ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

AŽ NA DNO DUŠE

 

JOSEF FORMÁNEK

IGOR CHAUN: NEŘÍKÁM ŽÍT, NEŘÍKÁM PRACOVAT, PROSTĚ BEJT!

Ve stanici metra Můstek se stala zvláštní příhoda. Zrovna, když tam náš malý velký tajemník redakce nabízel kolportérům druhé číslo KOKTEJLU, přistoupil k jednomu prodejci nenápadný muž. Kolportér se slovy, že ho už vyprodal, odkázal onoho pána na Míru Urbánka jako člena redakce. A tak se stalo, že jsme Igoru Chaunovi posílali na dobírku v obálce Koktejl, němž byl otištěn rozhovor s Jiřinou Švorcovou, která tam o něm mluví, Ona dobírka však nebyla za peníze, ale za svolení k rozhovoru. Igor Chaun - mladý, pro někoho chladný a cynicky kalkulující režisér obálku převzal.

Četl jsi, co o tobě říká paní Jiřina Švorcová v 1. čísle Koktejlu? Co jsi tomu říkal? Zaznamenal jsem to.

A jaká na to byla tvoje reakce? No, tak to je střet dvou epoch. Dvě různý roviny myšlení a života. Já jsem měl pocit jistýho soucitu, když jsem četl onen rozhovor. To je žena, která svýho času něčemu uvěřila, pak už nechtěla věřit tomu, že uvěřila špatně... Tak se v tom prostě ty lidi obrnili - ve své víře, protože on by totiž ten jejich život jinak ztratil smysl, kdyby teď měli přiznat, že vlastně věřili chiméře. Já jsem v tom rozhovoru viděl zestárlou paní, která je lehce zahořklá, které je smutno. A bylo mi jí líto. A jako člověka citlivýho na relativitu života to na mě zapůsobilo. Kdybych si odmyslel, že je fatální komunistka, tak je to jinak taková příjemná paní, která mi nabídla míchaná vajíčka a popila se mnou při příjemném rozhovoru víno... Ale možná, že on právě celej ten komunismus byl takovej. To byl zdánlivě takovej hodnej bezzubej dědeček. Akorát měl jednu chybu. Že vraždil a ničil lidi. Ale vždyť se nám to vlastně i teď jeví celý tak naivní, ze už ani nemůžeme uvěřit, že to tady tak dlouho fungovalo a my jsme chodili s rudým krepovým papírem mávat na Letenskou pláň... Tady byla vykořeněná osobní odpovědnost lidí. Vždyť to je zrůdný. Když si chlap natře plot, tak si utře tu barvu, která mu stekla na chodník, tu tam nechá bejt, protože to není jeho. A k tomu tady ty lidi byli vychovávaný. To vykořenění individuality odpovědnosti, osobní odpovědnosti, tak panebože, to jsou věci, který je tady třeba nějakým způsobem navrátit. Já jsem se k tomu pokusil přispět Léčbou Klusem... Nedávno jsem byl na procházce se svým spolužákem a režisérem. Honzou Hřebejkem. Sedli jsem si v nějaký zahrádce, dali si pivo. Byla tam jedna holčička a jedla nanuka. Já říkám: Kolik ti je? Ona, že osm. Já na to: A víš, co to je komunismus? Zavrtěla hlavou. Já říkám? A víš, kdo to byl Jakeš, Husák? Ona odpověděla: Nevím. A já byl šťastnej a cejtil jsem pocit dějinný satisfakce. Jsou to „mrtvý" lidi, mrtvá ideologie. Budoucnost je v téhle generaci. Ta holčička už dneska ví, co to je komunismus. Já jsem jí záviděl. Jak jsi přišel na to zeptat se jí, co to je komunismus? Protože věřím v návrat k normálním lidským hodnotám, jako je jedinec,osobní odpovědnost, individualita člověka, a chtěl jsem se znovu ujistit, že slovo komunismus z našeho slovníku mizí. To jsou věci, který já, jako tvůrčí člověk, musím zast ávat, neboť jsem odkázanej velmi krutě pouze sám na sebe, na svou imaginaci, na svou schopnost koncentrace. Nemůžu se spoléhat na něco jinýho, na někoho jinýho - v tomhle ohledu.

