ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Pokusily se o útěk!

 

Unikátní reportáže světoznámého kanadského novináře Mika Cramonda, které byly KOKTEJLU poskytnuty jako prvnímu a jedinému časopisu, vyvolaly v čísle čtyři a pět velký čtenářský ohlas. Proto jsme pro vás přichystali další pokračování, které by na těchto stránkách mělo vycházet až do konce roku. Rád vzpomínám na jednu z vedlejších cest podél severního konce jezera Okanagan v Britské Kolumbii. V těchto místech bylo vždy vynikající rybaření a vždy jsem se sem chtěl vrátit. Můj kamarád rybář, Bob MacMilan, vedl obchod s loveckými a rybářskými potřebami v Pentictonu, který leží 80 mil odtud na jižním konci jezera. „Miku!" řekl. „Jedeš nahoru do Vernoru. Nyní je tam velký výskyt kobylek konipasových. Jeď přes Vernor a vracej se po západní straně jezera. Podél jezera je tam indiánská rezervace. Zastav se u náčelníka, jistě ti dá povolení k chytání. Jsou tam dobří chlapci a určitě ti poradí nejlepší místo. Za větrných dnů to kobylky zavane z břehu na hladinu jezera duhoví pstruzi si přijdou na své. Vem si s sebou taky nějaké mušky. Já s nima měl velký úspěch. Škoda, že nemohu jet s tebou." Byla to dobrá rada a já ji rád přijal. Poznamenal ještě, že hlavně na závětrné straně, všude tam, kde voda tvoří tichý protiproud, by měl být bohatý úlovek. Měl pravdu. Ryby často braly. Většinou cejni, ale každá třetí či čtvrtá byl bojující pstruh duhák.
Za tři hodiny v šesti zátokách, které jsem vyzkoušel, jsem chytil šest pstruhů od jedné do tří a půl libry, což pro mne bylo příjemným překvapením. Navíc jsem si nesl pět větších příbuzných cejnů - tloušťů, ačkoliv jsem tyto ryby dříve považoval za podařené. Do jisté míry to způsobilo jejich jméno a nenávist rybářů k nim, která přispěla k tomu, že jsem je nejedl, pouze jsem je usmrtil a házel je zpět dravcům. Na tomto výletě sem se jejich maso rozhodl vyzkoušet. Nevypadaly ostatně špatně naskládané vedle pstruhů v kufru auta mezi dvěma mokrými pytli a zelenými listy. Díky Bobově radě jsem měl opravdu dobrý den. Břehy jezera byly vskutku idylickým koutem pro rybáře. Vzdálené, nedotčené civilizací, s blankytně modrou oblohou v klínu tiché a divoké přírody se spoustou ryb čekajících na návnadu. Tomu všemu patří můj hluboký obdiv.
Na cestě, při hledání dobrého místa, jsem zastavil tam, kde se prašná cesta odvracela od kopců a vedla okolo osamělé farmářské chaty v indiánské rezervaci. z chaty vyšel majitel, ochotně mi poradil, kde mám chytat a popřál mi šťastný úlovek. Tento opálený čtyřicátník s bělostnými zuby, jež zářily při úsměvu, projevil upřímný zájem, když jsem tu při zpáteční cestě zastavil. „Jak se dařit lov, pane?" otázal se. „Díky tobě, velice dobře! Myslel jsem si, že bys měl třeba chuť na rybu." „To jó, já mít ryby vždycky rád." Zdvihl jsem víko kufru, stáhl horní pytel, a s pýchou jsem ukázal dvě řady ryb. Obdivem zaklonil hlavu a zeptal se: „Jak ty