ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ČO BOLO TO BOLO

 

 

”

JOSEF FORMÁNEK

Lidé z lazů jsou hloupí, prostí a necivilizovaní. Příbuzní se mezi sebou páří jako zvířata. Jednou jsem šel kupovat kozy na laz u Valašské Bělé v okrese Prievidza. Když jsem tam přišel, byla na lazu pouze matka toho chlapa, co mi ty kozy nabídl. Ta stařenka neuměla vůbec mluvit. Nebyla nijak postižená křivicí nebo obrnou a přitom vydávala jen nějaké zvuky. Když jsem si bral kozy a dával jí za ně peníze, bylo vidět, že mi rozumí a zná jejich hodnotu.
Celá se zalykala a jen radostně hýkala," říká nám směsicí polštiny a slovenštiny šestadvacetiletý Peter Modráň, který nám ukazuje cestu do Muránské huty. ***** Senohrad, Zaježovia, Kokava nad Rýmavicou, Kriváň, Detva... kraje samot neboli lazů, kde se zastavil nejen čas, ale i lidé díky svým srdcím. Ta jim srostla s jejich chalupami v horách stejn ě pevně jako kořeny lesních velik ánů s kamenitou půdou strmých úbočí. ***** Chcete-li se dostat do Zdychavy, si jediné vesnice na Slovensku, kam nikdy nevstoupila noha družstevníka a lidé tu odnepaměti hospodařili jen na svých, nezdru žstevněných políčkách, musíte od Muránské huty jít potokem, který tu nahrazuje cestu. Ověšení bagáží a fotoaparáty jsme s fotografem už rezignovali na různá sdělení typu: „Pro mladého je to tak půlhodina, pro starého hodina chůze," a vědomí si svého absolutního stáří podle slovenského kalendáře, brodili jsme se vodou Zdychavy něco přes dvě hodiny. Ale stálo to za to. Několik domků, před každým traktor a zvědavé pohledy: turisti! V místní hospodě málem dostal přes ústa náš fotoreportér, protože chtěl fotit jednoho vesničana, kterak za záchodky u restaurace odpočívá v alkoholickém opojení. Když jsme na šli přítomnost a fotopotm ěšilost vysvětlovali novinářským povoláním a zájmem o lidi z lazů, nabídl se nám jeden člověk jménem Siman, že nás na ně zaveze. Vétřieskou,která řvala jak neukojený býk, když zdolává asi třiceti procentní stoupání, nás lesní cestou nad srázem vyvezla až pod hřeben. Tam naše já a bagáž vyhodil: „Dál musíte sami." Jozef Siman nám hrdě ukáže svoji roubenou chaloupku s ledaby rukou mávne po vlastn ích 9,64 hektarech: „Jedenáct ovcí a deset kusů dobytka mám, krávy, jalovice a býky. Hodně práce tady je. Vstávám to na krmit ve čtyři ráno. Nejdřív musím rozdělat oheň, postavit vodu na sporák, jít do maštale, pak se postarat i sám o sebe, abych mohl v šest vyrazit. Sejít tak patnáct minut v létě, půl hodiny v zimě k autu, které mám zaparkované dole ve Zdychavě a jet do Revúce, kde dělám řidiče v družstvu. Potom v pět hodin odpoledne zase přijedu z práce, poseču trávu, něco udělám, opravím na baráku. No a v půl osmý jsem hotov a jdu spát." Na televizi se nedíváte? „Jak, vždyť tu nemáme zavedenou elektřinu." Vede nás do malé místnosti s kachlovou pecí s bidlem na sušení věcí, kde je i stará zaprášená televize: „Kamarád mi sem k ní, když ji přivezl dodal i baterky z traktoru, ale ty se brzo vybily. A to je dobře, jinak bych u televize hloupnul. Nic tam není." Nenudíte se? „Ten, kdo chce pracovat, se nenudí nikdy." A nevadí vám občas, že nejste ve městě a nezajdete si třeba do kina? „Vůbec ne. Tady jsem se narodil, chodil odsud do školy - jen základní a ve čtrnácti jsem už šel pomáhat otcovi. Ten taky chtěl, abych já hospodařil a bratr študoval. I když mám byt a rodinu v Revúci, tak jsem tady. Tady v tomhle domě před čtyřmi roky v prosinci zemřel můj otec. A já ho musel vystřídat. Tak si to přál na smrtelné posteli. žena a děti se nechtějí, tak jsem tady sám.
