ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DVOJÍ STRACH

 

FRANTIŠEK VONDERKA

První telefonát vzala jeho žena. L. Mňačko je totiž na své rakouské adrese jen velmi těžko k zastižení. Teprve za pár dní se mi podařilo hovořit se samotným Mňačkem. Vysvětluji, proč s ním chci mluvit a o čem a z druhé strany jsem přerušen: „To je zajímavé, přijeďte..." Ptát se na popis cesty v Grosshoffleinu je ovšem zbytečné - místní mě okamžitě směrují k domku na Vídeňské ulici... V přízemí fasujeme kávu a mizíme ve spisovatelově pracovně v prvním patře. A mizíme na několik hodin...
Kdy podle vás zemřel komunismus? Zemřel na leninismus. Kritičtí komunisté, kteří měli odstup k partaji, sice hovoří až o stalinismu, ale ve skutečnosti to začalo už s Leninem.
Lenin podvedl svět. Ovlivnil ho na dlouhé desítky let. A přitom šlo o chiméru, která vycházela ze špatného hodnocení společenské situace, ano, z podvodu. Lenin však získal milióny přívrženců na celém světě...
I vy jste k nim určitě dobu patřil... Ano, i já jsem v určitém období podporoval komunistické myšlenky. Ale pak jsem začal vidět rozpory. Začal jsem pochybovat o svém zdravém rozumu. Ptal jsem se sám sebe, zda nejsem úchylkář, oportunita. Až když toho začalo být příliš hodně, pochopil jsem, že ta chyba není ve mně a rozešel jsem se s komunistickým hnutím. Pomáhal jsem však upevňovat moc komunismu...
Pak jste se stal ovšem jeho tvrdým kritikem a odpůrcem... ...Chtěl jsem tak odčinit, co se dalo. Ale křivd, které se staly, je taková spousta, že se nedají napravit. A to je trpký pocit. I proto bude účtování s touto částí dějin velice hořké. Musí se tak však dít podle práva, očista bez právních základů neexistuje. Někteří křiklouni to vidí jinak. Místo odsouzení konkrétních provinění by rádi odsuzovali paušálně. Nezapomeňte, že zlomové časy jsou i časem lůzy a spodiny. Lidí amorálních a defektních a tohle je vždy jejich čas. Dnes už tu máme novou formu zastrašování a zároveň nechuti vypořádat se se skutečnými viníky. Ti nějak zmizeli ze scény... Právě v tom to je. Problém je v tom, že jsme hlavní nositele toho šílenství, které tu bylo, nevolali k právní odpovědnosti. Do toho se nikomu příliš nechce.
A jaký to má podle vás důvod? U některých je to iluze křesťanské velkorysosti. U jiných strach, co kdyby se to přece jen nakonec změnilo. Je to strach naprosto neoprávněný, ale je to v kostech. My žijeme mezi dvěma strach. Ten starý ještě nevyčpěl a ten nový pocit nejistoty z toho, co se na nás valí a jak to s námi dopadne, už námi lomcuje. Diktátorské režimy neumírají přes noc, zanechávají po sobě dlouhodobější dědictví. A strach je jeho součástí. Lidé jako Jakeš, Bilak a další by se prostě měli odpovídat před nestrannýma přísně objektivním soudem. Já bych třeba šel Bilakovi svědčit i jako svědek obhajoby...
Opravdu? Nebyl vždy stejný jako v období normalizace, na počátku šedesátých let udělal i některé dobré věci. Tohle vše by ten soud musel zvážit. Tenhle soud by měl tedy ukázat kořeny a zákulisí toho, co bylo. Takže nejde ani tolik o účtování s konkrétními lidmi, ale o účtování se systémem. Já nežádám žádné kolektivní autodafé.Jen si myslím, že někteří komunističtí předáci by byli velice posloužili naším národům, kdyby řekli - byla to chyba a my na tom všem máme takový a takový podíl viny. To byla jejich šance. Jenže oni se zatím nechtějí vzdát ani privilegií, které si uzurpovali. Považují je za samozřejmost, protestují,když jim chce někdo sáhnout na majetek, který si nakradli. Takhle člověk sám se sebou neúčtuje. Opakuji: potřebujeme morální očistu, bez chuti k ní to nepůjde dál. Ekonomicky se to možná zvedne, ale budou se vytvářet velmi podivné poměry a budeme nadále národem zastrašených lidí, kteří se pokoušejí vegetovat eliminováním pojmů dobra a zla.