Natočil jsi Léčbu Klausem. Ty sám ses musel léčit nebo jsi byl zdráv? Já jsem se několikrát léčil. A z různých věcí.

Nebojíš se, že bys mohl někdy na tenkém ledě života uklouznout? Teď se stala naší malý firmě, kterou jsme založili, velmi nepříjemná věc. Přišli jsme o nějaký peníze. I když to ani nebyla ničí chyba, ale ... uklouzli jsme. Dostali jsme se takřka do minusu, ale žijem. Jsem zdraví a ta šance tady je dál. V našem případě došlo k úmrtí jednoho člověka. A musím číst, že ten dopad finanční je vlastně až sekundární. Daleko hůř na mě zapůsobila skutečnost, že čtyřiapadesátiletej člověk, nesmírně vitální, energický, prostě nevybral jednu zatáčku... a najednou tu není. To je věc, která na mě zapůsobila nesmírně. Ale to prostě patří k životu...

Ta firma se zabývá filmem, reklamou? Děláme dokumenty - i třeba občas nějakou reklamu, ale spíš míň a nárazově, aby to nebylo takový to drcení. Předtím nás vždycky někdo oslovil a my hledali způsob,jak to realizovat. Tak- že jsme si založili firmu čistě praktických důvodů. Jmenuje se BOZZO MILLER. Složitě jsme hledali název a nakonec se inspirovali jménem jistého jedlíka kuřat zaznamenaného v Guinessově knize rekordů. V roce 1974 snědl v Los Angeles 23 pečených kuřat za hodinu. Nebo tak nějak. To byl ideální název pro naší firmu. Navíc ještě tím, že v pozadí je kapitál brazilského velkoprůmyslníka a velkovývozce kávy.

Ty jsi řekl, že na tebe teď silně zapůsobila smrt. Povídá se ale, že jsi cynik. Není to naopak určitá maska - takové hororové filmy typu Ramóna má návštěvu nebo velmi neuvěřitelné příběhy? Je to určitý dramatický sklon ve mně. S tím se asi lidi roděj. Ten určitej talent, třeba k tomu psaní a k tomu filmování. Kaž-dý jsme nějakým způsobem nasměrovaný... Chaplin to měl do komedie, Vorlíček taky, Vávra do všeho možnýho - od Kladiva na čarodějnice přes osvobozovací válečné trilogie. Jiřina Švorcová to měla do toho, do čeho měla, já mám směřování k tomuhle. Prostě mě zajímá, co je za tou zdí našeho reálného světa. A nejvhodnějším prvkem, jak se k tomu blížit, se mi jeví příběh dramatický, mírně absurdní, trochu groteskní až třeba na hranici cynismu.

Pro tebe jsou humor a strach tedy velmi blízké pojmy... Oba vycházejí z jednoho bodu, a pak se v kruhu zase uzavírají. Vždyť humor může často přejít ve strach a strach v humor, ne? Řekls to za mě.

Dobře, ale já jsem se chtěl zeptat - určitě jsi byl takové zlobivé dítě. Neříkej, že ne. To je slabý slovo. Já byl průserový dítě. Od chování, pozdních příchodů do školy až po známky na vysvědčení.

