ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

V ZEMI ČISTÝCH

 

LIBOR MICHALEC

Zažít v cizí zemi revoluci je snem každého pořádného cestovatele. Jedním rázem nahlédne do samotné podstaty národa. Málem jsme měli to štěstí. Pouliční nepokoje, které v Ravalpindí začátkem srpna organizovala Benazir Bhuttová, vypadaly jako neškodné demonstrace. Později jsme v novinách četli, že při nich zahynuly desítky lidí. Když pak předseda vlády v televizním vystoupení skládal funkci, Pákistánec Abid se mu smál a klepal si na čelo. Najednou i s celým národem zapomněl na to, jak premiéra ještě nedávno obdivoval, že hraje kriket a chodí pouštět draky. Takový je Pákistán, největší muslimská země na světě. Země čistých, jak se sami nazvali.

ZBĚSILOST V POUŠTI. Mám pocit, že v tom vražedném horku už nevydržím ani minutu. Jako v horečnatém snu registruju, že ten špinavý řidič v turbanu a se zkaženýma zubama si vložil pod jazyk paklík nazelenalého hašiše a konečně šlápl na plyn. Mikrobus plný Arabů se rozjíždí z jakéhosi dvora v íránském Zahed ánu, kterému tu vznosně přezdívají autobusové nádraží. Vyrážíme do Mirdžavy na íránsko-pákistánských hranicích. Do té Mirdžavy, kde podle posledních zpráv zastřelili sikhské teroristy, kteří mají na svědomí výbuch ropné rafinérie v jižním Íránu. Pravidelné kontroly íránských vojáků, ještě ned ávno protivné, mi náhle přijdou velmi příjemné. Alespoň na dohled kulometných hnízd je jakási jistota, že teroristé nezah ájí palbu na náš vůz. Jsme podivná společnost. Slaný pot, neustále se řinoucí z čela, si svorně otírají pákistánští pašeráčci (vezoucí si v uzlíku levné íránské koberce a hadry), Íránci (snad na pouti do mešit spřátelené islámské země) a neuvěřitelně chudí Afghánci. Jeden z nich, o dvě sedadla za mnou, patrně umírá. Z úst se mu neustále řine bílý hlen, který jeho obětavý syn s nevšední láskou otírá do hadru z rozmotaného turbanu. Dojemná scéna, která by mohla do World press photo. Tady nikoho nevzrušuje. Ostatně, Afghánci mají špatnou pověst. „Nejdřív tě podříznou a potom tě snědí," říkají domorodci. Za okny ubíhá nekonečná pustina, se zvláštními skalami bizarních tvarů. Génius loci tohoto místa se nazývá divokost, krutost, zběsilost. ...

A VLAKY SE HŮŘ PŘEPADÁVAJÍ. Konečně jsme v Mirdžavě. Skládáme bágly v odbavovací hale s celostěnovým billboardem Chomejního a těšíme se na chlazenou colu. Pak přijde šok. Celník pohlédne na hodinky a suše oznamuje, že od dvanácti do čtyř je polední přestávka. Je dvanáct hodin a pět minut. K pití jen odporná teplá a slaná voda z místní studny. Ležíme na betonové podlaze, snažíme se dýchat co nejúsporněji a závidíme orientálcům bílé pláště a turbany. Člověk, který tvrdí, že by na poušti nevydržel jinak než v plavkách, je blázen. Šaty fungují jako tepelná izolace v obráceném směru - v tomto případě udržují tělesný chlad 37 °C před okoln ími šedesátistupňovými vedry. Tělo se o to sice také pokouší - dokud se potíte, máte jistotu, že organismus odolává. Pak najednou zjistíte, že jste suchý jako troud a cítíte, že to vaše tělo v souboji s pouští prohrálo. Autobus z Taftanu, na druhé straně hranice, má odjíždět v půl šesté. Když po pěti hodinách zpoždění šofér usoudí, že by bylo vhodné odjet - nemilosrdná výheň se se západem slunce mění v přijatelných 30°C - začíná teprve osádka s ohromným halekáním a švenkováním baterek a svíček za tmy nakládat autobus. Arabský Schwarzenegger přistavil k boku autobusu železný žebřík a jeden po druhém vynáší na střechu tak ohromné žoky, že ho pod nimi není vidět. Mezitím se uvnitř autobusu školíme ze zásad společenského chování pouštních lidí. Jejich normy jsou poněkud tolerantnější, než bývá zvykem. Nezakazují smrkat do spodního cípu vlastní košile. Když usínají, mohou si dát hlavu sousedovi do klína. Pokud chtějí nabrat studenou vodu a ulička je v autobuse ucpána uzlíky s pašovaným zbožím a spícími Afghánci, povoluje se lézt po tělech spolucestujících a přidržovat se za jejich hlavy. O tom, jestli je krádež a „vraždička" jenom malý přečin proti slušnému vychování pouštních lidí, se dohadujeme ještě dnes. Jisté je jen to, že do Quéty, hlavního města provincie Balúčistán lidé jezdí raději vlakem než autobusem. Vlaky se hůře přepadávají.