chytit tuhle?" „Na konipasovou mušku, pomalým muškováním." „Ty to dělat správně, pane." „Díky, vezmi si, co chceš," řekl jsem. „Stejně je všechny rozdám, možná si udělám jednu k večeři." Jeho opálené prsty vpluly pod žábry jednoho z tloušťů. Byl jsem překvapen, ačkoliv jsem věděl, že indiáni často oceňují druhy potravin, kterými bílí opovrhují. Jak zvedal tři velké tlouště, má zvědavost zvítězila. „Ty máš nejraději tyhle?" zeptal jsem se. „Zajisté, „indiánka" být dobrá ryba." Jelikož tloušť má na západě všeobecně vžitý název „indiánka", ostýchal jsem se tohoto slova použít. díval jsem se mu zpříma do očí a pak můj zrak nejistě spočinul na rybách. „Ty nemáš rád duhové pstruhy?" „Já je mít moc rád." Nastal trapný moment, než jsem se vzpamatoval. „Pak - proč sis vzal,... hm, indiánku?" „K čertu, bílý muž přece nikdy nedat indiánovi duhovýho pstruha! " Naše pohledy se setkaly, bylo v nich porozumění. Bylo to opravdov ý muž. Ukázal jsem na zbytek úlovku. „Tenhle dá. Vezměš si velké duháky." Chvíli si mě prohlížel, usmál se, a pak mi nabídl svou upracovanou ruku. Rád jsem ji stiskl. „Pane, přijet sem kdykoliv. Možná, nejlépe v září na jelena." Toto přátelské setkání zůstalo v mé mysli živé po dlouhá léta. Ten teplý lidský vztah a naprostá jednoduchost jeho myšlení. Navíc lehce o skromnosti. „bílý muž přece nedá indiánovi duhového pstruha! "
To zcela jistě ne. Naopak vždy dělal vše pro to, aby mu je mohl vzít. Ale učíme se. Občas jsem vyprávěl tuto příhodu, abych ilustroval rozdíl v myšlení nás bělochů a myšlení indiánů. Ani ve snu by mne nenapadlo, že mě na toto místo jednou zavede nepopsatelná tragédie. Dokonce i po přečtení novinových zpráv o smrti Suzanne Duckittové jsem si hned nespojil ono místo s tím,  kde jsem zažil šťastnější chvíle. Mělo mi být šokujícím způsobem připomenuto na Velký pátek, 13. dubna 1979, když jsem navštívil Louise a Marion Duckittových na jejich malé farmě v Maple Ridge, vzdálené pouhých čtyřicet mil od mého bydliště. Chata na břehu Okanaganského jezera, kterou v létě obývají, je na pozemku Joe Lawrence, onoho příjemného indiána, který dává přednost tloušťům před pstruhy. Požádal jsem svou ženu Thelmu, aby mne doprovodila. Chtěl jsem, aby přítomnost žen změkčila tragiku výpovědi manželů Duckittových. Všichni čtyři jsme seděli v pohodlném prostorném pokoji a Marion Duckittová začala klidně vyprávět příběh v čistých a přesných termínech, z nichž bylo evidentní, že jej nevypráví poprvé. Pohlédl jsem na Louise, který tiše seděl v křesle naproti. Mluvil velmi málo a měl sklopené oči. jeho tvář potvrdila můj dojem z našeho telefonního rozhovoru a před týdnem. Zeptal jsem se jich tenkrát, nebude-li jim vadit hovořit o těchto událostech a poskytnout mi interview. I tehdy promluvila první Marion. „Zeptám se Lou, snad o tom už bude moci hovořit." O tři dny později mi Marion telefonem oznámila: „Ano, pane Cramond, Louis nic nenamítá. Kdy chcete přijet?"
