ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Slavnosti smrti

 

Je to šílená země. Nejen měst Saltillo, ale celé Mexiko se zbláznilo. Všude plno lidí, kteří květiny či věnce buď kupují nebo prodávají. Ve výlohách obchodů jsou už na konci října vystavené maškary smrtek calaveras. Mexičan se totiž vůbec nebojí smrti. Směje se jí a jednou v roce se obléká do šatů s jejími symboly. Činí tak již několik dnů před 1. a 2. listopadem, kdy se tu v době našich dušiček slaví jakési slavnosti smrti neboli DNY MRTVÝCH - Dia de los Muertos.

Smrt tu muži porovnávají se ženou, která se dovede smát i plakat. Proto pro ni mají i něžná přirovnání. La pelona, La llorona, La tilicata, která brečí, ta, která je krásná, ta jenž se raduje... Na podzim je po celém Mexiku mnoho různých oslav, ale zažít tuto je pro Evropana opravdu velmi zvláštní. V mé mysli zůstane zapsaná jako ten nejoriginálnější způsob duševního se vyrovnání se smrtí: Kdy mexičtí indiáni a míšenci došli spojením těch nejprimitivněj- ších prvků indiánských náboženských tradic a křesťanství k názoru, že právě v těchto dnech potřebují zemřelí blízcí ne truchlivou společnost, ale smích a oslavy. Mimoděk jsem si ještě potom několikrát za těchto usmátých oslav smrti musel vzpomenout na naše evropské (české) dušičky melancholicky plné slz a bolestných vzpomínek v sychravém podzimním oparu na strašidelně šedočerných hřbitovech s pohasínajícími svíčkami pod kapkami deště.

ROZESMÁTÝ VRAH. Je zima jako v psírně. Takhle jsem si mexické pouštní oblasti nepředstavoval. Raději odjíždím z monotónní kamenité pustiny plné agáve a kaktusů od kluků z československé přírodovědecké expedice. Ještě nevím kam. Prostě zajdu k tlusté čáře dálnice na zvlněném obzoru a stopuji. Projedou dva kamióny s houkáním a rozsvěcováním světel. Zastaví až třetí. Vyručkuji do jeho nablýskan ého a pochromovaného ďábla: „Buenos tardes." Místo odpovědi šlape na plyn a pekelně se směje. Rozesmívá ho potom už všechno. Že jsem z Československa, novinář. Po cestě troubíme na všechno, co za to stojí: probíhající zajíce, stoj ícího policistu u auta, který se úlekem praští rukou o jeho dveře. Řidič se tomu směje, až se za břicho popadá a hlava mu padá na volant. Mám strach, že ten vrah přestane řídit. Mexičani jsou fakt děti. Jsem docela řád, že konečně vidím v poušti u jedné malé vesničky Santa Anna pestrobarevnou louku oranžových a červených květin - HŘBITOV. Řidič se smíchem a kvílením brzd zastaví.

„HÉÉÉ GRINGO" Přicházím blíž a mezi silnicí a kopcem vidím z hlíny poslepované nevzhledné baráčky opásané agáve a štěkotem podvraťáků. Den tu je asi jako protáhlé zívnutí. To pueblo mě láká, ale jdu k louce květin, které tu v téhle vyprahlé končině nikdy nevykvetly, ale byly opatrně přivezeny z měst. Na pahorku vidím desítky zaparkovaných starých a otlučených land orverů, kterými se sem lidé sjeli z blízkého i dalekého okolí. Zarazím se sombrero do čela, aby má bílá pleť neodrážela na Mexičany prasátka a jdu. Vstříc mi s pokřikem vyjede skupina značně opilých mladíků na koních: Hééé gringo." Vytahuji fotoaparát, a tak zmateně obrací koně. Ha, to nečekali. Jdu za nimi malým erozním kaňonem, až na místo oslav. Na hřbitově je spousta svátečně ustrojených lidí sedících na hrobech i mezi nimi, kteří si povídají, smějí se nebo jen tak hledí do dálky. Děti se honí mezi tím pestrobarevným mumrajem a občas si přiběhnou k dospělým pro cukroví, které k těmto oslavám patří - cukrové lebky s barevnýma očima ze svítivého staniolu. A pak křup - rozkousnou lebku s nevinnou tváří dětské duše, kterou má dospělá část indiánské populace Mexika.

