ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MAFIE V ČECHÁCH, ZABÍJEJ A VYDÍREJ

 

SABINA SLONKOVÁ  a JOSEF KLÍMA

NŮŽ JAKO MUČIDLO. Nikdo přesně neví, kolik bylo mužů, kteří v noci na 25. října 1992 ubodali za Prahou ruského podnikatele Fjodora Odincova. Každopádně jich bylo několik a pracovali s krutou systematičností, protože se potřebovali něco dozvědět. Odincov umíral v nesnesitelných bolestech několik hodina když druhý den jeho tělo nalezli nedaleko Říčan, zatrnulo i otrlému soudnímu znalci. Do protokolu uvedl, že devětadvacetiletý podnikatel z Moskvy zemřel po několikahodinovém týrání bodným nástrojem a po úderech tupým předmětem. Proč musel Odincov takhle drasticky zemřít? To také nikdo přesně neví. V Praze pobýval už dva týdny, den před svou smrtí navštívil kasino Starlight v pražském Paláci kultury. Údajně ve společnosti našich a ukrajinských „čepičářů"; lidí, kteří se zabývají na pražských ulicích prodejem vojenské výstroje bývalé Sovětské armády. V Moskvě sice oficiálně vlastnil firmu na dovoz a vývoz dřeva, ale po smrti se zjistilo, že jeho konto je - až na pár set rublů - takřka nulové. Stal se Odincov obětí vydírání? Nebo měla jeho firma maskovat jiné, daleko temnější transakce „export-import"? Každopádně všechny okolnosti - a především způsob vraždy připomínající kruté metody zvláštních jednotek z Afghánistánu - nasvědčovaly jednoznačně, že tenhle zločin má na svědomí ruská mafie...

MAFIE PRO ŠESTINU SVĚTA. „Kde se vzali tak najednou, když málokterý stát na světě podléhal takové policejní kontrole, jako Sovětský svaz?" postěžoval se německý Bild krátce poté, co se na přelomu osmdesátých a devadesátých let začaly v Evropě „zviditelňovat" dlouhé prsty mafií z tehdy ještě existujícího SSSR. Jedna polovina odpovědi se zrodila už v roce 1988, kdy se na černomořském pobřeží v městečku Dagomys sešli šéfové největších moskevských gangů, přezdívaní Čertova dvanáctka, aby si v nové situaci rozdělili sféry svého vlivu. Nejmocnější z nich tehdy byly dvě „rodiny": tzv. dolgoprudenská (zvaná podle městečka nedaleko Moskvy), která se specializovala na vybírání výpalného z obchodů a restaurací - především na severu a na jihovýchodě metropole - a pak tzv. ostakinská (pojmenovaná podle známé televizní věže), která provozovala stejný druh zločinu v centru. Ljuberecká větev (podle stejnojmenného města) už sice tehdy rovněž oplývala značným kapitálem, ale mocí ještě ne. Protože se zabývala hlavně kuplířstvím a vybíráním výpalného od prostitutek a personálu mezinárodních hotelů, rozkvět na ni teprve čekal, až se ruské hranice otevřou. Stejně jako na rodinu antonovskou (z městečka Ramenskoje), která se zaměřila na veksl a vymáhání výpalného od majitelů diskoték a heren; těch také teprve mělo začít přibývat. Tzv. solncevská odnož moskevské mafie sice ovládla monopolně trh s náhradními díly k automobilům a dovozem zahraničních ojetin, ale velký respekt si nikdy nezískala a její cíle se také od většiny ostatn ích gangů lišily. Toužebně očekávala ekonomické a politické uvolnění, aby mohla proprat špinavé peníze a začít v tomtéž oboru podnikat legálně...