Co říkáte tvrzení, že klíčovým momentem společenské změny byly demonstrace studentů? To, co zaznělo v parlamentu, byl dost diletantský pokus o novou legendu. Policejní pendreky najdete všude v demokratické Evropě. U nás bylo zbito několik studentů a udělal se z toho kardinální příklad potlačujícího totalitního režimu. Jenže potlačení začalo už po únoru 1948 a mělo mnohem brutálnější podoby. I Gottwald, Novotný a Husák se báli. Když jsme s nimi diskutovali - a oni si nás občas zvali, marně jsme se je snažili přesvědčit, že nechceme moc ani pozice, ale jen svobodně psát... Oni nám nevěřili, protože jsme je kritizovali a kdo mne jednou kritizuje, ten mi chce přece zákonitě skočit po požeráku. Tak se to tehdy bralo Oni v nás viděli potenciální nebezpeční pro svoje pozice. V inteligenci viděli, to zač ji vydávala leninská doktrína: prvek, který vlastně neví kam patří, má však určitý vliv, a proto je třeba ho eliminovat na minimum. Ale my jsme necht ěli vládnout! I mně nabízeli různé funkce. Žádnou jsem nevzal a ani nemohl vzít. Věděl jsem, že jakmile přikývnu, tak jsem v tom. V prostředí, které dokázalo změnit i velice talentované a slušné lidi. V prostředí, které nesnášelo kritiku a pravdu... Počkejte, my jsme s nimi během soukromých rozhovorů nejednali zrovna v glazé rukavičkách. Já jsem třeba Novotnému před svědky řekl, ať odstoupí, protože svojí politikou vede stát do strašné krize. A on to akceptoval. Byl proti mně a když vyšla kniha Jak chutná moc, tak se na mne rozzuřil,protože ji vztáhnul i na sebe. Vzkázal jsem mu,že když to na sebe vztahuje, že to je tedy o něm...
A jaký byl tedy Novotný? Budeme muset přehodnotit i některé lidi z těch let. Osobně si nedokážu představit vývoj k roku 1968 bez váhavého Novotného, který byl přístupný i některým argumentům. Nebyl to žádný státník, ale ani démon. Nakonec však odstoupil až pod tlakem. Celkově však šedesátá léta přinesla dost pozitivního a on to trpěl a toleroval. Soptil, ale dokázal akceptovat i jiné názory. Tyhle lidi bylo třeba trkat. Jenže kolem nich bylí lidé, kteří je netrkali a naopak je ujišťovali o jejich genialitě. I tady je třeba vidět jednu z příčin degenerace politické kultury. V okolí, které z těchto funkcionářů udělalo modly. Právě. Papaláši nahoře prostě museli mluvit do všeho a vyjadřovat se třeba k věcem, kterým vůbec nerozuměli. Vím to. Jezdil jsem třeba s Gottwaldem, a tak vím, že to byl v podstatě velice omezený člověk. Ale i on o problémech, o kterých neměl ani šajnu. Podle mého názoru nešlo ani tak o hierarchickou diktaturu osobností, ale spíče o diktaturu nomenklaturních křesel... A v tom, co bylo nejvýše, seděl vždy ten nejlepší... V exilu jsem napsal knížku o soudruhu Prášilovi. Ten se jednou dostal do národního památníku a vidí, že tam stojí sochořadí. Ani jedna ze soch však nemá hlavu. Prášilovi se dostane vysvětlení, že to všichni byli zrádci a že sochy nového nejvyššího vůdce strany se teprve odlévají... Moc a úcta prostě končila odchodem z funkce. Ano, taková je pravda. Ani Gottwald nebyl všemocný, nikdo z nich nebyl všemocný. Když jeli na dovolenou, tak kolektivně, aby proboha nikdo nezůstal doma a neudělal něco v době jejich nepřítomnosti. To je přece strach! Oni byli šiřitelé strachu a ten strach se do nich vrátil jako bumerang. Nakonec z nich bylí lidé, kteří se o sebe nejvíce báli. Proto potlačovali jakýkoli projev kritiky. Protože kritika v partaji byla vlastně totožná s odkráglováním kritizovaného. Mnozí na té šibenici skončili, stali se z nich „zrádci" a lidé tomu věřili. Dokonce i jejich nejbližší. Věřili, že systém špiclování a udávání je jenom výrazem bdělosti režimu.
Co bylo skutečným cílem vytváření podobného ovzduší? Cílevědomá atomizace společnosti. Podle hesla, nevěř ani vlastní ženě. Jen si vzpomeňte na Liz Londonovu, jak žádala trest pro svého muže! Měla z toho doživotní trauma. Nebo mladý Frejka, který žádal trest smrti pro svého otce. Jednou jsem s ním hovořil a on se ptal: Co s tím mám dělat, jak s tím mám žít? Co jsem mu měl proboha odpovědět! A kde se vzala ta obrovská víra v neomylnost strany, v „moudrost" jejich vůdců? Z komunistické strany, z komunistické ideologie se stalo něco na způsob náboženství. S komunisty šla velká spousta lidí, kteří cítili potřebu bezhraniční, bezpodmínečné a ničím nenarušené víry. To bylo stejné opium jako náboženství bigotních katolíků. Byli i bigotní komunisté, nejenom dogmatičtí. A i to bylo jedno z neštěstí té partaje... Totalitní minulost je za námi. Jejím výsledkem jsou trosky. Materiální i duchovní. Lidé znovu hledají opory. Právě teď si musím dát pozor na falešné mesiáše. A velice vnímavě reagovat na všechny hlasy, které dokonce volají po silném muži...
