Archiv vydání magazínu Koktejl
JE TO PTÁK
- Kategorie: 1992 / 12
NEJLEPŠÍ SEZÓNA Znám jednoho blázna. On o sobě tvrdí, že jim není. Až ho potk áte, tak mu to nevěřte. V tom dokáže lhát jako když tiskne... Kdysi mi kdosi vyčítal, že o něm neumím napsat objektivně. Neumím Když odloží své berle a sedne si za volant svého závodního SUZUKI SWIFT, tak skoro létá. Je to pták. V devatenácti , v roce 1978, si na své motokrosové Jawě dvě stě padesát zlomí páteř a léčí se. Dlouho. Měsíc, dva, tři, rok, dva roky. Pak si tajně vypůjčí od své- ho švagra škodovku a jede s ní okresní přebor v závodech do vrchu. Když to nejde na dvou kolech, tak to půjde na čtyřech. No a pak ho jedno takový oškliv ý podzimní ráno roku 1992 potkám a on mi řekne: „Tak jsem jel svoji nejlepší sezónu. Skončil jsem celkově čtvrtý.“ Ptám se kde. „Na mistrovství ČSFR, jak na okruzích, tak v závodech do vrchu. „ Zvu ho do baru na skleničku a k mikrofonu s představou senza čního rozhovoru o něm, o zá- kulisí, pocitech. Ale on mluví jen věcně o závodech, a jak padne otázka na jeho osobu, tak mlčí. VLADIMÍR DOUBEK je totiž takovej klidnej, tichej blázen - Jen do motorů. -no schválně: Proč jezdíš? Protože to je pěkný. (No, nezabili byste ho?) Stojí tě ten pěkný pocit moc peněz? Zhruba jsou náklady jen na jeden závod do vrchu, když nepo- čítám auto, pět tisíc. Za první místo je odměna 500 Kčs. Kradeš nebo šmelíš auta, abys na to měl? Půjčuji si. Splatím jedno auto a už chci lepší. Tak to starý prod ám a dopůjčím si na nový. Furt mám dluhy. Chtělo by to nějaký- ho manažera, který by se staral, komu a za kolik budu vozit reklamu na svým závoďáků. To tvoje čtvrté místo v obou disciplínách ve třídě „A“ je cennější ještě o to, že jsi začátek sezóny jel se slab- ším vozem ve třídě „N“... Ten mi totiž před havířovským okruhem vypověděl službu. A tak jsem koupil nový vůz stejné znač- ky SUZUKI-SWIFT, závodě upraven ý v Belgii do skupiny „A“. Ve stejné době jsem si k tomu autu pořídil i super holku. A člověče, ta holka má pro mě stejnou cenu jako to auto! A jaké to bylo přesednutí do silnější třídy? To nechtěj ani povídat... Jo, ale ty se ptáš na auto... (smích). Obrovský příjemné překvapení. V závodu mistrovství republiky do vrchu s mezinárodní účastí v Ústí nad Orlicí jsem v silné konkurenci skončil hned na nečekan é třetí místo. Potom přišel v létě další závod do vrchu v krásné přírodě okolo Dobšiné u Popradu na velice rychlé trati, kterou mám rád, i když jsem se tam už málem viděl v korunách stromů pod srázem. Tam jsem skončil druhý. To pro mě byla bomba. A pak uprostřed léta jsem na mosteckém autodromu v opravdu narvaném závodě obsadil „jen“ páté místo, ale zase nechal za sebou několikanásobn é mistry republiky a reprezentanty jako Tomáška, Bolda a třeba i Kvajzara. Ä co auto, šlapalo? No jo i ne. Když byl ve dnech 1. až 2. srpna vypsán na autodromu Most při prvním závodu taha čů v Československu doplňkový závod automobilů bez rozdílu tříd do objemu 1600 ccm, tak jsem se svojí třináctistovkovou suzukou dojel druhý. Ale jen tak tak, protože poslední kolo a půl jsem doplachtil na prázdném předním kole. A navíc se mi i vysypal pár metrů před cílem diferenci ál. Ale musím to zaklepat - náskok, který jsem si před jezdcem za mnou vytvořil, na udržení pozice stačil. A co smůla v téhle sezóně? Přišla na předposledním závodu do vrchu 27. září v Bratislavě, kdy jsem na kopci Baba lehce zav áhal při řazení a řadil natřikrát. No a tak mě o 4 desetiny sekundy předstihl švýcarský jezdec Fink jezdící s naší licencí. Tím mi uteklo vlastně o pouhé dva body celkov é třetí pořadí v závodech do vrchu. Ty dva body jsem pak neurval ani na začátku října v Berouně a tak mě to 4. místo zůstalo. Kdyby se ti v Berouně zjevil černočerný ďábel a slíbil ti vítězství a o příčku lepší vý- sledek v celkové kvalifikaci, co by jsi mu byl ochoten kvůli tomu upsat, obětovat? Nic, ani půl volantu, ani kousek sebe, nikoho, protože to už by nebylo moje vítězství, ale ví- tězství nikoho a k ničemu. Já to chci dokázat sám, jinak to nemá pro mě ani takovouhle cenu. A ukázal přitom na zbytek nedopit é koly. No a chtěje pak s ním, dělat senzační rozhovor... Josef Formánek Foto: archiv