ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LAPONSKÝ ZÁTAH

 

NELLY RASMUSSENOVÁ

Ze sytě zeleného stromu se vynořuje barevná postava. A přes travnatou mýtinu kráčí pomalým houpavým krokem Laponec v plné parádě. Je to Mikkel. Poznávám ho i když má čapku, kterou jsem na něm ještě neviděla. Kobaltová modř s jasné červeným širokým lemováním, mohutný zdobený opasek s houpajícím se nožem v koženém pouzdře. Pohled, na který nikdy nezapomenu. Obřadně usedá na připravenou kládu. Těší mě jeho uznání za dobrý výběr stanovi ště. Přisvědčuje i mému rozhodnutí zůstat tady, i když ještě v kopci dohadoval po potutelných úsměvů řidičů odvoz mého stanu nahoru. Viděl, že tady je to jednodušší s vařením čaje či kávy. Jenom mi klade na srdce opatrnost s ohněm. Ještě mi radí nejlepší základ k ohni i za mokra. Vstává a u nejbližší břízky nařezává a odlupuje široký pás vrchní bílé kůry. Zlatý Mikkel. Sděluji mu, že ještě dnes hodlám znovu vyjít nahoru. Nechápe proč, když mi přece oznámil, že první zátah bude až zítra. Je citelnější zima. Budu si muset zítra sebou vzít všechno oblečení co mám. Dolů scházím velmi zvolna. Kvůli nohám i kvůli pohledu do údolí. Okolní hory září červenou barvou sklánějícího se slunce. I hora jménem Gappeus je jiná. Napadá mě, zda to jméno něco znamená. Musím se zítra zeptat.

Na jeho úbočí náhle vidím pohyb. Není to však sob, který by barvou splýval s okolím. Je to veselý barevný puntík. Taková svěží kytička na chmurném pozadí. Usedám, abych mohla v klidu sledovat pohybující se postavu, která si právě nevybrala nejpřímější a nejsnadnější výstup. Uvažuji, kdo to ze Siidy může být. Vychází to jen na Mikkela. Od té chvíle mu v myšlenkách říkám jen „kytička". Jdu dne s radši dřív spát, abych byla čerstvá na den, kvůli kterému jsem se hlavně do těchto končin vypravila. Mikkel mi řekl, že mám být nahoře kolem desáté, abych nepropásla nahánění stáda. To se mi ovšem nepodařilo. Ráno vyrážím až k deváté a o to víc spěchám. Už cestou cítím, že je vzduch ostrý jako břitva a ještě větřík. Stoupám však v krátkých rukávech, protože tělo je až příliš zahřáté. S lítostí se divím, že nikdo nejede nahoru. Za poslední brankou začínám na sebe postupně navlékat obsah batůžku, včetně čepice a rukavic. Ještě brod a poslední přehoupnutí do jiného světa. V laponském táboře je však naprosté ticho a klid, jen mezi zkříženými tyčemi na vrcholu stanů vychází v mrazivém vzduchu jasně viditelný kouř, lidé tu tedy jsou. Vidda je zabydlená. Procházím nedaleko romantických stanů, před kterými jsou zaparkované různé typy vozidel a motocyklů. Za jedním z nich si dva kluci hrají oblíbenou hru na chytání soba. Jeden drží u hlavy sobí paroží a druhý se snaží na mě hodit laso. V dálce vidím další tři děti, které poskakují kolem břehů vinoucího se potoka. Po dospělých ani památky. Silně to připomíná venkovskou nedělní dopolední idylu. Vyrážím k dětem u potoka. Malým plastikovým kýblem něco honí ve vodě. Nevadí jim, že se k nim přidávám. Chytají pstruhy. Chvíli dupou nad převislými břehy, aby ryby vyhnaly z úkrytu a pak se ta nejstarší vrhá do vody s kýblem. Dost často se v něm objeví malý pstroužek, kterého pak přelévají do většího kýblu, kde se jich mrská už několik. Přenesou si je pak dolů do údolí a počkají až vyrostou. Celou hodinu jim pomáhám skákat po drnech na tůňkami, o kterých přesně vědí. Vžívám se do dětských let a se zápalem lovce pátrám v průzračné vodě s nimi. Lov končí a děti odcházejí do stanů.