Byl způsob tvé výchovy nějak zajímavý? Čím bys mohl obšťastnit čtenáře? No, já jsem měl velmi specifickou výchovu. Velmi specifickou. Tím, že moji rodiče byli hodně do kumštu - to je ostatně obsažený ve snímku Otec, matka a já. Táta bydlel zvlášť - komponoval muziku a maloval obrazy a my jsme žili s máti, která do mě strašně intelektuálně investovala. Nutila mě ve dvanácti letech číst Zločin a trest a v takovém duchu mě i vedla. Já jsem byl takový to lehce přemoudřelý a předčasně vyspělý dítě, jaksi konvertující k dospělým. Takhle - ještě je nutno říct: ta moje máti byla velmi inteligentní, velmi vzdělaná, ale strašně nepraktická žena. Vlastně já jsem si až posléze musel sám hledat způsoby, jak dojít k nějakým konkrétním věcem. Protože máti uměla vždycky o všem hezky povídat, ale prakticky to nerealizovala. A i na základě toho jsem se dostal po devítiletce „jenom" na učňák. Vrhlo mě to na učební obor elektromechanik pro důlní stroje a zařízení. Takže jsem se čtyři roky učil na Dole Klement Gottwald v Libušíně, pak jsem tam ještě asi rok pracoval. Potom udělal „dělnickou" maturitu a teprve pak jsem se prorval na Barrandov jako asistent režie. To byl velkolepý skok - a tak dále, a tak dále.

Jak bylo na učňáku? Já jsem měl dlouhý vlasy obarvený na černo a chlastalo se, no.

Myslíš, že to bylo prostě proto, že jsi byl mladší nebo tím, že jsi žil úplně jinde, s jinými lidmi? Já jsem tehdy moc šťastnej nebyl, i když v to určitý světýlko naděje jsem věřil. Prostě to bylo mezidobí. Jen doufám, že mě to moc nepoznamenalo a příliš mnoho mozkových buněk mi neodumřelo.

A co bys poradil těm, kteří to světýlko vidí, ale bojí se za ním jít nebo mu nevěří. Co bys jim poradil? Hlavně ať si nic nenalhávaj, protože nejhorší je, když si člověk vytváří nějaký vzdušný zámky a vmejšlí se do stavů a situací, jaký ve skutečnosti nejsou. Říkám, já jem tohle ve svý máti prostě měl, přestože to byl nesmírně disponovanej a talentovanej člověk, akorát celej život žila jakoby trochu v jiným životě nebo v jiným světě. Ať si každej přizná, na co má...

Kde je hranice mezi drzostí a sebevědomím? Tak já bych spíš řek, čím je ta hranice definovaná. Tak definovaná je inteligencí a schopností, opět to musím říct, toho sebeuvědomění. To znamená, že jestliže se zabejvám určitým způsobem sám sebou, rozumím si a poznal jsem se, tak bych měl bejt schopnej pravdivě reflektovat sebe samotnýho, kdy u jsem chvastoun a kdy jsem ještě pouze sebevědomej. Třeba i v průběhu tohoto rozhovoru jsem si dvakrát zařadil brzdu, takovou zpátečku. Jenom pro jistotu. Já si nemyslím, že jsem tady zatím nějak moc ujel, ale já jsem si prostě řekl pro jistotu pozor, pozor, pozor. Když dobyli Turci Cařihrad, tak dřív než o vyplenili, tak všichni poklekli a nasypali si hlínu na hlavu, aby si uvědomili před Alláhem klečíce, že vlastně v prach se obrátěj a že prostě umřou. Takže tohle by měl být ten součinitel zajišťující vědomí, kde jsem seběvědomej a kde jsem drzej nebo chvástavej a tudíž hloupej. Takže jsi na stráži. Člověk musí bejt na stráži. Pak to začne strašně lehce ujíždět. K tomuhle maj´ tvůrčí lidi sklon.

