ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Cesta ke slávě

 

ROBERT ROHÁL
Martina Adamcová mě zaujala už při rozjezdu OK3 svým působením s Karlem Kasalem, a potom komentováním Her bez hranic. Moc jsem se bavil a třebaže jsem posléze nechápal dopisy pobouřených televizních diváků, kterým se Martina ale pranic nelíbila, a které doslova šokovala, mám radost, že teď už je všechno poněkud jinak. Tak jako tak se Martina na televizní obrazovce zabydlela - uvádí už další pořad Vadí - nevadí, který si dokonce sama vymyslela... Zato ovšem sjednat si s ní schůzku - toť trošku problém. Díky své zaměstnanosti je pořád v jednom kole, díky Hrám bez hranic cestuje po světě. Teď třeba byla párkrát v Kanadě, kde ji pozvali do rozhlasu na základě jejích úspěšných milostných vzkazů na Evropě 2. Ale točila také s Vítem Olmerem jeho poslední film... Nicméně kdo má trpělivost, ten není bez šancí. Může tak nahlédnou nejen do života televizních tváří, ale současně může poznat temperamentní dívku, které nechybí odvaha a průbojnost. A že její „cesta ke slávě“ nebyl jen přímá a hladká, dokládá i její povídání.
MATEMATICKO-FYZIKÁLNÍ TYP. I když jsem se narodila v Ostravě a mí rodiče pocházejí z Moravy, prožila jsem dětství v Praze. Snad právě proto se u nás mluvilo odjakživa správně česky, a nikoliv pražsky. Děti v Praze se mi pak posmívaly a říkaly, že jsem praštěná, když pořád říkám, mléko, rýže, sýr namísto mlíka, rejže a sejra. Nicméně poletech jsem se to přece jenom naučila, ale pak jsem se to stejně odnaučovala, když jsem zjistila, že to není hezké. člověk se ostatně učí celý život. Nejvíc si z té doby vzpomínám asi na Ledeburskou zahradu, slovanský ostrov a základní školu v Ostravní ulici, která byla jazykově zaměřena. I když mě to bavilo, tak jsem měla z jazyků dvojky a trojky. Je to stejně zvláštní, protože dnes se cizími jazyky nejen domluvím, ale i živím. Ovšem tehdy jsem byla považována za vyloženě matematicko- fyzikální typ. Z těchto předmětů jsem měla jedničky, a dokonce mě to i bavilo. Dneska si však z toho pamatuji pramálo.
EMOTIVNÍ EXHIBICIONISTKA Protože se v naší rodině nenašel nikdo, kdo by dělal to, co s radostí dělám, což znamená hrát, předvádět se, převlíkat se a všelijak blbnout, dělala jsem tyhle věci tak nějak obskurně. Přesto t o naši, oba dva stavební inženýři, věděli, jenomže se říkali, že mě to určitě s pubertou přejde. A tak jsem si říkala, že mě to přejde, pořád jsem čekala, kdy že mě to přejde a ono to nakonec nepřešlo... Já si vždycky myslela, že budu herečkou a strašně moc jsem si přála hrát v divadle nebo televizi. A stěží mě mohlo tenkrát napadnout, že budu jednou dělat to, co dělám třeba ve Hrách bez hranic, což je spíš komentátorská práce. Byla jsem také hodně lidmi přesvědčována, to když jsem ještě dělala s Ivanem Rosslerem Mikrofórum, že bych se měla dát na novinařinu. Jenomže já jsem nerozumná v tom, že když seřazuji fakta, tak je vnímám spíš emotivně než fakticky. Takže ze mě by byla asi špatná novinářka. Mohla bych tak psát o emotivních stavech ženy, dívající se na fotbalové utkání, ale nikoliv o tom, kdo dal komu góly. Ale vlastně dost možná tím, že se má současná profese snoubí s tím dobře vypadat, dobře mluvit, znát jazyky a tak trošku i hrát a sama se vyjadřovat, mi to nakonec sedí a cítím se v tom dobře.
V ZEMI, KDE VČERA ZNAMENALO POZÍTŘÍ. To nebylo tak. Můj otec byl před penzí ředitelem Investiční banky, a pak odjel do Moskvy. Já tady udělala zkoušky na DAMU, ale nakonec jsem se rozhodla, že přece jenom pojedu s ním, že poznám trošku svět. Nakonec proč bych se nepodívala do země, kde včera znamenalo pozítří. Strávila jsem tam tři a půl roku, vystudovala herectví na MCHATu a vůbec to nepokládám za nějakou ztrátu času. Byla jsem tam už za Gorbačova a lhala bych, kdybych tvrdila, že mi tam bylo zle. A třebaže se na mě - když jsem se v roce 1988 vrátila - dívali všichni dost podivně a ještě dnes když se řekne, že někdo vystudoval v Rusku, se každý trošku lekne. Bylo to pro mne zajímavá zkušenost, ale musím přiznat, že jsem na to poněkud pozapomněla, protože už to jsou přece jenom čtyři roky, co jsem zase doma.