Já si hledám mez, která by mě kryla před studeným větrem. Schoulená pak čekám dvě hodiny a zlobím se na Mikkela, že mě sem vytáhl tak brzy. Netroufám si do žádného stanu, kde je jistě teploučko a pohoda u horké kávy. Horami se náhle rozlehne burácení. Tři terénní Suzuki právě vyrazily. Přes močálisko hned za vyjetou cestou. Jednou asi padesát metrů za sebou a protože za mokřinou je hned stoupání, musí chlapi pořádně túrovat. Hluk motorů se odráží snad od všech kamenitých hor vůkol. Poznávám pouze Pera, který jede jako první. Bravurně přeskakuje zurčící pramen nad bahniskem. A už tu jsou psi, kteří krouží kolem motorek. Někdy jsou i rychlejší, to když se stroje motají mezi kamením. Jen co vyjeli nad ohradu, mohou se přidat. Jedou po vrstevnici. Podle přidávání plynu je poznat, že začínají zase stouppat. Na vzdálenost několika set metrů to pouhým okem nelze rozeznat. Nyní se burácení ozývá hlavně z druhé strany, kde se tyčí skalnatý masiv Gapperus. Již jsou na horizontu. Nebeští jezdci. Trvá to jen chvilku, než se přehoupnou a mizí na odvrácené straně. Hluk zaniká současně s nimi. Choulím se opět k zemi, Nikde nikdo. Jejich odjezd jsem pozorovala sama. Teď musím opět čekat, až se vynoří. Nevím za jak dlouho. Nechci nic propást. Nedovedu si představit velké stádo. Dosud jsem viděla jen hloučky s třiceti až pades áti kusy. Na jeden zátah jich prý bývá kolem tří set. Žvýkám čokoládu, ořechy a hrozinky a čekám. Na obzoru se objevuje první zvíře. Vzápětí za ním následuj í další. Je zatím stále ticho. Sobi však již běží. Jakmile se dostávají níže, splývají s hnědavou půdou. Na horizontu se objevují další siluety. Desítky a desítky těl. Teď slyším i jemný bzukot motoru, který se náhle zesiluje. To se přehoupl první jezdec. Přejíždí stádo po jeho horním okraji, aby sobi nevzali jiný směr. Na špici stáda je jeden velký kus, za kter ým jsou ostatní, tvořící svými těly jakýsi trychtýř. Rozrůstají se do hnědé, vlnící se laviny. Již dávno nejsem u své meze, ale vně spodního okraje hrazení, kam se postupně shromáždili i všichni obyvatelé stanů v teplých prošívaných bundách, manšestrákách a nara žených čepicích. Tu a tam je mezi nimi někdo v kroji. Mikkel je jedním z nich. Ohrada je na horním konci otevřená a vůdce stáda již do ní vbíhá.