PRVNÍ CIZINCI V JEJICH ŽIVOTĚ Když se muslim Abid Muhammad vracel po roce z Evropy domů, zažíval pravděpodobně něco, co nelze vyprávět. Zpočátku nám asi moc nevěřil, ale o to větší důvěru jsme si později získali. Celých třiadvacet let svého života prožil v Pákistánu, provincii Pandžáb a městečka s pohádkovým jménem Haroonabád, pár kilometrů od indických hranic. Pak odjel studovat do Moskvy a po roce se vrací na prázdniny domů. Do městečka, kde většina jeho kamarádů v životě neviděla bílého sáhiba z cizí země. Teď veze s sebou dva takové cizince, aby mohli názorně předvést alespoň odlesk toho tajemného světa za hranicemi islámu. Ten odlesk jsme my dva s Jardou. Nevíme nic o tom, kam se trmácíme pětačtyřicetistupňovými vedry pandžábskou krajinou s banánovníky, stády buvolů a tropickým vlhkým klimatem. Možná, že jeho rodiče bydlí v jedné z těch chýší, slepených z hlíny a velbloudího trusu, kde spí společně s domácím zvířectvem. Naše tanga, koňský povoz, ale staví před jedním z nejhezčích domů ve městě. Abid zvoní, branka se rozestupuje, nadšený výkřik a všichni se bouřlivě objímají. Babička Abidovi i nám kreslí snědým prstem kolečko na čele. Máme vyhráno! Jsme přijati za členy rodiny.

KRIKET JE SPOLEČENSKÁ HRA... Logicky nejspolehlivější metodou pro cestovatele je cesta nadšeného „přitakávání". Proto, když se večer Abidovi bratři - dvacetiletá dvojčata Amir a Arif - vyptávají, jestli chceme zítra časně ráno jít na kriket, nadšeně přitakáváme. Kdo mohl tušit, že pro ně je časně ráno v pět hodin? Od pěti do sedmi je v tuto roční dobu jediná část dne, kdy je něco vidět a horko není k zalknutí. Pokoušíme se rozespale o laskavý úsměv, jaký od Evropanů je očekáván a vlečeme se na kriketové hřiště. Lákavá možnost napsat ve stylu romantických reportérů-objevitelů „jak jsem si zahrál kriket s Pákistánci!" ani Jardu ani mě nenadchne. Pozorujíc nelogický kolotoč náhozů, odpalů, obíhání a kriketovou raketu v rukou snědých mladíků v bílém se prvně uvědomuji poselství, které tomuto národu naočkovala britská koloniální politika. nevím, zda je kriket prostředkem nějaké mezikulturní výměny informací, ale jisté je, že zatímco Američané jej reformovali na moderní baseball, Pákistánci to naopak dotáhli v klasickém kriketu na jedno z nejlepších mužstev na světě.

