ikoktejl

KONVOJ DO SARAJEVA

 

PETR BOŠNAKOV
„Chcete do Sarajeva? Tak to vám přeju hodně štěstí,“ sdělila nám sympatická Chorvatka pracující ve štábu OSN v chorvatské metropoli Záhřebu. „Pokud se tam chcete dostat a nemáte srbské povolení, musíte to zkusit přes Rijeku, Split a napojit se tam na konvoj s humanitární pomoci. Nikdo vám ovšem nezaručí bezpečnost, protože se střílí i po konvojích.“ Chvíli jsme se na sebe s Tomášem dívali. Stále byla v platnosti nabídka australského kameramana televizní společnosti ABC Jana Františka Beneše, se kterým jsme se mohli dostat do Bosenského a Slovonského Brodu. Italský kolega Ernesto navrhoval společnou cestu podél Jadranu. Nakonec jsme nemuseli ani hlasovat. Bylo jasné, že se pojede na Sarajevo. Cesta vede přes Rijeku Cesta do Sarajeva, města, které proslulo basketbalisty Bosny Sarajevo, pořádáním olympijských her 1984, ale především už několik měsíců trvajícím váleným konfliktem, které zaplňuje přední stránky novin, vede přes Rojeku. Zde dostáváme na trajekt, se kterým plujeme do Splitu. Máme štěstí. V jídelně totiž narážíme na dvojici rakousk ých novinářů, kterým visí na bundách akreditace OSN. „Jedeme do Sarajeva,“ prohla šuje obdivovatel dobrého vojáka Švejka a českého piva Kelly - Rakušan ve službách věhlasné britské agentury Reuter. „Můžete jet klidně s námi.“ Rádi přijímáme pozvání. Tomáš kmitá do podpalubí pro mapu, v mžiku je zpátky. Ukazujeme cestu, kterou nám ukázali v Záhřebu. „Jet přes Mostar je dnes velmi nebezpečné. Pokud chcete jet s námi, doporučuji vám napojit se na konvoj s humanitární pomocí.
Jsou pod záštitou OSN a mají největší šanci se do Sarajeva dostat. „ Souhlasíme a po večeři se jde na palubu. Tomáš navazuje kontakt s chorvatskými gardisty, kteří ač notně posíleni notnou baterií piva (po zavedení chorvatského dináru stojí třetinka slušnějšího piva přes dvě marky) působí dojmem, že se na bosenskou frontu dvakrát netěší. Asi pro to mají důvod. „Do Sarajeva dnes jezdí jenom vojáci a blázni,“ hodnotí optimisticky naši misi chlapec se zkřiveným obličejem, ze kterého se později vyklube Zvonko. „Válčil jsem v Osijeku, Pakraci, Vinkovci, ale nikde to nebylo tak na palici, jako zde v Sarajevu. Aspoň jsme věděli, že bojujeme proti Srbům. V Bosně jsem dostal střepinu a ani jsem nevěděl od koho.“
Od chorvatských vojáků, kteří nám poskytují pět tutově zaručených variant kterak se dostat do Sarajeva, se dozvídáme to, co už ostatně známe z domácího tisku a televizních šotů. Ve městě se střílí, padají minometné granáty, umírají lidé. Poté, co byli srbskými odstřelovači zabiti dva kojenci, váznou i konvoje odvážející z města matky s dětmi. pokládám dosti naivní otázku, není-li řešením diplomatická cesta? Dostává se mi následující odpovědi, která názorně ukazuje názory vojáků na diplomacii. „S nějakými dohodami jděte do prdele. Občas se dozvíme, že někde někdo podepsal dohodu o neútočení, ale stejně se střílí dál. My už ničemu nevěříme, ani modrým baretům. Kdyby v Sarajevu nebyli Ukrajinci, nikdo by město neudržel. Ostatní nám jen vyprávějí něco o historických souvislostech, že Srbové vlastně zachránili Balkánský poloostrov před Turky, takže jim musíme být vděční. A to vás novináře platí tak dobře, že sem jezdíte nasazovat krky?“ Červená tvář gardisty mi velí nepolemizovat nad tím, je-li naše minivýprava motivována balíkem, který nás po návratu čeká. Spíše se ubezpečujeme, že jsme v zemi, ve které jsou logické argumenty odstaveny na vedlejší kolej. Je to nebezpečné Chcete-li se ve Splitu dostat člověk do konvoje OSN, musí nejdříve zamířit do tiskového střediska OSN, které sídlí v jednom z hotelů. Ve Splitu mohou o turistickém ruchu hovořit pouze v minulém čísle. Recepce hotelu je přeplněna uprchlíky z Bosny, kteří čekají s kupóny v rukou na snídani. Od nich se dozvídáme, že situace v Sarajevu a Mostaru je katastrofální. Katastrofální je však i situace v hotelu, kterému sen nedostává elektrické energie, ale hlavně pracovní morálka dívenky, která zastupuje tiskové středisko OSN. Přichází asi se třičtvrtěhodinovým zpožděním a na novináře, kteří chtějí jet do Sarajeva se dívá jako na černochy, kteří se rozhodli v bambusových sukýnkách okolo pasu dobýt Severní pól. „Je to velmi nebezpečné,“ sděluje nám dívenka, zatímco skupinka česko-rakouského přátelství propuká v nezřízený řehot. Na to nám slečna vysv ětluje, že konvoje s humanitární pomocí pro Sarajevo vyjíždí z mezinárodního skladiště.