JAKÉ JE TO ZADARMO TANCOVAT V DAVU. Začala jsem pak chvíli pracovat v rozhlase, kde jsem četla zprávy, ale odešla jsem a si po dvou měsících. Moc mě to nebavilo. Tehdy se ani ty zprávy nedaly moc číst a také si myslím, že to čtení nebavilo ani mé tehdejší spolupracovníky a šéfy. Obcházela jsem potom všechna pražská divadla, ale nikde mě nezvali. Pochopitelně. Když někam přijdete a řeknete: „Dobrý den, já jsem herečka a umím hrát“, a oni na to: „ No jo, ale my Vás neznáme, nikdy jsem vás neviděli hrát a kde bychom vás mohli vidět...?“ Na to jsem nemohla říct nic jiného než: Nevím, nikde.“ V této době to byla ovšem zoufalá situace a skutečně jsem nevěděla kudy kam. Psal se pořád rok 1988, takže ani vlastní iniciativa či nějaké podnikání nebylo možné. Přesto jsem se ocitla i u bran Divadla S.K.Neumanna, kam jsem vlastně ani moc jít nechtěla, jenomže zrovna tam hledali člověka, který by zadarmo tancoval v davu. A tak jsem si řekla, že budu zadarmo tancovat v davu. Byla to totiž jediná šance, jak se do toho divadla dostat. To ale netušili, že já když se někde chytím, tak se jen tak nepustím. A držela jsem se. Bojovali se mnou dva roky, než se jim podařilo mne uvolnit z angažmá... Bylo to v roce 1990 a já se zase ocitla znovu tam, kde před dvěma lety. Ale nezoufala jsem.
Z PRŮVODCOVSKÉHO DENÍČKU. Vymyslela jsem si totiž, že začnu vyrábět do autobusů cestovních kanceláří popisy cest- kde jak co je. Nejdřív jsem se ale musela státu průvodkyní, což nebyl žádný problém. Dva měsíce jsem jezdila do všech možných zemí a zjistila báječnou věc - že pokud někam přijedete a tváříte se, jak to tam bůhvíjak znáte, tak vám to ty lidi uvěří. Takže když jsem poprvé přijela do Londýna, neváhala jsem provázet naše turisty po všelijakých pamětihodnostech a oni se mě ptali - ale vy býváte v Londýně často? - a já jim na to odpovídala - ano, téměř každá týden... Tím jsem získala obrovskou jistotu a takřka rutinu, podle které jsem pak začala vypracovávat scénáře pro ty své kazety s popisy cest. Měla jsem takovou malou firmičku a kazet jsem vydala celkem sedm.
ŠANCE. Byla to vyloženě náhoda, že jsem natrefila na vznikající OK, a protože tam zrovna potřebovali dabovat revuální pořady stejně jako přírodopisné snímky, řekla jsem si, že to zkusím. A po půl roce jsem se chytla šance. Zjistili, že umím francouzsky a navíc, že jsem také herečka, a tak jsem byla obsazena do publicistických desetiminutovek, které se vysílaly z Výstaviště. Tam jsem se seznámila i s Karlem Kasalem. Dostali jsme za úkol dvojici. Ovšem tehdy ještě nikdo netušil, že je to setkání přímo osudné, a že pomůžeme nám oběma. Začali jsme pak spolu dělat Charlie Talk Show a já jsem potom na základě jazykových schopností dostala nabídku Her bez hranic. To už jsem ale začala na Evropě 2 uvádět rubriku milostné vzkazy a znovu jsem se vrátila po čase i do divadla. Konkrétně tak činím v představeních, které v Praze organizuje paní René Nachtigalová. Je príma vidět lidi, jak vám tleskají, jak se na vás usmívají a vy cítíte ty živé vlny. Předtím jsem si zahrála v jednom mozartovském představení hraběnku Kolowratovou a teď zase hrajeme ve vile America představení o Antonínu Dvořákovi. Přiznám se ale, že ych ráda hrála také a hlavně pro české diváky. Tato představení jsou totiž určena převážně cizincům. Ale třeba se dostaví nějaká šance. Podle mne na ni musí být člověk připraven. I kolem mě občas nějaká proletí, ale jen tak zamává, protože je třeba nad mé schopnosti.
Zaznamenal ROBERT ROHÁL Fotografoval ROBERT VANO

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group