Ve filmu Otec, matka a já jsi uvedl, že jde o popis neuvědomělých pocitů a zážitků. Bylo tvým záměrem ukázat mikrosvět tvé rodiny jako takový nebo v kontextu společnosti? Co říct - to jsou takový otázky, který jsou pečlivě připravený, a tak je člověk na ně nepřipravený Ten film pro mně znamenal takový zvláštní stav, protože já jsem musel předčasně, dřív než kdokoliv jiný, podívat se na svoje dětství způsobem, při němž už ho transformuju z roviny osobního zážitku do roviny filmové. Vlastně už z něj „vybírám" prvky, které pokládám za podstatné a chci je někomu předávat dál. Dělal jsem vlastně jakýsi memoár - román ve svých 26-27 letech. Já jsem to, co původně v podvědomí leží neuv ědoměle, to znamená ve vzpom ínce, v pocitu, v nějaký emoci, tak já jsem se tímhle musel probrat a velmi uvědoměle až racionálně tyhlety věci poskládat. Už ne z hlediska, že mě to rozechvívá, ale naopak velmi chladnokrevně z toho sestavit určitou mozaiku dramaturgicky funkční. Tak, aby z toho vzniklo umělecký dílo. Protože, když přijdeme do parku a někdo tam bude plakat na lavičce a taky bude vyprávět, že měl smutnej život, může nás to sice zajímat, ale uměleckým dílem to nebude.

A vidíte v tomto filmu základ svého uměleckého stylu? Hou hou hou. Bál bych se takových velkých termínu. Základ uměleckýho stylu. Opakuju: Je mi 28 let, neudělal jsem jedinej celovečerní film. Já bych si maximálně dovolil říct něco o ňákým hledání, o ňákým broušení krystalizování třeba toho stylu.

Jak jsi se cítil při tom opravdovém natáčení Velmi uvěřitelných příběhů? Ale docela dobře. Tam byl největší problém v čase a penězích. V lidech ne? Jsi prý cholerik... To není pravda (smích).

Byl bys schopen někomu ublížit? Ne. Ublížil jsi někomu? Ublížil. Ale ve rvačce. Když jsem byl mladší. Ta epizoda z Velmi uvěřitelných příběhů o tom, jak se ti siláci v hospodě rvou... Ty si poznal nějaký šikan? Ne, já jsem se z vojny vykličkoval. Ale k tý epizodě. Já jsem totiž opravdu poznal blbce, který fakt tou pěstí prorážejí dveře a rozmačkávají ty půllitry. A to je obrovskej folklor, půvabnej, takže tahle povídka vznikla tak, že to nemělo bejt o tom, že někdo někoho zabije krumpáčem, ale mělo to být o lidech, který v hospodě pro zábavu rozma čkávaj půllitry, a potom už bylo jen třeba dosadit vhodnou pointu. Tudíž se k tomu dosadil ten člověk z jiného světa.Cyklista...

Co je to za člověka z jiného světa? No to je Honza Hřebejk, co jsem o něm mluvil. Teda jako představitel... Dobře. A odkud jsi vzal toho člověka, kterého on hrál? Vytvořil jsem ho. Přece každej z nás má v sobě obsaženo mnoho různejch osob. A tvůrce nedělá nic jinýho, než že v zájmu procesu tvorby vyjímá ze sebe podle potřeby jednou agresora, jednou slabocha, jednou zbabělce. Já jsem ho potřeboval, tudíž jsem ho ze sebe vyjmul.

Jaký a v čem je tvůj vnitřní slaboch? Třeba v tom, že i kdybych vás velmi dobře znal, tak se vám to neodvážím říct. Slaboch je následek strachu. Kdy začal ten tvůj strach? Na pískovišti, když ti některé z dětí dalo pěstí...? No asi před mnoha tisíci lety, při moji první inkarnaci.

Dobře. A tady v tom životě? Asi v okamžiku, kdy mě ta porodní sestra na sále pleskla přes zadek a já nevěděl proč. Dostal jsem první úder v životě a ona to přitom myslela dobře - abych se nadýchl.