Schůzky se zúčastnili i další klany - z nichž nejperspektivnější se jevil tzv. možajský, specializovaný na dostihy a černé sázky vůbec - ale žádný z nich neměl reálnou vyhlídku ovlivnit jednání mocných. Zato se jí odmítly zúčastnit dvě velké větve ruské mafie, čečenská a ingušská, což šéfům ostatních gangů příliš na klidu nepřidalo. Zvlášť, když Čečeni, proslulí svou krutostí a bezohledností, navíc demonstrativně prohlásili, že žádnou schůzku nepotřebují, protože stejně přichází čas, kdy ovládnou celou Moskvu sami. Jak mohly tak mocné zločinecké organizace přežít a rozbujet do takové síly v policejně řízeném státě? Právě proto, že ten stát byl centrálně strukturovaný a policejně řízený, že každý potřeboval každého k nějaké té protekci či protislužbičce, že korupce prorostla hluboko do státní správy, do justice, do policie. Jenže tu číhal ještě druhý faktor té úvodní otázky, úzce s organizovan ým zločinem propojený, ale navenek pořád ještě izolovaný. Mafie státní. Porovnáme-li model stranické hierarchie s modelem kteréhokoli velkého mezinárodního zločineckého klanu, zjistíme, že se příliš neliší. Stačí si odmyslet rudé vlajky a komunistický balast - a už tu je mocenská pyramida, kterou mohou italští kmotrové jen tiše obdivovat. Rozprostřená od generálního kmotra přes politbyro a republikové kmotry až do posledního okresu, do poslední vesnice a do posledního kolchozu v této poslední vesnici. Statisíce větších i menších tajemníků a tajemníčků, propojených disciplínou, která se navenek jmenuje stranická, ale ve skutečnosti slouží témuž, čemu hierarchie klasické mafie: zisku a moci. Sledujeme-li jen „podcentra " této megamoci, jakou byl rodinný sultanát Alijevů v Ázerbajdžánu (psali jsme o něm v zářijovém Koktejlu), nebo uzbecký orientální feudo-komunismus s jeho zlat ými bystami, coby úlitbou Brežněvovi a s neomezenou brutalitou vůči nespokojencům, které pohřbívali do asfaltek, vidíme, jak podřízení správci vzhledem k impériu a zároveň absolutnímu vládci ve svém teritoriu dovedli lokální tajemníci být a jak hluboko do života celé společnosti po mnoho generací tento systém prorostl. A přitom - kam se hrabou troškaři z italské mafie - bez nepřítele, bez obav ze zákona. Naopak, s policií a justic í coby ochrankou bossů...

A najednou se to zlomí, najednou zavane podivný vítr ze Západu, nastane pomalé zemětřesení a starý model, založený na starých dobrých zvycích se hroutí. Přestává platit letitá hierarchie, letité dělení moci. Staří lokální šéfové, letité dělení moci. Staří lokální šéfové se cítí ohroženi mladým progresivn ím generálním kmotrem, který chce rozbít jejich privilegia, mladí, průbojnější šéfové v tom naopak cítí příležitost dostat se sami k moci, ke které by jinak museli šplhat předepsané desítky let. „Lepší malé, ale naše," je neviditelné heslo, které žene podcentra megamafie k osamostatn ění. Ale osamostatnění znamená i ztrátu centrální kontroly a ztráta centrální kontroly vede okamžitě k posílení těch nejagresivnějších vrstev, těžících z všeobecného chaosu. A do toho se vymknou z moci západní teritoria tak dobře funguj ícího systému, podmafie zvaná RVHP. A jako by toho nebylo ještě dost, vrací se statisíce vojáků - další mocná a svébytná mafie. Konec osmdesátých let a začátek devadesátých let je dobou, kdy vznikají nové, předtím nepředstavitelné spoje mezi jednotlivými částmi té kontinentální mafie a mafie zároveň ztrácí a zároveň těží z toho, že se změnila Evropa. Už není možné, aby generální kmotr vybíral řětězem státní korupce výpalné od taxikáře-pasáka ve Sverdlovsku. Ale už je možné, aby taxikář-pasák ze Sverdlovska odjel vybírat výpalné od ministrova syna, který si otevřel v Moskvě obchod s elektronikou. Anebo raději ještě dál, do Evropy. Státní mafie se privatizovala a propojila s nestátní...

