ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CEJLON PÁLÍ...

 

RADEK JOHN

PRVNÍ POCITY
Jeli jsme na Srí Lanku čtyři. Režisér a produkční ze Švýcarska, slovenský kameraman a český scenárista. Byli jsme naivní. Věřili jsme, že se nám podaří vydupat ze země metaforicky velkofilm inspirovaný pohádkami Hanse Christiana Andersena. Všechno vypadalo růžově. Bolševik nás Čechoslováky pustil prostřednictvím Filmexportu na Západ, protože se těší, že tam vyděláme pár tisíc švýcarských franků a on nám většinu z nich vezme. Švýcarský režisér našel už i producenta - ženevského milionáře, otce produkční, která se do režiséra beznadějně zamilovala. A ještě jsme dostali skvělý typ na levnou, pro natáčení ideální zemi. Co si přát víc?
Černou pustinu oceánu pod námi vystřídala světélka ostrova, kterému skoro všichni cizinci říkají Cejlon a všichni Cejloňané Srí Lanka. „Třpytivý ostrov" to znamená v sinhálštině. „V Kolumbu jsou čtyři hodiny ráno, teplota vzduchu třicet dva stupňů, vlhkost devadesát procent... " hlásí pilot. „Počkejte první nadechnutí v tropech," sliboval nám režisér světoběžník. „To je věc, na kterou se nezapomíná." Tak tedy první nadechnutí - jako bychom do sebe soukali teplou vlhkou vatu. Ruce a tvář jsou naráz zpocené. Než stačíme sejít ze schůdků, máme zpocená i záda. Triko je chránilo jen několik prvních sekund. Nohavice kalhot se nám začínají lepit na nohy. Jdeme tmou letištní plochy ke dvěma reflektorům nad halou letiště, táhneme fotoapar áty, cívky filmu pro expoziční zkoušky, všechny věci, které jsme se báli nechat bez dozoru v zavazadlovém prostoru. „Helou," zdraví nás Cejloňané a desítky rukou se natahují, aby nám šťastlivec, kterého si vybereme, pomohl se zavazadly. Režisér odmítá. Má své zkušenosti z Blízkého i Dálného východu. Přestože je vlastně ještě hluboká noc, před letištěm se tísní davy lidí. Zvědavé oči v tmavých obličejích. Jsou odděleni provazem od prostoru, kde nastupují cizinci do taxíků a aut hotelů, v nichž si předem zaplatili pobyt. Policisté hlídají, aby nikdo z domorodců nepronikl až k nám. „Helou, sir, co pro vás mohu udělat?" oslovují nás všichni, jakmile se jen trochu přiblížíme. Bez problémů najímáme auto. Projíždí špalírem jak pro oficiální státní návštěvu. První dojmy z té zvláštní země v tropech. Zatím se před námi objevují jen nizounké chatrče sbité z prken, papírových kartonů, palmových listů, rákosů u a roztlučených plechových barelů. Tady žijí lidé? Čas od času blikne do kabiny vozu holá žárovka visící na drátě od stropu krámu. V regálech zrezivělé plechovky, láhve s podivnými hnědými tekutinami, nádoby z pálené hlíny, hromady sušen ých ryb, chilli, kari, na zdech reklamy na mýdlo Lux. Místo pultu často jen drátěný plot napjatý mezi kupujícím a prodávajícím. Protivné ostré světlo, odrážené zelenomodrými nátěry stěn a žlutozelenými trsy banánů, dodává krámkům podivnou studenou atmosféru. Všude kolem špína, odpadky. V některých chatrčích stačíme zahlédnout muže za šicími stroji v čadivém světle olejových lampiček, anebo blikajících svíček. Míjíme zděnou místnost připomínající vlhkou garáž. U každé stěny stojí jeden soustruh, zády k sobě tu pracují dva muži. Místní továrna. Ostrá světla acetylénových lamp nad stánky s kokosy a ananasy.