Dobře - vyhráls. Ty věříš na inkarnaci? No, asi ano. Je to asi nejpravděpodobnější z toho všeho co je nám nabízeno. A je sladké, že se tady ještě jednou objevíme. Chceš tomu věřit? Ne, to není, že by to byla moje potřeba věřit. Prostě v to věřím? Osud? My tu inkarnaci ovlivňujeme dobrým životem. Já buď budu rasem v tomhle životě a budu vraždit psy nebo dokonce lidi, a pak jsem asi nežil dobrej život - a nebude to dobrý v příštím životě.

A jsi věřící? Ani ne v křesťanským nebo jiným, já nevím, budhistickým slova smyslu. Jsem prostě člověk,kterej se prokousává k nějakýmu poznání, který snad jednou přijde. Já si myslím, že v některých věcech, třeba za poslední dva roky, se mi i něco ujasnilo. Ty žiješ sám? No, nejsem homosexuální ani sodomitní, ani příliš promiskuitní s přibývajícím věkem a tělesnou váhou. Už třetí rok mám krásnou a půvabnou přítelkyni, jmenuje se Sylvie, ale myslím, že ještě zatím dlouho k žádný svatbě nedojde. Já zatím prostě ještě chci bejt sám. Potřebuju hodně času sám na sebe, to znamená, že asi bych nemohl příliš mnoho dávat. A až si tohle ujasním, tak pak můžu jinak.

Co se ti ujasnilo třeba v politice po tvé „kariéře" v této oblasti? Já jsem po revoluci už 23. prosince 1989 odešel z „revolučního děni", protože jsem věděl, že se ta věc zdařila, a že bych tam byl dál už spíš proto, abych prosazoval sebe a ne abych prosazoval Věc. A udělal jsem dobře. Protože pak začaly nesrovnalosti ve studentském parlamentu, začali si tam stínat hlavy jako jakobínové. Pošlapali chudáka Mejstříka, i když si za to možná částečně mohl spíše svou povahou. ...Prostě já jsem rád, že jsem se dokázal sebrat a odejít.

Zaujalo tě v poslední době umělecké dílo? Existuje nádhernej film. Jmenuje se Stalker a natočil ho Andrej Rakovskij. Viděl jsem ho před týdnem a znovu s dostupem několika let. Asi počtvrtý. Tam je obsažený obrovský morální poselství v tom příběhu. Je Zóna, a kdo do ní vejde, splní se mu přání. Ale pozor - nesplní se to přání, který si člověk přeje, ale splní se ono přání, které v sobě vnitřně nosí.To znamená, že vejde- li tam člověk a prosí, aby jeho bratr, kterej umírá, nezemřel - a on se pak vrátí do města, tak zjistí, že nečekaně zbohatl - a bratr mu zemře. A on to nevydrží a do tejdne se oběsí, protože neunese tohleto poznání. To znamená, že já jsem si po tomhle filmu položil otázku: co je na dně tý mojí duše? Kdybych já vešel do Zóny, co by mi splnila? Novinové titulky o mojí osobě, peníze a nebo to podstatné - nalezení odpovědi na základní otázky života, nalezení vnitřního smíru se sebou samým...?

