ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

HONDURAS

 

 

       JOSEF SLOUP
S tímhle krámem nikam neletím, pusťte mě ven, hystericky křičí korpulentní černoška, mává přitom rukama a strká do mě. Sedíme v malém letadélku na letišti v La Ceiba. Je nás tu osm cestujících a pilot, který se snad už podesáté pokouší nastartovat letoun. Motor vždy párkrát škytne, vrtule se trhaně otočí a pak vše ztichne. Na tvářích nás všech je nervozita a úzkost. Nakonec to pilot vzdává. Volá věž. Za chvíli se otevírají dveře. Je nám oznámeno, že závadu odstraní a ihned poletí dál. Rezignovaně se shlukujeme v odletové hale. Jen černoška, které se viditelně ulevilo, oznamuje: „Nikam neletím, chci zpátky svoje peníze," a rezolutně kráčí k pokladně. Vidíme přicházet mechanika. Má v ruce šroubovák a velký zrezivělý francouzák. Trochu se v tom hrabe, něco přitahuje, rukou protočí vrtuli, pak vleze do kabiny a bez problémů nastartuje. Z halového tlampače se ozývá: „Los pasajeros para Trujillo pueden subír a bordo." A tak opět nastupujeme. Já mám nyní vedle sebe volno. Jako poslední přichází pilot. Motor několikrát škytne, vrtule se cukaně otočí a je opět ticho. Zkouší to podruhé, potřetí. Mezi cestujícími je nálada na bodu mrazu, nikomu není do smíchu. Dveře se znovu otevírají. Vystupujeme, tentokrát definitivně. Úředník letecké společnosti nám oznamuje, že se poletí až zítra ráno v sedm hodin. Rozhoduji se, že ráno pojedu autobusem. Nechávám si proplatit letenku. Pokladní je velice zdvořilá. Má pochopení. Máme vysoko těžiště Tak jsem zase v La Ceiba. Nudné přístavní, asi padesátitisícové město vypadá spíše na větší vesnici. * * *
La Ceiba leží na severu Hondurasu a je omývána Karibským mořem. Honduras je typickým agrárním státem. Banány tvoří 60 % jeho vývozu do USA. Dalšími obchodními artikly jsou sója a káva. Na jihu má také krátké pobřeží s Tichým oceánem. V zemi, kterou v roce 1502 objevil Kryštof Kolumbus, původní obyvatelstvo téměř neexistuje, Dnes tvoří obyvatelstvo Hondurasu z 90 % míšenci a na severu země při Karibském moři je značný počet černochů. * * *
 V La Ceiba už jsem strávil týden při čekání na loď, která by mě vzala na ostrov Utila. Bydlel jsem u postaršího Holanďana, který se tu usadil po válce. Pořád říkal „Já blbej, že jsem zůstal v takový chudý zemi. Ale moje žena odtud nechce. Zato dcera je v Holandsku. " Čekání bylo otravné. Voda i pláže byly špinavé od oleje a odpadků z přístavu. Původně jsem měl v plánu navštívit ostrov Roatán, ale dva Rakušané, které jsem tu potkal, mi to rozmluvili. „Je tam draho, spousta turistů a na pláži jsou písečné blechy." Na ostrov Ulita není žádné pravidelné spojení. Jednou týdně tam jezdí nákladní loď a záleží jen na kapitánovi, jestli někoho vezme. Konečně nastal vytoužený den. Od oběda sedím na molu a čekám. Hodinu, dvě, tři, pořád nic. Turistů s batohy přibývá. Na molu ale panuje čilý ruch. Přijíždějí nákladní auta i vozy tažené mulami. Vykládají trubky, sudy, pytle, krabice, dokonce i matrace a postele. Kolem páté přistává asi dvacetimetrová bárka. Nechce se mi věřit, že je to ono. Do lidí jako když střelí. Ti, co dosud jen postávali a lelkovali se chopí práce. Po hodině je všechno haraburdí uvnitř lodi. Kapitán se otáčí k nám s batohy a blahosklonně nás zve na palubu. Je nás asi dvacet. Usazujeme se kdekoli je kousek místa. Jeden Švéd hraje na foukací harmoniku tesklivou melodii. Rychle se stmívá. Nad námi je obloha plná hvězd. Přístav pomalu mizí v dáli. Asi po hodině plavby se zvedá vítr. Pěkně to s námi hází, když přichází kapitán a říká: „Musíme všichni do podpalubí. Je to špatně naložené, máme vysoko těžiště." Nikomu se tam dolů nechce, ale nedá se nic dělat. Nacházím místo u okna bez skla. Kdyby se to převrátilo na druhou stranu, tak snad budu mít šanci. Voda sahá až těsně k němu, občas šplouchne i dovnitř.