Pak jsem pozorně poslouchal jejich vyprávění a scéna náhle začala zapadat do onoho idylického rybářského zákoutí, jež už bylo tak dlouho v mé paměti. Bylo to právě na té cestě za domem Joe Lawrence, odkud se desetiletá Suzanne Duckittová a devítiletá Jennifer McHughová vydaly opravit dětskou „pevnost", kterou objevily na stráni kopce nahoře a kdy černý medvěd Suzanne zabil. Nyní, po dvanácti letech, nebylo již pro Marion tolik bolestné o tomto neštěstí hovořit. její hlas byl sice tlumený, ale vyrovnaný. „Bylo úterý ráno a já měla napl ánovaný velký úklid. Jsem zdravotn í sestra a asi jsem až příliš choulostivá na čistotu v táboře - snad to s hygienou trochu přeháním. Kromě malého úklidu a nařezání dřeva na oheň, jednou za týden naši mladí, Phillip - kterému bylo dvanáct a jeho sestry, desetiletá Suzanne a šestiletá Gayle, měli povinnost nanosit mi z jezera vědra vody na úklid. Asi v devět hodin ráno přišla Suzanne a chtěla, abych jí dovolila jít na kopec s Jennifer, do jejich „pevnosti." Měla s sebou chléb s máslovooříškovou pomazánkou, plnou láhev vody a tabulku čokolády na oběd. Řekla jsem jí, že musí být doma o půl jedné, neboť bylo veliké horko a já chtěla, aby šli všichni plavat. Poradila jsem jim, aby si s sebou vzali mladšího psa Kinga, neboť Cindy, letitý labrador, měla potíže se srdcem a těžko snášela výstup v vedru. Z nevysvětlitelného důvodu Suzanne zamkla oba psy v chatě, aby ji nemohli následovat. Pak se dívky vydaly na cestu. Philip a jeho kamarád stále ještě uklízeli a odešli asi o deset minut později." Marion vysvětlovala, že tak, jak většina pobřeží Okanaganského jezera se příkře zvedá travnatými stráněmi, tak příkré jsou i kopce za jejich letním kempem. V srpnu většinou dostanou hnědý nádech a vystupují zde ostrůvky nízkých, vyschlých křovin s několika borovicemi až k rovnoměrnému porostu smíšeného druhu na vrcholcích hor. Obě děvčata směrovala k malé výšině asi tisíc stop na nimi, kde chlapci - indiánští i bílí - společně vystavěli svou „pevnost" a hráli zde válečné hry. Na cestě nahoru Jennifer, která přijela teprve před týdnem a slyšela o medvědech brouzdajících po okolí a převracejících popelnice, se optala své kamarádky Suzanne, zda nejsou nebezpeční. Suzanne jí odpověděla, že ačkoli medvědi v okolí jsou, dosud žádného nespatřila. Obě vystoupily na vrchol kopce, kde Suzanne zjistila, že „pevnost " je poškozená a rozhodla se, že ji opraví. Zatímco Marion vyprávěla, srovnával jsem si v duchu slova Jennifer z tisku: „Rozhodly jsme se ji opravit. Ale než jsme začaly, vylezly jsme na skálu, abychom se podívaly na jezero. Slyšela jsem šustění křoví a když jsem se otočila, medvěd byl za námi. Nebyl od nás dál než čtyři až pět stop a jen si nás prohlížel. Suzanne řekla: „Utíkejme!" Rozběhly jsme se, ale nemohly jsme křičet moc nahlas, poněvadž jsme se hrozně bály. Suzanne byla hned za mnou a běžely jsme přes kopec, ale najednou se otočila a běžela rovnou z kopce dolů. Vydala takový divný výkřik, jako kdyby jí medvěd chytil, pak úplně přestala. potom jsem už neslyšela nic. Schovala jsem se v křoví a nic jsem kolem sebe neviděla." Po chvíli utíkala zděšená Jennifer dolů horskou strání k Duckittovým. Marion ji vyslechla, ale nemohla jí uvěřit. Byla přesvědčena, že Suzanne je v pořádku a jde jen jinou cestou domů. Určitě ji z chvíli najdou na stezce.
