ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

RUSKÉ DRAMA NEKONČÍ

 

VÁCLAV TIKOVSKÝ

Ruské drama vlastně začalo sedmnáctým rokem. Nejprve únorovou revolucí, aby po ní dospělo k dramatickému zvratu, který vešel do historie pod zkratkou VŘSR. Dodnes se dosti bouřlivě slaví ještě v několika zemích světa, byť intenzita oslav slábne. Nelze se tomu divit: nimbus převratné dějinné události vzal za své, čas se nad jejím datem neúprosně vrší, dunivý krok dějin jde dál. K ruskému dramatu, odstartovanému VŘSR, letošní podzim připsal další obraz. Kdybychom jej chtěli vyjádřit opět zkratkou, napsali bychom VŘSV - Velká říjnová socialistická vzpoura.

Tak alespoň nazvala nedávné události polská Gazeta wyborcza a měla pravdu. Šlo skutečně o vzpouru a dodejme, že při ní teklo dost krve. Střílelo se z kulometů, granátometů a tankových kanónů. Z pušek stříleli jenom snajpeři, kteří se zahnízdili na střechách výškových budov a brali si na mušku šestnácti až osmnáctileté chlapce. Krvav á spoušť se po dvou dnech přehnala a prolitou krev dávno spláchli podzimní deště.

PONĚKUD SKLIČUJÍCÍ POZNÁNÍ. Kéž by to byla pravda. Kéž by věci byly takhle jednoduché. Ale jak dobře víme, nejsou. Velká země, zaujímající rozlehlou východní tabuli evropského kontinentu, je zmítána hlubokou vnitřní krizí a letošek byl pro její otevřený projev zvláště příznivý. Po léta živení burácivou slávou a mýtem velikost, lidé této země si začátkem roku nemohli nepřipomenout, že před padesáti lety sov ětská vojska ve stalingradském kotli na padrť rozemlela 6. armádu hitlerovského Německa. Po půl století lidé této velké země stanuli před otázkou, kam se poděla ta mohutná síla, která tehdy zvítězila, a kdeže je ta říše, která tehdy byla poražena? Mohutný a tehdy vítězný Sovětský svaz leží v rozvalinách, v Moskvě bují zločinnosti a hyperinflace, lid stojí bezvýsledné fronty už na všechno a nikdo neví, co přinese zítřek... A tehdy zdeptané, na hlavu poražené Německo je dnes první evropskou velmocí - a navíc největším věřitelem kdysi vítězného Ruska (odhad 72 miliard dolarů). Dalo se toto skličující poznání strávit jenom s lítostivým povzdechem?

CO PLÁNOVAL SCÉNÁŘ KGB. Bylo zřejmě jenom otázkou času, kdy nacionál-komunisté vystoupí. Už po prvn ím, také nezdařeném pokusu o puč v srpnu 1991 vypracovala tehdy ještě existující KGB scénář nového nástupu. Důležité místo v něm patřilo volbě okamžiku oné strategicky významné otázce KDY? Scénář na ni odpovídal jednoznačně: tehdy, až nastane revoluční situace. Nepochybujeme, že je odpověď správná a dobře uvážená. Zbývá si pouze vyjasnit, kdy k této situaci dochází. Profíci z KGB, kteří své poznatky nesbírali jen v hodinách marx-leninské přípravy, ale ve všech převratech, revolucích, nepokojích a pučích po celé zeměkouli, v nichž KGB měla prsty (a že jich bylo hezkých pár!), nám to rádi vysvětlí: revoluční situace nazrává tehdy, když „ti nahoře" už nemohou (řešit nahromaděné problémy, disponovat mocí, protože ta je v krizi v „rozvalu") a „ti dole" už nechtějí (stát v nekonečných frontách, živit se sliby, že zítra bude včera, mrznout v nevytopených bytech, svítit si svíčkami). Tehdy nastupují připravení agitátoři, aby v lidech podnítili vůli k činům. Další významnou otázkou je, KDO bude angažovat. KDO na něm bude mít zájem. Protože jenom takový převrat je úspěšný, za nímž stojí a který podporují lidé. Existují takové síly v Rusku? Scénář odpovídal - ANO, existují. Je to v první řadě nespokojená armáda. Je známo, že dnes v Rusku živoří na 50 tisíc důstojníků, samozřejmě s rodinami, které nemají kde bydlet. Jak žijí, zda v maringotkách, ve stanech či v zemljank ách, nikoho nezajímá. Rodin praporčíků, tzn. nižších kádrů, na nichž armáda vždycky stála a dodnes stojí, je ještě víc a o ně se už nezajímá vůbec nikdo. Dále je zde rozpuštěná KGB, tisíce lidí často s prvotřídním výcvikem, z nichž mnozí sice našli uplatnění v mafii (a daří se jim dobře), ale mnozí žijí ze dne na den. K nim patří lidé ze stranického aparátu, kteří se nikde „nechytili".

Ti jsou na tom ještě hůře, protože žádný výcvik nemají, pracovat neumějí a ani nechtějí. A konečně jsou to lidé existenčně spjatí s vojensko-průmyslovým komplexem. Tento komplex je obrovským, v době svého rozkvětu zaměstnával 11 milionů 400 tisíc lidí. V dobách dřívějších nejenže měl o práci postaráno, ale těšil se preferovanému postavení. Dnes prakticky nikdo o nové tanky, rakety a další zbraně nejeví zájem. Nejsou na ně peníze. Aktuálním každodenním problémem je otázka chleba. Všechna tato rozsáhlá síla, pravila prognóza kágébáků, se postaví na stranu nacionál-komunistů, jakmile... se pohnou.

