ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ALTAJ

 

RNDr. JIŘÍ ŠLÉGR

Svítá, je 5 hodin ráno. Vystupujeme po celonoční jízdě Čujským traktem z jakéhosi terénního autobusu, tmavozeleného masívního krytého monstra na velkých kolech, které jsme si zjednali v Gorno-Altajsku. Kousek od nás bouří kalná a zpěněná Čuja, kterou by se zde pokusil přeplavat jen sebevrah. Jsme pod vesnicí Čibit, uprostřed Altaje, jehož návštěva nás láká již delší dobu. Jinak je oblast neobydlena, s výjimkou některých sídel v údolí Čuji. Nejvyšší hora Maašej-baš, dosahuje 4 173 m. Projít se dá pouze pěšky, místy i na koni. Po několika hodinách stálého stoupání tajgou přicházíme k hučícímu lesnímu potoku, který jako jedna souvislá peřej stéká strmým svahem. Za ním, na loučce vysoko nad kaňonem Čuji, stavíme první tábor. Při zemi jsou mohutné koberce mechů a lišejníků, velké trsy bergenie, vyšší pivoňky a lilie, koncem července už odkvetlé. A houby, pochopitelně. Chcete-li něco do polévky, stačí udělat nevelký oblouk kolem a klouzky, kozáky, křemenáče jistě najdete. Tajga je vůbec štědrá. K osvěžení dodá modré bobule žimaly (druh zimolezu), chutí podobné borůvkám (ty zde ostatně rostou také), maliny, v srpnu pak i červený a černý rybíz a angrešt. Po několika hodinách cesty tajga řídne, převažují nyní nízké vrby a břízy. Všude močály. Začíná pršet. Vždyť tajga je jako houba, která nasátou vlhkostí vytrvale zásobuje ovzduší, a tak skoro každý den odpoledne prší.

Naštěstí ne dlouho; slunce pak brzy zjedná nápravu. Napřed však podruhé zmoknete prodíráním se mokrými hustými křovisky. V podvečer konečně přicházíme k přední moréně jezera Šavlo s mnoha naplavenými holými kmeny. Jezero má zvláštní sytě zelenou barvu, z jedné strany je obklopeno svěže zelenou modřínovou tajgou, druhý břeh tvoří neschůdná kamenitá suť z příkře spadajících hor. Vzadu vtéká bouřící řeka, samá peřej, dále jsou rozlehlé morény a pak ledovce. Celé panoráma završují zasněžené skalnaté štíty Krasvica (3 810 m n. m.), Skazka a Mečta. Právě je zlatí zapadající slunce. A když před jedenáctou hodinou večer prosvětlí okolí měsíc v úplňku, matně se zrcadlí v oparem kryté hladině jezera, celé údolí působí nezapomenutelným dojmem. Další den nad jezerem mezi suťovými úseky břehu objevujeme pobřežní loučku zcela posetou oranžovými květy zdejšího endemitu - úpolínu altajského, žluté křovité mochny, fialových prvosenek, zasahujících až do mělkých vod. Stoupáme podél bouřící řeky a zhruba na hornici lesa, ve výšce 2 000 m, se objevuje druhé Šavlinské jezero. Oba jeho břehy jsou tvořeny rozlehlými balvaništi. V nich pozorujeme stádo kozorožců, vždy s jedním samcem na stráži. Panenské okolí nás k obědu zásobuje zeleninou. Stačí vyjít do balvaniště 5 minut od tábora, a máme mohutné trsy čerstvé cibule. Okolní svahy hostí dostatek česneku, na vlhkých lukách zas výborn á pažitka. Ve vlhku mezi balvany lze najít i rebarboru, ta nám ovšem příliš nechutnala. O houbách už byla řeč. K večernímu doplňování tekutin využíváme čajů z mateřídoušky, listů černého rybízu i hnědých loňských listů bergenie. Sušíme a balíme. Čeká nás dlouhá cesta dolů do doliny. Nekone čné morény, hučící potoky ledové vody, vodopády, bělostný jazyk ledovce Centrální Maašej (zasahuje nejníže ze všech - až do 2 200 m). Potoky se spojují v bouřlivou a nepřekročitelnou řeku Maašej. V jejím toku duní i proudem valené balvany. Opět v pláštěnk ách docházíme k jezeru Maašaj, které vzniklo asi před 100 lety zřícením skal do doliny. Nahoře na jeho hrázi konečně v půl deváté večer stavíme další tábor. Co chvíli se ozve pronikavé písknutí. To v suti pobíhající pišťuchy registrují vetřelce. Večeříme tentokrát až 2 hodiny před půlnocí. Z jedné strany hučí vysoký vodopád, z druhé se ozývá ze skal padající kamení. Ráno balíme mokré stany, obouváme mokré boty a sestupujeme do tajgy. Každá větvička na nás vrhá další spršku. Co chvíli překračujeme potok nebo říčku dravě spadající ze strmých zalesněných svahů. Konečně se dostáváme do oblasti luk a po osmi dnech vidíme první stavení - letní salaš pastevců. Ti hovoří rusky, ale jejich asijský vzhled dává tušit, že jejich předkové byli v předhistorickém období svědky Altaje - jako velkého migračního centra altajských národů, náležejících k tureckým, tunguzským a mongolským etnikům.