V letních krátkých kalhotech, bez punčoch a v blůzce, vydal se Marion s Louisem-spolu s bývalým policistou Clyde Mathesonem a jeho dcerou Sheilou a s Jennifer na místo, kde naposled spatřila Suzanne. Na strastipln é míli do kopce prozrazovala Marionina tvář hluboké trápení. Matheson ji povzbuzoval. „Neboj se. Najdem ji v pořádku, tak se neboj! " Se škrábanci, zaliti potem a bez dechu dosáhli místo, které Jennifer označila jako místo,kde viděla Suzanne naposled. Při pročesávání okolí nalezli trenýrky se vzorem tygří kůže, které dostala Suzanne před deseti dny k narozeninám. Po Suzanne však ani stopy. Matheson vyrušil nebezpečí a s vědomím, že potřebuje více lidí, obrátil se na Louise a Marion s rozhodnutím: „Podívejte se , musí být okolo. Potřebujeme víc lidí na pátrání. Sejdeme dolů k jezeru a svoláme skupinu lidí, aby nám pomohli." Všech pět se vydalo zpět k jezeru. Téměř ihned více než sto obyvatel, kteří byli na pobřeží jezera, začalo šplhat do stráně, aby pomohli při pátrání po malém děvčátku Louis a Marion byli v předvoji skupiny. Skupina započala pátrání na místě, kde nalezli trenýrky. Po nálezu zakrvavené a roztrhané blůzky byli Duckittovi požádáni, aby zůstali stát. Mladý Phillip Duckitt s partou svých druhů náhodou uslyšeli pátrající a přišli též nahoru, překvapeni přítomností tolika lidí v těchto jinak klidných místech. Neviděli však ani Suzanne, ani medvědy. Také nic neslyšeli. Skupina se roztáhla a vyrazila do stráně. Jedna z dobrovolnic, Megy Gellattly spatřila medvěda první. Byl u stromu, zčásti schován ve křoví. Když se jeden z mužů přiblížil, spatřil, že zvíře hlídá tělo Suzanne. Naléhali na rodiče, aby opustili místo. Jejich dcera byla zcela jistě mrtvá. V šoku a v marné snaze pochopit, co se stalo, klopýtali strání dolů.
Hlas Marion, jež nyní hovořila v obývacím pokoji, byl tichý a klidný. „Už nikdy jsme Susanne nespatřili. Nedovolili nám k ní jít. Clyde Matheson jí za nás identifikoval. Nemohl jsem nepohlédnout na Louise Duckitta. Cítil jsem k nim hlubokou soustrast. Hlavou mi prolétla vzpomínka na strastiplný okamžik v mém životě. Nebýt tehdy Thelmy, jež vytáhla Pam z kolébky, bývali bychom ztratili i my naši dceru. A bylo to právě také na Velký pátek. Drahý Bože, jak bych si přál, abys mohl utišit bolest těchto lidí! Nastalo velké ticho. Abych ho přerušil, vpadl jsem hlučně do ticha vyprávěním o tom,jak i mě chtěl medvěd napadnout. Kroužil na tři sta yardů ode mne a přišel zezadu až tam, kde jsem seděl. Nezastřelil jsem ho, i když jsem měl to pokušení, pouze jsem vypálil jednu varovnou ránu nad hlavu. Louise řekl: „Já bych ho zastřelil! " Bůh ví. být v jeho kůži, asi bych to udělal také. Díval jsem se na stěnu nad ním. „Jsi lovec, Lou?" „Teď už ne," odpověděl. „Už jen rybařím. Měl jsem lov rád, ale mou pušku ráže .303 značky Parker- Hale teď převzal náš syn Phillip, který je vášnivým lovcem. Má spoustu různých loveckých zkušeností a je členem loveckého i rybářského klubu. Já jsem střílel z pistole v klubu v Západním Vancouveru." Stejné zájmy nás sblížily. I já jsem byl členem klubu a stál jsem kdysi u jeho založení. Zatímco jsme diskutovali, ženy si spolu povídaly. Čas pokročil. Podíval jsem se na hodinky. „Prosím promiňte, vždyť já jsem se vás vůbec nezeptala, zda vám mohu něco nabídnout. dáte si čaj nebo kávu?" Marion se rychle zdvihla. Požádal jsem jí, aby nás omluvila. Venku se setmělo a my jsme měli před sebou čtyřicet mil domů. Zvedli jsme se k odchodu. Marion opustila pokoj a my s Louisem jsme ještě chvíli hovořili o zahradničení. Marion se vrátila s třemi zarámovanými fotografiemi Suzanne. Byly v krásných dřevěných rámech, barevné a retušované. Podala mi je a můj zrak na nich, byť trochu neochotně, spočinul. Suzanne Duckittová byla velmi krásné dítě. Měla hezké, přímé a široké oči, pyšný nos a hezká ústa. Krásnou tvář lemovaly dlouhé, kudrnaté vlasy. Stáhlo se mi hrdlo a nemohl jsem se ubránit slzám. Ani naše dcera Pamela, která je uznávanou kráskou, nebyla jako dítě tak hezká. Z fotografie na mě hleděly její oči a já jsem měl pocit, že je velmi dobře znám. Tento pohled byl pro ni charakteristický.
