ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

HITLEROVA PUMA

 

PAVEL TOUFAR

Byl to svým způsobem omyl. Do švábského městečka Haigerlochu, vzdáleného asi padesát kilometrů jihozápadně od Stuttgartu, ale v posledních dnech války poklidného, dorazily francouzské tanky. Jeden francouzský poddůstojník a čtyři Marokánci vybourali zeď a prorazili vchod do podzemní štoly, jinak pivního sklepa hostince U labutě, vyhloubeného pod zámeckým barokním kostelem. Uvnitř našli jen na smrt vyděšené vesničany - ženy, starce a děti, kteří se tam ukryli před postupující frontou. Štola byla pětadvacet metrů hluboká a šest metrů široká. Vesničané seděli na dřevěných lavicích. Stejně jako pětice spojeneckých vojáků, ani oni vůbec netušili, co se v těch místech v podmínkách přísného utajení ještě před krátkým časem odehrávalo a chystalo. Francouzi odjeli do dvou hodinách dál. Byl to jejich omyl. Jedno z tajemství třetí říše měli doslova na dosah ruky. Američané byli informováni lépe.

ALSOS PŘIŠEL PO NAROZENINÁCH Francouzi přijeli do Haigerlochu 20. dubna 1945, tedy v den, kdy se jindy v Německu s neobyčejnou okázalostí slavily Führerovy narozeniny. O dva dny později dorazili do městečka další po zuby ozbrojení vojáci. Tentokrát už to byli Američané a přijeli s jasným cílem. Rotě 1279, ženijního praporu velel plukovník Boris T. Pash, který odpovídal za oddíl Alsos, zvláštní oddíl pro společné akce tajn é služby americké a britské vlády. Alsos hledal bombu. A nebyla to jen tak ledajaká bomba. Byla to bomba atomová. Když se ta informace dostala na stůl amerického velení, netušil ministr války Henry Stimson ani vojenský šéf tehdy supertajného programu vývoje atomové bomby s označením Manhattan Distrit generál Leslie Groves, kde ono malé městečko hledat. Teprve pomohl přivolaný pobočník. I ten si však musel vzít lupu. Američan ům bylo náhle jasné, že Haigerloch leží v pásmu plánovaného postupu francouzských jednotek. Přitom bylo nutné být na místě první. Proto úkol dostalo tajné komando Alsos, které už od spojeneck é invaze v západní Evropě operovalo.

V komandu byli členové americké tajné služby i kvalifikovaní atomoví fyzici. Úkol zněl: zajistit německé vědce a veškerý možný materiál, především pak uran a deuterium, neboli těžkou vodu. Proč právě Haigerloch? Do úzkého skalnatého údolí na úpatí kopců Švábské Alby, kde nebyl žádný průmysl, nemířily žádné nálety. Američané věděli, že koncem války se začali v Haigerlochu i okolí objevovat známí fyzici Werner a Heisenberg, Carl-Fridrich von Weizsäker, Erich Bagge a Karl Wirtz. A také inženýr Drake. Teprve přímo na místě po obsazení městečka zjistili plni úžasu, že tam inženýr Drake ve skalní štole vybudoval malý pokusný reaktor. A po dalším zkoumání vyšlo i najevo, že Heisenbergovi spolupracovníci Wirtz a Bagge byli 24. března 1945 poměrně blízko hlavního klíčového kroku. Zkušební reaktor dospěl téměř ke kritickému bodu a mohla nastat řetězová reakce. Plukovník Pash vyslýchal Georga Drakeho, který byl strojním inženýrem a technickým ředitelem štoly s pokusným reaktorem. Drake mohl klidně zapírat. Před šesti dny byl materiál z reaktoru ukryt na jiném místě. Proto se vytáčel: - Opravoval jsem tu jen nějaké roury. Jsem tady docela sám. A když se ho ptali, kde je jeho šéf a měli na mysli především Wernera Heisenberga, mohl Drake dělat s klidem udiveného.