Přes obzor se jako závěr přehoupli mezitím i ostatní jezdci. U otvoru v ohradě teď nastal nával. Sobi se cpou do poměrně úzké mezery v hrazení. Nyní již v plném trysku, který nabrali cestou dolů. Narážejí na sebe, tělo na tělo, snad i paroží mají spletené. Jen co se protáhnou, hned se rozdělují. Část doprava, část doleva, menší díl proudu i přímo do středu. Neubírají na rychlosti a dál letí jako zběsilí ve směru, kterým vyrazili. Ačkoliv ohrada z kulatin je dost velká, na jejich úprk je jako plivátko. V okamžení jsou na druhém konci. Ti, co běží podél hrazení, to mají jednodušší, neboť mohou pokračovat dokola. Ale ti, co to vzali přímo, se v trysku blíží k zábraně. a najednou nevědí kam dál. A za nimi další. A to již ke stejnému bodu dobíhají proudy těl z obou protilehlých stran. Vidím na nich zděšení a trnu, co se bude dít. Nemohou se z trysku ihned zastavit a nastává nepředstavitelné prolínání doprovázené dutými nárazy paroží. Ani jeden ze sobů však nepadá. Není kam. Není na to místo. Chápu, proč všichni pastevci čekají mimo ohradu. Najednou se ten nejmohutnější proud těl zbláznil. Sobi na jeho špičce se totiž otočili a ženou se následovaní ostatními zcela proti. Pravděpodobně jim teprve nyní dochází, že nejsou volní, že jsou v uzavřeném prostoru. Teď už někteří z nich padají, protože vznikla tu a tam volná místa. Válejí se na udusané zemi nohama vzhůru. Přes ně pádí další, nemají čas se postavit na nohy. Při kraji jeden nevybral zatáč- ku, uklouzl a již se válí také. Naštěstí stranou ostatních a tak má možnost se hned sebrat a pádit dál. Všichni jsou jako v šoku. Jak dlouho to bude ještě trvat? Dívám se po tvářích ostatních. Laponci však klidně přihlížejí. Znamená to, že je všechno v pořádku, jako jindy. Sobi se začínají zklidňovat. Běhají teď mnohem pomaleji a taky se trochu srovnali. Asi pochopili, že neuniknou a že jim nic jiného nezbývá, než klusat podél hrazení. Jen menší skupinky stále zmateně pobíhají přes střed plochy. Tu a tam některá splyne a vmísí se do kroužícího hlavního proudu, aby se zase na jiném místě dva tři odlepili, následováni několika dalšími. Nyní se odhodlávám do ohrady za ostatními. Nejdříve postávám spíš u hrazení a mačkám spoušť jak divá.

Laponci však postávají většinou uprostřed všeho toho rejdění. Všichni mají v ruce svinuté laso. Je tu i dost žen. Jedna právě začíná vrhat lasem, ale netrefuje se. Hned vedle ní je starší, v červen ém laponském čepci a sukni. Ta už se přitahuje. Laso má napnuté. Jeho druhý konec mizí v tom největším chumlu. Vlna se převalila a na zemi se válí malý sob. Lasem má zaháklé obě zadní nohy. Žena je mžikem u něj a rozkročmo na něj sedá. Z pouzdra vytahuje nůž a než stačím přiblížit na detail, je po všem. O kus dál stařík, které- mu schází jen kovbojský klobouk, náhle dělá holubičku, jak baletka a laso roztáčí v ladné křivce. Jak může vůbec na něco mířit? Vždyť má deset metrů před sebou jen změť paroží, těl a hlav. Jednu vedle druhé. Mužík je ale již trochu vzepřen, napjaté laso drží oběma rukama, chviličku čeká, až se hnědá těla odvlní dál a na konci lasa se mrská malý sobík se smyčkou uprostřed těla. Zdá se, že děda s jakousi opatrností ručkuje po lase, aby se přiblížil k chycenému, škubajícímu se zvířeti. Smyčka se mu ale neúprosně stahuje kolem hrudi. Stále se drží na všech čtyřech. Děda už je u něj a smyčku uvolňuje, aby vzápětí obratně mrštil malým tělem k zemi. Přičapává k němu stejně jako žena před chvílí. Rychlý pohyb pravou rukou, ve které se opět zablýskne dlouhá a masívní čepel. Pohled na dědu přitahuje. Každý jeho pohyb je přesný a jistý. Není možné se nedívat. Levou rukou si nastavuje sobí hlavu trochu na stranu, chytá jedno ucho a pravičkou se mu nožem zařezává. A ještě druhé. Z obou uší kape trošku krve. Děda již zase stojí na nohou a jemně plácá sobíka po čumáku, hlad í ho po hlavě a popleskáváním mu pomáhá na nohy. Malý sob je jako opilý. Nohy se mu pletou. Ale jen chvilku. Vyrovnává se a rozbíhá se. Najednou však neví kam. Máma mu zatím zmizela. Ale to už se blíží trochu váhavě velký sob a malý radostně vyráží k němu. Děda mezitím šmějdí očima po jiné kořisti. Takhle tedy vypadá značkování. Teď již vím, jak to chodí. Označit se musí ti malí. Ti, co se letos na jaře narodili. Znamená to vyříznout do obou uší značku, zářez. Každý zde má svou značku, která se může skládat i z více zářezů. Ten první se dědí a ty další pak jsou již osobní. Žena v sukni a s čepcem je Mikkelova teta. Umí vrhat lasem líp než většina mužů.