Kamarádi? Ale to je těžké. Od malička jsem se tady setkával jen se zvířaty, co tady otec choval. A člověku přiroste k srdci to, s čím odmalička vyroste. " Tady jsou lidi hodně soukromníci, že? Rozpřáhne ruce: „Všichni. A i za komunistů. My jsme nikdy nebyli družstevníci (říká to hrdě). Nechtěli ani sem do těch kopců jít. Tady na lazech nikdy nebyli. Zdychavu chtěli nejd řív taky združstevnit, ale lidé se tam drželi. Pak, když už bylo Zdychavčanům ouvej, když na ně tlačili s daněmi, tak už to nechtěli združstevnit ani rudí. Co taky? Tu fůru práce? A teď, když nastala ta revoluce, tak nám chodily delegace, že prej my jako jediní jsme si zachovali svou hrdost, jako že jsme jediná obec.... A říkali další takové hlouposti. A tak naši uvařili na oslavu gemerské gul´ky - nezn áte je? To je z vařených brambor, uzeného masa, mouky... a to všechno se pomastí slaninou. Jo, jo jsou ty naše slavné gemerské gul´ky... (povzdychne si). To byste se divil, jak zmizely. Dobře delegaci chutnalo. Však poté, co naslibovali hory doly a třeba zavést sem elektřinu, poděkovali a zmizeli stejně jako v nich ty gul´ky. A teď jsme už podnikatelé. Hmm...! To se máme!" Najednou chlapík zbrunátní a skoro na nás zařve: „Ale jakýpak jsme podnikatelé v těhle podmínk ách?! Platíme stejné daně jako třeba v Revúci, kde je skoro rovina, kde nemají tak strmé svahy, tak špatnou bonitaci půdy a mohou tam pěstovat i něco jiného než brambory a pícniny, co tu pěstujeme my. Tak jakýpak jsme podnikatelé. Vždyť by nám tu měli udělat rezervaci jako indiánům!" Jako nějaký žívý skanzen? „Ne, vždyť to říkám jasně. Indiánskou rezervaci se svojí samosprávou a úlevami od státu. Sakra,když už to maj´ ti dovoši..." Rozloučili jsme se a odcházeli po hřebenu stále výš a výš.