Nemyslíte, že jsou podobné hlasy dány i dopadem šokové terapie v ekonomice? Víte, to co přišlo, muselo přijít. Zbankrotoval totalitní režim a s ním zbankrotoval i každý jedinec. Musíme si uvědomit, že jsme na všechny sociální choroby, které existují a hledáme východiska. Ovšem tržní systém není lékem na všechny neduhy. To je omyl. Radikální reforma, jak ji prosazuj í někteří politici bez ohledu na to, co to dělá s národem, je ohromně nebezpečná. Skrývají se v ní budoucí sociální problémy, které budou mnohem vážnější, než ty dnešní. Nejde jít přes mrtvoly. To by mohly nastat bouřky. A v těch se různým mesiášům opravdu daří... Vzplanuly i národnostní vášně. Já mám ovšem někdy pocit, že nálepku nacionalistů mnohdy dostávají i ti, komu jde o naprosto legitimní národnostní zájmy. To se někdy z české strany stává a já jí to vyčítám. Ti, kdo hovoří o národních zájmech, to opravdu nejsou jen všechno fašisté, antisemité či luďáci. Tohle si myslí i někteří Slováci, ale to není správný pohled. Člověk se musí na věci dívat komplexně, aby pochopil co jde. Kdo to nepochopí, bude jenom dál rozdmýchávat nedorozumění. Z toho netěží jen extrémní nacionalisté na Slovensku. I v Čechách jsou síly, které si myslí „dost bylo Bratislavy". Jen to nechtějí říkat otevřeně, a tak z rozkolu obviňují Slováky. Víte, nechci tu kvalifikovat osobnost Vladimíra Mečiara. Ovšem to, jak se s ním zacházelo, jak byl sundán z funkce a kdy inspirace přitom přicházela z Prahy, to mnohé Slováky uráželo. Znovu v tom viděli pokus o poručníkování. Víte, Slováci, když hovoří o Češích, tak si také neberou mnohdy servítky před ústa. Dovedou být hrubí i tvrdí. O všech když slyší na svoji adresu kritiku, která není fundovaná, dráždí je to. Stejně by ovšem reagovali i jiní. Mečiarovi měli konkrétně vytýkat, že porušil zákony. Místo toho se argumentovalo tím, že snad byl agentem StB. Možná, že opravdu byl, ale pokud to není dokázáno, tak to v demokracii nemá žádnou platnost. V demokratickém právním státě ovšem také platí, že když někdo vznese obvinění, které nemůže dok ázat, musí jít sám... To je znovu problém zákonů, které zatím nemáme. Potřebujeme moderní zákonodárství. Nikde na světe není dokonalé. Někde je horší, jinde lepší, u nás mizerné. A ani zatím nemůže být jiné. Musíme prostě z ruin vytahat cihly a znovu je klást jednu na druhou. Když někdy poslouchám některé naše politiky, naskakuje mi husí kůže.Všichni se dušují, jací jsou demokraté přitom o demokracii nemají ani potuchy, protože nejsou schopni diskuse. V demokracii se musí nejdříve o všem diskutovat, až pak mohou zákonodárné sbory přijmout svoje rozhodnutí a závěry. To u nás zdaleka ještě nefunguje. Demokracie se prostě nedá nadekretovat, ta se musí zažít. Ovšem i kvůli tomu je nutné zúčtovat s minulostí. Čím dřív, tím líp. Podle práva, aby nedocházelo k extrémům. Václav Havel se o to snaží... Ovšem někdy mám pocit, že i ti co se snaží, podléhají naivnímu idealismu, že lidé jsou dobří, a pro lid nevidí jednotlivce. Ano, lidé jsou dobří, když jsou uspořádané poměry. Když jsou kritické, tak promile zla, které je v nás, v každém z nás dřímá nějaký ďábel, jde nahoru. Jsme teď v určitém směru zvlčilejší než za totality. Teď každá může všechno, tehdy se to mělo jen autorizovaně. Já to ovšem tomu polistopadovému období nevyčítám. Jen konstatuj, že tomu tak je a že to ani jiné být nemohlo.
Co byste chtěl od zdevastované společnosti? Aby hned jednala podle důstojných norem lidskosti? Copak se to dalo čekat od lidí, kteří byli frustrováni, umlčováni, reglementováni a podléhali bezprávnímu systému? To vše do nich také trochu vlezlo, a chvíli potrvá, než se to dostane ven, než to vyčpí. Ale vyčpí to, nebojte se.
Za rozhovor v totálně zakouřené pracovně Ladislavu Mňačkovi poděkoval František Vonderka. Foto: autor

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group