ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

STŘELBA NA SARKOFÁG, ATENTÁT na Lenina?

 

PAVEL HRABICA

Poprvé jsem viděl Lenina v létě 1970. Jako malý kluk jsem si odstál asi dvoukilometrovou frontu táhnoucí se takřka od Kamenného mostu, sadem kolem hrobu Neznámého vojína, okolo muzea Vladimíra Iljiče Lenina až na Rudé náměstí. Iljič, jak mu důvěrně říkal sovětský občan, ležel v rakvi přikryté skleněným poklopem. Nevýrazné světlo osvětlovalo jeho nažloutlou tvář. Lidé pomalu procházeli kolem, na tomto svatém místě se nesmíte zastavit, nesmíte mít fotoaparát, tašku, noviny v kapse. Iljič ležel pod příklopem a spal. Mírně vrásčité ruce, zaujaly mne nohy v černých ponožkách... Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem Lenina viděl ještě mnohokrát. Byl už jiný, než jsem si ho pamatoval z dětství. Ležel v sarkofágu přikrytý černým suknem do dvou třetin trupu. Ruce už evidentně nebyly „jeho" - upravované mistry balzamovacího umění. Kůže na hřbetech rukou hladká jako u reklamních figurín ve výlohách. Také uši nepřirozeně „voskové", tváře silně napudrované. Tehdy jsem pochyboval, jestli to je vůbec ještě on.
 Pověstí o výměně pravého Lenina za voskovou figurínu jsem slýchával hodně. Ve třicátých letech a pak v sedmdesátých letech za Brežněva se zase vyprávělo, že specialisté z balzamovacího týmu jezdí po Veliké zemi a shánějí po nemocničních márnicích nebožtíky podobné Leninovi, neb ten skutečný se rozpadá, a tak čas od času vymění „„provizorním." Nebo že ho vyměnili už napořád, pravého Lenina už dávno zpopelnili a pohřbili na neznámém místě... Dosti srandy. Pokusme se na problém Lenina a mauzolea podívat vážně. Na prvním Sjezdu lidových poslanců SSSR, 2. června 1989 vystoupil na tribunu Sjezdového paláce v Kremlu spisovatel Jurij Jarjakin. Jeho tehdejší vystoupení se do našeho tisku samozřejmě nedostalo. Co řekl Karjakin? „Přátelé mi radili, abych to neříkal, ale já jinak nemohu. Už v dětství jsem se dozvěděl o jedné nepříliš známé a námi zapomenuté skutečnosti. Sám Lenin chtěl být pochován vedle hrobu své matky na Volkovském hřbitově v Petrohradě. Naděžda Konstantinovna i Marie Iljična, jeho sestra si to přirozeně přály také. Ani jeho, ani je neuposlechli. Stalo se, co se stalo. Bylo přerušeno jedno lidské přání. Není to mauzoleum leninské, ale stalinské. Zatímco dole ležel zesnulý, nahoře na ochozu chodil vrah v holínkách s měkkou podrážkou. A pak si ještě lehl vedle něho. Po Rudém náměstí jezdí tanky při přehlídkách, tělo se rozpadá a umělci a lékaři se stále snaží držet podobu velikého člověka..." Jeden z amerických sovětologů kdysi napsal, že o balzamování vůdce ruských bolševiků uvažovalo politbyro této strany již v roce 1923, tedy v období, kdy Lenin pobýval ochrnutý Gorkách pod Moskvou. O této variantě jednala však jenom část politbyra.
O tom, že bude Leninovo tělo uchováno na věčnost, anebo na dlouhá desetiletí, se nepřímo psalo již v prvních dnech po Leninově skonu. Uchování revolučního vůdce se dotkl ve své řeči při oficiáln ím pohřbu na Rudém náměstí Stalin, hovořili o tom Leninovi blízcí spolupracovníci Kameněv i Zinověv. I samotné odložení oficiálního státního rozloučení s Leninem o jeden den - na 27. ledna 1924 signalizovalo, že se něco děje. Důvodem bylo rozhodnutí vytvořit takovou hrobku, kam by měli přístup i ti, kteří se na pohřeb nemohli dostavit. Tehdy se definitivně zrodila myšlenka úplného balzamování. Původní mauzoleum tvořila jen primitivní dřevěná stavbička nad vlastním hrobem s průhledem na rakev s ostatky. Ještě v roce 1924 bylo započato se stavbou mauzolea dřevěného s malým ochozem v levé části. Bylo to v době, kdy Rudé náměstí nevylo ještě dlážděné. Dřevěná stavba vydržela do konce dvacátých let, kdy začala „grandiózní" přestavba hlavního města, která zahrnovala nejen výstavbu metra, ale i nového, kamenného mauzolea i dláždění Rudého náměstí. Spolu s mauzoleem existoval i početný tým lékařů. Zpočátku se o tělo V.I. Lenina staral především doktor Vorbjov a Zbarsij, postupem času se vytvořil početný tým. Na začátku třicátých let, jak se upevňovala Stalinova moc, se výrazně zpřísnil režim v mauzoleu. Byly vydány speciální průkazy, jmenován velitel mauzolea, lékaři měli přístup k tělu jenom za doprovodu vojáků z NKVD. Byla vybudována chodba z Kremlu přímo do mauzolea - při příchodu na ochoz procházeli státníci vždy kolem balzamovaného těla. Postupem času zde zřídili malou místnost - bufet, kam se chodili Leninovi nástupci i zahraniční hosté během mrazivých manifestací občerstvovat.