A myslíš, že by se ti to druhé splnilo? Nepochybuješ? Pochybuju. Je v tom třeba i ta sláva a peníze? Jestli jeden článek v Koktejlu nebo deset článků v New York Timex - z toho vyššího hlediska to je opravdu nepodstatný. Já žádnou slávu nemám, ale řekněme, že už někdo ví, že jsem, byly nějaký rozhovory, určitý moje filmy běžely v televizi. Tak já jsem si k tomu čuchnul a myslím, že mi to stačí. Takže s tímhle já jsem se vyrovnal. Bylo to nádherný, když mi vyšel první rozhovor a první fotka - ale už jsem vystřízlivěl.Takže mám pocit, že tady nebezpečí není. Ale lákadlo a nebezpečí pro tvůrčí potenciál umělce mohou být prachy. To je fakt. Ale pozor - i tohleto si já strašně těžko ujasňuju, protože v člověku je strašně hrozná vlastnost - a to je závist. A najednou vidíš, že lidi okolo mají hodně. A já vím, že to jsou mnohdy lidé, kteří uměj´ míň než já. Tak jak to v Léčbě Klausem říká jeden z protagonistů, student právnický fakulty: musíme si zvykat, že někdo bude úspěšnější než ten druhej. Ale je na mně, jestli si tu míru úspěchu zvolím v onom hledání toho vnitřního smíru se sebou samotným, v budování si ňáký svý vnitřní svobody nebo jestli si tu míru zvolím v hromadění peněz, úspěchů a novinových titulků. Takže tohleto jsou věci, když už jsme se na ně dostali, kterýma se já teď musím zabejvat a potýkat, proto že mi bude za dva měsíce 29 let a já se musím nadechnout a hledat cestu, jak poctivě bejt dál. Neříkám žít, neříkám pracovat, prostě promarním to něco, co mi bylo dáno jaksi k tomu cítění nebo k tomu, co já nazývám vědomím relativity. Tečka tohoto malého monologu.

Co kdyby ti už tvoje filmařská práce tolik nešla? Vrhnul by ses na psaní? No, já chci vydat sbírku povídek. Mě to baví. To jsou ty Velmi uvěřitelné příběhy. Vzniklo to většinou podle mých povídek. Třeba povídka Sousto je stará osm let. Byly prostě jenom přepsaný do scénáře. Proč máš tady doma zabezpečovací zařízení? Řeknu ti pravdu. Je to hlavně kvůli obrazům. A kolik jich tady je? No, je tady asi sedmdesát otcovejch a asi třicet mejch.

A všechny ty obrazy, co jsou tu od tvého otce, jsi zdědil? On je neprodával? Táta zemřel v jednaosmdesátým. Většinu těch obrazů jsem zdědil já a ségra. Já jsem začal malovat až někdy v pětaosmdesátým, to jest čtyři roky po tátově smrti. Nikdy by mně nenapadlo, že budu malovat. Vzniklo to náhodou, když jsem pomaloval prázdný plátno, který bylo jako rekvizita při natáčení filmu Krajina s nábytkem režiséra Smyczka, kde jsem asistoval. A pak jsem kromě toho, že jsem maloval sám, začal ty otcovy obrazy skupovat od jeho přátel a vrstevníků, to jest hudebníků, mystiků a magistrů farmacie a na inzerát zpátky. Bral jsem to jako takový uzavírání kruhu. Stalo se, že jsem koupil obraz, kterej když viděla matka, tak řekla, že ho otec namaloval ve třiašedesátým, jakožto radostnou reakci na mé zrození. Já jsem to koupil od vdovy po skladateli Kaprovi a myslím, že kruh jsem tak opět uzavřel a udělalo mi to radost.

Uděláš nějakou výstavu pro veřejnost? Chceme teď udělat výstavu, chceme, protože si myslím, že je to velmi zvláštní dílo, poměrně rozsáhlý, který lidi neznaj´. Oni otce spíše znaj´ trochu jako skladatele skrz muziku, kterou napsal a která se v šedesátejch a trochu i v osmdesátejch letech hrála a vyšlo něco na deskách. Myslím si, že by to za to stálo udělat velkou výstavu a pokusit se tak vlastně dát dohromady všechny otcovy obrazy.

Kdyby se teď tvůj otec probudil, byl by na tebe hrdej nebo... Ne. To spíš by řek´, jestli bysme ho nenechali ještě chvíli spát, že si chtěl právě popovídat s inkarnací Franze Kafky do domovnice paní Dvořáčkové, co právě dorazila v důsledku rozedmy plic.

Za zodpovězené modré otázky poděkoval JOSEF FORMÁNEK a za červené dotazy bude volán k odpovědnosti ARIOSTO SOSA D´MEZA

Foto: Josef Formánek

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group