ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

OBSLUHOVALA JSEM MARTINA NEZVALA

 

RADKA ŠTEFAŇÁKOVÁ

(rozhovor se spisovatelem a publicistou Martinem Nezvalem, autorem románů „Líbánky v Bimbambumu", „Anna sekretářka", „Obsluhoval jsem prezidentova poradce," před vyjitím této knihy, byl otištěn její úryvek v KOKTEJLU č. 7/93) První otázka byla nasnadě: „Dáte si?" „Pivo," objednal se a pohodlně se usadil u stolku. „Ještě než začneme, napsal byste mi věnování do knížky? Přikývne a bere tužku do ruky. Co vepsal do „Obsluhoval jsem", neprozradím ani Koktejlu, větičku z „Anny sekretářky" ale citovat mohu: „Slabším a citlivějším čtenářům se omlouvám, silnější a cyničtější zdravím. Martin Nezval." I druhá otázka je tedy nasnadě:

„Jste skutečně tak cynický, jak se o vás říká? Bez špetky iluzí a ideálů? Není to jenom určitá póza?" „Cynismus je obrana. Obrana citlivých duší. Můj cynismus posílila zvlášť novinařina, která donutí člověka dívat se na věci z odstupu a s nadhledem. Neberu už nic vážně. Ano, řekl bych, že je to obrana."

Pokud vím, jste ovšem původním povoláním dramaturg, nikoli novinář. Jak jste se k žurnalistice dostal? „Psát jsem začal pravidelně asi ve dvaceti pod klamnou iluzí, že člověk může být jako Hemingway, ale nemyslím tím kvalitou Hemingwaye. Miloval jsem jeho Pohyblivý svátek, a chtěl jsem ho prožít. Přál jsem si zažít dvacátá léta v Paříži. Od svých dvanácti jsem dělal s kamarády divadlo, psal si tam vlastní věci, byla v tom touha sdělovat, reflektovat, vyrovnávat se se skutečností..."

S jakou skutečností? „Ukažte mi člověka, který v umění něco dokázal, a měl šťastné dětství, říká Freud. Vyrovnával jsem se s mindrákem zvaným neúplná rodina. Chyběl mi mužský vzor, odmala si mě přehazovaly maminka s babičkou. Na začátku všeho byla tedy tahle frustrace - a k tomu ještě jedna, které říkám frustrace z doby. V první třídě nám říkali krásné pohádky o komunismu, ve druhém nám zase tvrdili, že komunismus vraždil, a ve třetí se pro změnu opravili, že přece jen nebyl tak špatný. A my seděli ve stejných lavicích."

A potom? „Nejdůležitější bylo, že si mě v mých dvaceti vybral režisér Jan Grossmann jako asistenta, a já se dostal do chebského divadla. Po roce mě vzali na DAMU, kde jsem udělal mimo jakýkoli oficiální proud deset představení. Tehdejší pedagogy to šíleně iritovalo, ale o to víc mě dnes zdraví. S Petrem Poledňákem jsme na škole uvedli Hagenbeka... Tehdy se pro takové akce používal termín schíza. Patřilo to k době, začínal punk a úředníci neustále důsledně zakazovali rockové kapely. Naše představení byla inspirována „jakoby" Pražským výběrem. To se ale nedalo přenést na jeviště „zavedených" divadel - s mladými jsem sice pár představení udělal, ale jakmile jsem narazil na soubor kamenného divadla, nenacházel jsem tam komunikaci. Tak ale končívali dobrých deset let ambiciózní režiséři ze školy, já jsem byl asi poslední, kdo tu vlnu zakončil. Po nás už přišel Poledňák, Kracik, a to už byla situace v divadle tak neudržitelná, že se něco změnit muselo."

O tom píšete bez servítků v „Poradci". Mimochodem, nebojíte se, že se někomu znelíbíte a dostanete přes ústa? „Ne. Vždyť jenom postihuji dobu. A ta taková byla, i když si to už někteří nechtějí přiznat. Je mi špatně, když dlouholetý redaktor Rudého práva napíše, že můj hrdina je odporný kariérista. Nic proti těm novinám, ale někteří lidé ztratili stud."

Zpátky k otázce. Co bylo dál? „Byl jsem režisérem v dabingu, v televizi a v rozhlase. Tam jsem se taky na vlastní oči přesvědčil, co všechno jsou i umělci takzvaně největšího formátu schopni udělat za peníze. Ostatně oni tam vydělávali za dvě hodiny desetinu měsíčního divadelního platu."

Jaký je váš vztah k penězům? „Jsou důležité. Peníze znamenají svobodu."

A teď se snad dostaneme konečně k tomu, jak jste přišel k žurnalistice... „Už vám odpovím. Četl jsem rád Škvoreckého, eseje o knížkách. Tvrdí o sobě, že není kritik, ale poučený čtenář. Bavilo mě psát tímhle způsobem, a tak jsem začal spolupracovat s Mladou frontou. Po revoluci jsem mimochodem založil Právo lidu. A i když jsem minulý rok prošel vícero redakcemi, v MF Dnes to byly nejskvělejší dva roky života."