Dnes už není neznámá válečná epizoda odsunu Vladimíra Iljiče do Tambova. V souvislosti s možným obsazením Moskvy německými vojsky byl na Stalinův příkaz připraven speciální vlak. Zvláštní rakev, zařízení umožňující udržovat stálou teplotu a vlhkost, kterou měl trup v mauzoleu. To vše se od léta 1941 do léta 1945 přesunulo na jihovýchod od Moskvy. Po celou dobu stála před mauzoleem čestná stráž, aby si obyvatelé Moskvy i nadále mysleli, že velký Iljič je s nimi. Že však v Tambově mají „tajného návštěvníka" se po malém městě brzo rozneslo a jak mi říkala babička mého kamaráda z Moskvy, jinak rodáka z Tambova, chodívala se občas podívat „nenápadně" na nádraží, kde stál speciální vlak na vedlejší koleji... V roce 1953 ulehl vedle Lenina jeho žák - jak se s oblibou nazýval - Josif Vissarionovič Stalin. Vydržel do roku 1961, kdy byl odtud vynesen po kritice na XXII. sjezdu KSSS. Byl pohřben vedle mauzolea a leží tam dodnes. Lenin zůstal opět sám. Jedna událost je však do teď zahalená rouškou tajemství. Začátkem sedmdesátého roku byl jednomu kolektivu Všesvazového uměleckého sdružení v Moskvě dán příkaz, aby všeho nechal a věnoval se přísně tajnému státnímu poslání. Protože se nikdy nic neutají dokonale, začali se do dílen tohoto kolektivu trousit jejich kolegové. Viděli, že tu vzniká maketa, sádrový model rakve jedna ku jedné. Pracovníci jej zhotovili podle výkresů, který dodali úředníci ministerstva kultury. co všechny udivilo, byla tloušťka budoucího stěn sarkofágu - padesát milimetrů.
Hotový model sarkofágu potom zmizel přes noc a nikdo se nedozvěděl kam. Po nějaké době předal ředitel institutu zaměstnancům, podílejícím se na „tajném úkolu", odměnu třicet rublů pro každého a diplom za úspěšné splnění státního úkolu SL-70. Tehdy okamžitě rozšifrovali zkratku SL-70: sarkofág Lenina z roku 1970. Byl to navíc rok stého výročí Lenina. oslav a utrácení prémií se nezúčastnil jenom brigadýr kolektivu. Přišel až následujícího dne a vyprávěl, co zažil. Byl den předtím pozván do Kremlu, kde ho vedli jakousi chodbou do podzemí. Ve Větší místnosti stály dva sarkofágy. Jeden zcela nový a brigadýr poznal, že byl odlitý podle jejich makety. Na vlastní oči viděl padesátimilimetrové sklo. Neprůstřelné sklo odlévané v jednom speciálním leningradském závodě. Do místnosti postupně přicházeli lidé, většinou vojáci, vysokých hodností. Byli zde i vysoce postavení členové KSSS, ale jejich jména brigadýr neprozradil. Během hovoru přistoupil k brigadýrovi jeden z důstojníků a dovedl inženýra stranou, k druhému sarkofágu. Brigadýr poznal, že se jedná o původní sarkofág. Co ho však šokovalo - povrch sarkofágu byl poškozen střelami, snad ze samopalu a také výbuchem granátu... Celistvost sarkofágu však narušena nebyla. Těžko odhadovat, jestli byl starý sarkofág podroben zkoušce odolnosti, nebo jestli byl na mrtvého Lenina spáchán atentát. Jak by se střelec s dlouhou zbraní a granátem dostal až k Leninovi, když každý z průchozích je pečlivě hlídán orlími zraky strážců? To jsou dodnes nezodpovězené otázky...
Lenin spí na Rudém náměstí do dnešních dnů. V Rusku není co jíst, ale k jeho hrobu stále stojí fronta. Tak, jak se táhl mnohakilometrový zástup za Leninovu rakví z Gorek do Moskvy v lednu 1924, tak dnes čekají lidé, aby spatřili vůdce ruské revoluce. Mauzoleum muselo vzniknout. Rusko nemohlo žít bez cara a boha. Už za Leninova života řečníval on sám na Rudém náměstí při výročích revoluce pod svým portrétem. Po jeho smrti potřeboval Stalin boha, jehož existencí by zaštiťoval své zločiny. Ale proč ho Rusko potřebuje dnes? Místo na Volkovském hřbitově v Petrohradě čeká...

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group