Cestou domů jsme téměř nemluvili. Bylo těžké mluvit o hlubokém soucitu s touto rodinou. Pro Thelmu to muselo být ještě horší. Já jsem z dob u policie znal až příliš dobře pocit otupění, s nímž přijímají členové rodiny neočekávanou smrt. Jako reportér vím také, jak trpí ti, kteří o svém vlastním neštěstí vyprávějí. Je to divné, ale často se mi zdálo, jakoby o tom vyprávěli rádi. Snad jim to přinášelo úlevu, říkají to i lékaři. Tyto hovory pomáhají i tomu, kdo tyto příběhy poslouchá. Přesto však mám vztek na inkviziční bezohlednost některých reportérů, kteří kladou těmto zlomeným lidem tak zničující otázky. Večer jsem se doma ve své kartotéce vrátil k chladným faktům této tragédie. Zpráva o ní byla celkem přesná. Mladý indián, který údajně medvěda několikrát postřelil, aniž by ho zabil, byl synem majitele chaty Duckittových Joe Lawrence, onoho muže, jenž mi pomohl najít dobré místo pro rybolov. Medvěd strážil mrtvé tělo Suzanne. Když se jeden muž z pátrací skupiny přiblížil, zvíře zaútočilo, ale zahnali jej na strom. Pak se vrátili k tělu. Jediný výstřel Gordona Gogue z Edmontonu z ráže .303 zasáhl medvěda do páteře a okamžitě ho usmrtil. Ukázalo se, že medvěd táhl děvče tři sta yardů od místa, kde byly nalezeny roztrhané svršky.
Post-skripta jsou stejně emocionální u všech tragédií. Osobní názory a retrospektivní náhledy rozmělňují fakta. Zde je výtažek z Vancouver Sunu z 9. srpna 1967: Jedenáctičlenná výprava, vedená Faye Pricem z Rybářského a loveckého klubu ve Vernonu, přijel na scénu hned potom, co byl medvěd zastřelen. Price poznamenal, že několik tuctů pátračů pročesávalo vrchy kopce. „Je opravdu zázrak, že několik lidí nebylo roztrháno či dokonce usmrceno," řekl. Podotkl též, že volně pohozené odpadky na úbočí kopce, který je populárním piknikovým areálem, mohly medvěda přilákat. Alan Frisby, úředník rezervace z Veronu řekl, že po dobu svého sedmnáctiletého působení v oblasti, nikdy neslyšel o podobném útoku. Řekl, že nemůže zdůvodnit, proč čtyřletý černý medvěd mužského rodu, dítě napadl. Frisby řekl, že zvíře bylo mladě a zdravé. Pokud mu bylo známo, nebyl v areálu žádná mláďata. „Měl palec tuku na zadku, jeho drápy i zuby byly ve výborném stavu a nenesl stopy po kulkách," řekl. Medvědi zde již napadli ovce a krávy, ale o něčem takovém, jako je tento případ, jsem zde za celých sedmnáct let neslyšel." Dále řekl, že medvěd byla si pět stop vysoký. Dle Královské policie bude zahájeno vyšetřování ohledačem mrtvol J.A.G. Illingtonem. Dr. Ian Mc Taggart - Cowan, děkan university v B.C, a význačný severoamerický zoolog řekl, že nemůže vysvětlit důvod útoku. „Nikdy jsem o nevyprovokovaném útoku zdravého medvěda - samce - v divočině neslyšel, pouze o podrápání částečně ochočenými medvědy v parcích, anebo medvědicemi s mladými, tohle však nechápu. Je mi strašně líto rodičů." Dr, Ian Mc Taggart - Cowan řek, že útok mohl být očekáván v případě, že by se jednalo o grizzlyho. „Grizzly napadá bez vyprovokování a těchto případů je hodně," řekl. 10.8.1967 následovaly další zprávy a názory na případ.