Snášejí se navzájem Nezval novinář a Nezval spisovatel? „Docela ano. Otec mi toho mnoho nedal, ale říkal mi, abych si dokázal za všech okolností najít čas na psaní. Držím se toho. Píši (nebo opravuji) denně své čtyři stránky do pěti do osmi ráno. To je nejpříhodnější doba, neruší mě ani návštěvy, ani telefony. Píši - a poctivě přepisuji..."

Přepisujte hodně? „Jsem typ, který poctivě přepisuje, dokud není spokojený. Měl jsem štěstí na dobré učitele, na Grosmanna, Mahlera, Daňka, Párala. Pomohli mi. Dostal jsem třeba radu, aby za každou postavu dosadil konkrétního člověka, kterého znám. Což má tu výhodu, že se vám ta postava samo vzbouří, když ji nutíte do něčeho, co pro ni není přirozené."

Kritici se k vaší tvorbě staví často negativně. Řekla bych dokonce, že ji s despektem zavrhují. „První dva roky mě vítali jako někoho, kdo ,spasí českou literaturu". Nyní o mně říkají, že píši na efekt. Odpovídám na to - ani píši. Jenže v jiném smyslu. Vysvětlím to na příkladu. Psal jsem kdysi knížku s Jiřím Menzelem, kde vyprávěl o šedesátém šestém, kdy byl na festivalu uměleckých, nekomerčních zdůrazňuji, nekomerčních filmu v Manheimu. A on na té přehlídce vždycky usnul. Tenkrát prý si uvědomil základní věc - že musí dělat řemeslo. Pokud je umělec, pak něco navíc skutečně vysloví, pokud ne, zůstane alespoň dobré řemeslo. Jinými slovy - když dáte natočit Karkulku třem režisérům, z toho jeden bude Fellini, druhý Bergman a třetí průměrné úrovně, pak u každého bude ten film o něčem jiném. U někoho hluboká výpověď o světě, ovšem i u toho nejslabšího to bude příběh, který nebude nudit. A to je ten můj efekt - řemeslo. Ztotožňuji se s Páralem, který říká: ,Píši jen takové knihy, které bych si sám rád přečetl."

Znamená to, že se nevyhýbáte ani tzv. laciným efektům? Sexu? Vulgaritám? „Několik kritiků to o mně napsalo, ale ani jeden nenaspal, v čem ten laciný efekt spočívá. Zkuste mi to říct vy. Já o žádném laciném efektu nevím. Kritiku dělá spousta zakomplexovaných lidí, kteří lepí dle své nálady tvůrcům nálepky. To je jako bych o nich prohlásil (dal jim nálepku a neměl potřebu to dokazovat), že jsou hlupáci. Proto dávám přednost poučeným čtenářům. Ti používají argumenty. "

A sex? „Ten hraje v každé knize svoji roli. Pokaždé tu má účel. Smysl. V Anně sekretářce je jasný, tady je to prostředek k zajištění existence, vypovídá o atmosféře doby. Teď mám připraven k vydání nový román, kde sex ani v nejmenším nebude."

 Proč? „Není už tak aktuální. Sexu je všude dost. Když to porovnán s dobou, kdy mi bylo dvacet, a kdy u nás doznívala šedesátá léta, to znamená sexuální revoluce, uvědomuji si ten rozdíl. My jsme jako generace zažívali tenkrát trauma z toho, že jsme ještě neztratili panictví a honili se za ženskými, Pochopitelně se potom dostavila taky deprese, kdy jsme zjistili, že mít co nejvíc holek za měsíc nic neřeší. Doba se změnila a sex už nemá ten význam, v jakém se objevoval v mých předchozích knížkách."

O čem tedy nový román bude? „Jmenuje se Vůdce a jeho kluci a vypráví o zákulisí novinářské práce. O tom, jak se používá informace, jak se jí dá zneužít - protože záleží dnes skutečně na novináři, jak informaci, kterou dostane, použije, a v jaké podobě se dostane ke čtenáři. To, co vám tu říkám, zpracujete po svém, a záleží na vás, v jakém kontextu to otisknete. Můžete ze mně udělat hlupáka nebo národního hrdinu. Novinařina je mocná zbraň, a právě o tom, co se odehrává, kam čtenář nevidí, p í š i . Myslím, že pro mnoho lidí to b u d e ztráta iluzí o t é t o profesi . Řekl bych , až naprostá deziluze. očítám, že několik kritiků - lepičů nálepek, zešílí."

