ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

BEZDOMOVCEM Z NOUZE, Z PŘESVĚDČENÍ I PRO RADOST

 

MOJMÍR CHALUPA

„Za bezdomovce považujeme toho, kdo nemá trvalé bydliště, kdo nemá prostředky, aby bydlel v podnájmu, v penzionu, kdo přenocuje v charitativních noclehárnách, v parcích, v domech určených k demolici a tak podobně," vysvětluje mně Genie Nussbergerová ze sociálního odboru senátu, městské vlády třiapůlmilionového Berlína. Prý se počet bezdomovců ve městě dá jen odhadnout na padesát až sedmdesát tisíc, prakticky každý den se mění, bezdomovci přicházejí do Berlína a také hlavně v pošmourných podzimních a zimních měsících, kdy se jako tažní ptáci přesunují do jihoevropsk ých zemí. Univerzitní docentka sociologie Annekatrin Kreutzová je odborníky považována za nejlepší znalkyni života berlínských bezdomovců. Dozvídáme se od ní, že asi dvě třetiny jsou bezdomovci z nouze, z ekonomické bídy. Jde většinou o muže bez jakékoliv pracovní kvalifikace, bez dokončeného základního vzdělání. Převažují mezi nimi cizinci, proti Němcům asi v poměru tři ku jedné.
Ale... „Znám mnohé, kteří se stali bezdomovci z přesvědčení, že mít byt, žít trvale na jednom místě, omezuje vlastně jejich osobní svobodu. Nechtějí mít žádné závazky, povinnosti, je jim protivné podřizovat se nějakému domovnímu řádu. Živí se všelijak, odmítají sociální a charitativní pomoc. Využívají ji jen výjimečně, třeba v zimě obětují pár marek, aby se vyspali v některé ze třiadvaceti městských nocleháren. Jistými specialisty jsou ti, které sama pro sebe charakterizuji jako bezdomovce z radosti z bezdomovectví. Jsou nepřáteli jakéhokoli usedlejšího způsobu života, považují bezdomovectví za jakousi formu zábavného dobrodružství. To nebývají lidé bez základního vzdělání, bez kvalifikace. Některé vám mohu představit, " řekla docentka Kreutzová. Tak jsme se seznámili s devětačtyřicetiletým Helmutem Siebertem, který na chodník Bismarckovy ulice, jedné z tepen západní části Berlína, kreslil barevnými křídami portréty kolemjdoucích. „Za dobrovolný příspěvek," zdůraznil ihned a dodal, že když mu ovšem dá někdo méně než pět marek, tak odmítne, protože by to byla urážka jeho umění.Siebert je rodilým Berlíňanem, absolventem střední grafické školy, po ní reklamním grafikem... „Pak jsem měl nějaké trable s manželkou, kterou jsem moc miloval, ale ona vyspávala asi s pěti, možná s deseti jinými chlapy. Vzal jsem si z bytu jen aktovku s pár kousky prádla, krabici s křídami... Během pár měsíců jsem přišel bezdomovectví na chuť. Teď z něj mám vyloženě radost, řekl bych, že jsem už desátý rok profesionálním bezdomovcem. mám v Berlíně na tři desítky míst,kde se dá přenocovat v každé roční době. Co se Berlín spojil, tak se mé ubytovací možnosti ještě rozšířily, v rekreačních oblastech na východě města jsou přímo ideální podmínky pro přespání. Vydělám si kreslením na docela slušnou stravu, na průměrné napití a průměrné cigarety. Mám svobodu penězi k nezaplacení. Co dál? Kdyby bylo nejhůř, tak se o mě některá z té spousty dobročinných berlínských organizací nějak postará. Nikdy v životě se mi nežilo tak radostně, jako v těch uplynulých deseti letech."
