ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SLOVENSKO SA NESÚDI

 

SLOVENSKÁ POKOJSKÁ A SLOVENSKÝ POPÍK

..... „buch.... buch".... probudili jsme se, protože kdesi blízko nás se ozývali rytmické tlumené údery naklepávaných řízků. Pomalu se rozpomínám na události posledních dní - předevčírem jsme si vyměnili prstýnky, včera vyrazili na svatební cestu do rozvedeného Slovenska a teď se probouzíme v Grand hotelu v Břeclavi několik kilometrů od slovenských hranic. Chceme psát o tom, co je ve vzduchu - po dlouhých letech společných dějin teprve rok po rozvedení začíná Slovensko v českém národním podvědomí žít nezávislým životem. KÍúč móžte nechat tuná," volá pokojská, která nám zorganizovala budíček. Je to neklamný důkaz, že Slovensko začíná v Čechách. „Máme tu hodně pokojských ze Slovenska," přiznává recepční. „Jezdí sem, protože u nich není práce." A nejen pokojské. Přes lanžhotskou státní hranici denně frčí tam i zpět již známí slovenští zedníci, řemeslníci, všichni, kdo mají to štěstí a mohou se trochu přivydělat. Zatímco přemýšlím o tom, že Slováci byli přece vždycky o něco dravější a pružnější než my Češi, ozývá se z restaurace slovenská populární hudba, podbarvená melodickým zpravodajstvím o tom, jak Slovensko navazuje úspěšně spolupr áci s kapitalistickým západem. To ještě netušíme, že to naklepávání řízků na česko-slovenském pomezí bude patrně nejdramatičtější okamžik celé reportáže.

HRANICE, KTERÁ NEEXISTUJE. Obávané místo střetu Východu se Západem (podle zlých jazyků, samoz řejmě) je obyčejná obytná buňka se závorou a několika celníky. Nabízejí se srovnání: Hranice mezi Slovenskem a Ukrajinou je železná, hranice mezi Francií a Německem symbolická, ale hranice mezi Českem a Slovenskem je jako kdyby nebyla. Celník Hynek nám ochotně ukazuje cestu na Mustang ranč, který je na českém území, ale slovenská rozhraňovací komise ho chce jako náhradu za kus Slovenska, patřící teď k Česku. Je to divný pocit. Kráčíme podél řeky Moravy přímo na státní hranici a ponurá krajina na nás cení nihilisticky zažloutlé zuby. Státní hranici překračujeme mimo vyznačený přechod po železničním mostě. Podle celníka Hynka se traduje, že ho lze přejet i autem. Pašovat se tu dá ještě po nedalekých plynových obloucích. Vracíme se stejnou krajinou jako ze staroanglických hororů, ale tentokrát po slovenské straně Moravy. Srdce pravého Moraváka musí nad touto větou plakat. Novinář, hledající pohraniční aférky, je tu najde: vsetínsk ý spor o rekreační chaty na hranici, lesního muže Františka, který se pohyboval tři kroky po česko-slovenské hranici, vykrádal chaty bez ohledu ba to, jestli jsou české nebo slovenské a ani nevěděl, že byla sametová revoluce. Dalo by se snad vypátrat, jak cikáni pašují přes řeku Moravu levné cigarety nebo že si v nějaké pohraniční hospůdce dali „přes držku" Slovák s Čechem. Ale čeští mládenci, kteří ve „válečném" pohraničí žijí, si dál vesele hledají nevěsty na Slovensku. Vždyť tam mají polovinu příbuzných.

TISÍCIKORUNÁČKOVÉ ŠTĚSTÍ. Poprvé jsem na problém slovenských peněz narazil několik kilometrů za hranicí. Na vidieku v zemědělské vesničce Brodské hned za hranicí kupuju ve slovenském konzumu cestovní večeři a platím tisícovkou. „Oh pánko, nemáte menšie," láme rukama prodavačka na hedvábně ohmatanou bankovkou se slovenských kolkem. „Každý by chcel tisíckou platiť," durdí se, když ukazuji, že mám už jenom českou pětitisícovku. Novou, svěží, na hladkém papíře a nezmuchlanou. Prodavačka někam odběhne a pak mi ji bere a vrací nazpět federální stokoruny, ohmatané, ošklivé a staré, se slovenským kolkem. Druhý den ráno v Malackách u trafikantky: „Dejte mi nějaké vaše noviny." Chcete věděť, ako to u nás vyzerá? Dobre, dám vám zleva, zprava, všetko." A servíruje Pravdu, Slovenský deník..." „A ještě to SME," divím se proč mi nenabízí v Čechách nejznámější a nejserióznější slovenský list. „Tak, máte ozaj všetko." „A co vy si o tom myslíte?" „Že to teda vedú, naši páni. Len sa podívajte, ako naplánovali výměnu peňazí," ukazuje přes ulici. Vine se tam frontov ý had lidí, toužících měnit okolkované federální tisícovky za nové. Je úterý a včera se dozvěděli, že od konce týdne přestávají platit. Nové vydává spořitelna jen po jedné, protože jich není dost natištěno. Zábavné na tom je zejména to, že před odjezdem na Slovensko jsem v české bance dostal za 2 400 Kč přesně tři okolkované slovenské tisícovky. Jedinou zábavou následujících dní se tak stává společenská hra pod názvem: komu podstrčit starou tisícovku. Po dalším neúspěchu u snědé servírky v bratislavské pizérii má hra zábavnou pauzu vyplněnou tvrzením deníku Smena, že „podle nepotvrzených zdrojů je do aféry okolo plánovaného zavedení velkého množství falešných tisícovek (kvůli kterým se stahují z oběhu) zapleten i nejeden příslušník vysokých bankovních a politických kruhů." S psychologicky odůvodněnou převahou nastupuji do dalšího kola na vrátnici křesťanské ubytovny YMCA. S kamenn ým obličejem vyslechnu pětiminutovou lamentaci, jakož i odmítám vekslácké nabídky, až je soustředěné úsilí korunováno úspěchem. Držím v ruce miloučké zelené ohmatané Hradčany se slovenským kolkem. Po dlouhé době zase zažíváme pocit prostého lidského štěst í, občanům moderních demokracií navždy utajený.

