Archiv vydání magazínu Koktejl
DUKLA BEZ LEGEND
- Kategorie: 1992 / 10
ROMAN CÍLEK
Vše ve válečném mumraji souvisí se vším: přijeli z Anglie dobrovolně posílit naše jednotky na východní frontě o něco později než se původně předpokládalo, zdržela je totiž invaze spojenců přes kan ál
Náš přesun vyvolala válečná nutnost a tím bylo vše dáno. P osvobození Volyně se mnoho tamních Čechů hlásilo k naší východní jednotce, přidala se k ní i podstatná část slovenské takzvané „rychlé divize“ operující na Krymu, najednou tu prostě byl nadbytek mužstva a kriticky málo důstojníků. A tak došlo prostřednictvím naší londýnské exilové vlády a jejích zmocněnců k dohodě, že někteří českoslovenští důstojníci působící v Anglii posílí své spolubojovníky na druhém konci kontinentu. Nás to čekalo v létě čtyřiačtyřicet. Osmnáctého července jsme odjížděli lodí z Glasgowa, stál jsem na zádi, viděl mizet pevninu ve tmě, myslel jsem na to, co mne čeká - a jestli tuhle zemi, kterou jsem si pro její půvab a zejména pro vlastnosti jejích obyvatel bez přehánění zamiloval, ještě někdy uvidím.“ Že vám to vyjde až po tolika desetiletích, to vás v té nostalgické chvíli jistě ani nenapadlo. „Voják ve válce neuvažuje většinou v tak vzdálených časových kategoriích, spíš mu občas přeběhne myslí, zda přežije nejbližší týdny či měsíce, zda se třeba od léta dožijeme podzimu a vánoc, abych byl konkrétnější: Po složitém putování jsme dorazili do Černovic, kde byla v té době umístěna náhradní jednotka našeho východního sboru.
Rozčlenila nás a mne protože jsem měl za sebou ten speciální paravýcvik v Manchesteru a ještě všelijaké jiné podobné kursy - spolu s několika dalšími přidělili k 2. samostatné paradesantní brigádě pod velením plukovníka Přikryla. Putovali jsme za nimi na nákladních autech a 7. září 1944 dostihli štáb brigády u polského Przemyslu. Na důkladné seznamování se situaci nebyl čas. Štábní kapitán Štěrba, šéf našeho transportu z Anglie, se stal velitelem brigádního dělostřelectva a mne udělali jeho náčelníkem štábu, což zní náramně, ale celý ten štáb se skládal ze dvou lidí. A vše se odehrávalo za pochodu. Útočili jsme do podhůří Karpat.“ Na dukelském směru? „O něco málo východněji, zhruba po linii Przemysl - Sanok. Střídali jsme se v tomto prostoru, kde Němci bránili jako čerti, ztrátami silně zdecimovanou sovětskou jednotku. Naše brigáda měla k dispozici zhruba tři a půl tisíce mužů a svěřili nám v dost nepřehledné situaci úsek o šířce patnácti či šestnácti kilometrů. Žádná letecká podpora, žádná podpora těžkým dělostřelectvem. Každý oficír vám posoudí, zda to bylo snadné či ne. Navzdory tomu všemu jsme se celkem úspěšně drali kupředu, protože většina mužstva parabrigády tvořili na rozdíl od jiných brigád sboru mladí a odolní kluci, měli - jak já říkám - výdrž a šťávu, ale přibývalo samozřejmě také ztrát, padli v těch dnech dokonce i někteří z mých přátel, se kterými jsem před několika dny přicestoval z Anglie. A to jsme ještě měli veliké štěstí, že se náš operační prostor nacházel bokem od hlavních sil sboru, jinak bychom možná dopadli jako
Sovětské velení v několika případech podcenilo průzkum a hnalo naše vojáky, a jistě i své, doslova na smrt. U nás to bylo trochu jiné, spoléhali jsme víc sami na sebe, ale jako parabrigáda jsme měli zase k dispozici pouze několik džípů a nákladních aut, a tak jsme se tou zhruba devadesátikilometrovou trasou hnali ke Karpatům vlastně pěšky. Okusili jsme zkrátka na vlastní kůži, jak chutná ten příslovečný pěšácký chlebíček...