Také jsem ji nikdy neviděla, že by se minula. Ale vůbec nejlepší je starý děda. Také je prý nejdřív hotov. „To si ale stačí chytit a označkovat víc těch malých?" - ještě zcela nechápu systém značkování. „Smí si označit jenom ty své," vysvětluje Mikkel. „Jak pozná, že to malé patří právě jemu?" „Přece podle značek." „Ale vždyť ještě žádnou nemá," odporuji. „Jeho máma má," zní logická odpověď, ale přesto si připadám  jako blbec, protože zase nevím jak pozná, která je jeho máma. „Běhají vždycky spolu," trpělivě mi objasňuje Mikkel takovou banalitu. „Musíš se dívat po značkách na sobici." Ale zase mi nešlo do hlavy, jako to na tu dálku a v úprku může někdo poznat. Na to Mikkel jen pokrčil rameny a usmál se. „Prostě to vidí." K tomu jsem již nemohla mít žádnou námitku. Od té chvíle se snažím sledovat jen sobí uši. Ale ať jsem se namáhala sebevíc, byla jsem ráda, že vůbec rozpoznám, že sob má uši dvě. O nějakých zářezech nemohla být ani řeč. Když nějaké zvíře náhodně chvíli postálo těsně vedle mne, pak jsem mohla právě jen postřehnout, že okraje uší nemají pravidelný útvar. Poblíž stojící mladík se chystá k vrhu. Laso letí do skupinky asi deseti sobů zahákuje se v paroží jednoho z velkých. Mladík popoběhl, aby se laso nenapjalo a sob ho mohl shodit. Beze slova pak pomalu stáčí laso skrz očko zase do smyček. Všimla jsem si, že většina z nich má lasa z takové tlusté bužírky a očko také z umělé hmoty.

