárodní úrovni.

S hrůzou jsem si uvědomil, že by mě někdo mohl vyfotografovat. Zvláště Japonci mohou při zhlédnutí různých rarit „zavařit" fotoaparát. Měl jsem chuť to vzdát. Ne, neměl jsem strach z policistů, nevlastnil jsem doklady, tak co by si na mě mohli vzít? Nehledě na to, že mají jiné starosti. A kdyby mne sbalili, nakonec by se všechno vysvětlilo. Ale bylo mi trapně, fackovala mě ostuda. Ale když jsem se dal na vojnu, musím vydržet. Při dosavadních „příjmech" bych do devíti večer mohl pětistovku vyžebrat. Po dvacetikoruně drobných přibývalo. Dvacka jimi byla brzy skoro zasypána. Objevila se i desetikoruna. Začaly mne napadat bláznivé myšlenky. Třeba bych mohl zpívat Lili Marlén? Naštěstí k realizaci nedošlo. Začínal jsem mít úspěch i tak, asi jsem vypadal jako skutečný žebrák. Byl jsem na place dvě hodiny, když jsem dostal „ránu", která mne ze žebráckého postu vyhnala. Ze Seminářské ulice vyšel asi dvanáctiletý kluk. Zamířil ke mně. Čtyři kroky přede mnou se zastavil. Začal si mne prohlížet. Nevím, kdy jsem se naposledy červenal, od té doby uběhla pěkná řádka let. Tentokrát jsem cítil, že rudnu. Vtom se kluk rozhýbal a namířil si to přímo ke mně. Sáhl do kapsy a hodil mi do čepice pětikorunu. Udělal jsem zoufalé gesto, že tu pětikorunu nechci, ale kluk mi zmizel v davu. Chtěl jsem se za ním rozběhnout, ale naštěstí mi to došlo, žebrák honící malého kluka. To bych dopadl! Nepamatuji se, že bych se kdy v životě více styděl.

Ze žebrání jsem nadosmrti vyléčen. Nikdo by mne k němu už nedonutil. Popadl jsem čepici a zamířil do Liliové ulice. V nejbližším průchodu jsem strhal obvazy a hodil jsem je do popelnice. Teď se mohu konečně tvářit, že jsem v pracovním. Přepočítal jsem peníze v čepici. I s mou pětikorunou to dělalo sto dvanáct korun. Za dvě hodiny. Kolik si za tu dobu vydělá dělník ve fabrice? Z vyžebraných peněz jsem nezaložil novou akciovou společnost. Sotva jsem se dostal domů, oholil jsem se vysprchoval, převlékl a znovu vyrazil do vnitřní Prahy. Tentokrát na Wilsonovo nádraží. Za vyžebrané peníze jsem koupil mléko a ovoce. Blízko vchodu do metra, to proto, abych mohl co nejrychleji zmizet a nedostal po hlavě coby „movitý muž", jsem si vyhlédl rumunskou rodinku s třemi dětmi. Překvapeným dětem jsem strčil do rukou igelitku s nakoupeným proviantem. Kdybych jim dal peníze, rodiče by je propili. A bleskurychle jsem zmizel v metru. S pocitem, že moje žebrota byla aspoň k nečemu dobrá.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group