Zdaleka ne všude mají elektrický proud. Auto prudce brzdí, aby se vyhnulo neosvětlenému volskému spřežení a žebřiňákem krytým stříškou z palmových listů. Pomalu vyjíždíme na cestu náklaďáky. Některé i svítí. Žádný z nich nemá dvířka do kabiny. Náš řidič používá místo směrovek před každým přejížděním klakson. Troubení se rozléhá nocí. Po stranách silnice šněrují cyklisté, vidíme je na poslední chvíli, řidič co chvíli strhává volant stranou. Čeká nás patnáct set kilometrů po cejlonských silnicích. Bůh s námi. Postupně se začínají objevovat obchody se zářivkami, bílými zelenými, fialovými, modrými - hlavně co nejostřejší světlo. „Blížíme se k centru," říká řidič. Tohle že je Kolombo, hlavní město Srí Lanky? Kolem cesty se rojí zástupy lidí. Rozednívá se. Temné siluety kokosových palem na rudém obzoru. Muži i ženy u hydrantů na ulici. Ranní toaleta. U stejného hydrantu myjí ženy nádobí z pálené hlíny, anebo plechu. Dívky s nádherně vykrouženými nádobami na vodu v ruku čekají, až na ně dojde řada. Rozlámaný asfalt při kraji silnice se změnil v chodník. Všude kolem leží postavy. Jeden vedle druhého, ti, kteří každodenně spí pod širým nebem. Žebráci přímo na místech, kde přes den žebrají. Míjíme smeti ště s chatrčemi uprostřed. Pak se přece jen seskupí domky v jakousi ulici. Ocitáme se na několika proudové hlavní třídě s přízemními obchůdky našlapan ými těsně jeden vedle druhého. Ve výlohách japonské magnetofony, obřadní masky, batiky. Jako když dítěti uletí na pouti balónek, stoupá tady v tropech slunce. Pozorujeme jeho bleskový pohyb po obloze. Stačí několik mnut, visí nad našimi hlavami a praží dolů do ulic bez kouska stínu. Na konci široké asfaltové třídy se najednou jako přízrak objeví bíle deseti i více patrové hotely pro cizince. Intercontinental, Hilton, Holidayin... Asfaltka se stočí až před písečnou pláží a nám na pozdrav zahřmí obrovskými vlnami Indický oceán.
RUPIE BY NEBYLA? Dvě hodiny spánku, než vyraz íme znovu do města. Čekáme, že uvidíme ztrhané obličeje žebráků - teď už budou v plné práci, smutek, rezignaci. Bílé zuby v černých obličejích ale neustále září v úsměvu do okének auta. „Helou", zdraví nás všichni. „Odkud jste?"  zeptá se občas někdo, když auto zastaví, aniž čeká odpověď. Město žije svým pomal ým rytmem. Postavy na zápražích, ve stínu stromů, na chodnících, prodavači u svých krámků s čerstvými kokosy. Copak všichni ti lidé nechtějí nic víc než mají? Anebo nevědí, co všechno by mohli chtít? Náš známý Radžan nás zavezl do banky ve středu města. A znovu do vlhkého horka na ulici. Dva metry stínu v podloubí a pak výheň. Najednou nás obklopili lidé. „Rupii, rupii prosím..." Ženy s vychrtlými dětmi na rukou, mrzáci s pahýly místo nohou. Staří lidé v cárech. Až dosud jsme se dívali kolem sebe jen z auta. Chránění rychlostí jeho pohybu před pohledy z přílišné blízkosti. Teď tedy stojíme uprostřed toho všeho. „Jednu rupii. Jednu jedinou rupii..." Začneme rozdělovat rupie, ale rukou přibývá, místo aby ubývalo. Utíkáme do auta před nataženými dlaněmi. „Nemáme. Víc nemáme..." Nechápavé pohledy. Povinností bílého muže je přece být bohatý! „Jeď, Radžane, rychle..." Ruce se natahují okénky do kabiny vozu. Konečně přehřátý motor naskočil. Necháváme ten apokalyptický zástup za sebou.