Chladný vítr mě profukuje, oblékám svetr. Do přístavu připlouváme kolem desáté hodiny. Všude je plno čekajících na své zboží. Jsou tu i majitelé penziónů. Odcházím do jednoho asi sto metrů od přístavu. Koberec živých krabů Ráno se probouzím do zářivě modrého dne. Ostrůvek Utila leží asi padesát kilometrů od pevniny. Je kolem deseti kilometrů dlouhý a tři široký. Má asi dvě stě metrů dlouhou, štěrkovou přistávací dráhu pro malá letadla, celý jeden kilometr štěrkové silnice, dvě nebo tři auta pick-up pro převoz zboží. Dále několik desítek jízdních kol, školu jednotřídku, pár penziónů a restaurací. Obchůdky se smíšeným zbožím by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Nejvy šší kopec se tyčí do výšky alespoň 30 m. n. m. Na jeho vrcholku je radiostanice, odkud vidíte celý ostrov pokrytý džunglí jako na dlani. Po hodině procházení znám celou jižní stranu ostrova, a vydávám se jedinou možnou cestou na sever. Je to víceméně pěšina, místy zarostlá vegetací a občas mizící v močálu. Je tu chladno a vlhko, slunce sem dolů přes husté koruny stromů téměř nepronik á. Nejvíce mě však fascinuje živý koberec z tisíců a desetitisíců krabů, kteří mají své díry všude kolem cesty. Jakmile se k nim přiblížím na deset patnáct metrů, koberec oživne, a oni se úprkem ženou do svých úkrytů. Snažím se běžet, abych se dostal k díře dřív než oni, ale nemám šanci, oni jsou rychlejší. Zkouším jinou taktiku. Tentokrát jdu pomalu, sunu se krok za krokem, téměř znehybním, ale blíž než na pět metrů se nedostanu. Pojednou začne v dáli mezi stromy prosvítat. Už vidím oblohu, pak moře a nakonec pláž, spíše plážičku. Leží tam jako oblouk, podkůvku z obou stran chráněnou skalisky. Dlouhá jen asi sto metrů a široká čtyři až pět. Nádherný bílý pásek oslepuje oči. V běhu sundávám tričko a šortky a vrhám se do vody. Najednou se vedle mě objevuje hlava a za okamžik druhá.
