ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DUKLA BEZ LEGEND

 

ROMAN CÍLEK

VŠE SE MUSELO ODEHRÁVAT PODLE SOVĚTSKÉHO SCÉNÁŘE

 

Vše ve válečném mumraji souvisí se vším: přijeli z Anglie dobrovolně posílit naše jednotky na východní frontě o něco později než se původně předpokládalo, zdržela je totiž invaze spojenců přes kan ál La Manche do Normandie. A tak se stočlenná skupina československých důstojníků dostala k cíli až teď. Až těsně před velkým třeskem, až v okamžicích, kdy sovětští i naši vojáci zahajovali rozsáhlou operaci, jejíž štábní název (karpatsko-dukelská) pronikne do povědomí jaksi ex post, leč rámcový cíl proniknutí přes silně chráněné Karpaty na Slovensko musel při pohledu na mapu pochopit i řadový dělník války. Co jste tehdy cítili, pane plukovníku? „Především touhu se zapojit. Mohli jsme si o způsobech realizace této operace podle vlastních dojmů a našich osobních zkušeností myslet cokoli, ale skutečnost, že se tlak proti ustupujícím Němcům přibližoval k  naší republice, pro nás měla maximálně pocitový význam.“ Představme muže, který tyto věty vyslovil. Tomáš Sedláček, přezdívaný přáteli Any, dnes plukovník v záloze, tehdy šestadvacetiletý nadporučík, odchovanec hranické akademie s dělostřeleckou specializací, v Británii navíc k tomu absolvent náročného paravýcviku a přípravy k boji zblízka, byl jedním z té stovky „chlapů z Anglie“, jak se jim potom u sboru občas říkalo, kteří dorazili z relativně už klidnější ostrovní říše na bouřlivé východní válčiště a neměli čas si ani vydechnout a vybalit zavazadla. Slibovali vám, pane plukovníku, účast na frontě. Ale že to půjde tak rychle... „Zbytečně bychom přemýšleli o tom, jestli se nám to líbí či ne.

Náš přesun vyvolala válečná nutnost a tím bylo vše dáno. P osvobození Volyně se mnoho tamních Čechů hlásilo k naší východní jednotce, přidala se k ní i podstatná část slovenské takzvané „rychlé divize“ operující na Krymu, najednou tu prostě byl nadbytek mužstva a kriticky málo důstojníků. A tak došlo prostřednictvím naší londýnské exilové vlády a jejích zmocněnců k dohodě, že někteří českoslovenští důstojníci působící v Anglii posílí své spolubojovníky na druhém konci kontinentu. Nás to čekalo v létě čtyřiačtyřicet. Osmnáctého července jsme odjížděli lodí z Glasgowa, stál jsem na zádi, viděl mizet pevninu ve tmě, myslel jsem na to, co mne čeká - a jestli tuhle zemi, kterou jsem si pro její půvab a zejména pro vlastnosti jejích obyvatel bez přehánění zamiloval, ještě někdy uvidím.“ Že vám to vyjde až po tolika desetiletích, to vás v té nostalgické chvíli jistě ani nenapadlo. „Voják ve válce neuvažuje většinou v tak vzdálených časových kategoriích, spíš mu občas přeběhne myslí, zda přežije nejbližší týdny či měsíce, zda se třeba od léta dožijeme podzimu a vánoc, abych byl konkrétnější: Po složitém putování jsme dorazili do Černovic, kde byla v té době umístěna náhradní jednotka našeho východního sboru.

Rozčlenila nás a mne protože jsem měl za sebou ten speciální paravýcvik v Manchesteru a ještě všelijaké jiné podobné kursy - spolu s několika dalšími přidělili k 2. samostatné paradesantní brigádě pod velením plukovníka Přikryla. Putovali jsme za nimi na nákladních autech a 7. září 1944 dostihli štáb brigády u polského Przemyslu. Na důkladné seznamování se situaci nebyl čas. Štábní kapitán Štěrba, šéf našeho transportu z Anglie, se stal velitelem brigádního dělostřelectva a mne udělali jeho náčelníkem štábu, což zní náramně, ale celý ten štáb se skládal ze dvou lidí. A vše se odehrávalo za pochodu. Útočili jsme do podhůří Karpat.“ Na dukelském směru? „O něco málo východněji, zhruba po linii Przemysl - Sanok. Střídali jsme se v tomto prostoru, kde Němci bránili jako čerti, ztrátami silně zdecimovanou sovětskou jednotku. Naše brigáda měla k dispozici zhruba tři a půl tisíce mužů a svěřili nám v dost nepřehledné situaci úsek o šířce patnácti či šestnácti kilometrů. Žádná letecká podpora, žádná podpora těžkým dělostřelectvem. Každý oficír vám posoudí, zda to bylo snadné či ne. Navzdory tomu všemu jsme se celkem úspěšně drali kupředu, protože většina mužstva parabrigády tvořili na rozdíl od jiných brigád sboru mladí a odolní kluci, měli - jak já říkám - výdrž a šťávu, ale přibývalo samozřejmě také ztrát, padli v těch dnech dokonce i někteří z mých přátel, se kterými jsem před několika dny přicestoval z Anglie. A to jsme ještě měli veliké štěstí, že se náš operační prostor nacházel bokem od hlavních sil sboru, jinak bychom možná dopadli jako 1. a 3. brigáda, kde byly v těch dnech i o něco později ztráty doslova strašlivé.