ZASTŘELEN OMYLEM. Pan Straka zemřel na rozdíl od ruského podnikatele Odincova rychle, a pravděpodobně i bez dlouhého utrpení. Někdo ho zastřelil v polovině loňského roku přímo na chodbě pražského domu, kde bydlel, pár kroků od výtahu. Zdánlivě zločin bez motivu; Straka nepatřil k lidem, které by chtěl někdo zabít, natož takhle profesionálně. Svědci se shodli v tom, že se krátce před jeho smrtí pohybovalo v domě několik rusky hovořících mužů. Později vyšla najevo fakta, která umožnila sestavit přibli žný obraz toho, co se skutečně stalo. Najatí ukrajinští zabijáci dostali za úkol zlikvidovat jednoho ze svých „kolegů" jménem Golubenko, který se znelíbil svým bossům. Ačkoli - podobně jako v Odincově případě - pracují nejraději s nožem, tentokrát se z opatrnosti rozhodli pro střelnou zbraň; předkládali, že by Golubenko sám mohl být ozbrojen a nepochybovali o tom, že by se uměl účinně bránit. Byla to klasická vražda na zakázku: neznali Golubenka osobně, dostali jen jeho adresu a fotografii. Bohužel starší fotografii, na které měl ještě bradku. Pan Straka měl rovněž bradku. V šeru domovní chodby si ho zabijáci spletli s Golubenkem...

BUDOVÁNÍ NOVÝCH TRHŮ. Tak jako se na nově vzniklém sopečném ostrově objeví lišejníky a mechy jako první předzvěst biologického osídlení, tak se začátkem roku 1991 objevili v Praze a později i v dalších větších městech čepičáři a skořápkáři. Přestože mladíci, kteří prodávali po ulicích sovětské brigadýrky a jiné vojenské relikvie (převážně Němcům, nadšeným z faktu, že si dnes mohou za pár babek koupit trofej nepřítele, který nad nimi vyhrál), hovořili převážně česky a skořápkáři zpočátku tvořili prapodivné balkánské společenství, kontrolu nad oběma druhy podnikání držel někdo jiný. „Dostal jsem se do skořápkářské party vlastně proti své vůli," vypráví student Z. O. z Moravy. „Prohrál jsem totiž díky své naivitě jediné peníze, a když jsem nepřestával dotí- rat na skořápkáře, kteří mě obrali, dali mi jejich šéfové nakonec šanci, abych si vydělal prachy zpátky. Tak jsem poznal jejich strukturu i způsob práce. Celá parta tehdy pracovala v podchodu u brněnského nádraží. Na spodku pyramidy stáli hráči; tenkrát většinou Albánci a Rumuni. Používali spoustu triků, jak zatáhnout do hry podobné hlupáky jako jsem byl já. Nejklasičtější byla volavka - člověk, který vyhrává, aby nalákal ostatní. Rafinovanější volavka naopak před očima čumilů prohrála, ale tak, že všichni ostatní viděli trik, který na ni hráč použil a mysleli si, že budou chytřejší. A volavka je taky patřičně povzbuzovala: - Vrať jim to! Vober ty grázly, co vobrali mě! Samozřejmě, že proti zkušeným hráčům nemá šanci nikdo. Častokrát z dlouhé chvíle - když zrovna nebyli zákazníci - hráli hráči mezi sebou. Dokonce ani sami nebylo schopni prokouknout zručnost svého kolegy! Hráči odevzdávali část výdělku - většinou až polovinu - šéfům, kteří trávili většinu času v blízkém baru a já měl za úkol sledovat průběžně, kolik vyhrají, aby své šéfy nepodváděli a neodváděli jim míň. Za to jsem byl na výplatní listině, stejně jako volavky a hlídači. Hlídači byli jednak připravení zakročit, kdyby některý z okradených začal dělat velký poprask - a jednak dávali pozor, neblíži-li se někdo, kdo by mohl hru ohrozit. Třeba všetečný novinář s fotoaparátem nebo policie. Teda - aby bylo jasno - ti policajti, kteří nejsou rovněž na výplatní pásce. Běžní pochůzkáři totiž dostávali od skořápkářů po pěti stovkách denně za to, že přivřou oči...

