ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Wonderland

 

Oxfordský strážník č. 5648 hromově kýchl a pečlivě si utřel nos do kapesníku - v té chvíli bouchla zátka od levné- ho šampaňského (Salisbury French Wine) a Dave, vlasatý tramp, rozlil nabublané víno do plechových hrníčků. Tahle report áž začala na policejní stanici, kde mi inspektor v obleku řekl: „Problém Oxfordu jsou lidi bez domova. Trams, ya know?“ Později jsem v Univerzitn ím parku poznal Davea a jeho kamarády. Měli barevné potrhan é šaty a copánky slepené z umaštěných vlasů, seděli v parku na zemi a kouřili trá- vu nebo hašiš. Z kazeťáku poslouchali Pogues. „Tam říkají voloviny. Shit,“ řekl Dave a mávl rukou k policejní stanici. „být homeless je průšvih. Je to zamotanej kruh. Když nemáš práci, nemáš byt, trvalou adresu, nezavadíš o práci, you got it? Rozumíš?“ Namítl jsem cosi o státních ubytovnách pro bezdomovce. „Shit,“ opakoval nezdvořile Dave. A potom - přesně v téhle chvíli začíná moje report áž - sundal svůj černý kab át, podal mi ho a ukázal na ošklivou budovu vzdálenou asi dvě stě metrů. „Kdo to nezkusil, ví houby. Fuckin´shit.“ Dave si ubalil cigaretu a spokojeně zašlukoval. Možná to nepopisuju úplně přesně, ale takhle nějak to bylo. * * * Z Luther Street vypadala Noclehárna jako nedobytná pevnost, s vysokými okny a masivními zdmi. Zaklepal jsem u vchodu na malé zamřížované okno a z betonového hradu na mě vyhlédla ženská tvář. Řekl jsem, že hledám nocleh. „I´m lookin´ for fuckin´ sleep, ya know?“ „V sedm večer, řekla žena a mříž zaklapla. V okně, které se zavřelo, se slunci odrážel svět a také já: neoholená tvář, v batohu na zádech spací pytel a černý kabát, který mi půjčil Dave. Vyšel jsem na zaprášené prostranství. Ve stínu nocleh árny se krčil malý nuzný domek s cedulkou Luther Street Surgery na dveřích. Doktor chudých, pouliční lékař. Vešel jsem do čekárny: byla to nehezk á místnost,kde na polstrovan ých židlích seděli tři lidé. Z hromádky brožurek na stole jsem si vzal jednu, jmenovala se Ochrana před AIDS pro drogově závislé, a vyšel ven. Podzimní slunce hřálo slab ě. Byly čtyři hodiny. Sedl jsem si na polorozpadlou zídku a naděl se, co budu dělat. Z ordinace vyšel po chvíli muž a zamířil ke mně. Mohlo mu být čtyřicet, vousatý a oby- čejně oblečený, se čtvercovou pletenou čapkou na hlavě. „Hej, kamaráde, dej mi třicet pencí,“ požádal bezelstně a přátelsky se usmál. „Nemám ani penny, promi ň,“ řekl jsem a ukázal na spací pytel na zádech, a pak n a siluetu Noclehárny. „Tak to jo, kamaráde, to je jasný,“ řekl chápavě. Otevřel pak velkou sportovní kabelu, která byla plná prezervativů Durex Extra Safe, a podal mi dvě krabičky. Zdráhal jsem se. „Vem si to kamaráde. Dneska nikdy nevíš, v jaký posteli skončíš,“ poučil mě. Vzal jsem si prezervativy a dal je do kapsy kabátu. Slušně jsem poděkoval. Zvážněl. „Je moc nebezpeč- ný šoustat bez toho, kamará- de!“ Potom se znovu usmál: „Musíš si se mnou připít, friend! „ Připili jsme si levnou whiskou. Řekl mi, že se jmenuje Luke, a pak odešel i s kabelou plnou Durex Extra Safe prezervativ ů a já ho už nikdy neviděl. Na chvíli jsem bloumal kolem Noclehárny a nakonec, unavený, jsem si sedl na malý kousek trávníku. Bylo mi smutno. Připadal jsem si ztracený - snad to bylo tím kabátem, kter ý mi půjčil Dave, tuláckým kabátem bez domova, snad černá silueta Noclehárny jako by pohltila všechno jisté, všechno jako by přestalo