ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ANGLIČAN V ČECHÁCH

 

JITKA STUCHLÍKOVÁ

V sobotu, letošního září, se do našich novin skrčila následující noticka: BRITSKÝ VELVYSLANEC V PRAZE PŘEDAL JMÉNEM KRÁLOVNY ALŽBĚTY II. ŘÁD BRITSKÉHO IMPÉRIA CYRILU F. RICHARDSOVI ZA CELOŽIVOTNÍ ZÁSLUHY O VÝUKU ANGLIČTINY V ČESKOSLOVENSKU. CYRIL F. RICHARDS SE NARODIL ROKU 1900 VE WALESU. DO PRAHY PŘIJEL ROKU 1923.
Takhle jsem se o panu profesorovi dozvěděla já. Ale jak královna anglická? V pražském telefonním seznamu najdu C.F. Richardse hned. Na Senovážné náměstí se pozvu, dostanu polibek na ruku, ten nejangličtější čaj v Praze s českým mlékem Tatra a hned dvě hodiny angličtiny.
PRINC CHARLESS SE PŘIMLUVIL! Když tu byl s lady Di, vyprávěli mu o mně a také pak princi představili, střílí usměvavý starý pán stacoatem své mateřštiny, které jen tu a tam prokládá českými, zhusta krásně peprnými slovy.
Je čeština těžká? Pro mě jo. Vždyť já češtinu nikdy nestudoval.
Ale vždyť jste v Československu prožil sedmdesát let! Já česky umím, pochopitelně. Ale víte, jak jsem se češtinu učil? Když jsem v Praze začínal na anglickém lyceu, zvali mne moji kolegové na kafe. U kávy jsme vedli první konverzace. Kolegové se vyptávali: Richrdsi, máš dobrý pokoj? Platíš za něj hodně? Je tvoje domácí mladá nebo starší dáma? Lehké otázky, ne? A hlavně - ještě hezčí odpovědi: ano, ano, je milá. Já ze sebe vyrazil nanejvýš: Nemám rád český chleba. Kolega mě hned uklidnil: já taky ne!
JÁ VŮBEC NEVĚDĚL, KDE TO ČESKOSLOVENSKO JE! Jak jste se vůbec z Cardiffu do Prahy v roce 1923 dostal? Já se jazyky učil už od mládí. Francouzštinu, španělštinu. V Cardiffu jsem studoval angličtinu. Proto jsem chtěl do světa, získat zkušenosti, navázat kontakty. Jenže z Francie i z Malty mi odpověděli, že jsem moc mladý. Bylo mi dvaadvacet. Tak jsem se alespoň devět měsíců procvičil v komerční španělštině u firmy, co obchodovala s ovocem. Ale to jsem jen zastupoval experta, který onemocněl. Pak jsem v Daily Telegraphu objevil inzerát: Hledáme universitně vzdělaného člověka, který by dokázal vyučovat angličtinu československé studenty na anglickém lyceu. To bylo v červenci 1923. Já odepsal, že bych to zkusil. Začátkem září přišel telegram: Sdělte,kdy přijedete. Pošlete fotografii. Budeme vás čekat v Praze na Wilsonově nádraží! V Cardiffu jsem potkal svého profesora. A hned se pochlubil: Jedu do zahraničí! Kampak, vyzvídal on. No, do Československa. Cóó, nerozuměl on. Do Československa, hláskoval jsem pomalu. A kde toje, optal se můj učitel. Jo, tak to nevím ani já sám, přiznal jsem barvu. Moji rodiče také moc šťastni nebyli, když já, nejstarší syn, nasedal v Londýně do vlaku na Paříž. Pak jsem to vzal přes Švýcarsko do Vídně. A odtud konečně poslal telegram do Prahy: Na Wilsonově nádraží budu v devět večer. Opravdu mě tam čekali. Jedna dáma, co se ke mně ale vůbec nehrnula. Z očí jí koukalo, jak si říká - to nemůže být on! Je přece neuvěřitelně mladý!