Šéfové, kterým jsem denně hlásil přibližně tržby jednotlivých hráčů a kteří vypláceli mě, mluvili rusky. Nevím, jestli byli Ukrajinci nebo Rusové, ale každopádně jsem pochopil, že oni si celou tržbu nenechávají, že jsou jen součástí větší organizace, rozprostřené nejen v Brně, ale i v dalších městech. Byli dost nesmlouvaví. Jednou jeden z hráčů odevzdal míň než měl, a ruský šéf ho bez rozpaků srazil pěstí k zemi, přímo u hráčského stolečku. Nikdo ani nešpitl, bylo vidět, že se ho všichni bojí." Student zažil pravděpodobně i první tahanice o nová teritoria. To když přišla jiná parta a dostala se do sporu s rusky mluvícími šéfy. Pak šéfové zmizeli. Jeden z nich byl později zastřelen pravděpodobně soupeřící skupinou v Karlově ulici v Praze. „Skořápky a čepice - to je teprve oťukávání prostředí. Vytváření sítě spolupracovníků a trhu pro daleko větší věci," tvrdil v polovině roku 1992 Jiří Vacek, tehdejší vysoký pracovník Federálního ministerstva vnitra. To už ale fáze zmapování terénu, která trvala zhruba do poloviny roku 1991, dávno skončila. V republice - tehdy ještě československé - se začínaly usazovat vyšší „šajby" mafie z bývalého SSSR. Čepice, skořápky a vydírání podnikatelů - restaurací, diskoték, nočních klubů, provozoven - přenechaly primitivních gangsterům, protože to neodpovídalo ani jejich daleko vyšší inteligenční úrovni, ani jejich daleko vyšším cílům. Špinaví zabijáci se jim hodili jen na špinavou práci: když bylo potřeba něco ohlídat, někoho zastrašit, někoho oddělat. Co byly ty vyšší cíle, k nimž směřovali? Obchod se zbraněmi z paralyzované Sovětské armády, obchod s jaderným materiálem, a především - drogy. „Mezinárodní narkomafii se pádem komunismu v bývalých sovětských satelitech otevřely nové možnosti," vysvětloval tehdy Jiří Vacek. „Míří sem prakticky všechny - včetně kolumbijské větve - ale samozřejmě daleko lepší možnosti mají ty z bývalého Sovětského svazu. Zatím jsme pro ně jen tranzitní zemí. Ale je jen otázkou času, kdy pro ně i koruna začne být zajímavá. A pak už tu budou mít vybudovaný trh." Je veřejným tajemstvím, že v bývalém Sovětském svazu se dnes produkuje tolik opia, jako ve zbývající části zeměkoule. Sám Vacek tehdy prohlašoval, že na své inspekční cestě do středoasijských republik létal tři dny vrtulníkem nad krajinou, plnou opiových polí. Tyto údaje i čísla, zachycující množství zabavených drog na území bývalých sovětských republik, potvrdil v Der Spiegelu na základě podobné inspekční cesty i wiesbadenský drogový expert Volker Brandt.