Za chvíli jsme na místě a dozvídáme se, že zítra táno vyráží konvoj. Směr Sarajevo. Zatím nám s Tomášem všechno vychází. Všechno řeší Mr. Linden Štěstí nás neopouští ani ráno a má jméno Mr. Linden. Alespoň tak tituluje tohoto vysokého Švéda - šéfa konvoje do Sarajeva - Kelly. Pan Linden nám podává ruku a poté, co zjistí, že zastupujeme obec českých novinářů, se dokonce zasměje. „Tak to vás musím vzít,“ sděluje nám fanda Tre kronor. „V květnu jsem byl u vás v Praze, když jsme získali titul mistrů světa.“ A je to. Jiný názor má však na pana Lindena Tomáš, na kterého, coby zkušenějšího řidiče, připadá čest šoférovat. „Tak to jsem chytil dobrý kšeft,“ ulevuje si redakční kolega. „Ten Švéd mi ukázal vojenskou mapu. Samé hory, jednička, dvojka, čtyřicet kilometrů prachem a kamením.“ Utěšuji Tomáše, že zatímco bude sedět za volantem, zastoupím ho v roli fotoreportéra. Ještě chvíli čekáme. Před nás se řadí konvoj skládajících se ze čtyř švédských a britských kamionů, dvou jeepů s výsostnými znaky OSN. Můžeme vyrazit. Prachem a divočinou Poznali jsme s Tomášem na vlastní kůži, co znamená zdolávat horské stezky vedoucí do Sarajeva, při jízdě, kdy ručička tachometru občas přelezla bájnou hranici třicet kilometrů. Navíc se jede neuvěřitelně prašnou cestou, takže jako vzpomínka z krásných hor nám zůstávají pouze brzdová světla kamionů před námi. Avšak podle názoru ostřílených šoférů se jedná o cestu nezbytnou. „O tu cestu snad nechce ani nikdo bojovat?,“ prohlašuje při jedné ze zastávek řidič anglického kamionu Jerry, když společně ulevujeme močovému měchýři. „Jedu to počtvrté, takže jsem si celkem zvykl. Nejkrásnější ale je, když se jede domů. To už mi prach a veškerej sajrajt na cestě nevadí.“ Jerryho slova potvrzuje i řidič, který má Sarajevo za sebou a jede s kolonou zpátky do Splitu. Má rozzářené oči a přes tik v tváři a strnisko je vidět, že je nevýslovně šťasten. „Když jsme nocovali ve Vit ězu (poslední stanice konvoje před Sarajevem), tak nám všichni říkali, že máme štěstí, protože v Sarajevu je klid. Přijeli jsme a začalo to padat ze všech stran. Vyložili jsme pomoc a mazali zpátky. Když nám pak řekli, že za ty dvě hodiny zařvalo pětadvacet lidí, začaly se mi klepat nohy.
V městečku Vitěz se naše cesty s kolonou na jednu noc děli. Spolu s rakouskými novináři chvátáme do Kiseljaku, který se nachází asi 40 kilometrů od Sarajeva a je posledním městem před Sarajevem, kter é kontrolují Chorvati. Jsme jedinými hosty v místním hotelu, možná také proto stojí dvoulůžkový pokoj pouhých dvacet marek. Večeříme v místní restauraci, nakonec končíme v baru. Všichni se navzájem přesvědčujeme o tom, že se vůbec nebojíme - Hodinu po půlnoci se jde spát. Ukrajinská záchrana „Jsou to idioti, kteří neví, proč se vůbec válčí“, sděluje nám časně ráno recepční,který nám jako jediným hostům podniku vaří kávu. „Kdyby v horách měli rozum, mohlo všechno skončit.“ První minuty dne D jedeme směrem k seřadišti konvoje. Kromě starých známých šoférů jsou jeho členy i Ukrajinci z jednotek OSN,jejichž dva obrněné transportéry budou konvoj doprovázet. V duchu blahořečím učitelům ruštiny. Na dlouhé řeči však není čas. Konvoj vyráží, všichni to chtějí mít brzo za sebou. Zařazujeme se na jeho samotný chvost před ukrajinský transportér. Jeho vojáci si nás prohlíží se směsicí obdivu a děsu. Přichází přestávka a my zjišťujeme proč. „Kde máte neprůstřelné vesty,“ ptá se jeden z vojáků, ze kterého se později stává seržant Arkadij. Odpovídáme v tom smyslu, že chceme-li si pořídit neprůstřelné vesty v hodnotě 4 000 DM, museli bychom několik let spořit, tudíž věříme spíše tričkům s krátkým rukávem. Ukrajinec si nás prohlíží a nakonec prohlašuje: „Vleze si k nám.“