V poryvech větru a ztrácel hlas starého Simana, který za námi ještě řval: „A vyřiďte ve městě to o tý rezervaciii..." Fajn chlapík. Jako jeden z mála na Slovensku nerozlišoval, jestli jsme z Čech nebo ze Slovenska, ale jestli z vesnice nebo z města. Na lazech to nebyl takto smýšlející člověk poslední. Už z dálky vidíme stodolu. Vš vš vš vš... Zvuk ostří kosy nás vede až k jednomu vyschlému stařečkovi, kterému při každém pohybu kosou vyskočí prsní svaly o dobrých sedm centimetrů. „Dobrý den." Ten člověk se ještě nejméně desetkrát rozmáchne, až pak se zastaví a pomalu otočí hlavu. Podívá se nám do očí a zřetelně řekne: „Dobrý den." Když se ho ptáme, jestli můžeme fotit, jen kývne a usměje se. Mezi řečí se ptá, odkud jsme a naoplátku ukazuje na jeden laz v úbočí: „Pomáhám tu zeťovi. On tady bydlí." A opět kosí. Jeho příbuzný, o něco málo mladší, padesátidevítiletý Martin Sokol, zrovna přichází, „Nevadí vám," už z dálky na něj hulákáme, „že nemůžete žít ve městě, zajít si na pivo?" poté co dojde k nám, nezvykle tiše praví: „Vadilo mi to, ale teď už nevadí." A kdybyste mohl, měnil byste? „Hned bych šel, ale mám tu statek. Ale možná, že ani nešel. Tady jsem se narodil. To mladý odtáhlo do města. Přijdou sem už jenom na výlet asi tak jako vy, ale pracovat - to ne. To kvůli tomu, že je tady těžká práce. Oni se chtěj´ jenom válet v činžácích a dívat se na televizi. A ne se tady potit a mít mozoly." A vy byste neměnil za činžák a televizi? „Za dva dny bych to nevydr žel (a klepe si na hlavu). A brzo bych se cítil unavený, že nem ůžu pracovat, do něčeho se vrhnout, třeba obstarat zvířata. " Když se ptáme, (je těsně před volbami), koho že myslí, že tady lidi budou volit, uhne významně pohledem na znamení, že o tom nechce mluvit. Jen zamumlá: „To je otázka. Ani jeden politik není dobrý. Když budou lidi volit Mečiara, tak proto, že chtějí, aby bylo Slovensko samostatn ý a oni se měli líp." A bude to pro vás dobré? „Já vám neřeknu, jestli dobr ý nebo zlý. Na jednu stranu je to divný,co já pamatuju,  vždycky jsme pařili k sobě. Já ale stejně zůstanu vždycky na tady těch loukách,“ říká nám,jako by chtěl naznačit, že jeho život se ta či onak moc nezmění. A dodá něco o tom, že nikdy dobře nebylo a ani nebude. Pak se s námi rozloučí. típne pomalu cigaretu, zámek do petlice u dveří jen zavěsí, aby se samy od sebe neotvíraly. Tady se zloději nenosí. Intenzívní vůně louky a smrků ve stráni nás doprovází až k poslednímu setkání. Tam od ní bere štafetu štěkot bílého psa uvázaného na dlouhém řetězu. Málem se utrhne, jak šílí. O holi ven na zápraží vyjde prošedivělá stařenka. Neumím odhadnout staré lidi, ale myslím si, že zamlada mohla být hezká.
 ZUZANA SEKYRÁKOVÁ. Vrásky má jak rýhy v kůře starých stromků, takov ých jakých je tu spousta. Jen ty oči jí zcela mladicky rozpačitě těkají ze mne na fotografa,jakoby hledala slova: „Vítám vás tu... Bude tu ticho?!!," okřikne už skoro šíleného psa. Ten ale opravdu ustane až když po něm hodí klackem. „Není zvyklí na lidi," dodá omluvně. Pes stáhne ocas a zajede do boudy. Něco rozpačitě blekot ám, jakože děláme reportáž ohledání vlastních kořenů. Stařenka jen vyplašeně špitne, ať jdeme nahoru, že z nás bude mít radost její manžel - SEKYRÁK. Vyběhne po starých