Sovětské velení v několika případech podcenilo průzkum a hnalo naše vojáky, a jistě i své, doslova na smrt. U nás to bylo trochu jiné, spoléhali jsme víc sami na sebe, ale jako parabrigáda jsme měli zase k dispozici pouze několik džípů a nákladních aut, a tak jsme se tou zhruba devadesátikilometrovou trasou hnali ke Karpatům vlastně pěšky. Okusili jsme zkrátka na vlastní kůži, jak chutná ten příslovečný pěšácký chlebíček...“ Pěšácký ..? Proč byla vlastně tato brigáda nasazena jako pěší? „Snad tisíckrát jsme si tehdy položili tuhle otázku a až mnohem později, kdy už vyšly najevo události třeba kolem povstání ve Varšavě, které nechali Sověti záměrně vykrvácet, jsme mnohé pochopili. Bylo skutečně absurdní, když se speciálně vycvičená brigáda oslabovala při pěším nasazení ve chvíli, kdy nepříliš daleko odtud, na Slovensku, bylo už v plném proudu povstání,které nutně potřebovalo pomoc. Přitom úspěch tohoto vojenského a občanského vzepětí by zase naopak pomohl blížící se frontě, protože by rozkl ížil obranné pozice nepřítele. Tohle vše bylo nad slunce jasné, nicméně náš organizovaný odlet na Slovensko se přes mnohé urgence stále odkládal. Teď už víme, že to byl politický a velmocenský záměr, jehož prosazovatelům byly, jako vždy, lidské životy zcela lhostejné. Stalin nikdy nepodporoval dění, které se neodvíjelo přesně podle sovětského scénáře, a povstání na Slovensku mělo skutečně národní charakter, bylo řízeno slovenskými důstojníky a vlastenci, stoupenci tradic demokratického Československa, byly to události, v nichž Moskvy poslušní místní komunisté - na rozdíl od toho, co se nám po léta vykládalo - hráli jen dílčí roli. To vše rozhodně Stalina a jeho blízké nenaplňovalo nadšením. A tak se podpora povstání prostě brzdila a čekalo se, jak se věci vyvinou. Sověti sice vysazovali na Slovensku své partyzánské organizátory, ale ti plnili především specifické úkoly zaměřené do budoucna. My museli čekat. Generál Rudolf Pernický, můj přítel, který tehdy působil v Itálii na spojenecké základně v Bari, odtud byl později vysazen do protektorátu se skupinou Tungsten, mi po válce řekl, že v Bari Angličané shromažďovali materiál, hlavně zbraně a munici, na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Letecký přesun tohoto materiálu se však neuskutečnil, protože Sověti prohlásili, že Slovensko je v operační oblasti Rudé armády a se zásobováním povstalců si prý poradí sami. Což, jak víme, dopadlo moc mizerně.“