existovat a já neměl v celém světě nic než černý kabát a spací pytel. A pak stín Nocléhárny pohltil i mě, na malém kousku trávníku uprostřed Oxfordu. * * * Probudily mě zvony kostela Christ Church. Ležel jsem na trávě, kde jsem spal skoro tři hodiny, bylo osm, zima a tma. Naštěstí Daevův kabát byl solidn í, s filcem okolo zad, a já nebyl prochladlý a cítil se dob- ře. Napil jsem se ze své láhve Salisbury´s Scotch Whisky a vydal se k Noclehárně. Když jsem stál u vchodu, u cedulky Night Shelter, byl jsem nervózní a trochu se i bál, a pak jsem vešel dovnitř. Ve vrátnici seděla hezká a usměvavá dívka. Připadal jsem si špinavý a bylo mi hloupě. Řekl jsem jí jméno, které jsem si vymyslel, a čekal, co bude. Problém byl v tom, že jako cizinec s obyčejným vízem jsem nemohl nic čekat. Cena jednoho noclehu a dvou jídel, včetně večeře a snídaně, je v Noclehárně osm liber a čty- řicet pět pencí. Nezaměstnan ým připlácí oxfordská radnice sedm liber. Ti, kteří nemají žádné peníze, tu spí docela zadarmo. Já však, jestli jsem chtěl zů- stat, jsem měl zaplatit osm a půl liber. Ti, kteří nemají žádn é peníze, tu spí docela zadarmo. „Nemám ani penny,“ řekl jsem dívce. Pokrčila rameny. I´ve got no fuckin´p! Pokrčila rameny. Nešťastně jsem řekl: „Je mi zima, nemůžu spát na ulici.“ „Jak dlouho potřebuješ zů- stat?“ zeptala se. Měl jsem naději. „Jen jednu noc. Jedu do Walesu.“ „O.K.“ nakonec souhlasila. Dostal jsem postel, která byla čistě povlečená a na dobr ém místě: v rohu místnosti. Zevnitř se Noclehárna zdála mnohem menší, se čtyřmi lož- nicemi, sprchou a záchody, jí- delnou a místností s televizí, celkem tak pro padesát nebo šedesát lidí. Soused na další posteli, vzdálené jen čtyřicet centimetr ů, mě nedůvěřivě sledoval. Abych si ho naklonil, nabídl jsem mu cigaretu. (Dave mi poradil: „Nevadí, že nekouříš, cigáro bys s sebou měl mít. Za dvě cigá- ra přemluvíš v Noclehárně Jacka Rozparovače, aby tě nerozp áral.“) Muž ji vykouřil, vajgla odhodil na mou postel a usnul. Pod ávala se večeře: pečené kuře s hranolky, s hráškem a fazolemi. Jídelna mi připomněla žákovská léta, školní jídelnu: bílé bakelitové stoly, výdejní okénko a na zdech nástěnky. Jídelna v Noclehárně byla však plná cigaretového kouře a opilého huhlání. U mého stolu seděl starý, rozcuchaný muž: jedl hltavě a po bradě mu stékala rajčatová šťáva. Jídlo bylo dobré, kupodivu možná lepší než v leckterém hostinci ve měst ě. Po večeři jsem bloudil chvíli po Noclehárně. Byli zde lidé, které jsem potkal předtím mnohokr át v Oxfordu v ulicích, jenže tam se smáli a vypadali spokojeně, tady jako by byli vyměnění, lapení do pasti Nocleh árny, ostražití stále a vůči každému. Ponížení darovanou večeří, láhví whisky, kterou jim u vchodu zabavili, i vypínači na zámek. V půl desáté se strhla u vchodu hádka a později rvač- ka. Přijela policie. V jedenáct jsem si lehl do postele, rozhodnutý spát, ale byl to nuzný spánek, trhaný opileckým křikem a rámusem, který neustával a neustal až do rána. Ve čtyři hodiny jsem, mysl ím, pochopil Daveovu větu: „Noclehárna, to je nejhorší místo na světě.“ Ráno jsem nečekal na sní- dani a odešel tak brzy, jak jen to bylo možné. V ranním slunci Noclehárně nevypadala ani trochu zlověstně. * * * Když jsem přišel domů. Dave seděl v křesle a spal, proti sobě zapnutou televizi. Byly zrovna ranní zprávy. Udělala jsem šest topinek a uvařil čaj, pak ho vzbudil a sní- dali jsme. Stručně jsem mu vylíčil uplynulou noc. Dave řekl: „Noclehárna může být fajn, když člověk má hlad, potřebuješ hodně peněz. Ty musíš vydělat. Práci ale nedostane š, když nemáš kde bydlet. In deep shits, ya know?