Starý děda má samozřejmě původní typ z provazů a očko řezané za sobího paroží. Pozoruji ho, jak s ním bravurně zachází. Opět je úspěšný. Chci se jít ještě jednou podívat blíž a tentokrát sledovat jaký zářez dělá, ale pod nohy se mi připletl takový malý kluk. V rukou připravené laso s očima navrch hlavy upaluje stejným směrem jako malá skupinka sobů. Nohama kmitá snad stejně rychle jako sobi. Taky se mu daří chvíli běžet souběžně vedle nich a v ten okamžik hází. Vzápětí jásá. Na konci lasa je sobík. Je to až legrač- ní, protože sobík je snad stejně velký a stejně těžký jako jeho přemožitel. Začínají se přetahovat. Je to skutečný zápas človíčka se zvířetem rovn ých sil. Chvilku táhne sob kluka, chvilku kluk soba. Človíček klouže a padá a zvíře táhne. Kluk se nevzdává a drží. Trhnut ím se mu daří soba na okamžik zastavit a využít té chvilky k postavení na nohy. Boje rovného s rovným si všimla ještě jedna žena, pravděpodobně maminka, také s lasem u pasu, neboť přchází na pomoc. Společně pak zvíře značkují . Žena se jeden kousek vyříznutého ucha strká do kapsy. Později jsem se od ní dozvěděla, že je to kvůli počítání přírůstků. Kluk září pýchou. Nedivila jsem se. Může mu být tak šest, nejvýš sedm let. Očima hledám svou „kytičku". Je to poměrně snadné, proto že je jediný z chlapů, který je oblečen postaru, v kroji. Prochází mezi soby rozvážně, bez viditelného vzrušení. Lasem hází docela obstojně. Tu a tam se mine. Teď právě je úspěšný. A přitom ani neběžel, a ani teď, když se přitahuje, nevypadá, že by vynakládal příliš síly. Na konci lasa však nemá mládě, ale dospělého soba. Divím se, že ho nepouští. Ačkoliv vysmekává laso, chytá soba za paroží a táhne ho k hrazení. Nechápu, proč to dělá. U hrazení klečí Per nad malým sobem, který leží na zemi naprosto nehybně. Že by nepřežil honbu a značkování? Mikkel táhne soba až k Perovi. Ten bere malého do náručí a jeho hlavou naráží jemně do hlavy dospělého. Z počátku se nic neděje, ale Per trpělivě opakuje své počínání. Náhle se nožky malého několikrát zatřepaly, párkrát mrskne tělíčkem a když ho Per staví na nohy, zůstává stát. Ještě je zpitomělý, ale povědomý pach ho nutí přesvědčit se, je-li to opravdu jeho máma. Mikkel měl zpočátku dost práce udržet samici na místě, ale co mládě projevilo známky života, její pohyby se zklidňují. Začíná mládě očichávat a šťouchat do něj čumákem. Per jde odstranit závoru a Mikkel pomalu postrkuje mámu s mal ým k vzniklému otvoru. Vychází s oběma za hrazení. To už je malý schopný jakž takž jít. Per plácne starou silněji po zadku, křikne a sobice se rozbíhá. Směrem do volnosti. A malé za ní. Po několika metrech si již upalují přes bahnisko a dál přes cestu do zvlněné pláně. Oba chlapi je pozorují stejně dlouho jako já.

Vracím se zpět o ohradě, když vidím muže se ženou, kteří o kus dál něco kutí na zemi. Přibližuji se. Oba se čile ohánějí velkými dýkami. Než mi došlo, co to vlastně dělají, je před nimi hromada krvavého masa a kolem zbytky uřezaných běhů. Maso hned odnášejí do vozu, zrovna tak kůži, ale vše ostatní zůstává na místě, poházené mezi kamením a lišejníkem. Ne právě příjemný pohled. Již delší dobu jsem cítila, že je mi zima. Všichni jsou v pohybu, jen já postávám v nečinnosti, kromě horečnatého fotografování, které však tolik nezahřívá. Stydím se si půjčit laso a také to zkusit. A nikdo mi to sám od sebe nenabízí. Čekala jsem, že to časem udělá Mikkel, ale asi ho to nenapadlo. Do ohrady přišla před nějakou dobou Mikkelova maminka, doprovázená hezkou mladou a štíhlou ženou. Žádná z nich neměla laso, zato mladá žena měla na zádech ve vaku mimino. Musí to být žena Mikkelova bratra. Již jsem věděla, že se mu nedávno narodil kluk. Teď ho máma vyvedla mezi soby, aby si na ně odmalička zvykal. Per se tu a tam u ní zastavuje, aby svého prvorozeného polaskal. Vydávám se za Mikkelovou maminkou, abych jí předala pár fotografií, udělan ých dole v táboře. Taky jsem očekávala, že mě vyzve na kávu do stanu. Taky jsem se chtěla seznámit s mladou ženou. Ale nic z toho nevychází. Za fotky mi maminka potřásla pravicí a přitakává, že je opravdu zima. A chlad se mi zatím nebezpečně rozlézá po celém těle. Rozvažuji, zda je zdraví přednější. Pro tuto chvíli vítězí zdraví. Loučím se tedy s Mikkelem a s tím, že fotky pošlu. Ale najednou se mi odtud nechce. Tak, uprostřed všeho. Konec pohody a zase ta civilizace, nádraží, vlaky, fronty na lístky, masy lidí. Nafotím ještě ten poslední film! Bylo to šťastné rozhodnutí. Rozum byl poražen a stálo to za to. V horní části ohrady se náhle vytváří řada a muži chyceni za ruce, tlačí soby směrem k opačnému konci, kde mezitím někdo odstranil široké závory. Sobům nejdřív nedocházelo, že mohou vyběhnout ven a běhají stále ještě dokola. Pár mužů se jim staví do cesty a sobi uskakují před nenadálou překážkou. Pár kusů objevuje možnost úniku a strhává za sebou další. A teď to začíná! Masa těl se hrne k širokému otvoru. Tentokrát se nerozbíhají a pokračují v přímém směru. Vypadá to jako řeka, vlévající se do moře. Mořem je ohromná zvlněná krajina a vlévá se do ní hnědá zčeřená voda sobích těl. Několik set metrů tvoří stále silný jednolitý proud. Pak se však začíná tříštit do prstů delty, jejichž konce přecházejí v tečky, které se nakonec rozpouštějí a mizí v nekonečném moři.