PŘIBUDOU MRTVÍ. Jeden rozjařený mladík s puškou začne za jízdy střílet do puncií s červenými plody. Je to důvod navázaného veselí, než ho nějací mži z koně sundají. Je už zřejmě přepitý nechutného mexického piva a též pulgue (ještě zrajícího alkoholu, jež se vyrábí z masitého agáve s velkými a pichlavými listy). Právě k tomuto originálnímu alkoholu se obě noci z 1. a 2. listopadu a někdy i noc následující přikusuje u zapálených táboráků mezi hroby chléb mrtvých (pan de muetros), jenž je podobný našim 13 kulatým mazancům. Více než se jí, se však pije a tak v opilost podobně bujaří mladíci, jako ten na koni, vyřizují za své mrtvé rodinné příslušníky či přátele účty s živými z nepřátelených rodin. Většinou to končí použitím střelné zbraně, takže příští rok je opět co oslavovat a hádat se o účty dalších čerstvě mrtvých.

I VE MĚSTĚ. Do Saltila se vracím autobusem, který stopnu na dálnici u puebla. Polovina cestujících a řidičův pomocník si čtou jako ostatně většina Mexika dětské comicsy o lásce, smrti, drsných mužích a křehkých ženách. Řidič si pobrukuje píseň: Neodcházej mi v náruč smrti, miláčku. Zvláště země, kde vášeň buď dojde naplnění, anebo končí smrtí „a teritorium no datru ". Konečně jsme v centru města. Slavnostně naladění lidé se procházejí ulicemi, kde je skoro každá výloha ozdobena lebkou vyrobenou z papíru či dýně s vyříznutými otvory pro oči, nos i ústa, které osvětluje dovnitř vložená svíčka. V parcích jsou obětní stoly plné toho, co měli mrtví rádi - marcipánu, kukuřičných placek tortillas s mísou pálivé salsy, alkoholu a cigaret... Balím a loučím se opět s kluky z expedice, protože ještě tuto noc odjíždím o pár set kilometrů na jih do jiného mexického státu Michoacán za nefalšovanými indiány kmene Tarasků k jezeru Patzcuaro. Tam bych měl ještě stihnout dozvuky této slavnosti, která se od jiných v Mexiku dost liší. V autobuse mě ani nepřekvapí jeden spolucestující oblečený do černého trička s obrázky několika párů smrtek souložících v různých polohách...

OSLAVY INDIÁNŮ. Konečně vidím obrovské jezero Patzcuaro s několika ostrovy. Tady indiáni živící se lovem ryb, výrobou keramiky a měděných ozdob věří, že se duše zemřelých stěhují na sever, stejně jako odlétají ptáci. Proto zde Dny mrtvých začínají už 31. října lovem divokých kachen oštěpy, což je v podstatě jakýsi náboženský ceremoniál. Opeřenci budou totiž později uzavřeni a umístěni s dalšími typickými jídly jako nabídka mrtvým na obětní oltáře v domech Tarasků. Následující ráno a celý den je pak zasvěcen „Mrtvým dětem z vesnic". Na hroby dětí se kladou hračky vyrobené ze dřeva a rákosí, zatímco mladí lidé trhají květy a rozdávají je přítomn ým, aby uvítali smrt a setkali se tak s těmi, kteří již opustili tuto zem. Slaví se i další den a noc, tentokrát již ve jménu duší dospělých. Ženy Tarasků za tajemného zvonění zvonů naříkají a pláčí (jako jediní lidé v čase těchto oslav v Mexiku). ... Jejich slzy se tehdy podle pověsti milují a vodami jezera Patcuara. Muži, protože jsou pokládáni za nečisté, nemají v tyto dny na hřbitovy přístup. Jen ženy zahalené do svých modročern ých rebozos se můžou účastnit těchto obřadu. Ty jsou spojené s polohlasým mumláním monotónních zpěvů v rodném jazyce Tarasků, vzývajících ten OKAMŽIK. OKAMŽIK, kdy je za mihotání stovek svíček všechno věnováno smrti a tedy i životu. A tehdy se prý odehrává ono VELKÉ SETKÁNÍ, kdy z nebe přicházejí duše, aby se pozdravily s těmi, kteří na ně přišli vzpomenout...

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group