dřevěných schodech a bereme za kliku. Na pelesti sedí muž s tváří stiženou bolestí. Jak nás uvidí, začne vzlykat, až se úplně rozbrečí jako malé dítě: „Joj, toť vás chlapci vítám." Sedáme si v rozpacích okolo postele. Jak se vám tu žije? „Pomalu. Joj, toť vás zlatí moji tady vítám. dlouho jsme tu neměli návštěvu." I přesto, že jsme pro ně cizí lidé, snáší nám paní Sekyráková na stůl výbornou slaninu s chlebe. Dozvídáme se, že ve svých osmašedesáti letech kosí, hrabe, dojí, obstarává pět kusů dobytka, ovce, králíky, slepice psa a svého ochrnutého muže. Ten nemůže chodit. I proto si ten dobrý člověk pořád utírá slzející oči: Jsme prý po roce první cizí lidé, které tu vidí. Jinak jen své děti a vnuky: „Mám infarkt, ruku mám mrtvou, zuby mi vypadaly - prostata. To člověka změní. Joj... Nebyl jsem vždycky takový, ale 2. srpna mi bude už 73 let. Ještě, že mám krásné vnuky. Vždycky se na ně těším... Zlatí moji, povězte mi, co se s tím světem děje, že je taková drahota... " Vypráví nám, že jeho žena jednou za týden chodí nakupovat dolů do údolí, asi hodinu tam a zpátky, tok co tok dolů do Zdychavy. Pro to, co si sami nemají možnost opatřit, vyrobit, sklidit, zpracovat. Taky jemu pro cigarety, samozřejmě... A že prý poslední dobou nosí za těch pět se ká če es čím dál míň. Paní Zuzana Sekyrová: „Už mi na to stačí jenom jedna taška, ani se s tím nákupem nezadýchám a utratím 500 korun..." Situace je tady opravdu jiná než v Čechách a má opravdu svá „specifika". Žije se tady, zejména na lazech, úplně jinak, ne, že by tu lidi byli hloupější, zaostalejší...
Lidi tu prostě žijí v horách, které jim v životě leccos nejen sebrali, ale také dali. Větší víru sama v sebe, odvahu riskovat, větší soudržnost lidí a nepřímo i vzdělání. Když byl třeba na lazech a malých vesničkách opravdu hlad, lidé se hromadně vystěhovávali za velkou louži do vysněné, zlaté, bohaté, nové, volné, svobodné a neomezené Ameriky. Po letech se z této proklínané, skrblící, protřelé země svázané nesmyslnými zákony vraceli sice bez peněz, iluzí, ale se zkušenostmi a znalostmi. Pan Sekyráj: „Tatínek uměl několik řečí. Italsky a německy se naučil na frontě za první světové války, ke leccos pochytil i z ukrajinštiny, češtiny. Slovensky a polsky uměl od narození, maďarsky musel taky trochu umět. No a za moře v tý Americe se naučil dobře anglicky a trochu francouzsky. Podle Tomáše Masaryka byl minimálně šestkrát člověkem. On přece říkal kolik řeší umíš, tolikrát jseš člověkem...? Jinak tu ale za „tatíčka" Masaryka byla bída... Chytrý chlap můj táta byl! Já ale taky nejsem hloupý (brečí) to jen špatně mluvím, že mi vypadaly zuby. Zlatí moji, vždyť už učitel ve škole mi říkal, Janko, ty by se měl jít študovat. Jsi dobrý počtář. Ale copak jsem tady mohl nechat otce samotného? Ale rozum - to přece nejsou školy. No však schválně, dám hádanku: Jste svobodný a půjdete za děvčetem, na které mate zálusk, aby jste zjistil, kolik jí je let. A ona, protože je hamižná a nechce si vzít žádného hlupáka,který se dá ošidit, tak si vás vyzkouší. Když se ji zeptáte, kolik její let, tak vám odpoví: Moje matka má dvakrát tolik více let než já a otec je pět roků starší než máma a všichni máme dohromady sto. Kolik mi je let?..." Stařeček se po nás zkoumavě podívá. V