Jen za rok 1991 bylo například na Ukrajině zabaveno 26 tun narkotik a zatčeno 28 000 osob, zapletených do obchodu s drogami. A to údaje o odhalených obchodech běžně bývají jen nepatrným zlomkem neodhalené skutečnosti. Když loni na podzim Vacek veřejně oznámil, že v Praze už došlo k zásadní schůzce mezi nejvyššími šéfy ruské a italské mafie o rozdělení východoevropských trhů vedení tehdejšího ministerstva vnitra to velmi ostře popřelo. „S občany bývalého Sovětského svazu se Italové patrně sešli v souvislosti praní špinavých peněz prostřednictvím československých firem," prohlásil tehdy Stanislav Volín, ředitel protidrogové sekce Federální kriminální policie. „Ale rozhodně k tomuto setkání nedošlo na našem území." Přitom už půl roku předtím existovaly velmi varující informace z Budapešti, kterou mafie z bývalého SSSR ovládly jako první z postkomunistických metropolí, že vyšší sorta bossů přesídluje do Prahy a nelítostní Čečeni, Uzbekové a Ukrajinci odváděli v Praze „hrubou" práci, související s bojem o teritoria. „Nebýt střelby v Karlově ulici, všichni by se dál tvářili, že tu žádná ruská mafie není," prohlásil už v dubnu 1992 v MF DNES nejmenovaný šéf z pražského podsvětí. „Nechala se jimi zlákat dokonce řada českých kluků; platí totiž minimálně dvakrát tolik, co my. Uzbekové se dokonce začali kromě svých tradičních činností tlačit i do prodeje drog na dolním konci Václaváku, ale tam narazili na odpor Arabů. Rusové mají ovšem tu výhodu, že jsou na první pohled takřka nerozeznateln í od běžných pražských veksláků. Nikdo si nedovede představit, jak je jejich síť už dnes rozvětvená a prakticky není možné jim něco dokázat. O rok později, na podzim 1993, pracovníci současného ministerstva vnitra Vackovy údaje v podstatě připustí. Prý jen bylo netaktické zveřejňovat je už tenkrát; mají totiž aktivity občanů z bývalého Sovětského svazu na našem území dlouhodobě pod kontrolou...

KRVAVÝ DUBEN. 14. dubna vtáhli čtyři rusky hovořící muži poblíž stanice pražského metra I. P. Pavlova do vozu Ford siera pětatřicetilet ého Ukrajince. Spoutaného ho v lesíku za obcí Mukařov u Říčan vyvlekli z vozu ven a ošklivě poranili. Jeden z útočníků ho bodl nožem do ramene, ostatní ho - když upadl na zem - surově zkopali. Poté mu sebrali 400 marek, 150 dolarů, 6 000 korun, bundu, doklady, digitální záznamník - a odjeli. 25. dubna 1993 byl v Protivově ulici v Praze 4 nalezen mrtev osmačtyřicetiletý Rus Vladimír Nikolajevičov. Příčina smrti - osm bodných ran.

DLOUHÉ PRSTY DO SVĚTA .„V postkomunistickém Rusku platí snad jako nikde jinde na světě: moc jsou peníze. Také ta moc, kterou si za pomoci vražd a násilí vynucují na svých spoluobčanech raketýři (z angl. ´racketeering" - organizované gangsterské bandy). Raketýři propracovali systém vymáhání peněz pod záminkou ochrany v pravděpodobně nejvýnosnější živnost. Kdo neplatí, riskuje vybité okno, uříznuté ucho, poranění rozpálenou žehličkou nebo drastické usmrcení," napsal před několika měsíci německý Der Spiegel. Podle něj je v současnosti ruská mafie organizována podle „bratrstev". V čele bratrstva stojí kmotr, nejčastěji politick ý hodnostář ve výslužbě s dobrými kontakty na vládu a státní byrokracii. Zároveň je prezidentem určitého „ústředního výboru", složeného ze čtyř až šesti sekretářů. Ti dohromady velí ruské mafii prostřednictvím svých čtyřiadvaceti podřízených „podšéfů". Díky tomu, že podle ruských novin Kommersnat stála vražda na objednávku v Moskvě v roce 1991 mezi šedesáti pěti až dvě stě markami (přičemž nájemní vrahové byli převážně z Čečenska), ovládla mafie prakticky všechny oblasti podnikání od taxi-služby, až po prodej předražených jízdenek na vlak. Kaliningradská mafie kontroluje černý obchod s jantarem, kyjevská pašuje nelegální uprchlíky do západoevropsk ých zemí, několik skupin zase exportuje prostitutky do Vídně, Budapešti a Istambulu. Jak píše Der Spiegel, ruské bandy dnes tvrdě konkurují v obchodě s kradenými automobily tradičním polským gangům a když už nemohou dominovat, nechávají si od nich alespoň platit tzv. bezpečnostní poplatek za průjezd k adresátovi na Ukrajinu, do Moskvy, do Petrohradu. (Ostatně,podobné „mýtné" vyžadují podle našich informací ozbrojené bandy i od osádek českých kamiónů, které směřují na Ukrajinu. Někteří větší čeští autodopravci dokonce vysílají s kamióny ozbrojenou ochranku.) Vzhledem k dokonalé organizaci a naprosté bezostyšnosti těchto obchodů je zřejmé, že s mafií úzce spolupracuje i ruská policie, pohraniční stráž a celní služba. „Organizované gangy z bývalého Sovětského svazu jsou větším nebezpečím pro Velkou Británii než italská mafie, čínské gangy a kolumbijské kartely dohromady," tvrdí ve zmíněném článku Spiegelu vysoký úředník Scotland Yardu. A americký expert na boj s mafií James Rosenthal varuje, že sjednotí-li se jednou evropská a americká bratrstva ruské mafie, bude „ruská chátra největším zločineckým syndikátem na světě."