TATRY NEZNAJÍ BRATRY. Občas, když se má zvlášť zdůraznit velikost Slovenska, říká se krajina pod Tatrami. „Sbohem Slovensko, bude ti líp, máš velký Tatry, my malej Říp," zpívají písničkáři a mnoho ironických Čechů s nimi. Samozřejmě Slovensku líp není. Naopak. V Tatrách také pocítili značný odliv zahraničních turistů. Slováci říkají, že po Čechách kolují zvěsti, že našinec platí na Slovensku stejné ceny za ubytování jako zahraniční turisti. V samostatném Slovensku, odtrženém z Československa kvůli nacionálním vášním, však z národnostního hlediska existují tři kategorie občanů - Slovák, cizinec (plat ící vysoké sumy výhradně ve valutách) a konečně protekční kategorie - Čech. Posledně jmenovaný platí v hotelu stejné sumy jako Slovák. Navíc může platit jak oficiálně slovenskou měnou, tak neoficiálně i oblíbenou českou. Ale zvěsti o drahém Slovensku nejsou uvařeny z vody. Jejich vznik zapříčinila proslulá česká logika. Jakmile správný Čech jednou uvidí, že v českém hotelu platí Slovák ceny vyšroubované pro valutové cizince, předpokládá automaticky, že na Slovensku tomu není jinak. Neboli další velké vítězství Slovenské iracionality.

O ČEM PÍŠÍ SLOVENSKÉ NOVINY. Roku 1991 sl´ubil Mečiar 100 000 nových pracovných miest. Roku 1993 za Mečiarovej vlády pribudlo 57 000 nezamestnaných. Roku 1992 sl´ubil Mečiar, že na Slovensko pride miliarda německých marek. Roku 1993 je deficit štátného rozpočtu 14,7 miliardy SK. Po celý rok 1993 vyhlasovala Mečiarova vláda, že Slovensko chce vstúpiť do NATO. Koncem roku 1993 podpísalo Slovensko vojenskú zmluvu o úzkej spolupráci s Ruskom, ktorá vylučuje členstvo Slovenska v NATO (J. PORJANDA, Smena 21. október 1993)

MEČIAROVO SLOVENSKO. Co se děje se Slovenskem? Kam se poděli například ti umělci, kteří nezměnili působiště jako Jakubisko, Fenič a mnozí další? Co dělají Lasica, Satinský, Chudík, Vlado Müller, paní Vašáryová a všichni ostatní, které český národ měl za své a najednou jsou z nich cizinci? Všichni žijí ve stínu jiného umělce jménem Mečiar. Na rozdíl od nich má tu výhodu, že dělá do umění, které má teď na Slovensku zelenou - do politiky. Bratislava byla ošklivá, zatažená, ubrečená. Dělali jsme na nádraží anketu a lidé se Janě do diktafonu buď báli odpov ídat, nebo mluvili se zvláštní vzdorovitostí, jako kdyby proti něčemu permanentně protestovali. Chtěl jsem pryč co nejdřív. Vzpomněl jsem si, nevím, proč, na nudu v Čechách před listopadem 89. Co člověk chtěl to nesměl, a to ho tak otrávilo, že často nedělal ani to, co směl. Navíc věděl, že Ti nahoře lžou jako když tiskne, ale nedá se s tím nic dělat. Národ zlomených duší. Velmi nakažlivý pocit. Na pokoji jsem se zabral do neveselého čtení novin a připadal jsem si jako skeptický hrdina z Hemingwayovy povídky. Aby zahnal chandru, pořád někam jezdí, objednává si v pěkných restauracích místní speciality a zapíjí je dobrým vínem a hledá krásu a dobrodružství. A přitom je vlastně pořád zataženo, prší a je šílená nuda. A na konci by možná mohl říct: „Bože, jak jsme mohli v tom Československu krásně žít." Těšil jsem se na tuhle reportáž možná víc, než když jsem odjížděl do Himalájí. Ale každou hodinou mi připadá popsat dnešní Slovensko těžší a těžší. Snad máme socialistickou šedivost ještě příliš v krvi na to, abychom ji uměli vidět cizíma očima. Jak objevit dramatický moment prázdnoty? Mohl mi někdo alespoň vynadat „do zasratých Čehúnov", ale ani to se nikde nestalo. Vždy jen trochu sentimentální, trochu zklamaný úsměv.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group