ZABIJÁK DĚVČETE OZNAČEN JAKO PODIVÍNSKÝ MEDVĚD. Přirozený dravčí pud honit kořist byl pravděpodobně důvodem zuřivého úroku černého medvěda, při němž bylo desetileté děvče usmrceno, říká ve středečním vydání znalec divočiny. Suzanne Duckittová z Haney byla smrtelně rozdrásána černým medvědem v úterý u Whitemanova potoku, v populárním útulku a piknikovém areálu na západní straně jezera Okanagan. Její družka, Jennifer McHughová, 9 let, ze Severního Vancouveru unikla, a podala svědectví o jejich útěku, o tom jak plny hrůzy utíkaly před černým medvědem. „Pro děvčata bylo logickým řešením utéci,jakmile spatřila medvěda, avšak právě jejich útěk se mohl stát příčinou útoku," řekl Dr. James Hatter, ředitel B.C., Oddělení pro rybolov a zvěř. "Každý dravec, jež je navyklý pronásledovat zvíře, je stimulován prchající kořistí."
Přesto Hatter označil dvěstěpadesátilibrové zvíře, jež zabilo dívku, jako „kriminálníka mezi medvědí populací" a charakterizoval jeho chování jako extrémně abnormální. „Tento podivínský individualista se nechoval jako kterýkoli jiný medvěd, o kterém jsem kdy slyšel," řekl. Hatter dodal, že pro medvěda je charakteristický špatný zrak a že výkřiky děvčat mu mohly připomenout zvuky unikající kořisti, kterou pronásledoval. Dodal, že medvěd bude testován na vzteklinu, avšak že u něj výskyt této nemoci nepředpokládá. Al West, nadřízená oblastní kontrolor, řekl, že osobně ulovil sto dvacet medvědů, z nichž většina vstoupila do osídlených území severního břehu Vancouveru. „Mnohá z těchto divokých zvířat jsou naprosto nevypočitatelná. Jsou zcela odlišní, právě tak jako lidé a nikdy nevíte, který z nich bude ten špatný," řekl. „Většina černých medvědů jsou zabijáci, ale když se naučí chodit na domácí zvěř, pak nepřestanou, dokud je nezastřelíte." Řekl, že jednatřicet medvědů bylo zabito v jedné sezóně před dvěma lety na severním břehu a byli to jen ti, jichž se bylo třeba zbavit. Vernonský ohledávač mrtvol J.A.C. Illington naznačil pravděpodobnost, že děvče zabité v úterý bylo omráčeno úderem, který mu při útoku zlomil vaz. Illington řekl, že bude řídit vyšetřovací komici, ale soudí vyšetřování nebude nutné. Slova ohledávače mrtvol jsou tečkou za tímto případe. Jak rádi bychom posunuli čas zpět na začátek příběhu a dali mu šťastnější konec. Z úryvků konverzace s rodiči dívky mi vyvstala v paměti slova Marion: „Nevím, proč Suzanne oba psy zamkla v chatě. Řekla jsem jí, aby se nebrala starou Cindy se nemocn ým srdcem, které jsme pravidelně dávali léky. Měla vzít Kinga. Nebyl to žádný pořádný kus psa, ale mohl jí pomoci. „Možná kdyby s sebou měli psa..." Vidím v duchu, jak Louis zahloubaně hleděl na podlahu, pak se zvedl a opustil pokoj. Nepřítomně jsem naslouchal hovoru mé ženy a Marion. Louis se vrátil a tiše se posadil. Vždy mi v takových případech bylo nepříjemné ptát se dál. Zhluboka jsem se nadechl. „Ukazovalo něco na přítomnost medvědů v okolí pře útokem?" „Ano. Bylo několik zpráv o převrácení odpadkových zásobníků medvědy. To je běžná věc v letních kempovištích. Na to jsme si zvykli. " Po chvíli Louis řekl: „Víš, když jsme se tam vrátili příští rok, přijeli jsme pozdě v noci. Naše Gayle chtěla jít na stranu. Vzal jsem svítilnu z auta a doprovodil jsem ji k záchodu." Marion mu skočila do řeči: "Gayla nikdy nechtěla chodit v noci na záchod, i když se vůbec nebála. Dokonce když její bratr Philip nechtěl jít do tmavého sklepa, šla ochotně s ním. Nezdá se, že by znala, co je strach." Louis přikývl a pokračoval. „Když jsem se odtamtud vrátí, čekalo na mne překvapení. Hned vedle dveří auta, z kterého jsme před chvílí vylezli, leže hromada ještě kouřícího medvědího trusu. Medvěd nás navštívil během minuty, zatímco jsem byl na stezce k záchodu, aniž by někoho z nás spatřil." Marion přikývla. „Ještě se z toho kouřilo. Byl tak blízko, přímo na našem pozemku." Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. To přímo nahání husí kůži. Lou opět přikývl. „Přesně tak, záležitost několika vteřin. Nahlásil jsem to Oddělení zvěře a ti začali vyšetřovat. Ale nikdo medvěda nezahlédl. Jsme tam teď velice opatrní. Pojedeme tam v květnu, snad byste mohli přijet. Marion říkala, že jsi navštívil několik...takových míst." „Jistě. Sou. Rád vás navštívím."