MASAKR V AUTĚ. Jugoslávec Sretan Mirkovič - v pražském podsvětí známý pod přezdívkou Ciky - umíral v noci na 23. července ještě trýznivěji než o deset měsíců dřív Odincov. Když jej policisté objevili v jeho vlastním autě v Azalkové ulici v Praze 10, byl doslova rozbodán a rozpárán. Ciky patřil mezi nejznámější pražské zlo- čince. V Německu byl na seznamu hledaných za obchod s narkotiky (a rovněž podezřelý z několika vražd, které se ovšem nepodařilo prokázat). V Praze se poprvé objevil před deseti lety a s liberalizací poměrů si i zde získával smutné renomé. Začínal s vydíráním, ale postupně se zapojil snad do všech odvětví zločinu. Od fyzického násilí, k němuž si jej najímali jiní, až po obchody se zbraněmi a se semtexem. V posledních týdnech před svou smrtí například údajně zprostředkoval pro jistou praž- skou firmu prodej několika tisíc pistolí, které byly spolu s větším množstvím semtexu tajně uskladněny v prostorách v Praze 4. Zhruba v téže době - asi měsíc před smrtí - ale zaskakoval i jako ochranka jednoho pražského nočního podniku.

Právě při této činnosti se dostal do konfliktu s rusky hovořícími vyděrači. Byli to oni kdo Cikyho tak brutálně zlikvidovali? Možná. Několik dní předtím totiž náhodný houbař objevil v křoví ve Velkých Popovicích u Prahy zastřeleného majitele erotického salonu v Azalkově ulici, kde Ciky v poslední době bydlel. Dokonce se proslýchalo, že erotický salon vznikl za jeho peníze a zabitý Jiří Jenčík byl jen jeho formálním vlastníkem. Než se sem Ciky přestěhoval, žil nějaký čas u pražského podnikatele W., který byl v úzkém kontaktu s ukrajinskými gangy. A jeho nejoblíbenější zábavou - krom rychlé motorky, na níž několikrát ujel i policejním hlídkám - byly návštěvy podniků, které si rovněž oblíbili Rusové a Ukrajinci. Royal Café, Černá kočka, kasino Starlight v Paláci kultury. „Vím, co jsou tihle Rusové zač, proto jsem dal raději rychle od toho podniku ruce pryč," tvrdil Ciky po konfliktu s ukrajinskými vyděrači ve zmíněném nočním podniku. Jak dovedl být agresivní a brutální, ruské mafie se bál. Zlikvidovali ho tedy jugoslávští zabijáci od konkurence? Nebo dokonce - jak se rovněž v pražském podsvětí proslýchalo - speciální policejní komando, aby vyvolalo válku mezi gangy? Každopádně to byl někdo hodně mocný, s kým nebyl možný kompromis. Cikyho bratr (bydlel s ním v erotickém salonu), který podle balkánské tradice měl bratrovy vrahy ztrestat, raději rychle odcestoval neznámo kam...