Proč jste v Československu nakonec zůstal? Osud zasáhl. A čí měl podobu? No, já se tu nakonec dvakrát oženil. Měl podobu dvou krásných dam. Já byl přitom na tyhle věci hrozný nešika! Z domova moc přísně vychovaný. Já než se seznámil! Než jsem přišel k první ženě, tak to chvíli trvalo. Já měl v Praze přítele, obchodního zástupce jedné anglické firmy. Bydlel v Krakovské. Jednou v sobotu tam jdu, zvoním, jenže nikdo neotvírá. Zvoním ještě jednou. Dveře se otevřou, jenže ty sousední. A mladá žena mě prosí, abych nehlučel, její přítelkyně ochořela. Nabídl jsem, že přivedu svého kamaráda lékaře. Nejprve jsem přišel za nemocnou s ním, pak už ji navštěvoval sám. V létě jsem tu mladou dámu, co pracovala na ministerstvu pošt, vzal ukázat rodičům do Cardiffu. Moc se jim líbila, v devětadvacátém jsme měli svatbu, v jednatřicátém se nám narodila dcera. Do dcerunky jsem byl blázen žena mi vytýkala, že ji moc rozmazluji. Dcera teď žije v Americe, ve státě Washington, kousek od Seattlu. Právě jsem s ní dvacet minut telefonoval, chtěla vědět, jaké to bylo na anglickém velvyslanectví, když mi předávali Řád britského impéria. Chudák, nemohla přijet, onemocněla...
Nebylo vám v Československu někdy krušno? Já jsem byl celý život velmi pilný. Vyučování angličtiny je mojí vášní. Vždyť já v Praze učil tři generace, snad tisíce českých lidí. Někteří žáci se stali mými velkými přáteli. Eliška Junková, automobilová závodnice, například. Nebo akademik Heyrovský. Ten mi také pomohl sehnat spoustu kursů ve vědeckých ústavech. To, když komunisté už nechtěli, abych učil angličtinu, nebo abych si přivzal i společenské vědy. Já jsem vždycky říkal: Jsem jen učitel angličtiny. Krušno mi bylo i v internačním táboře v Německu za druhé světové války. Strávil jsem tam čtyři roky. Rodinu jsem v devětatřicátém stihl do Cardiffu poslat, sám však chtěl v Praze doučit své žáky. K nim jsem se také pak v roce 1945 vrátil. Má první žena byla nemocná a pak v Motole zemřela. A já pak potkal manželku druhou. Tedy dámu, co se ke mně srdečně hlásila na ulici. Hned jsem věděl kolik uhodilo. Já před válkou učil jejího syna. Z anglických kompozic měl samé pětky. I dostavila se jeho maminka - pane profesore, on je sice tvrdý ořech, ale poctivý. Přijděte k nám domů, dejte mu pár soukromých kondic. Moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem šel. Hned mě vítali whiskou, sodou, talířem sendvičů. Odmítal jsem: madam, já tu nejsem jako váš host, ale jako učitel vašeho syna! Po válce, už jako vdovec, jsem se ale jejím hostem stal. Odjížděla na léto do Klánovic a nabídla mi svůj pražský byt. Když léto skončilo, prostě přišla a řekla: Já jsem vdova, vy vdovec. Mám vás ráda - vezměme se! Kluk se mi ovšem za trápení s anglickými slovíčky trochu pomstil - vymyslel mi speciální jméno. Neříkal mi ani Cyrile, ani Richardsi, ale C.F.R.!
ANGLIČTINU SE MUSÍTE UČIT UŠIMA! Učíte i teď, ve svých dvaadevadesáti letech? Dost lidí mě o to žádá. Někteří přímo přijdou, zazvoní a řeknou - Richardsi, Cyrile, dejte nám hodinu! Tak pět lidí týdně zvládnu. Někdo mi zaplatí, jiný ne. Ale mně už nestačí hlas. Když se ráno vzbudím, mám ho ještě jako Paul Robeson. Jenže k večeru už pípám sopránem...
Pane profesore, prozraďte, jak se naučit anglicky? Harold Palmer, který napsal dvacet nebo třicet knih o výuce angličtiny, a já je prostudoval všechny, říkal: angličtinu se musíte naučit ušima. A měl svatosvatou pravdu. Vždyť se podívejte na dítě. Když začíná mluvit, nerozumí mu ani vlastní maminka. Dítě nejprve vyráží zvuky. Ale maminka na něj neustále mluví. Pomalu a zřetelně. A dítě konečně vysloví slovo a pak utvoří větu. Všechno je totiž otázka opakování. A tak, jestli jsem se stal dobrým učitelem, tak jen proto, že mě to naučili moji žáci...
JITKA STUCHLÍKOVÁ Foto: JOSEF FORMÁNEK

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group