“ Pěšácký ..? Proč byla vlastně tato brigáda nasazena jako pěší? „Snad tisíckrát jsme si tehdy položili tuhle otázku a až mnohem později, kdy už vyšly najevo události třeba kolem povstání ve Varšavě, které nechali Sověti záměrně vykrvácet, jsme mnohé pochopili. Bylo skutečně absurdní, když se speciálně vycvičená brigáda oslabovala při pěším nasazení ve chvíli, kdy nepříliš daleko odtud, na Slovensku, bylo už v plném proudu povstání,které nutně potřebovalo pomoc. Přitom úspěch tohoto vojenského a občanského vzepětí by zase naopak pomohl blížící se frontě, protože by rozkl ížil obranné pozice nepřítele. Tohle vše bylo nad slunce jasné, nicméně náš organizovaný odlet na Slovensko se přes mnohé urgence stále odkládal. Teď už víme, že to byl politický a velmocenský záměr, jehož prosazovatelům byly, jako vždy, lidské životy zcela lhostejné. Stalin nikdy nepodporoval dění, které se neodvíjelo přesně podle sovětského scénáře, a povstání na Slovensku mělo skutečně národní charakter, bylo řízeno slovenskými důstojníky a vlastenci, stoupenci tradic demokratického Československa, byly to události, v nichž Moskvy poslušní místní komunisté - na rozdíl od toho, co se nám po léta vykládalo - hráli jen dílčí roli. To vše rozhodně Stalina a jeho blízké nenaplňovalo nadšením. A tak se podpora povstání prostě brzdila a čekalo se, jak se věci vyvinou. Sověti sice vysazovali na Slovensku své partyzánské organizátory, ale ti plnili především specifické úkoly zaměřené do budoucna. My museli čekat. Generál Rudolf Pernický, můj přítel, který tehdy působil v Itálii na spojenecké základně v Bari, odtud byl později vysazen do protektorátu se skupinou Tungsten, mi po válce řekl, že v Bari Angličané shromažďovali materiál, hlavně zbraně a munici, na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Letecký přesun tohoto materiálu se však neuskutečnil, protože Sověti prohlásili, že Slovensko je v operační oblasti Rudé armády a se zásobováním povstalců si prý poradí sami. Což, jak víme, dopadlo moc mizerně.“
Nakonec však dění ovlivnil všestranný tlak našich lidí, a mlžná i intervence z jiných stran. Dostali jste se přece na Slovensko? „Dostali. Ale dost pozdě, v době, kdy už bylo o osudu povstání vojensky rozhodnuto. Posílili jsme velmi statečnou, ale teď už spíš i zoufalou obranu slovensk ých povstalců, to bylo vše, co se dalo udělat. Ale abych nepředbíhal. Začalo to tím, že nás po vyčerpávajících devíti dnech a devíti nocích úroku narychlo stáhli na polní letiště u Krosna. Jenže jakoby se proti nám všechno spiklo, najednou se vý- razně zhoršilo počasí a plánovan ý přesun se tím narušil. Snad dva týdny jsme tam zbytečně tvrdili. Uskutečnilo se nespočetně zbytečných letů, došlo i ke katastrof ám s mnoha oběťmi. Skupina, k niž jsem patřil, putovala na Slovensko nadvakrát, poprvé jsme se 26. září dostali až nad Sliač, ale mlha nám zabránila v přistání, museli jsme se vrátit na polní letiště u Lvova, podruhé to bylo skoro stejné, ale pilot se naštval, propíchl tu duchnu nad zemí a přistál na letišti Tri Duby. Ocitl jsem se zase doma. Po bezm ála pěti letech. Byl tehdy 7. říjen 1944...“ Symbolické datum. Zhruba v téže době překročili naši vojáci na Dukle československou hranici. Dozvídali jste se něco o průbě- hu karpatsko-dukelské operace? „Jen více či méně zmatené útrž- ky. A jak to tak ve válce bývá, spíš se k nám někdy i dodatečně dostaly ty horší zprávy. Třeba o katastrof álním průšvihu 3. brigády sboru, která při útoku vlezla do pasti, protože v prostoru, kde podle sovětského průzkumu nikdo neměl být, se najednou ocitla divize SS, následoval děsný masakr, doslova jatka, padli i mnozí dobrovolníci,kteří sloužili teprve několik dnů. Překročení hranice bylo jistě významným mezníkem, silnou chvilkou, jakou člověk až do smrti nevmaže z paměti. Přáli jsme to těm našim klukům, vždyť jsme se s nimi tam dole pod Karpaty aspoň kousek svezli a to jejich tvrdé pěšácké řemeslo okusili.“ A co vaše parabrigádana Slovensku? „Nebylo to,co mohlo být. Kdyby nás dopravili do povstání včas, organizovaně a vcelku, představovala by brigáda v dané situaci značnou údernou sílu.Takhle na poslední chvíli a po kouskách s námi jen zacpávali díry zhruba na třech směrech, kterými se tla- čili Němci. Ale i tak jsme aspoň v něčem zcela určitě pomohli, nikdo z nás nebyl na Slovensku zbytečně. Organizoval jsem,jak bylo mým úkolem, dělostřelecké jednotky a doplňoval je za slovensk ých vojáků, protože ztrátami pod Duklou přece jen prořídly naše řady. Dopravili jsme se na Tri Duby kanóny šestasedmdesátky s krátkou hlavní, minomety stodvacítky, protitankové kanóny