***** Nic není problém, říká Radžan. „Když máte peníze, je na Srí Lance možné všechno. - Světla, kamery, štáb, auta, kompars." Popisujeme Radžanovi exteriéry, které potřebujeme. „Samozřejmě. Takových míst najdeme kolem Trinkomalee tisíc. U Trinka je totiž nejkrásnější pobřeží. Turistický ráj!" Večer náš šéf filmové společnosti, pro niž Radžan pracuje, pozval na večeři. Jíme langusty v nejluxusnějším hotelu Kolomba. Snažíme se nemyslet na odpolední scénu před bankou. „Nemusíte se obávat. S filmováním na Srí Lance nebudete mít problémy. Lidí je hodně. Vědí, že když nebudete spokojeni, můžete najít za každého člověka tucet jiných. My půjčíme kompletní vybavení. Rad žan vám ukáže nejlepší místa pro natáčení. Na Srí Lance byste nenašli ideálnějšího spolupracovníka. Žil dva roky ve Švýcarsku, takže ví přesně, co chcete vy, stejně jako ví, kde to najín ve Srí Lance. " „Teď jsme tu točili s Francouzi. - Jediný problém: Evropany bylo potřeba trošičku brzdit, Cejlonce trochu popohánět," směje se Radžan. Všechno vypadá růžově.
***** Ráno vidíme kameru, kterou nám nabízejí. Kameraman přestává mluvit. Drží nevěřícně v ruce starou ariflexku, s jakou se nesetkal ani za svých studií na FAMU. Snad v technickém muzeu. podobně je to se světly. „Chtít na Srí Lance točit film s naším vybavením je šílenství, řekl nám později cejlonský režisér Lester Peerys, když jsme překovali jeho nedůvěru. „Nedivte se mé počáteční rezervovanosti, " vysvětluje nám pak. „Sem přijedou Italové, dostanou povolení k natáčení populárně vědeckého filmu o posledním divoce žijícím kmeni domorodců, což je velmi mírumilovná skupinka Cejlonců v jednom pralese, a oni pak se svými herci natočí v tom pralese pornofilm o orgiích a kanibalismu na Srí Lance. Francouzi dostanou povolení nafilmovat si chrám Svatého zubu v Kandy, což je pro nás nejposvátnější místo na ostrově, a pak v ateliérech dotočí pornofilm, jak v tomhle chrámu nutíme dívky k prostituce. Anebo jeden Němec natočil dokument o hladu a bídě na Srí Lance, odvezl ten film do Německa, tam ho promítal v kostelích a přitom pořádal sbírky na cejlonské chudé. Teď se vrátil do Kolomba a za peníze z těch sbírek si koupil rezidenci s bazénem a reprezentační limuzínou..."
***** Ráno konečně vyrážíme na severovýchod. Taxikář - starý děda, nás veze do Kandy. Před námi se otvírá cejlonské vnitrozemí. Šťavnatá zeleň palem, terasy rýžových polí, vesničky, o jakých se nám nesnilo. Je to jako exkurze do pravěku. Jediný luxus mezi ubohými nizounkými chýšemi je betonová studna pro celou vesnici. K ní se soustřeďuje život. Tady se drhne nádobí zčernalé z ohně, matky tu myjí své děti, sem se chodí pro vodu. Ochlazují se tu muži nazí do půl těla. Místo kalhot mají sukně. Díváme se na krásné cejlonské ženy s namydlenými vlasy, obličeji, rameny a šíjí přesně k lemu přísných šatů bez výstřihu. Lijí na sebe kbelíky vody, její pramínky nechávají stékat přes šaty. Sundat je uprostřed vesnice pro ně není myslitelné. Koupelny v chatrčích samozřejmě nejsou. Celý život se nemyjí jinak než přes šaty? O něco lépe jsou na tom vesnice u řeky. Snad všichni vesničané tráví den v jejím korytě. Muži vynášejí na hlavách plechové mísy s říčním pískem. Nakládají ho na vozy a volskými potahy odvážejí