Dva černí kluci s potápěčskými brýlemi a trubičkou na dýchání v ústech se na mě šklebí. Vylézáme z vody. Oni mají v rukách asi půlmetrové ryby. Ten starší a větší má ještě samostříl a šípy. Ptá se mně: „Co tu děláš? Kde se tady bereš?" „Jak vidíš, koupu se," šklebím se zase pro změnu já. „Tady se nikdo neukáže, jak je rok dlouhý," nedá mu to. Rozdělává oheň a opéká rybu. Druhý leze jako opice po palmách a trhá ořechy. Mačetou je šikovně seká napůl, ani kapka neuteče. Dává mě napít. „Můžu si zkusit z toho vystřelit?" ukazuji na samostříl. „Jistě," odpovídá. Vkládám šíp, natahuji tětivu a mačkám spoušť. „Áaau," zařvu. Dostal jsem do brady ránu jako od boxera. Oba černoši se chechtají a ukazují mně, jak to mám držet. V jedné ruce a co nejdál od sebe. Já jsem to držel jako pušku. Moc chuti do dalších pokusů už nemám. Pláž, cesta tam a zpět se mně stala ne několik dní jedinou náplní. Poletím do Trijilla. Letadélko přilétá na čas a je poloprázdné. Odpichujeme se od země a za dvacet minut přistáváme v La Ceiba na přestupní stanici. Zemí nikoho Trujillo mě přivítalo deštivým počasím a poměrně chladnými dny. Přes všechnu tu spoustu vody kolem v penziónu voda neteče. Po dvou dnech odjíždím do hlavního města Tegucigalpy. Rozhoduji se pro cestu zemí nikoho, pro cestu bez autobusového spojení. Dopravu zajišťuje přeplněný mikrobus Toyota. Asi po hodině jízdy silnice končí a uplatňuje se náhon na všechny čtyři kola. Přejíždíme pohoří Sierra de le Esperanza. K večeru se dostáváme do malého městečka San Esteban, ležícího ve výšce asi 2000 m. Druhý den ráno pokračujeme náklaďákem. Je narván k prasknutí. Je to jediné spojení s hlavním městem. Opět jedeme přes hory a doly. Cesta prostě vůbec neexistuje. Asi dvě stě metrů jedeme korytem řeky Sico. V době dešťů je trasa nesjízdná. Nalevo od nás se tyčí 2500 m vrcholky pohoří Sierra de Agalta. Asi 80 km úsek do San Francisco de la Paz zdoláváme za šest hodin. Zbytek cesty do Tegucigalpy dlouhý 150 km projíždíme po asfaltové silnici za dvě hodiny.
Tegucigalpa je nejošklivější hlavní město, které jsem v životě viděl. Kromě celkem půvabného náměstíčka ve středu města a pár kostelů kolem, je to město chatrčí, tržnic a bídy. Koryto řeky je vyschlé a naplněné téměř po okraj odpadky, papírem, shnilým ovocem, zeleninou a mršinami koček a psů, kterých se po městě potulují stovky. Zápach, který se odtud šíří, je nesnesitelný. V době dešťů pak voda všechno odplaví do moře. Je mi špatně jen z toho pomyšlení. Opouštím ten Babylón špíny a vydávám se na západ směrem ke Guatemale. A zase přes hory bez silnic a dopravy. V Hondurasu, který je rozlohou větší než Česká republika, je jen několik set kilometrů asfaltových silnic. Ale tím je to krásnější. Jedu zase náklaďákem a na pick-upu. Zanechávám za sebou šňůru půvabných jmen městeček a vesnic. La Esperanza, Gracias, Santa Rosa de Cobán. Opět šplháme do výšky přes 200 m v pohoří Cordillera de Opalaka. Všude už jsou spousty vojáků. Je cítit blízkost hranic s El Salvadorem. Visí to ve vzduchu. Eruptovala sopka Pakaya V Nueva Ocotepeque, malém městečku ležícím v cípu mezi Guatemalou a El Salvadorem, mají silnici dálničního typu, po které nikdo nejezdí. Zastavuje mě tam civilní úředník s vojenskou hlídkou. Dívá se do pasu a říká. „Za dva dny vám končí vízum." „Já vím, já zítra odjíždím." „Večer se tu moc netoulejte," ještě dodává. Ráno se probudím zasypán černým popílkem. Je všude. Ve spacáku, ve vlasech, v nádobí. Venku je přítmí. Slunce bez síly jen mihotavě probleskuje s tmavé obloze. Nastává konec světa. Vybíhám na verandu. Z nebe se pořád sype popílek. „Co se děje?" ptám se šéfa poklidně pokuřujícího u recepčního stolku. „Ale nic. Eruptovala sopka Pakaya v Guatemale." Odjíždím na celnici. Popílek mně křupe mezi zuby. Nikdo tomu nevěnuje pozornost. Lidé mají jiné starosti.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group