“ „To už jsi říkal,“ poznamenal jsem unaveně. Really? Vrátil jsem mu jeho černý kabát, přidal skoro plnou krabi čku cigaret a svoji připíjecí láhev. Zeptal jsem se ho, kam jede teď, a on řekl, že nejspíš do Londýna, protože se blíží zima a on si musí najít něco solidnějšího. Pak odešel, já ho asi za čtrnáct dní viděl v centru Oxfordu, ale byl opil ý a už jsme spolu nemluvili. Vykoupal jsem se, oholil a vzal si čistou košili a znovu, tentokr át jen na návštěvu, se vydal do Noclehárny. Cítil jsem se všelijak, když jsem ťukal znovu na zamřížovan é okénko. Dívka, na které jsem včera vyloudil bezplatný nocleh, se i dnes usmívala. Omluvil jsem se a nabídl, že dodate čně zaplatím. Naštěstí odm ítla. Ředitel Noclehárny Paddy O´Hanlon mě pozval k sobě do kanceláře, malé místnosti s velkým nepořádkem. Na stole byl osobní počítač. Paddy vypadal, jako by do Nocleh árny ani nepatřil: elegantní čtyřicátník ve světlém obleku s kravatou, spíš obchodník ze City nebo diplomat. „Takže vy se zajímáte o Nocleh árnu,“ řekl a zavolal na sekret ářku, aby nám uvařila kávu. Krátce jsem mu vylíčil svou noc v Noclehárně. „Nemáme žádná omezení, přijmeme každého, kdo přijde: ať je opilá, nebo pod drogami. Skoro čtyřicet procent jsou mentálně postižení. Proto je Noclehárna taková, jaká je. Nedá se však nic dělat, i tihle lidé potřebují jíst a spát,“ řekl Paddy. Vydali jsme se po Noclehárn ě, teď zde bylo ticho a klid, všichni odešli a ložnice se zdá- ly útulné. Na chodbě zametal uklízeč a pískal se Hey Jude. „Noclehárna je otevřená od sedmi večer do osmi ráno. Pod ávají se dvě jídla: snídaně - ale to je anglická snídaně, rozum íte? - a večeře. Jídlo chutn á báječně. Souhlasíte?“ Přikývl jsem. „Kromě toho jsou k dispozici sprchy a je možné nechat si vyprat špinavé prá- dlo.“ „A peníze?“ zeptal jsem se. „Cena noclehu se vším všudy je osm liber a čtyřicet penc í, nebo pro ty, kterým přispí- vá městská správa (Oxford City Council), jen libru a čtyřicet pět pencí. To oficiálně. Když někdo nemá ani penny, jako třeba vy, přijmeme ho zadarmo. Nikoho nevyhodíme na ulici.“ „Je Noclehárna bohatá?“ „Vůbec ne“, řekl Paddy a zavedl mě zpátky do kanceláře. Ukázal mi výroční zprávu. V ní stojí: „Loni Noclehárna poskytla 15092 noclehů. To je v průměru 41,4 příchozích na jednu noc. Výdaje na lůžko a noc: 12,12 libry. Noclehárna je závislá na finanční podpoře městské správy a na dobročinn ých darech.“ „Stane se, že někoho odmítnete? „ „Nikoli z kapacitních důvod ů. Místa máme poměrně dost, počet lůžek můžeme zvy- šovat třeba pokládáním matrac í na zem. Rekord je v Noclehárně osmdesát lidí. Občas někomu vstup zakážeme, „za trest“, když se tu dopust í násilí nebo výjimečné hrubosti.“ I to se v Noclehárně stává. Složení příchozích je (podle vý- zkumu ze 4. srpna 1990): 21 procent alkoholiků, 38 procent mentálně postižených a 41 procent ostatních. Personál se skládá ze šestn ácti lidí: ředitele, zástupce, sekretářky a sociální pracovnice. Jedenácti profesionáln ích pečovatelů: ti připravují léky a pomáhají těm, kteří pomoc potřebují. Posádku dopl- ňuje uklizeč. „V osm ráno Nocleh árnu zavřeme, uklízí se a připravujeme další noc. Každý den, i o svátcích a o vánocích. Už devět let. Každý rok je to horší, ale lidi nahoře to nezají- má, řekl Paddy. Úzkým oknem svítilo do kanceláře slunce. Bylo už skoro poledne. Paddy uvařil čaj, seděli jsme a povídali si. Přemýšlel jsem, na co bych se ještě zeptal, ale nic mě nenapadlo. Snad jen: „Je to těžké sehnat tak pů- vabnou dívku do vrátnice?