do města na prodej. Ženy perou prádlo - buší jím o kameny a máchají ho ve vodě. Děti skáčou z šikmých palem do tůní. Dívky si rozpouštějí nádherné černé vlasy a nechají je plavat po proudu. Ani v řece nikoho nenapadne sundat šaty. Evropské plavky by tu asi vzbudily strašlivé pohoršení. Desítky autobusů a náklaďáků někdy docela zatarasí cestu, jak se marně snaží vyhnout navzájem. Volská spřežení a ochočení sloni zvyšují zmatek. Mosty jsou společné pro vlaky i auta, takže řeky přejíždíme po pražcích železničních kolejí. Ale to hlavní, co nás ničí: Jezdí se vlevo. Příšerný pocit, když levá půlka auta při vyhýbání visí nad příkopem, strží nebo jezerem... Kupodivu bez havárie nás taxikář dovezl před dům režisérova cejlonského přítele. „U něho jsem bydlel, když jsem v Kandy před třemi roky točil. Senzační kluk, uvidíte," sliboval režisér cestou. Uprostřed palmového lesa stojí nízký kamenný domek. Velká hala s čalouněnými lavicemi a okénkem do kuchyně. „Helou," zdraví nás všichni. Je tady lidí, že se v tom nedá zorientovat.
OHNIVÝ TANEC. Kandy, to je chrám Svatého zubu. Stojí v centru města proti jezeru, obehnán zdobenými symbolickými hradbami. Ze všech stran sem směřují lidé. Před chrámem lze koupit cokoliv - od zmrzliny přes „starožitnosti" až po květiny pro Buddhu. Vstupujeme dovnitř pečlivě kontrolováni, jestli jsme si zuli boty jako ostatní. Blížíme se k nejvzácnější a nejuctívanější náboženské památce země. Desítky Cejloňanů klečí přede dveřmi, za nimiž je v sedmi zlatých truhlích uložen „Buddhův zub". Jednou za čtyři toky jsou za zvuku bubnů truhlice otevřeny, aby věřící mohli spatřit obrovský zub na vlastní oči. „Nefotografovat - nefotografovat!" přibíhá k nám muž. „To není turistická atrakce. To jsou lidé, kteří se modlí!" Za deset rupií by nám nakonec povolil i používání blesku. Fotografujeme určité prvky cejlonského folklóru, abychom se jimi inspirovali pro náš film, vysvětluje Laxmanovi režisér. „Folklór? - Žádný problém. Mám přítele ředitele taneční školy, " rozzáří se Laxman. Tak se ocitáme na folklórním vystoupení. Zatímco turisté v sále sledují bez dechu figury krojovaných tanečnic a tanečníků, doprovázených pouze na tři bubny, za budovou rozhrabuje čtrnáctiletý kluk hořící dřevo. Připravuje žhavé uhlíky, aby po přest ávce předvedli tanečníci turistům chození po ohni. Je přesně devět hodin místního času. Tropická noc. Turisté obklopili oheň. Jeden z tanečníků znovu rozhrabává ohniště, vyhazuje kousky hořícího dřeva z řezavé plochy třikrát jeden metr. Přichází ředitel taneční školy. Prosí o trpělivost a ticho, tanečníci se před produkcí potřebují dostat do určité nálady. Tři polonazí bubeníci se rozestavili kolem ohně. První, největší buben se rozduněl. Tanečník v kraťounké sukni se stříbrnou čelenkou kolem hlavy, začíná podupávat v pomalém rytmu. Zhasínají žárovky osvěcující dvůr. Uhlíky ohniště žhnou jak světla obrovského města pod křídly letedla při nočním letu. Přidává se malý bubínek. Tanečník se teď točí na místě, pohazuje hlavou, dupe v rychlém rytmu bubnů. Podlouhlý bubínek, do kterého buší třetí bubeník z obou stran, stupňuje tanečníkovu náladu. Šílená frekvence úderů a na každá z nich reaguje tanečník pohybem. Záklon střídá hluboký předklon, tanečník