HLEDÁNÍ STOP. Detekční aparatury v rukách Američanů nezaznamenaly ve štole žádnou radioaktivitu. V šachtě nebyl uran. Nenašla se těžká voda. Hlavní vědecký šéf skupiny Alsos, holandský jaderný fyzik Samuel Goudsmit, studoval záznamy, které se podařilo získat v laboratořích, umístěných v bývalých celách obvodního soudu v Haigerlochu. Seděl nad nimi až do rána. Pak se znovu pustili do Drakeho, který při dalším výslechu prohlásil, že Francouzi nic neodvezli. To stačilo. Pash nechal odmontovat nalezené technické zařízení a potom štolu ženisté zničili výbuchem třaskaviny. Jednotka Alsos se vydala na další cestu. Cílem byl nedaleký Hechingen, kde v pomocné budově Grotzovy továrny na zpracování bavlny byl provizorní Fyzikální institut císaře Viléma a v něm hlavní stan německého jadern ého výzkumu. Ono pondělí 23. dubna 1945 byly laboratoře naprosto prázdné. Až na jediného muže, na Heisenbergova blízkého spolupracovníka Carl-Friedricha von Weizsäkera. Členové oddílu Alsos zajistili všechny dostupné dokumenty a z bytů ve městě přivezli všechny odborní- ky. Jen Heisenberga museli hledat. Už před třemi dny totiž odjel na kole do Urfeldu u jezera Walchensee. Měl tam chatu a tam se chtěl schovat. Vraťme se však o několik roků zpátky. Do doby, kdy se všechno teprve začínalo rodit. Otto Hahn v prosinci 1938 doložil v Berlíně, že lze štěpit jádro atomu uranu neutrony. Berlínský fyzik Flügge psal v odborném časopisu Naturwissenschaften o ohromující energii, která se při řetězové reakci uranu uvolní. A v dubnu 1939 napsal hamburský profesor Paul Harteck na říšské ministerstvo války o využití této ohromující energie v bombě dosud nevídané síly. To byla ovšem jen a jen teorie. Bylo nutné přikročit k praktick ým krokům. Zbývá ještě doplnit, že zprávy o tom, že profesoru Heisenbergovi se při pokusech s uranem a deuteriem podařilo zjistit určité mno- žení neutronů. Nepatrné, ale zjistitelné - ještě utajeny nebyly. To mohlo pochopitelně svět varovat. Po propuknutí druhé světové války podobné zprávy z německých i odborných časopisů zcela zmizely. Není divu. Do Berlína byli povoláni jaderní fyzici z celé říše. Zpočátku odborníci pracovali odděleně na různých místech - v Berlíně, Hamburku, Mnichově, Kielu, Lipsku a Heidelbergu. Od roku 1939 měla říše uran z českých jáchymovských dolů. Po vpádu do Belgie ukořistily jednotky wehrmachtu celkem 1 200 kg uranu z Konga.

V TEORII MĚLI NÁSKOK. Vhodným materiálem pro superbombu byl štěpný uran U 235. V přírodním uranu je obsažen podílem jen asi 0,7 procenta. Proto němečtí vědci experimentovali s přírodním uranem, kdy však neutrony uvolňované z uranu bylo třeba brzdit těžkou vodou. Nu a ta byla k dispozici ve vodní elektrárně Hydro-Elektrisk u Vermorku na jihu Norska. Počátkem roku 1940 bylo v továrně k dispozici asi jen deset litrů těžké vody. A větší množství se za měsíc prý ani nedalo tehdy vyrobit. Všechny zásoby Norové před vpádem německé arm ády předali známému francouzskému fyzikovi Joliotu-Curiemu a když se Němci přiblížili i k Paříži, byla zásoba těžké vody převezena do Anglie. Na jaře 1940 sice ve Vermorku Němci výrobu těžké vody obnovili a do konce roku 1941 dokonce zdesateronásobili, ale němečtí vědci upozorňovali na to, že pro úspěšné pokusy ve zkušebn ím reaktoru potřebují množství několika tun. Zdá se, že do roku 1942 mělo nacistické Německo dokonce ve výzkumu určitý náskok před Američany. Naznačila to už první srovnání ukořistěných materiálů krátce po konci války. Co se tedy stalo, že Hitlerovi generálové nedostali strašlivou bombu nikdy do rukou?