“ Paddy se usmál a trochu pyšně řekl: „Nepříliš. Angli- čanky jsou všechny velmi hezk é.“ „Aha“, řekl jsem a rozloučil se. Když jsem odcházela, dívka, která seděla ve vrátnici, se mračila a byla ošklivá jako noc. Spravilo mi to náladu. * * * Je to známý příběh: Alenka se propadla do králičí nory, zničehonic padala a nevěděla kam, padala dlouho a dlouho, velmi hluboko. Až do Říše divů. Dívka, o které budu psát, se nejmenovala Alenka, ale Jill. Jill seděla na schodech kostela Panny Marie, v zelené parce a džínách, hezká blonďatá Jill, podobná Zlatovlásce. Na kolenou měla položený skicák a kreslila do něj černou křídou. Usmívala se. (S Jill mě seznámil Dave na jedné homelesácké party v Univerzitním parku.) Bylo poledne a já šel po Abingdon Road směrem do města. Ulice byla plná lidí, turist ů a také studentů, byl konec září a začínal školní rok. Jill seděla na druhé straně ulice, před kostelem. Když mě viděla, zamávala, abych šel k ní. Měl jsem radost, že jsem ji potkal. Její prsty byly celé černé od křídy,kterou kreslila, černé šmouhy měla na tvářích i na šatech. Jill je devatenáct roků. Je dětská a zároveň dospělá. Je těžké se v hezké Hill vyznat. Dva roky se toulá s přáteli a s trampy po Anglii. Dva roky nebyla doma. Podala mi skicák: na kaž- dém obrázku, neuměle nakreslen á, byla malá, možná pětiletá holčička s dlouhými vlasy, pokaždé jinak: holčička a velryba, holčička a mrakodrap, a tak dál, celkem patnáct čtvrtek papíru. „To je Alenka.“ řekla Jill. Ve starém domě jen kousek odtud vymýšlel před dvěma sty lety reverend C.L. Dodgson osudy malé Alenky, jak je pro- žila v podivném světě za zrcadlem. Oxford je Alenčino město. Jill pověděla: „Neměla jsem co dělat, tak jsem si koupila skicák a křídy, sedla si tu a malovala. Už mě to nebaví.“ Zaklapla skicák. Pozval sem Jill na oběd. (Zbyly mně od výplaty nějaké peníze - šli jsme do čínské čajovny, kde se vaší levně a dob- ře.) Řekl jsem jí, že jsem spal na dnešek v Noclehárně. Překvapilo ji to, zeptala se, jestli mě vyhodili z práce. Ne, odpově- děl jsem. Noclehárna mě zají- má, proto jsem tam spal. To se jí moc nelíbilo, řekla: „Nocleh árna není divadlo, aby tam někdo chodil za zábavou. Nocleh árna je moc vážný a smutný místo.“ Měla pravdu. Jedli jsme koláč plněný masem a zeleninou, s rajčatovým salátem, a poli kolu. Seděli jsme venku u malého stoku a podali si. „Máma mě vykopla z domova, bylo mně sedmn áct, řekla, že už mě dál nebude živit a ať se o sebe starám sama. Bydleli jsme v Nailsworthu, na západním pobřeží, kousek od Gloucestoru. Tam jsem dva měsíce pracovala ve skladu, byla to hrozn á práce, nemohla jsem to vydržet a na jaře jsem pak ujela do Londýna, bydlela u kamar ádky, ale jen dva týdny, pak mi její kluk řekl, že jsem jim na obtíž, a já odešla.“ „A potom?“ zeptal jsem se. Pokrčila rameny. „Neměla jsem kam jít. Od Armády spá- sy jsem dostala spacák, spala v ubytovnách a noclehárnách. V létě, když bylo teplo - a loni bylo moc horký léto - jsem ojela z Londýna, dva měsíce jezdila po severní Anglii a po Skotsku, bylo to nádherný a bezstarostný. Na podzim jsem se vrátila do Londýna, bála jsem se, čekala mě první zima v ulicích, v zimě není možný jít do parku a jen tak sedět na trávě, někdy i celý týdny prší nebo mrzne, zima je moc zlá, proto jsem měla strach. Nakonec se to dalo vydržet. V Londýně je hodně trampů jako já, stejně starých, známe se a pomáháme si. Dni jsme trávili spolu, spali v noclehárnách pro mladý a někdy sehnali i něco lepšího, občas i byr.