místnosti je naprosté a pro někoho trapné ticho. Koukáme s fotografem po sově a snažíme se to zamluvit. Pan Sekyrák nechápavě: „No zlatí mojí, jak je ta hádanka?" Rychle se snažíme v tom matematick ém marasmatickém (pro mě) úkonu zorientovat. Jsem líný a proto radši jen tak plácám - 23. Až teď, když to, ksakru při psaní reportáže počítám - zjišťuji, že té dívce bylo devatenáct... Kdybyste mohl, chtěl byste změnit svůj osud - vyrůstat, žít ve městě? „Ve městě všechno troubí, zapáchá, halasí, štěkají a vyjí psi. Tady zpívají jen ptáci." Vám tady pes neštěká? „Ale jo, ale můžu na něj z postele křiknout a přestane. Ve městě to znám. Před rokem jsem vyl v Revúci a předtím dokonce až v Popradě, ale to už je dávno. A za mlada jsem sloužil v Čechách." Takže byste neměnil? „Ne. Nakonec se vrátí i děti těch, co z lazů odešli. Až nebude co jíst. Nebudou si moci koupit jídlo, a tak si ho budou muset zasadit, vypěstovat. Krmit prase, pást a dojit krávy, tak jako my.teď za mnou přišel vnuk pochlubit se, že místo volů si koupil traktor. To je chyba. U nás vždycky platilo, že tady v horách jsou dva voli víc než čtyři koně. Obráceně tomu bylo v údolích, ale vůl je vůl. Traktor se musí krmit naftou a náhradními díly, tedy penězi, a jeho cena neustále klesá, až je z něho kus plechu. Ale vůl, dobrý vůl, neustále stoupá na ceně, jen tak si vám nepostaví hlavu a je na něj spoleh. Dávám užitek i maso... Joj, jak jsou ti mladí lidé nerozumní. No počkejte, bude hlad. Mám o ten svět strach, jak skončí. Aby se lidi ve městech neudusili, neumřeli na ty různý choroby a sami se nepozabíjeli. Tady je klid. Jen se sousedem se někdy poštengříme kvůli ovcím. To mi nedávno jeho pes jednu strhl. Soused to sváděl na medvěda. I když i těch je tady spousta. Jestli chcete zítra pokračovat směrem na Revúcu, tak přes ty místa půjdete. Před dvouma rokama jsem na tamto vršku potkal medvěda," ukazuje pan Sekyrák přes (už ztmavlou) malou skleněnou tabuli okna na protější hřeben. A vypráví, jak tenkrát ze země sebral klacek, bušil s ním do země a řval tak nevýslovně, že medvěd si prý jen znechuceně odfrkl a odběhl.
Ve vzpomínce se při mihotavém světle petrolejky pan Sekyrák ještě vrací k sousedům a říká, že když jich tu bylo na hřebenech víc, občas se sešli spolu navečer u jednoho z nich v chalupě nejen se pohromadě s růženci „pomodlit, ale také posedět při borovičce a slanině..." Jenže čas odvál z hřebenů celé rodiny a zanechala jen ty s nejpevnějšími kořeny, kteří se dají na prstech jedné ruky spočítat. A již i ti poslední z posledních stárnou. Pan Sekyrák, když se ptám na vrásky, jen řekne: „Dobrý život to byl. Někdy těžká, ale dobrý. dobrou ženu, děti, vnuky mám. Každé ráno vidím z tohodle okna slunce..." ***** Pan Sekyrák trpně a mlčky sleduje, jak ho fotografujeme: „Před dvěma lety tu náhodou zabloudili taky dva fotografové. Myslím, že byli z Brna. Milí byli a jak slíbili, i fotky poslali. Taky je chlapci pošlete?" Slibujeme, že ano a jdeme s jeho ženou po schodech z dřevěného balkónu dolů do kuchyně.Tam nám ty fotografie našich předch ůdců ukáže. Jsou tak překrásné a citlivé, že mě skoro vženou slzy do očí a já si v tu chvíli musím neustále opakovat slova napsaná po jednou z nich BOLI ČASY, BOLI, ALE SA MINULI...