PRAŽSKÝ KLAN. „Dříve měli zločinci stejná znamení: malou slovní zásobu, impulzívní chování a finský nůž v botě," prohlásil v polovině letošního roku tehdejší rusky ministr vnitra Viktor Jerin. „Dnes tito lidé ovládají cizí jazyky, dokážou zpracovávat počítačová data a mají vynikající znalosti v ekonomii." Jak se zdá, jeho slova potvrzuje i současný stav „ruského veletoku" v českém korytě. Vyšší kategorie mafiánských šéfů je už pevně usídlena v Praze i v jejím okolí, dočasná apartmá v hotelu Atrium a průhonickém motelu řada z nich vyměnila za luxusní vily. Je snad náhoda, že většinou právě v říčanské oblasti - častém nalezišti pobodaných obětí? Zatímco šakali - jak ruští mafiáni nazývají v hantýrce své nižší výkonné složky - vymáhají výpalné od majitelů restaurací, barů a diskoték, případně šroubují u vyhlédnutých podnik ů tento poplatek tak vysoko, že nakonec donutí majitele odprodat jim provozovnu za nadiktovanou cenu, jedou jejich šéfové už v daleko rozsáhlejších a rafinovanějších finančních operacích. Už v březnu například sháněli Ukrajinci po Čechách kolky v hodnotě 150 až 200 milionů korun, přičemž nabízeli za zprostředkování až desetiprocentní provizi. V červenci policie získala informace, že nelegálně okolkované bankovky asi za 160 milionů korun už jsou v oběhu. Přitom ještě předtím stihla odhalit v Praze 7 padělatelskou dílnu s falešnými kolky na dalších 200 milionů korun. Přestože v současné době se v Praze pohybuje kolem tří tisíc Ukrajinců, Rusů, Čečenů a Gruzínců, zapojených do organizovaného zločinu, dominantní postavení si získal pouze jediný klan, jehož špičku takřka výhradně tvoří Ukrajinci, pocházející takřka výhradně z Kyjeva.

Podle MF DNES z letošního července stojí v čele klanu jistý Mogilevič, který organizuje veškerý černý obchod z bývalých sovětských republik přes Českou republiku. Mogilevič - oficiálně izraelský občan - patří k losangelské větvi ruské mafie, které šéfuje bratr člena ruského parlamentu. Mogilevi č sám se v Praze vyskytuje sporadicky, většinou operace řídí z Budapešti, která je dnes pro mafie z bývalého SSSR hlavn ím strategickým centrem, zatímco Prha jen „záložním", tranzitn ím. Proto také většina zboží - převážně radioaktivní materiály, zbraně, drahé kameny a drogy - směřuje dál. , buď na Západ nebo do lokálních válečných ohnisek. Termín „červená rtuť", který tolik proslul v někdejší aféře s mošnovským letištěm, je krycí název pro řadu transakcí se strategickým materiálem, ať už jde o uran nebo stroncium. Praha je ovšem pro liberálnost českých zákonů důležitých místem, kde se dají peníze z těchto miliardových černých obchod ů „vyprat". O to se - mimo jiné - stará trojice pražských „podšéfů" - Vinokur, Katrič a bývalý boxer Hais. Téměř všichni mají izraelské občanství (i když jejich pasy jsou většinou falešné) a oficiálně jsou majiteli nebo spolumajiteli několika firem. Obchodují s nemovitostmi a vlastní několik restauračních komplexů, kde se jednak scházejí a jednak tu „čistí" peníze. Jde například o pizzérii na Vinohradské třídě, bar v Koněvově ulici, některé luxusní pražské diskotéky a v posledn í době především o smíchovský podnik U Holubů s restaurací, nočním barem, hernou a diskotékou. Ten se stal i jejich hlavním stanem. Na špinavou práci, jako je zastrašování, vydírání i fyzická likvidace, si najímají zvláštní komanda z řad „šakalů" - mladé, nelítostné zabijáky, vycvičené v Afghánistánu. Protože „šakalové" často přeženou svou vlastní aktivitu ve vymáhání výpalného, pašování a v drobnějším nelegálním obchodu, musejí být někdy sami pro výstrahu brutálně zastrašeni anebo vyměněni. Před několika týdny například do Prahy přicestovala úplně nová šestičlenná skupina Ukrajinců z Budapešti, zatímco stejný počet už „okoukaných" mafiánů přes ídlili do Maďarska.