se to zamíří po obvodu ohniště těsně kolem řežavých uhlíků. Druzí dva tanečníci zapalují smolné louče. Turist é uhýbají při příliš prudkých pohybech tanečníka. Bubny víří. Druhý tanečník se přiblížil k ohništi sloučí, jejíž oba konce, namočené ve smole, hoří čadivým plamenem. Třetí taneční alespoň na pár vteřin zastavil. Druhý tanečník popadne prvního za vlasy a mezi zuby mu vrací hořící louč. Oheň po obou stranách obličeje osvětluje vytřeštěné oči, napjaté svaly v obličeji. Zuby jsou křečovitě zaťaté do dřeva. Tanečník škube hlavou, aby se zbavil plamenů. Už asi neuvažuje, že by stačilo uvolnit sevření zubů a pochodeň by sama vypadla. Teď se vytrhne tanečníkům a jako by nevnímal, že mu v cestě stojí ohniště, vstoupí do žhavých uhlíků. V tanečním rytmu s podupáváním podle úderů bubnu přejde třímetrovou vzdálenost na druhý konec ohniště a čekají na druhé straně, aby tane čníka s loučí v zubech chytili, než vrazí mezi zástup turistů. Jeden z těch dvou chytne první- ho tanečníka za zápěstí, strčí mu ruku do nevelké nádoby, v sevřené pěsti uvízl tanečníkovi hořlavý prášek. Rychlým gestem teď tanečník vyhodí hořlavinu na oba plameny louče a zbytek do žhavých uhlíků. Pochodeň vzplála metrovým plamenem. Z doutnajícího ohniště se stala plamená řeka. Tanečník skočil doprostřed plamenů a začal v nich tancovat, jakoby by chtěl udusat ohnivé jazyky. Světlo střídá tma. Údery bubnů stupňují tanečníkovu extázi. Teď se otočil, znovu skočil do ohně.Šílené vteřiny zůstává stát na jediném místě. Turisté jenom zatajili dech. Konečně se tanečník pohne. Shýbá se, rukama vyhodí nad sebe žhavé uhlíky. Jeden spadl na paži turisty vedle mne a vypá- lil mu na ni červenou stopu. Kadence bubnů se ještě stupňuje. Dva tanečníci teď musí držet toho prvního, který se dávno přestal kontrolovat. Popadli ho za vlasy a snaží se mu uvolni v křeči stažená ústa. Zuby jsou pevně zaklíněné ve dřevě. - Konečně se podaří vyrvat pochodeň tanečníkovi z pusy. Tanečník zůstává překvapeně stát u ohniště, rozhlíží se,kde je. Zbylí dva teď s malými loučemi v obu rukou, bez jakékoliv předehry a zdá se, že bez extáze a vytržení, vstupují na řežavé uhlíky. Jeden po druh ém přeházejí třímetrové ohniště tam a zpět. Točí loučemi v napjatých pažích a rozhlížejí se klidně po divácích. Pak se oba zastaví uprostřed ohniště a úděsn ě dlouho zůstávají stát na místě. Turistky blednou. Máme pocit, že za chvíli ucítíme pálící se lidské maso. S úsměvem vycházejí tanečníci z ohniště. Rozsvěcují se světla. Nedůvěřivá turistka sundala pantoflíček, vztáhla nohu nad oheň. Pět centimetrů nad uhlíky ucukla prudce zpět. „Opravdu to pálí," říká. První tanečník ukazuje turist ům s úsměvem chodidla. Ani stopa po spálené kůži. Usmívá se tak jako každý večer po produkci, třicet večerů v měsíci, sto rupií za večer. Vzpamatováváme se v restauraci na kopcích nad Kandy. Světélka města svítí jako uhlíky ohniště... „Ježišmarjá, byl snad metr ode mě. S těma svejma vykulenejma očima! - Jenže by to bylo šlo cvaknout jedině s bleskem a co já vím,jestli by přitom nevypad z tý svý extáze?" stěžuje si kameraman a hází do sebe arrak, levnou kořalku z kokosového mléka.
Radek JOHN Foto: archív autora (POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group