Bylo mě tak najednou něco líto a já ani nevěděl co. V obálce byl i dopis psaný úhledným písmem. Podepsaný autor těch fotografií - Kubeš. V té chvíli jsem nejspíš nějakým podvědomí pochopil, proč jsem chtěl znát odpovědi na všechny otázky, kvůli kterým jsem s fotografem lazy a jejich obyvatele hledal. Protože ze stromů často zůstávají jen kořeny? Protože se může bez „následků“ ulomit větev a opadat listí, ale jak zahynou kořeny zahynou i stromy. Protože i když jsou často vidět jenom větve, jsou mohutnější a rozlo žitější kořeny, i když nerostou ke slunci? Ta odpověď v dopise byla skrytá stejně hluboko jako ústa lesních velikánů v půdě, ale byla... Možná v té tesknosti co osamělá léta duší, jak vítr po hor ách, kde je ze samoty do té druhé daleko nejen pro zlé slovo, ale i pro facku, pěst či vraždu. Čím mají lidi k sobě dál po hřebenech, o to blížeji a přímočařeji při setkání. Lidi jenž žijí nejen v místě, ale i v čase, v kterém se narodili. ***** Ráno, když jsme s fotografem vstávali z postelí s vyřezávanými čely, pronikala zvenku do otevřené kuchyně těžká a mámivá vůně mateřídoušky, která se mísila s vůní vajíček na slanině. Paní Sekyráková ještě odkrojila chléb a do sklenic nalila borovičku, stejně průzračnou jako voda v kádi, kde jsme si studenými jehličkami protřeli oči a naplno uviděli tu krásu pod námi. Z modravých jehličnanů na úbočí stoupala pára a ztrácela se v průzračnosti azurové klenby nad námi a ostrosti reliéfu údolí pod námi. Vypil jsem na jeden hlt borovičku a v duchu si řekl, bože. Když jsme se loučili, vzpomněl jsem si, že nemám svoje staré brýle. Už jsem chtěl odejít a mávnout nad nimi rukou - třeba je mám v baťohu. Musel jsem se ale vrátit. Jinak bych učinil jednoho člov ěka nešťastným. Paní Sekyráková totiž cupitala od chaloupky ke stáji a lkala, že ať nemyslíme, že je vzala ona, že se tu musí někde najít, ať sejdu,prosím, ještě jednou podívat. Hledal jsem je. A NAŠEL. U kádě s vodu. Tam, kde jsem si protřel oči. Tam, kde mě hlavou při tom pokoji na duši během pár vteřin proběhly řádky dopisu, které pan fotograf Zdeněk Kubeš poslal lidem z lazů - Janovi a Zuzaně Sekyrákovým: Brno 26.8. 1990 Vážení, Je vám taková divná doba, Čech nemá rád Slováka, Slovák nadává na Čechy, Čechoslováci nenávidí Rusy, Rusové nemohou cítit Poláky, Poláci mají výhrady k Němcům, Maďaři se řežou s Rumuny, Turci podřezávají Bulhary, bílí nenávidí černochy, cikání se rvou s bílými, polovina světa nenávidí komunisty a zbytek světa Araby a Arabové by nejraději zakroutili krky Židům... divná doby, divný svět. Člověk by propadl beznad ěji, kdyby nebylo takových lidí, jako jste vy. Vždycky, když se podívám na fotografii, jak se držíte v pase, řeknu si, že ten prašivej svět není zas tak ztracenej, jak se zdá. A tak si říkám, že optimističtější fotky jsem na Slovensku neudělal... ***** Naposledy jsme se rozloučili. Až při cestě do jiné vesnice jsme si s Alešem několikrát vzpomněli na Sekýrákova slova: „Joj, zlatí hoši moji, dlouho nepůjdete - já do té vesnice přes hřeben chodil pře pár roky tři hodiny. Pro mladého je to tak dvě hodinky cesty." Bloudili jme, padali ze strží, propadali se v močálech, abycho do té vesničky dorazili po sedmi hodinách zbytí jako psi. „Joj, pane Sekyrák „boli ludia boli, ale sa minuli...
„DOBRÍ LUDIA Z LAZOV" Josef Formánek

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group