Ale ani jejich šéfové nejsou nedotknutelní. Zatímco z pražské trojice se donedávna těšil největšímu respektu Katrič, bezesporu nejchytřejší, plynule anglicky mluvící „podšéf", dnes má největší vliv a naprostou Mogilevičovu důvěru Vinokur, zvaný též Waserman. Další z pražských mafiánských es Ťu- ťun - blízký přítel Katriče - totiž podvedl moskevské vedení, a aby se vyhnul odplatě, unikl urychleně do Izraele, s pomocí jistého Golubenka. Golubenka později „trestné komando" zastřelilo - ještě předtím, jak už jsme se zmínili, usmrtilo omylem nájemníka z téhož domu - a Katrič odnesl aféru ztrátou důvěry... Kdybychom se vrátili zpátky na začátek, mohli bychom se zeptat podobně jako Bild: „Kde se všichni ti Rusové, Ukrajinci, Gruzínci, Uzbeci a Čečeni v Praze najednou vzali? A jak mohou tak volně a bezostyšně operovat v zemi, dnes nejdál nakročené ze všech postkomunistických států směrem do kultivované Evropy?" Dostali bychom pravděpodobně i podobnou odpověď. Po celá desetiletí fungovala i u nás státní mafie, velice úzce propojená s mafií „Velkého bratra". Po lince stranické, osobní, vojenské, státně obchodní (obchod se SSSR tvořil drtivou část zahraničního obchodu vůbec) i „soukromě" obchodní (rozsáhlý černý obchod se sovětskými vojáky). Co je jednodu ššího, než tyto vazby v nové realitě „privatizovat" k oboustrannému prospěchu? A co je ještě varovnější: nejschopnějšími mafiánskými bossy z bývalého SSSR jsou dnes bývalí důstojníci KGB. Vzdělaní, znalí Západu a dobře vytrénovaní pro život v kapitalismu. Odrůda amerických yuppies bez amerických zábran. Odhaduje se, že KGB měla v bývalém Československu kolem 100 000 spolupracovníků, jejichž jména - na rozdíl od pracovníků StB - nebyla nikdy zveřejněna. Na jakých postech jsou tihle lidé v Čechách dnes? A komu je pro ně asi nejjednodušší - a taky nejméně nebezpečné - sloužit? Každopádně už v roce 1992 u nás existovalo zhruba 150 obchodních společností „export-import" se smíšeným čs.- ruským, čs.-ukrajinským, čs.-gruzínským kapitálem. Podle pracovníků ministerstva vnitra nejméně 100 z nich se věnovalo nelegálním obchodům...

MISTŘI SPORTU V ZABÍJENÍ Několik měsíců po zavraždění Odincova policie zadržela dev ět Ukrajinců ve věku 17-24 let. Při domovních prohlídkách u nich nalezla pistole, výsadkářské škrtidlo, valuty za 70 000 dolarů, poznávací značky automobilů, raznice na falšování výrobních čísel motorů a karosérií a další předměty, svědčící o jejich nezákonné činnosti. Všichni byli fyzicky velmi dobře trénovaní, tvrdili, že jsou mistry sportu v řeckořímské zápase a chodili pravidelně cvičit do jednoho pražského fitness centra, kde se scházejí i další rusky hovořící „sportovci". Čtyři z nich byli později obviněni, zbývajících pět vyhoštěno. Podle videokazety, kterou policie objevila dodatečně a která jednozna čně patřila zabitému Odincovovi, se dá předpokládat, že vrazi ukrajinského podnikatele byli mezi vyhoštěnými. Policie se domnívá, že někteří z nich už jsou s jinými doklady zpět v Praze...

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group