“ „A peníze?“ „Když žiješ jako tramp, nepot řebuješ moc peněz. Jídlo dostaneš, na pití a cigára se vždycky něco sežene. Horší je to s oblečením: co pro homeless dávají, většinou za moc nestoj í. Na pořádný šaty jsem nem ěla, takže když jsem něco potřebovala, šla jsem do obchodu, staré hadry nechala na ramínku a odešla.“ Říkala to samozřejmě s nevinným úsměvem. Hezk á Jill. To není moc fér, krást,“ řekl jsem. „Je tisíc a jedna věc, který jsou mnohem míň fér než tohle. Je fér, že nemám kam mít? Že nemám kde spát? V obchodě jsou lidi, který hlí- dají, a když tě chytnou jdeš do basy. To je hra, která má pravidla, můžeš vyhrát, nebo prohr át. Ale jaký pravidla jsou pro homeless? Když nemáš kde bydlet, hraješ hru, kterou mů- žeš jen prohrát. Nic jinýho. Rozumíš?“ Nerozčilovala se. Nebyla zap álená třídní bojovnice. Smála se a pohazovala dlouhými blon- ďatými vlasy. „Zimu jsem přečkala fajn, na tři týdny jsem dostala dokonce džob, v hospodě v Kensingtonu. Pak jsem se ale ošklivě zapletla, trvalo to čtvrt roku, ale o tom nebudu mluvit, nikdy v životě o tom nechci mluvit.“ Věděl jsem, měla nějaké problémy s drogami. Nevyptá- val jsem se. Dopili jsme a šli se projít do parku za kostelem Panny Marie, ten park se jmenuje Christ Church Meadow a je to veliká zelená louka. Ve velké ohradě se tam pásly krávy. Šli jsme kolem kanálu, který spojuje Temži a Cherwell. Bylo chladno. Zeptal jsem se, jestli dnes spí v Noclehárně. Ne, řekla, ještě nikdy nespala v Noclehárně, spí přece ve Sklepě. „Ve Sklepě?“ nechápal jsem a poprvé se dozvěděl o oxfordsk é ubytovně pro mladé homeless. Sklep je noclehárna u Magdalenina mostu, starého a kamenn ého, vzdáleného jen malý kousek od středu Oxfordu. Ředitel Mark Dowhurst mi později řekl: „Otevřeli jsme na jaře 1990, předtím jsme vlastnili jen malou a nehezkou místnost ve skutečném sklepě, proto ten název. Dneska můžeme ubytovat patnáct lidí mladších dvaceti let, otevřeno je od dev íti večer do tři čtvrtě na som ráno. Nabízíme lehkou večeři a k snídani tousty a čaj. To včechno je zadarmo, za trampy platí plnou cenu městská správa. V průměru tu spí jeden áct až dvanáct lidí, z toho bývají dvě dívky. Někdy jsme plní a musíme odmítat. Neplat í: kdo dřív přijde, ten dřív mele. Posuzujeme, kdo nocleh potřebuje víc. Snažíme se, aby nikdo nezůstával déle, než opravdu musí. Po dvou týdnech zveme trampa na rozhovor, po měsící musí definitivn ě odejít. Chceme, aby se kaž- dý pokusil normálně žít. Noclehárna není řešení: je to náhradní život, bez smyslu a východiska, na cestě, která vede jen dolů.“ Večer jsem se s Jill prošel po Oxfordu. V osm odešla do Sklepa a já domů, s absurdním pocitem viny, že mám kde spát. Viděli jsme se ještě několikrát. Když jsem z Oxfordu odjížděl, dal jsem jí jako dárek ilustrovanou kníž- ku o Alence. Možná jsem jí chtěl poděkovat, že mě vzala do svého světa za zrcadlem, do podivné říše divů, kde se padá dlouho a hluboko. Spíše jsem však chtěl přeplatil svou bezmoc pomocí ji zpátky. Miloš Čermák Foto: Ivan Malý

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group