JEDEN DEN PRO ISLÁM. Když se vracíme z kriketové partičky, starý Muhammad je po snídani a chystá se do práce. Rozvážně a s důstojností hlavy rodiny, která u mužů v Evropě dávno vymizela, se převléká do čistého a bere si od ženy ešus s obědem. Konečně nás zaregistruje, a tak nesměle pozdravíme. „Gúúd móórnink" zahul áká barytonem v odpověď školní angličtinou. Je to člověk světem protřelý. Nějaký čas pracoval v sousední Saudské Arábii a jeho přítel žije ve Švédsku. Okolo desáté hodiny odchází vážený pan Muhammad do své lékárny. Vrátí se až v deset hodin večer. Mezitím se dvojčata Amir a Arif také rozjíždějí do školy. Opravdu si mohou gratulovat, že se narodila v tak dobré rodině. Zatímco u „špatných otců - jak říká Abid - pracují děti třeba od pěti let, u Muhammadů mají všechny čtyři děti možnost studovat. Nejstarší Abid v Moskvě, Amir studuje na učitele a Arif má být automechanikem. Ale nejtalentovanější ze všech je sedmnáctiletá Fozia. Na vysvědčení má skoro nejvyšší možné známky. Teoreticky je to víc, než u nás samé jedničky. Celé dny tráví mezi čtyřmi stěnami, protože se nesluší, aby muslimské děvče chodilo samo ven. Přestávky mezi vařením, mytím nádobí a praním tráví nad učebnicemi. Příští rok půjde do Lahauru studovat medicínu. Nečeká ji naštěstí neustálý maratón mezi kuchyň-skou plotnou a praní prádla, jako většinu muslimských žen. Poděkovat za to může Benazir Bhuttové, která jako první žena v křesle předsedy vlády prolomila mužskou blokádu. Foziina matka tolik štěstí neměla. Když se večer se soumrakem vrátí věčně zachmuřený Muhammad domů, unaveně se posadí na svou oblíbenou lýkovou postel a vznešeně mlčí, začne jeho žena kmitat ještě rychleji, než celý den předtím. Jejím úkolem je uhádnout každé mužovo přání. Zlehka jej obletuje a švitoří vysokým, omluvným tónem, vždy potěšena, když se jí podaří splnit některý z jeho nevyslovených příkazů. Ale při vší úmorné dřině je nevýslovně šťastná a spokojená se svým údělem. Nikdy ji ani nenapadlo, že by mohla žít jinak.

PROSTITUTKY A VĚZENÍ. Tak takhle vypadá modelové manželství. Ale ani Pákist án, země čistých, není bez poskvrny. Jediná zmínka o naší rodné vlasti v pákistánských novinách z proslulé E 55 a jejich prodejných kráskách, navodila zajímavé téma. Sedíme na zahradních židličkách, na ulici před domem, jak je tady zvykem a bereme si Abida do presu pěkně po žurnalisticku. „Je něco takového možné tady?" „Jenom v místnosti." „A kolik to stojí?" „Tolko odín ráz." Abid se trochu poťouchle směje. Anebo rozpačitě. „Jestli pákistánský člověk dělá takové věci, půjde do vězení," dodává. „Na jak dlouho?" „Na dva-tři dny." „A kolik stojí?" Na naše poměry neskute čně levná služba. Prý sto až dvě stě rupií. A když podplatíme policii dvěma tisíci rupií, jste z toho venku. Ověřit tuto informaci jsme raději nezkoušeli, ale do vězení jsme se přesto podívali. Kriminál v Haroonabádu vypadá jako císařsko-královská městská šatlava. Na dvorku leží tři policisté na lýkových lehátkách a spokojeně pochrupují a za železnou mříží se kupí hromada čern ých, nakrátko ostříhaných hlav. Je jich hodně na tak malé městečko. Procházíme okolo řady samotek, místností s jedním zamřížovaným oknem a lůžkem. Příliš se neliší od levnějších hotelových pokojů, ve kterých jsme nocovali.

SLUŽEBNÍK ALLÁHŮV. Večery v Haroonabádu mají zvláštní kouzlo. Sedáme naproti mešitě a protože jsme mladí, sníme. O tom, jak pozveme Abida do Čech, jak se vrátíme do Haroonabádu s kamerou a filmovým štábem, jak pojedeme přes Himaláje do Číny. Po týdnu u Muhammadů Abid říká, že jsme nejlepší kamarádi, jaké v životě měl. „Ty tu nemáš kamarády?" ptá se Jarda. „Dřív jsem měl," vzpomíná. A otevírá nám vzácně čistý průhled do nitra muslimské duše. Je mnohem citlivější než evropská a navíc vyztužena nám nelogickými zákazy: „Kdo jí vepřové, nemá rád tátu a mámu. Dobrý člověk nepije alkohol a má sex až po svatbě," říká Abid.. „U vás jsou špatné holky, skoro všechny mají sex před svatbou a podvádějí manžela. Dobrý člověk věří v Alláha a Alláh mu na oplátku pomůže. Poprosil jsem Alláha, aby přestalo pršet - a vidíš? Už neprší!" „Ty jsi nehrál kriket?" ptáme se dál. „Já byl pět let kapitánem školy v Haroonabádu," říká. „Hrál jsem kriket několik hodin denně. Když mě otec nechtěl pustit na zápas, počkal jsem až všichni usnou a utekl po střeše - tudy podívej." Jednoho dne ho kriket přestal bavit. Zároveň začal kreslit nádherně barevné, geometricky dokonalé obrazy Mekky a Mediny. Zdálo by se, že Abid je výlupek ctnosti. Nemluví sprostě, rozdělí se s kamarádem a pomáhá slabším. Obětavě nás provází Královskou zahradou v Láhauru. Ale na nejbližším stromě vandalsky vyryje do kůry své jméno. Nadává na stát, který nechá chátrat památky a zároveň z pamětihodné mešity odlupuje jako suven ýr kus glazurované omítky. Nechápe, co je na tom špatného. Stejně tak považuje za běžnou věc uplácen í policistů a vůbec všech úředníků. A když se ptám, jestli by zabil Salmana Rushdieho, říká, že bez váhání. „Problém je v tom, že nevím, kde se ukrývá. Ale kdybych to věděl, tak puf, puf," střílí ukazováčkem a směje se rozpustile jako malý kluk. „Četl jsi Satanské verše?" „Ne, ale stačí, že je četl ajatolláh v Íránu."