Má ruka spočívala na posledním článku o Suzanne Duckittové. - Vancouver - Sun - 12.8. 1967 - MRTVÉ DĚVČE VELEBENO - Přátelé a příbuzní vzdali poslední památku stydlivé malé dívce s dlouhými vlasy a úsměvem pro každého. Krátký pohřební obřad pro desetiletou Suzanne Duckitovou, se konal ve Spojeném kostele Západního Vancouveru. Dívka byla roztrhána černým medvědem v piknikovém úseku jezera Okangan, poblíž Veronu. Její společnice, devítiletá Jennifer McHughová, adresou 787 Donegal Place, Severní Vancouver, unikla. Farář Tom Oliver řekl přítomným při obřadu, že Suzanne byla poklad. „Někdo z vás bude mluvit o jejím dobrodružném duchu, jiný o její kamarádské povaze," řekl farář. „Její osůbka byla plná lásky a uměla ji štědře rozdávat." 23. června 1979 jsem zaparkoval u břehu Okanaganského jezera, kde jsem tehdy v roce 1950 úspěšně rybařil. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Chata po kopcem byla pryč. Tam, kde bývala farmářská pole, byla cesta vedouc í k tuctu nových letních sídel v rančerském stylu. Tato moderní sídla na pronajatém indiánském území byla postavena podnikatelem Joe Lawrencem, jemuž patřil největší dům. Než jsem vystoupil na pahore, zastavil jsem se u Joea na kus řeči. Zjistil jsem, že mluvím s jinou osobou, než před třiceti lety. „Ne, to nejsem já. To musel být můj otec. Byl to hodný člověk. Je bohužel po smrti, Tak vy píšete knihu o medvědech? Mohl bych vám o nich mnoho vyprávět. Jeden z mých přátel v Keremeos..." otočil se ke své ženě a zeptal se jí: „Jak se jmenuje - víš - ten,jak ho zrychtoval grizzly?" Žena s lehkostí odpověděla: „Ty myslíš Joe Bonea? Ten byl napaden Grizzlym. Nebo Sylvester MacLeana? Toho napadl černý medvěd." „Myslel jsem Hoa Bonea," řekl Joe. „To je on. Měl byste se za ním podívat, pane. Je v Keremeoské rezervaci. " Temná místa statistik mohla být doplněná dalšími dvěma zraněnými. Zeptal jsem se Lawrencových na okolnosti smrti Suzanne. Pani Lawrencová si zcela jasně vzpomněla na všechny detaily. Řekla: „Suzanne byla hodné děvče. Je to taková škoda." Otočila se směrem k návrší za chatami. „Tam na tom kopci nahoře se to stalo. Je to strašné." Po několika větách o tragédii mi řekli, že Duckittové jsou očekáváni příští týden. Já je nestihnu.. Po půlhodině jsem sešel dolů z rozpálených skalisek místa tragédie. Vůbec to tu nevypadalo na místo, kde by se člověk mohl setkat s medvědem... Z dáli od pláže až sem bylo slyšet bezstarostné lidské hlasy.
Mike Cramond Překlad: M. Hubáček foto: Erwin Bauer Připomínáme, že knihu reportáží Mika Cramonda Medvědi zabijáci si můžete objednat u nás na adrese KOKTEJLU za 67 Kčs. (Ne za 87 Kčs, jak bylo díky tiskařskému šotku v minulém čísle uvedeno.)

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group