Je to krásné a působivé. Pozorujeme všichni to přírodní divadlo. Všichni jsou fascinováni řekou hnědých těl, vlévajících se do prostoru divoké volnosti. Spojena stejným zážitkem, přistupuji ke své sousedce u žlutého náklaďáčku a ptám se jí, zda by mě nevzala dolů. „Vezmu, ale jdu nejdřív do stanu, běž tam a počkej," zněla překvapivá výzva. Nemusí to říkat dvakrát. Ve stanu bylo krásně teploučko a jedna z několika žen mi hned nabízí vroucí kafe. Ještě jsem ho však nesta čila ani vypít, když mi sdělují, že mám jet s někým jiným, kdo právě odjíždí. Škoda. Chtějí tu být asi sami. Možná však, že to se mnou mysleli dobře, protože mi řekli, že pojedu mikrobusem, ve kterém je tepleji než na korbě. Nenapadlo je, že nejtepleji je mi u nich. Inu, stalo se, jak řekli a já nakonec sed ím v harampádí, částečně na bicyklu a částe čně na staženém sobovi. Cestou se na povrch vydrncal i ručně dlabaný kalíšek s držákem, který mě přitahoval. Byla to běžná tradiční nádobka na pití, kterou ještě dost pastevců používá. Byla by to krásná vzpomínka, ale nakonec jsem si o ní neřekla, proto že jsem si vzpomněla, že každý má jen ten jediný pohárek, který nosí stále sebou. Možná, že je ještě po dědečkovi. Snad se odhodl ám příště, protože sem určitě přijedu znovu. Jen nevím, za jak dlouho. Vstávám krátce po šesté hodině. Ještě je rosa a slunce se právě přehupuje přes hory na můj plácek. Na závěr balení si vařím kávu, kterou si přenáším také k silnici, abych nepropásla autobus a přitom v posledn ím klidu si ji mohu vypít. Jej, je mi teskno při pohledu na Gapperus, o kterém již vím, co jeho název znamená. Ani se mi nechce překládat, protože to ztrácí veškerou romantiku, kterou jsem si do toho slova vložila. Říkám, je to jen úplnost a doklad sepětí zdejších lidí s přírodou. Gapperus je označení pro jeden ze čtyř žaludků soba. Ze vzduchu se mu prý podobá celý masiv. Části trávícího ústrojí zvířete, jež se stalo nejen potravou, ale i symbolem posledních „bílých" evropských lidí, jež i dnes dávají přednost volnosti před civilizačními vymoženostmi.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group