ORGANIZOVANÝ CHAOS. „A hlavně musíte vidět Láhaur," řekl každý Pákistánec, když jsme se zeptali na pamětihodnosti jeho země. O Láhauru se říká, že je kosmopolitnější než Dillí, aristokratičtější než Bombaj a pyšnější než Kalkata. Starobylé a pyšné město, jako kdyby na každém kroku chtělo upozornit, že vždycky bylo miláčkem mocných. O historii mughalských císařů vypráví Aurangzébova mešita, která byla největší v celé Asii i Akbarova pevnost z růžového pískovce. Šalimarskými zahradami, spojenými s vládcovským pal ácem podzemní chodbou, kdysi jezdila princezna na slonu. Ukrytá před zraky obyčejných smrtelníků, kteří ji nikdy nesměli spatřit. O přízni nových vládců tohoto srdce Pandžábu svědčí minaret Pákistán stejně jako univerzity, přesné napodobeniny britských škol. O samotném tepu města však tyto památky neříkají vůbec nic. Pokud se mu chcete alespoň trochu přiblížit, představte si Václavák, kde kromě aut jezdí navíc povozy tažené osly nebo velbloudy a motorové tříkolky místo rikšů. Svět, kde namísto hotelu Jalta, obchodního domu Kotva a pizérií kouří starý Arab vodní dýmku, jiný míchá nápoj z cukrové třtiny a vedle opravují dům na lešení z bambusových kmínků. Do toho přidejte toulavé psy, ožírající shnilé ovce, stádo koz i s pastevcem před budovou státní banky. Nadechněte se vůně chilli koření a pachu z hromad odpadků, které se nechávají vyhnít v málo frekventovaných městských čtvrtích. Ještě si nechte znít v uších zpěvavé modlitby k Alláhovi a troubení aut při dopravní zácpě a když na nic z toho nezapomenete - stojíte uprost řed pákistánského města Láhaur. A cítíte davy lidí, kterými se musíte neustále prodírat. Dopravní ruch se řídí podle tří odvěkých pravidel: každý si hlídá pravou stranu, slabší ustoupí silnějšímu a než silnější vstoupí do akce, zatroubí. Je to šílené, ale funguje to. Letecký pohled na město musí připomínat Brownův model neustálého chaotického pohybu molekul uvnitř atomu.