V mžiku vyskakujeme z vozu a mizíme v útrobách transportéru. Jeho osazenstvo tvoří pět vojáků. Kromě devatenáctiletých mladíků Kuzmy a Miši se jedná o staré páky z Afghánistánu. Zdá se však, že se jim po něm stýská. A tak zatímco Tomáš vyčuhuje z poklopu a fotí, vedu improvizovaný rozhovor. „Válka v Sarajevu nemá žádná pravidla. Člověk neví, jestli po něm střílí Srb, Chorvat nebo muslim. Všichni jsou stejně zákeřní.“ Co je pravdy na tom, že Ukrajinci dostávají ty nejhorší kšefty? „Stěží se dá o něčem hovo- řit jako o nejhorším kšeftu. I když je pravda, že máme nejv ětší ztráty. Za poslední týden jsme přišli o důstojníka, kterého dostal odstřelovač a prapor číka, který najel na minu. Je to ale válka a se ztrátami musí počítat.“ A proč jste vlastně v Sarajevu. Neskrývá se za vaší přítomností zde touha vyléčit se z afgánistánského mindráku? „Voják tady dostane za měsíc 500 dolarů, což je na Ukrajině dvouletý plat. Důstojník 800 dolarů. vojska OSN, cizinecká legie nebo žoldáci jsou vlastně jedinou možností, jak může voják uživit rodinu.“ Náš rozhovor je záhy přerušen. „Serbi,“ šeptají si vojáci a naznačují tím, že jsme v Srby kontrolované zóně. Foťáky rázem mizí v rohu transportéru. Srbský gardista si trochu s nedůvěrou prohlíží naše akreditace, ale po chvilce nás pouští dál. „Řekni svému fotografovi,“ upozorňuje mě Arkadij, „aby slezl dolů. Je tady plno ostřelovačů. Tak to bude až do Sarajeva. „ Průzorníky transportéru si prohlížíme krajinu.
Nebýt rozsekaných domů, člověk by ani nevěřil tomu, že se nachází několik kilometrů od města, které má pochybnou čest stát se balkánským Stalingradem. Lidé v ulicích, prádlo visí na šňůrách. Arkadij jako kdyby četl moje myšlenky. „Jsou to hloupí lidé. Mohli se mít dobře, místo toho válčí.“ Ani nemám čas mu odpovědět. Vidím totiž rozbitý dům s nápisem. „Welcome to Sarajevo. „ Jsme na místě. Apokalypsa dnes Ten, kdo si představuje válku jako zákopy, útoky na bodák a tankové bitvy, je obrazem Sarajeva překvapen. Lidé chodí po ulicích, děti žebrají o žvýkačky. Balkánský stereotyp je narušen pouze vybombardovanými domy a tím, že lidé chodí sehnuti a každý nebezpečnější úsek se snaží přeinspirovat. Vozy s humanitární pomocí zastavují u skladu,který vznikl na místě bývalé továrny na cigarety. Po chvíli přijíždí egyptský obrněný transportér,který doprovází jeep. V něm sedí Angličan a celkem sympatická dáma. „Dohlíží na to, aby se všechno zboží dostalo do skladu a nezačalo rabování,“ tvrdí anglický provianťák. „I když nevím, proč sem cpou tolik mouky, když v celém městě funguje jenom jedna pekárna.“ Tomáš mizí v honbě za fotografií, já si oblékám neprůstřelnou vestu a shrben procházím blízkým okolím. Lidé se nechají ochotně zastavit a dělí se se mnou o své zážitky. Namátkou jeden vzorový, jehož autorkou je devětadvacetiletá Snežanka Nikolič: „Manžela mám v armádě, dítě tady ve městě. Jsem lékařka-internistka, ale tady ve městě pom áhám kolegům z OSN: Tlumočím do angličtiny, vypomáhám při zásazích. Jsem lékař, proto nepovažuji za vhodné z města zmizet. mám strach o dvouletou dcerku, ale poté, co Srbové zastřelili doslova dva kojence, které chtěli vyvézt z města, ji nikam nepustím.“ Zatím pokračuje úspěšné vykládání konvoje. Řidiči jsou ale nervózní, protože jedna z Chorvatek, která kontroluje potraviny, se hádá o pytel mouky. „Co nám to chce namluvit“, rozčiluje se snad poprvé Linden. „Že riskujeme krky, abychom sem všechno dovezli a potom, ukradli pytel mouky? Panebože!“ Po zhruba pěti hodinách je náklad vyložen, papíry podepsány a spolu s Ukrajinci se sháníme po Tomášovi, který se někam zatoulal. „To je špatné“, říká Arkadij. „Tady zařvalo hodně novinářů.“ Jeho slova se naštěstí nepotvrzují, protože Tomáš se objevuje na horizontu. Startujeme směrem na Kiseljak. Jsme poslední, proto můžeme sledovat chování řidičů, kteří mají právo říkat si tvrdí chlapi. Je vidět, že jsou nevýslovně šťastní. Ani se jim nedivím.
Text: Petr Bošnakov - Sarajevo Foto: Tomáš Tobolka - Sarajevo

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, Koktejl SPECIÁL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group