O sedmatřicetiletém tureckém fotografovi Iyzilu Targodaglovi se dá tvrdit, že je mezinárodním bezdomovcem. „Byl jsem jím a jsem v dobrých dvaceti evropských velkoměstech. Berlín je pro nás takřka ideální. Policie nás buzeruje jen výjimečně, rozlehlé parky na přespání jsou přímo v centru, třeba takový Tiergarten, pro fotografa spousta zajímavé práce... Že bych nemusel být bezdomovcem, když si slušně vydělávám - a to si vydělávám! A proč bych měl mít byt, proč bych se měl starat? Proč bych měl platit tolik marek v hotelu? Nejsem chudák, abych přespával v nějaké noclehárně - jsem šťastný, svobodný člověk. Jsem bezdomovec světoobčan s německým pasem... A teď vás zvu paní docentko, i vás, na pořádnou odpolední svačinu. Znáte hospůdku U tří zlatých věžiček? To je místo, kde se setkáváme my, bezdomovci, kteří nepatří mezi bezdomovce z bídy, ale mezi těch - pár šťastných, nadmíru spokojených.
Bezdomovcem z bídy je pětadvacetiletý Kurt Kittner, který na přímou otázku, zda je bezdomovcem, nás poslal do prdele. Když jsme mu nabídli posezení v hospodě a konzumaci piva až do šesti sklenic, navíc klobásu s bramborovým salátem, byl ochoten si popovídat. Podle něj je naprostou hovadinou, aby byl někdo bezdomovcem z přesvědčení, nebo dokonce z radosti z bezdomovectví. Do školy chodil sice celých osm let, ale nemá žádnou kvalifikaci. „Chlastám vod čtrnácti. když se mi netřesou ruce, najdu na pár hodin nějakou fachu. Hodný sestry vod Armády spásy mě už znaj´, polívku a kavalce mám u nich dycky. Kecaj´ že v Berlíně se dá vyžebrat na nějaký lepší živobytí. Když mám na pívo, je mi všecko fuk. Von se vo mou mrtvolu někdo postará..."
Sedmadvacetiletého Heize- Dittricha Mozulského prý stejně naštvalo, když v Berlíně přes rok sháněl práci. Je vyučeným vycpávačem zvířat. Prý mu nabízeli tak nízké mzdy, že ho to uráželo. Prý mu rodiče - u kterých bydlel - vyčítali, že má přehnané požadavky. Prý ať si tedy hledá jiné a lépe placené zaměstnání... Prý, prý, prý... Toto slůvko je v podtextu každé Mozulského věty. Prý je to svinská společnost, když kvalifikovanému člověku nezajistí slušně placenou práci... Prý takových bezdomovců jako on je v Berlíně nejvíce... Prý odešel z domova proto, aby nemusel poslouchat stále nářky svých rodičů...Prý ta bída jednou bezdomovce spojí a pak... Co pak? Mávne rukou, požádá o cigaretu a doporučuje, aychom jednou, snad někdy v pátek večer začátkem října, přišli do Japonské zahrady. Prý se tam bezdomovci poradí, co dělat „v tom bohatým a blahobytným Berlíně proti tý bídě, kterou sme si přece sami nezavinili." Když jsme docentce Kreutzerové vyprávěli i o našich setkáních s bezdomovci z Prahy, konstatovala, že bezdomovectví je jedním z vážných problémů téměř všech světových velkoměst. „Zjednodušuje se, když se tvrdí, že jde jen o jev výlučně ekonomický, finanční, sociální. Ten je sice podstatný, ale neustále přibývá v Berlíně jako v New Yorku, v Římě jako v Londýně bezdomovců, kteří svým postavením chtějí bojkotovat přecivilizovanou společnost. Dalo by se tvrdit, že jsou dole na dně společnosti, ale oni chtějí ještě níž, na úplné dno - z protestu, ze vzdoru... Je přece zajímavé, že mezi berlínskými bezdomovci je relativně málo kriminálních živlů. Je mezi nimi minimálně dívek a žen, které - řekla bych, že biologicky, genově - jsou proti takové formě protispolečenského protestu. Znám v Berlíně sta bezdomovců, kteří odmítají sociální, charitativní pomoc a prohlašují, že společnost nestojí za nic, že je odepsala. Snažíme se nikoho neodepisovat, nediskriminovat kvůli jeho bezdomovenství. Ale vnucovat pomoc...? To by snad bylo příliš.
Mojmír Chalupa Snímky: Heinz Kluge

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group