Nakonec však dění ovlivnil všestranný tlak našich lidí, a mlžná i intervence z jiných stran. Dostali jste se přece na Slovensko? „Dostali. Ale dost pozdě, v době, kdy už bylo o osudu povstání vojensky rozhodnuto. Posílili jsme velmi statečnou, ale teď už spíš i zoufalou obranu slovensk ých povstalců, to bylo vše, co se dalo udělat. Ale abych nepředbíhal. Začalo to tím, že nás po vyčerpávajících devíti dnech a devíti nocích úroku narychlo stáhli na polní letiště u Krosna. Jenže jakoby se proti nám všechno spiklo, najednou se vý- razně zhoršilo počasí a plánovan ý přesun se tím narušil. Snad dva týdny jsme tam zbytečně tvrdili. Uskutečnilo se nespočetně zbytečných letů, došlo i ke katastrof ám s mnoha oběťmi. Skupina, k niž jsem patřil, putovala na Slovensko nadvakrát, poprvé jsme se 26. září dostali až nad Sliač, ale mlha nám zabránila v přistání, museli jsme se vrátit na polní letiště u Lvova, podruhé to bylo skoro stejné, ale pilot se naštval, propíchl tu duchnu nad zemí a přistál na letišti Tri Duby. Ocitl jsem se zase doma. Po bezm ála pěti letech. Byl tehdy 7. říjen 1944...“ Symbolické datum. Zhruba v téže době překročili naši vojáci na Dukle československou hranici. Dozvídali jste se něco o průbě- hu karpatsko-dukelské operace? „Jen více či méně zmatené útrž- ky. A jak to tak ve válce bývá, spíš se k nám někdy i dodatečně dostaly ty horší zprávy. Třeba o katastrof álním průšvihu 3. brigády sboru, která při útoku vlezla do pasti, protože v prostoru, kde podle sovětského průzkumu nikdo neměl být, se najednou ocitla divize SS, následoval děsný masakr, doslova jatka, padli i mnozí dobrovolníci,kteří sloužili teprve několik dnů. Překročení hranice bylo jistě významným mezníkem, silnou chvilkou, jakou člověk až do smrti nevmaže z paměti. Přáli jsme to těm našim klukům, vždyť jsme se s nimi tam dole pod Karpaty aspoň kousek svezli a to jejich tvrdé pěšácké řemeslo okusili.“ A co vaše parabrigádana Slovensku? „Nebylo to,co mohlo být. Kdyby nás dopravili do povstání včas, organizovaně a vcelku, představovala by brigáda v dané situaci značnou údernou sílu.Takhle na poslední chvíli a po kouskách s námi jen zacpávali díry zhruba na třech směrech, kterými se tla- čili Němci. Ale i tak jsme aspoň v něčem zcela určitě pomohli, nikdo z nás nebyl na Slovensku zbytečně. Organizoval jsem,jak bylo mým úkolem, dělostřelecké jednotky a doplňoval je za slovensk ých vojáků, protože ztrátami pod Duklou přece jen prořídly naše řady. Dopravili jsme se na Tri Duby kanóny šestasedmdesátky s krátkou hlavní, minomety stodvacítky, protitankové kanóny 45 mm a jednu baterii protiletadlov ých sedmatřicítek. Všechno ve spěchu: vyložit z letadla, smontovat, krátce procvičit doplněnou obsluhu - a rovnou na frontu. Nápor Němců byl úděsný. I kdyby nás bylo desetkrát víc, uživili bychom se tam. Takhle jsme jen lé- tali z místa na místo a snažili se zabránit nejhoršímu. Anebo to nejhorší aspoň oddálit a především snížit ztráty mezi slovenskými voj áky, jimž jsme kryli ústup.“ Až do konce října čtyřiačtyřicet? „Do osmadvacátého. Výročí vzniku republiky jsme si ani nesta čili připomenout, všechno se právě v těch chvílích zřítilo. Padla Bánská Bystrica, zbytky vojenských celků povstalců, a my s nimi, se stahovaly od Donoval do hor,kde to pak byl v krutých zimních podmínkách doslova zá- pas o přežití. Hlad, mráz, nedostate čná výzbroj a výstroj, neustálé výpady německých komand. Nejhorší zima a nejkrutší vánoce mého života - a totéž by vám asi řekli i ostatní. Úlevu přineslo až blížící se předjaří. Spřá- telená rumunská armáda postupovala Pohroním a když se dostala na naší úroveň, sestoupili jsme z hor a přešli frontu. Jedenadvac átého února 1945, to si budu navždy pamatovat. Zařadili jsme se pak ještě k našemu sboru v Kežmarku, prabrigáda se doplnila a přezbrojila na pěší, ale právě když jsme zahájili přesun směrem na západ,na frontu, najednou byl konec. Konec války! Jednou provždy konec bolesti, ztrát, umírání kamarádů, nespravedlnost í - mysleli jsme si a věřili tomu, jako málokdy v životě ně- čemu jinému, Kdybychom nevě- řili,jaký by to všechno předchozí mělo smysl?!“ * * * Patřilo by se teď zeptat: A CO BYLO POTOM, PANE PLUKOVNÍKU? Nezeptáme se. Protože sen, spojený s ukončením bojů, se nenaplnil. Protože major Tomáš Sedláček, v tom čase profesor na vysoké vojenské škole, byl zatčen 21. února 1951 - v den, který mu připomínal okamžiky osvobozen í, prošel mučírnami, pověstn ým „hradčanským domečkem“, skoro rok prožil na samotkách, kde v nekonečných hodinách nečinnosti dumal o všem mož- ném, jen válku si odháněl ze vzpom ínek, na základě zcela vymyšlených obvinění se dostal k soudu, se štěstím vyvázl s trestem doživotního žaláře, vryl si do pam ěti obraz spoluobžalovaného, který mu z okna cely rukou na hrdle ukazoval, že „dostal špagát“ a odvezli ho pak na popravu, pro- šel Pankrácí, Kartouzi, Mírovem, koncentračními tábory, uranovou šachtou na Bytízu... * * * Na provoněné a úly s včelami oživené zahradě v Toušeni nedaleko Prahy, v místech,kde vyrostl, kam se chtěl vrátit a také vždy vracel, a která po celu dobu války a potom kriminálu byla pevným bode, k němuž směřovala magnetick á střelka jeho myšlenek, klademe skoro už pětasedmdesátiletému muži s vypracovanou figurou někdej- šího sokolského borce poslední otázku: -O čem teď nejčastěji přemýš- líte, pan plukovníku? „O svobodě. O tom, že každý, do se dnešní doby dožil, by si přes všechny těžkosti naší sou- časnosti měl uvědomovat to podstatné: že je svobodným člov ěkem. A že je to víc, než jsme vůbec schopni pochopit a vní- mat. A že nespočetně lidem, kte- ří po svobodě v nacistické i komunistické diktatuře toužili a bojovali za ni, nebylo toto štěstí dopřáno.“ Nenapadlo mne tam mezi toušeňskými včelami a ani dodate čně nic, co by se k tomuto noblesnímu názoru dalo dodat. ROMAN CÍLEK

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group