TAK MÁLO PENĚZ? Všechny romantické představy o akcích spojeneckých hrdinsk ých agentů jsou pochopitelně jen představami. Skutečnost byla docela jiná a při prvním pohledu dokonce logicky vzato nepochopiteln á. Bariérou se stala nevědomost i nevzdělanost nejvyšších mužů říše. Některé argumenty pohlavárů byly dokonce až neuvěřitelné. Když se totiž například v červnu 1942 jednalo na přísně tajném zasedání v Berlíně o finanční podpoře další práce jaderných fyziků a Speer se zeptal, kolik tedy bude zapotřebí peněz, mladý von Weiszäker odvětil, že zhruba 40 000 marek. To Speera překvapilo. Později řekl, že počítal tak s částkou asi kolem jednoho sta milionu marek. Uvedených čtyřicet tisíc bylo podezřele málo... Ač je to s podivem ona Weiszäkerova skromnost nevyvolal příznivý ohlas, ale naopak podezření, že celý jaderný výzkum je pouze jakousi hrou vědců v laboratořích bez jakéhokoli praktického výsledku. A stratégové, kteří ve snech o vítězství hledali nejzázračnější zbraně, náhle ztratili v jaderný výzkum a superbombu jakoukoli víru. Navíc své sehrála i situace v roce 1942, kdy při úspěšných výbojích v prakticky celé Evropě pomohly jednotkám wehrmachtu obyčejné klasické zbraně. Na co tedy nějaké neověřené věci? Situace se však změnila na přelomu roku 1941 a 1942, kdy v kruté ruské zimě začala Němcům hořet půda pod nohama. Tehdy říšský ministr Albert Speer opět povolal německé jaderné fyziky a položil jim otázku: - Jste schopni zvládnout všechno to tři čtvrtě roku? V otázce se skrývala nevědomost a neznalost. Navíc vědci se rozhovořili o svých spíše teoretických pokusech a bombě se ve své řeči každý z nich opatrně vyhýbal.

NEZBÝVAL ČAS. Své slovo řekl - či spíše neřekl - i samotný Hitler. Jednou se před ním zmínil říšský ministr pošt Ohnersorge, že elektronickou cestou by bylo možné získat čistý U 235 a že metodu mohou vyvinout v ústředí poštovního výzkumu. Zatímco Ohnesorge v bombu věřil, Hitler se jeho poznámce vysmál. Ministra notně zesměšnil, když prohlásil: - Takže teď mně už i pošta bude radit, jak se má vyhrát válka? Zatímco v říší patolízalové vymýšleli další ironické pošklebky, v USA nespali. Už 2. prosince 1942 se zdařila italskému fyzikovi Enriku Fermimu v Chicagu první řetězová reakce. Tisíce lidí pracovalo na jediném cíli v doslova horečném chvatu, protože nikdo nevěděl, jak daleko jsou už Němci. Po válce se někteří němečtí vědci snažili vyvolat dojem, že výzkum bomby sami úmyslně brzdili, protože nechtěli, aby ji Hitler dostal do ruky. Ne vždy to byla pravda a ne ve většině případů. Příčina neúspěchu byla jinde. Němečtí jaderní fyzici byli výbornými teoretiky, ale chyběli jim inženýrské zkušenosti. V zájmu objektivity však třeba přiznat, že se opravdu mezi nimi našli i tací, kteří se dalším výzkumům, jež by mohly vést až k bombě, opravdu vzdali. Například Otto Hahn prohlásil, že pokud by měl Hitler bombu získat, on by v takovém případě raději spáchal sebevraždu... a věnoval se už jen astronomii. Nositel Nobelovy ceny Max von Laue dokonce své mladší ambiciózní kolegy nabádal, aby se nepouštěli do objevů, kterých ze svého vlastního svědomí nechtějí dosáhnout. Některá pozdější vysvětlení se snažila vyvolat dojem, že zejména odborníci soustředění kolem profesora Heisenberga byli politicky nesmírně naivní. Pravdivější vysvětlení situace je spíše v tom, že v nich převládla vědecká ješitnost i touha po objevu. Když zesílily spojenecké nálety, přesídlil Otto Hahn se svými spolupracovníky do Tailfingenu a Heisenberg do Hechingenu. Inženýr Drake pak v Heigerlochu postavil poslední německý pokusný reaktor. A právě na tomto zařízení bylo Německo velmi blízko cíli. Konec války však přišel rychleji. V roce 1967 se reportér Šternu zeptal profesora Wezsäckera, jak daleko bylo podle jeho názoru Německo k sestrojení atomové bomby. Odpověď byla překvapivá: - To se dá těžko říci. Za mírových podmínek a ty v posledních měsících války v Německu opravdu nebyly, bychom k tomu potřebovali ještě asi osm měsíců. * * *

Naštěstí se Adolf Hitler postavil k myšlence atomov é bomby velice chladně. Naštěstí. Byl přesvědčen, že svého vysněného vítězství na celosvětovém tažení dosáhne klasickými vojenskými prostředky a ne zbraní, které nerozuměl a rozumět ji ani necht ěl. Führer nepochopil, jak děsivou sílu měl doslova na dosah ruky. Dvě tragické zkušenosti potvrdily, čeho bylo lidstvo uchráněno.

FOTO: ARCHIV AUTORA

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group