ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

HRUBÝ KELT

 

JOSEF KLÍMA

Když jsem kdysi jednomu historikovu, u něhož jsem sbíral materiály o rituálech keltských kněží druidech, zmí nil o tom, že my, Češi, jsme víc Keltové než Slované, celý se rozzářil: „To je zajímavé, že si to myslí i příslušníci generace, kterou se snažili od narození přesvědčit, že máme k Rusku blíž nejen politicky, ale i etnicky." Poprvé jsem si tak uvědomil, že k dezinformacím totality patřila i informace, která se zrodila kdesi v nadšených dobách rakousko-uherského panslavismu, a která se komunistům tak hodila, jako kdyby Čelakovskýa Kollár byli schopnými agenty řídícího orgánu jménem Lenin.

 

Přiznám se, že jsem o našem ryzím slovanství začal pochybovat už v době, kdy jsem o Keltech v Čechách nevěděl ještě dohromady nic - až na jeden povinný školní výlet do keltsk ého oppida Závist na Zbraslavi. Tak dávné genetické kořeny - to není jako ztotožnit se s Hradčany nebo se státní vlajkou. To je záležitost ryze emocionální, rezonující kdesi mimo rozum v hodně hlubokých tůních osobnosti. Tam, kde proudí hudba, okouzlení přírodou nebo nálady. Ano, slovansky teskné mollové melodie, poezie řek nebo paralyzující melancholie - to všechno v nás odjakživa víceméně fungovalo podle ruského vzoru. Jenže odkud se vzaly rezonance zcela nečekané, slastně mlaskající nad skotskými a irskými harmoniemi v podání Simona-Garfunkela, Mikea Oldfielda či Paula McCartneyho? Na jakou strunu udeřil v našich duších majestát keltských dubů v kontrastu k nostalgii slovanských břízek? Či křišťálová vitalita Kelty uctívaného pramene v porovnání se slovanskou zádumčivostí veletoků? Živočišný hospodský dupák proti bolestínské chandře? „Když narazíš na slovanskou duši, je to jako bys šlápl do bažiny," napsal Ilja Erenburg. A přestože je to přesné, na nás by to platilo jen z části. Z té horší části - bráno měřítkem našich možností vrátit se do Evropy. Když se mi poštěstilo projet stopem půl Skotska, dotknout se těch zvláštních kamenů zvaných menhiry a dolmeny, uslyšet v originále skotské dudy airské housle, bylo tu najednou ještě o rezonanci víc. Tak blízkou, že už nám zevšedněla: o rezonanci jihočeskou.

Zkuste si přehrát některé jihočeské lidovky v irském rytmu; uvidíte, jak se podobají irským lidovkám. Zkuste si projít (ne projet) kus krajiny nad Protivínem, kolem Parezí a dál - a narazíte na shluky kamenů, které nemohly vzniknout náhodně, a na staré cesty, jejichž směr a tvar je starší než naše slovanská paměť. Nedobytnost jihočeských usedlostí a tvrdost jihočeských hlav má se slovanským vlivem jen pramálo společného, a dudy... dudy jsou už ryze keltské... Vím, že odborníci mě budou proklínat za etnický diletantismus, budou mi oponovat šipkami na mapách, označujícími tažení Slovanů, Germánů, Židů a já nevím koho ještě. Přesto musím tu kacířskou hypotézu dovést ještě dál: domnívám se, že v Čechách končí východní hranice území, které má keltský základ a dodateční slovanské vlivy - zatímco na Slovensku je to přesně naopak. Možná právě to byl jeden z důvodů - byť skrytých - té rozdílné mentality, která nakonec našla svůj výraz i v rozdělení státu. Kdo mi nevěří - a teď se dostávám k tomu, proč jsem celou tuhle úvahu vlastně situoval do této rubriky - ať si poslechne dvě desky rockového houslisty a skladatele Jana Hrubého, bývalého spoluhráče Vladimíra Mišíka a Michala Prokopa.

První vyšla pod názvem CESTA NE SEVEROZÁPAD už loni a Hrubý se na obalu bez obalu vyznává z toho, že pro něj jediná cesta k inspiraci folklórem vede na severozápad od naší vlasti a nikoli opačně, kudy chodívala tolik let. Jeho kompozice, naplněné, povětšinou houslemi a klávesami (ale i hobojem, bicími, basou a dokonce malým symfonickým orchestrem) také jednoznačně ukazují tajný historický kanál mezi Kelty a námi v takové dokonalosti a zároveň originalit ě, že bledne i proslulý edinburgský koncert Mikea Oldfielda. V druhé LP s názvem ARCHER'S STONE (TASTE OF GUINNES), která vyšla právě nyní, zachází Hrubý „na severozápad" ještě dál: pozval si k sólovému zpěvu britského zpěváka Petera Mustilla, který je zároveň i autorem původních textů. Přičemž orchestrace desky za spoluúčasti takových hráčů jako je Pavlíček (kytara) či Veselý (baskytara) rezonuje v českém posluchači na keltskou strunu ještě sugestivněji. Nejnápadněji asi v nejlepší skladbě o „chuti piva Guinnes", kde valaši sice vyvážejí ráno sudy z originálního irského pivovaru, ale pivaři se už veselí v symfonickém potoku smyčců a horn téměř dvořákovsky... Hrubého kompozice nejsou zrovna ideální hudbou pro toho, kdo chce tančit a je mu jedno při čem, „hlavně když to šlape". Ani pro toho, kdo si pouští muziku jen jako kulisu. Jsou pro posluchače, který má zájem naslouchat a objevovat v sobě cosi, o čem neměl doposud tušení. Třeba toho „hrubého" Kelta v našich genech.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group