DALI SI NA ČAS. Nechali proběhnout kritické předjaří loňského roku, kdy byl v Moskvě nedostatek proudu (běžně se vypínalo), nechali vsakovat do bezedných zástupů potravinovou pomoc ze Západu (tichá fáma, že potraviny jsou otrávené či alespoň zdravotně závadné), nechali probíhat katastrofální znehodnocování měny. Počkali si na letošek s jeho silnými vzpomínkovými motivy. Struna nacionalismu: na ni je pot řeba udeřit a nechat ji zaznít. Mládež, vždycky jde nakonec o mládež. Penzisté na Zimní paláce neútočí. Kdežto mladí lidé obvykle bývají přístupní vlasteneckým činům. Je to vyzkoušené a ještě nikdy to neselhalo. (Ani tentokrát ne: mezi mrtvolami sváženými z Bílého domu a vykládanými na nábřeží řeky Moskvy bylo mnoho mladých těl.) Čekali. Výsledky jelcinovských reforem nejsou zatím příliš přesvědčivé. Čekali tedy, ale čas neztráceli. Agitace, že Jelcin je notorik, a že země je v rukách agentů a ovšem Židů. Když Jelcin rozpustil parlament, chopili se příležitosti: prohlásili jeho krok za protiústavní a zaútočili. Ostankino padlo. V moskevských ulicích zavládla opět rudá vlajka se srpem a kladivem. Teprve potom nastoupili omonovci a Jelcinem povolan é tanky vyrazili na Moskvu. Vypadalo to zle. „Bude tam normální občanská válka," řekl mi tehdy kamarád. Mýlil se ovšem: občanská válka, která vypukla v Rusku, by v žádném případě nebyla normální.

„MRTVÁ RUKA" HROZÍ. Jenom kolem Moskvy je rozmístěno na padesát opevněných sil s raketami. Moskovskoje kolco. Co raketa, to hlavice. A co hlavice, to nukleární nálož... Normální občanská válka byla v roce 1919. Rudí jezdci v buďonovkách se šavlemi hore. Úprkem se řítící tačanky. A obrněné vlaky - joj, to už byla nějaká technika! Prakticky vrchol, silnější už byla jenom vodka. Jenomže doba pokročila. Neexistují jenom rakety s jadernými hlavicemi, existuj í i jaderné elektrárny. A co elektrárna to reaktor. A co reaktor... Černobyl nám velice názorně předvedl, jací čertíci jsou v reaktorech skryti. A teď si představme rudé jezdce - samozřejmě nikoli v buďonovkách, ale v tankistick ých kuklách, jak pádí ve svých „dvaasedmdesátkách"... Kolik může být takových tanků zapotřebí k obsazení jedné atomové elektrárny? Ne, tuto představu nutno odmítnout. Nebylo by přípustné, aby jaderný arzenál - rakety i elektrárny - byl vydán na pospas válčícím stranám. Mezinárodní společenství by muselo trvat na zajištění nukleární bezpečnosti. A tu by nejlépe mohly zajistit... expediční jednotky, nejspíše pod vlajkou OSN. Obsadily by jak sila, tak elektrárny. Jenomže - přistoupili by na to Rusové? S největší pravděpodobností NE. Ať už je situace jakákoli, ruská země je pro ruského člověka posvátná. V okamžiku, kdy by na ni vstoupila noha cizího vojáka, agitátoři by zvedli masový odpor. Gradace: jestliže válka proti Napoleonovi byla Vlastenecká, válka proti hitlerovským vojskům Velká vlasteneck á, pak bychom asi stáli před faktem Největší vlastenecké války, která by se ovšem týkala celého světa...

Scénář, o němž tu již byla řeč, scénář KGB, tento citlivý bod bere chladnokrevně v úvahu: je potřeba rozpoutat občanskou válku, protože pak bude možno na smrt vyděšenému světu diktovat. Co je překvapivé: dokud by drželi prst na spoušti generálové, šlo by ještě o ten lepší případ. Dalo by se totiž vyjednávat. Ale existuje i možnost druhá. Rusko má automatický počítačový systém, který je schopen odpálit jaderné zbraně v případě, kdy velení je buď mrtvé, nebo není schopno řídit válku. Rusové prý nazývají tento systém „mrtvá ruka". Četní američtí odborníci, včetně býval ého šéfa CIA Roberta Gatese, označili takový systém za „nepravděpodobný, ale nikoli nemožný". Centrum systému je umístěno v několika hlubokých bunkrech pod Moskvou. V případě vážného ohrožení, a pokud by počítač zjistil, že spojení mezi velením a jednotkami bylo přerušeno, by automaticky odpálil speciální rakety, které by vyslaly signál k útoku balistickým střelám, strategickým bombardérům a ponorkám. Příšerné pomyšlení. Buďme všemi hlasy pro toho, kdo zaručí pořádek.

VÝJIMEČNÝ STAV. V dané chvíli je to Boris Jelcin. Jeho rozkazy poslouchají výsadkáři v kuklách s očními otvory a páskami přes ústa, kteří hlídkují v moskevských ulicích s karabinami ve výstražném úhlu: jenom o kousek níž - a už se střílí do živého... Jeho poslouchají posádky tanků se skvrnitou kamufláží. Tanky jsou v klidu a vyhlížejí zcela neškodně. Armáda, ač nespokojená, ale přece jen doufající, se postavila za Jelcina. Bezpochyby s nadějí, že její pozice se tím velice zpevní. Vzbouřence čeká proces s tresty až do patnácti let. Ale vsadil bych se, že nacionál-komunisté kapitulaci dosud nepodepsali. Znovu budou čekat, až „ti nahoře" nebudou moci - a „ti dole" nebudou chtíti. Čímž je o pokračování ruského dramatu postaráno.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group