Nejstarší stopy po osídlení Altaje jsou 3,5 tisíce let staré. Šlo o rodinné tlupy lovců maralů, srnců, medvědů, ryb aj. Později vznik á samostatný altajský stát postavců a kočovníků. Území je dlouho pod vlivem různých říší, neboť je těžko průchodnou hranicí odděluj ící jih a sever, východ a západ kontinentu. Hunové, Mongolové, Číňané a od konce 16. století sílí vliv Rusů. Život skupin lidí v izolovaných horských kotlinách vedl k vývoji samostatných kmenů. Bylo jich 12, přičemž vlastní Altajci žili ve střední části území, v údolí Baškausu a Čulyšmanu pak Tělesové, v údolí Čuji Tělengité atd. Větší nápor Rusů se projevuje od začátku 19. století, postupně vznikají dnešní vesnice při Čujském traktu jakožto obchodní cestě do Mongolska. Altajci postupně přešli na usedlé zemědělství. Zbývá však ještě dlouhá cesta do Čibitu, i když poslední její část si zkrátíme na korbě gruzoviku, jedoucího náhodně balvanitou stepní cestou-necestou. Přes celý Altaj, z Bijska až do Tašanty na mongolských hranicích, prochází v délce 600 km Čujský trakt - jediná asfaltová silnice. U Maimy je krátká odbočka do hlavního města autonomní oblasti - Gorno-Altajska. Dříve se jmenovalo Ojrot-Tula. Dnes je to ze tří čtvrtin ruské město s úřady, nemocnicí, poštou a především letištěm. Bez vrtulníků a mal ých hornoplošníků si lze dopravu do odlehl ých končin těžko představit. Ostatní, něco jako okresní města, jsou už vlastně jen početnější vesnice. Dřevěné domky s ohradou, za níž je nepříliš upravené hospodářství. Na některých zahrádkách stojí i jakási dřevěná jurta. Je v ní černá kuchyně s pecí. Jen málo zděných domů, navíc nekvalitně postavených. Aktaš na Čujském traktu je městečko s hornickou tradicí. Poblíž v Kurajském hřbetu jsou rtuťové doly. Pár kilometrů pod ním ležící Čibit je vesnice se školou, místním sovětem, poštou a krámkem. Provoz obchodu (jako i jinde) málo koresponduje s vyvěšenou prodejní dobou. Otvírá se, když prostě z blízkého stavení přijde prodavačka. Anebo když přivezou zboží. V Čibitu po našem návratu z putování se prodavačka po dotazu na chléb jen usmála: „Není!" „Bude zítra?" „Možná." Nakonec jsme zakoupili 2 kg sušenek, snad jediné hotové poživatiny, které nám byly naváženy v lavóru z umělé hmoty. Lidé zde žijí opravdu prostě. Většinu potřebných věcí si získávají sami z chovaných zvířat a pěstovaných rostlin, nejnutnější průmyslové zboží pak z chudě zásobených krámků.

Do města se dostanou zřídka. Vždyť to představuje až 2 dny cesty autobusem. Anebo vrtulník. Rusky se bez problémů domluvíte s mladšími obyvateli. Staří Altajci ruštinu většinou neovládají. Lidé jsou však velice ochotní, poradí, se svezením také nejsou problémy. Čím méně toho asi lidé vlastní, tím jsou ochotnější. Zastavíme se ještě krátce u Těleckého jezera, asi 100 km na SV od Aktaše, odkud jsme přeletěli helikoptérou. Poslední noc u Balykči byla rušná. Po delším dešti nás před třetí hodinou noční budí dunění a kutálení balvanů. Tma a jemný déšť nám nedovolují nic bližšího zjistit. Dunění pokračuje a mísí se s hukotem vedle tekoucí bezejmenné řeky. Teprve ráno vidíme, co se stalo. Několik desítek metrů svahu za námi se utrhlo, hlína, kusy skály a celé stromy padaly do peřejí a vodopádů. Za občasného deště opouštíme tábořiště, kde zůstávají jen voln ě se popásající koně a krávy, a pěšky se vydáváme ke břehům Těleckého jezera. Zčásti využíváme i motorový člun, řízený předsedou místního kolchozu, poté jedeme na valníku traktoru. Vítá nás kamenitý břeh s naplavenými kmeny. Kolem dokola hory - na druh ém břehu je to hřeben Korbu, po nočních srážkách zhruba od výše 2 000 m pocukrován sněhem. Tělecké jezero je hrazené, na toku Čulyšmanu, v nadmořské výšce 434 m. Vzniklo jako příkopová propadlina; tedy vlastně malý Bajkal (jak se mu zde ostatně také přezdívá). Je dlouhé 78 km, šířka nepřesahuje 5km. Plocha 223 km2. Původní hloubka 2 000 m je zanesena, takže dnes v nejhlubším místě naměříme „jen" 325 m. Břehy jsou strmé, zalesněné, s mnoha vodopády (známý je např. Kobru). Jezero má popularitu a rekreačně se využívá. Každý den je objíždí parník a na několika místech levého břehu vysazuje výletní- ky, kteří zde mohou tábořit. Negativní vliv rekreace se začíná projevovat na severním konci jezera, kolem vesnice Artybaš, která je už dostupná po silnici. Na prav ém břehu byl zřízen zapovědnik se střediskem v osadě Jalju. Snad se tu podaří uchovat původní přírodu. Poslední noc na Altaji na louce u břehů jezera a příští den už nás malý autobus s několika technickými přestávkami (kdy řidič na příšerné kamenité silnici v tajze domlouvá motoru) odváží do Gorno- Altajska a dále přes Bijsk na barnaulské letiště. Zde trávíme zbytek noci mezi asi 200 čekajících a ráno vylétáme zpět. Jaký bude další osud této pozoruhodné oblasti ve středu asijského kontinentu? Zůstane věren mongolskému názvu altaj (= zlatý)?

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group