KDYŽ CHODÍ KLUCI S KLUKAMA. Asi proto, že má muž v islámském světě výsadní postavení, mají tu i jiný vztah k lásce muže k muži. Párky něžně vedle sebe zavěšených chlapců spatříte na každém rohu. Policisté mezi nimi nejsou výjimkou. To ale pořád ještě nic neznamená. Ani když se jednou pozdě na schodech našeho hotelu muchlovali dva zřízenci v růžovoučkých oblečcích, nezneklidnilo mě to. To nejhorší teprve mělo přijít. Sedím si takhle na vlakovém nádraží v Láhaure. Střídavě si povídám s místním dohazovačem volských spřežení a chod ím na perón zjistit, jestli už nedorazil vlak z Indie, kterým přijede pět kolegů z Prahy. Podle mezinárodního jízdního řádu má přijet ve 13.00, podle Abida máme čekat od 15.00 do 17.00 hod. a místní tvrdí, že vlak z Indie jezdí mezi sedmou a osmou večer. Překračuji cestou na perón rodiny spících muslimů, když slyším, jak na mě někdo volá. Podvědomě s sebou trhnu, ale jdu dál. Pak mi dojde, že tady si člověk nemůže dovolit někoho ignorovat. Otáčím se k tlustému mastnému muži, který se neupřímně směje. Vzápětí haleká něco na lidi kolem a aspoň na chvíli věřím, že je to jenom obyčejný hotelový naháněč. Má na nádraží dobře organizovanou partu na odchyt cizinců, takže bych mu stejně neunikl. Během seznamovacího pohovoru mě buclatýma ručkama mačká pravačku a pořád na mě civí lesklýma očima. Pak v dálce zahlédne dalšího obra, spiklenecky na něj mrkne, prohodí s ním pár slov čistým „ženským" akcentem a mě je jasné, že jsou to ti nejobrovitější homosexuálové jací po mě kdy vyjeli. „Go, go," vrká obr rozechvělým hláskem a silou svých sto dvaceti kil mě táhne někam do průjezdu. Řekl bych, že takové okamžiky jsou velice příznivé rozvoji mozkových buněk. Prvně v životě dávám dohromady plynulou anglickou větu. „Za deset minut přijede pět kamarádů." „Oukej," tlusťoch se zalekne, ale ještě nemám vyhráno. Vede si mě na procházku po peróně. Vedeme stručný a prapodivný dialog. „Je v Čechách možný sex?" „Ano." „Chceš v Pákistánu sex?" „Ne." „Je v Čechách alkohol? " „Ano." „Chcete alkohol?" „Ne." „Je v Čechách hašiš?" „Ne," říkám. Jsme na konci perónu, posadíme se na lavičku a tlustý gay mi koupí čaj s mlékem a bez ustání vysvětluje, že v Pákistánu je velice levný hašiš. Přitom z něj rozechvělýma nozdrama díkybohu vyprchává libido. Pochopil jsem ho a uklidňuji se. Dělá jen svou práci. Nevadí, když ho odmítnu. Musím mu ale dát šanci, aby mi udělal nabídku. Nesmím ho urazit.

JE ISLÁM AGRESIVNÍ NÁBOŽENSTVÍ? V životě by mě nenapadlo, že se podívám do skutečné mešity na opravdovou bohoslužbu. Proplétáme se orientálním bazarem. Je tu tlačenice jako na Letné, kdyby Sparta hrála finále poháru mistrů. Muži se odstrkují lokty i ramenem a všichni míří k jedinému místu. K našemu údivu tam Abid směřuje také. Je to patrně největší mešita v sedmimiliónovém Láhauru a dnes je pátek, den volna a muslimský svátek. Před vchodem do chrámu odevzdáváme sandály do pouliční úschovny, kde už je uloženo hezkých pár tisíc muslimských bot. Pak už se jen prodíráme nekone čným zástupem bosonohých k ohromnému sálu, odkud jako kdyby hluboký mužský hlas stále hlasitěji někomu spílal. Je tu našlapáno do posledního místečka. Sedáme si k ostatním na modlitební kobereček na chrámové podlaze a asi deset tisíc muslimů v tentýž okamžik naopak vstává. V celém islámském světě nyní patrně sedí jen dva čeští turisté. Fundamentalisté se po nás rozčileně ohlížejí a štěkají na sebe něco svým hádavým hlasem. Vzpomínka na Evropany, kteří ze zvědavosti nahlédli do mešity a víckrát už je nikdo neuvid ěl, na klidu nepřidá. Abid nic nevnímá, pohroužen do myšlenek na Alláha. Raději se postavíme a v ten okamžik celý muslimský svět klečí s čelem přitisknutým k zemi. Docela rádi bychom se vypařili. Není boha kromě boha a Mohamed je jeho prorok, říkají muslimové. A my jim svým ignorantstvím jaksi naznačujeme, ať s tím vlezou na hrb. Jako když k někomu přijdete na návštěvu a řeknete mu, že vypadá jako debil, jeho manželka je šlapka a děti jsou nějak nedonošené. Tak se chovají Evropané k Mohamedově říši. Agresivní mohamedáni nám neublížili. Slušně požádali, ať z mešity odejdeme. Z náboženských důvodů se letos zabíjejí turisté jen v demokratickém Turecku.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group