Jde o generační výpověď? Mluvil jste několikrát o pocitech své generace, píšete z pohledu dnešních třicátníků...? „Je to moje výpověď. Bránil jsem se, když ji označovali jako generační. Dnes s tím souhlasím. Ať chceme či ne, vždy k nějaké generaci patříme. Ve dvaceti jsem byl neustále k kontaktu s lidmi staršími, seděl jsem třeba celé dny v divadle vedle Grossmanna, díval se, jak pracuje, a se svými vrstevníky si příliš nerozuměl. Dnes mám mnoho přátel mezi dvacetiletými... Jsou totiž ještě plní optimismu a iluzí - a to je přece krásné."

Rozesmál jste mě. Domníváte se, že moje generace ještě má iluze? „Ano, myslím si to. A to je příjemné zjištění."

V co věříte vy? „V lidskou vůli. V přátele. A v pořádnou dávku štěstí. Mým životním heslem je - mít víc štěstí než rozumu. A pak už jde všechno samo."

Co si od života přejete? „Když řeknu cokoli konkrétního, bude to banální." Z čeho máte největší strach? „Ze strachu." Plány do budoucna? „Žurnalistice bych se chtěl věnovat ještě asi rok. Pak se uvidí. S Halinou Pawlovskou a Martinem Bezouškou, tedy s naším sdružením „Hluboko po půlnoci," směřujeme k vydání mého nového románu v dubnu. V dohledné době by měla vyjít Anna sekretářka v prestižním nakladatelství Fischer v Německu."

Pozorujete nějaký rozdíl mezi zákulisím knižních vydavatelství u nás a v zahraničí? „Ano, podstatný. V Německu existuje jisté žánrové řazení. Spisovatel ví, na které nakladatelství se ve svém žánru obrátit. Ten, kdo píše pro úzký okruh čtenářů, nemá nic společného s vydavatelstvím, kde vychází bulvár a naopak. U nás nic takového není."

Vedl jste kulturní oddělení deníku, který se sám označuje jako ,pravý český bulvár". Jak pohlížíte na období, kdy jste působil v Blesku? „Pro mě to byla další ztráta iluzí, když jsem zjistil, co čtenáři chtějí číst. V každém případě, to byla zajímavá práce. Přijal jsem ji, protože píši román o české žurnalistice. Když jsem pochopil, odešel sem. To už mám ve zvyku. Obecně nezůstávám nikdy ta, kde už znám všechny triky."

Co a kdo vás inspiruje? „Život. ,Poradce' vznikl kupříkladu po sebevraždě jedné mladé básnířky, asi před dvanácti lety. Nešlo mi do hlavy, proč mladá holka, která psala krásné básničky o životě, udělala právě tohle. Od té doby jsem nosil to téma podvědomě v sobě, dělal si k němu poznámky - a tak nakonec vznikl ,prezidentův poradce'."

Kterého autora nejvíc čtete? „Kunderu, Párala, Hellera. Ten je právě autorem toho ,víc štěstí než rozumu.... A divadelní hry. Takový Shakespeare je bezkonkurenční."

Pokud byste nepsal, jaké profesi byste se věnoval? „Divadlu. Zatím ale zůstává tahle otázka bezpředmětná, protože divadlo oslovuje tak úzký okruh diváků (čtenářů), že raději volím jinou formu. Obracím se na ně prostřednictvím literatury. I když i to je okrajová záležitost. Řekněte mi, kdo dnes čte? Žijeme v době second handu informací. Nikdo nezná originál, ale každý diskutuje o tom, co se o originále říká."

Jste skutečně pesimistický, jak jste v úvodu našeho rozhovoru naznačoval. Divadlo vás tedy neláká? „Mám ho rád a za mnohé mu vděčím. Zatím ale nikoli. Když už jsem ale u divadla, rád bych se vrátil ke společné práci s Grossmannem. On mě totiž naučil specifickému pohledu na svět, který se objevuje v mých románech..."

Nechte mě chvíli přemýšlet. Myslím, že pro vaši tvorbu je typické, řekla bych něco jako prolínání rovin... „Jistě, kontrapunkt. U Grossmanna jsem pochopil, že když autor napíše zamilovaný dialog, mohou po sobě postavy zároveň házet nádobí. Někoho mučí a ve druhém plánu se na jevišti milují. Snažím se neustále hledat druhou stranu mince. U někoho to budí pohoršen í, někomu jsem tím zase sympatický."

Vadí vám špatná pověst? Jsou lidé, kteří vás silně nemají rádi? „Říká se takové moudré rčení - o kom se nemluví, ten jako by ani nebyl."

Otázka závěrečná, Čtenářům slibujete, že nový román bude ještě útočnější a drsnější než předchozí. Ptám se tedy - nebojíte se přece jen něčeho, když píšete to, co píšete? „Ve svých románech nekritizuji. Jenom postihuji a analyzuji dobu kolem sebe. Čeho bych se měl bát? V dnešní době snad jedině AIDS. Jinak ani čerta."

To je dobrá odpověď. Přeji vám tedy, ať vás ani jedno ani druhé v životě nepotká, a děkuji za rozhovor. Dáte si ještě pivo? „Ne děkuji. Za vlídné otázky i za obsluhu."

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group