ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Bezhlavý ostrov

TEXT A FOTO: ROSTISLAV J. PECH

 

Vyslovíte-li jeho jméno, ucítíte závan pravé exotiky a nefalšovaného dobrodružství. Tajuplný a legendami opředený. Tolik jsem o něm slyšel a přesto jsem si ho nedokázal představit. Skutečnost je prostě jiná: Borneo!

Už jeho jméno je takový malý kvíz. Z přísně geografického hlediska se třetí největší ostrov světa jmenuje Kalimantan. Jenomže severní část, kterou tvoří malajské státy Sabah a Sarawak spolu se sultanátem Brunej, je známější jako Borneo. A tak vlastně záleží na tom, z které strany se k ostrovu přibližujete, jestli z Indonésie či z Malajsie.

Navštívit Borneo je snadné. Let ze Singapuru na mezinárodní letiště v Kota Kinabalu, hlavním městě malajského státu Sabah, trvá necelé dvě hodiny. Vybaven znalostmi z oblíbených knih a filmů mého dětství očekávám divokou přírodu a neméně divoké obyvatele – Dajaky – lovce lebek. Přichází ale příjemné překvapení. Letiště je až nečekaně moderní a rozlehlé, leč k potěše cestovatele zatím relativně liduprázdné. A hned vám to dojde: Malajsie, to je dnes hlavně ropa. A ropa jsou peníze zde chytře investované zpět do infrastruktury a budoucího turistického ruchu. Vždyť za rohem je Čína a její pomalu, ale jistě bohatnoucí obyvatelé.

 

ko1012_borneo_otvirak_

VYUĎ SI SVÉHO NEPŘÍTELE

Americký novinář Richard Halliburton popsal v 30. letech minulého století ve své knize cestopisů Létající koberec kouzelné setkání s původními obyvateli bornejské džungle. Jeho letadlo vybavené plováky přistálo na řece uprostřed deštného pralesa. V pověstném „dlouhém domě“, jak se nazývá tradiční obydlí na kůlech, strávil několik dní. Dokonce povozil náčelníka Koha v letadle a na oplátku od něj dostal dvanáct uzených hlav zabitých nepřátel.

Za pojmem Dajaci se poněkud nepřesně skrývá množství kmenů – mezi vnitrozemské patří třeba Bajanové, Murutové, Dusunové či Punanové nebo nejznámější mořští Dajakové - Ibanové. Všichni považovali hlavy mrtvých nepřátel za nejvyšší metu svého pozemského snažení. Čím více hlav, tím větší bohatství a prestiž. Nemít alespoň jednu dvě hlavy znamenalo, že se mladík ani neožení. V dobách největšího rozkvětu této tradice byl hlad po hlavách tak velký, že masakroval celou populaci a strach neměli jen cizinci. Vzájemně znepřátelené vesnice na sebe pořádaly výpravy s cílem rozšířit sbírku hlav. Těch se ale začalo nedostávat a mnohý bojovník vzal zavděk i hlavou orangutana nebo přirozenou smrtí sešlého člověka. Ceněné byly hlavy žen, přestože (nebo možná protože) nebojovaly a získat jejich lebku bylo možné pouze v nepřátelské vesnici.

Potlačit tento obyčej, který podkopával ekonomiku ostrova, se pokoušelo mnoho vládců i kolonizátorů. Ještě v roce 1888 spatřil zastupující guvernér Hamilton na trávníku před vládním domem skupinu domorodých dajackých policistů udících si lebky nepřátel z kmene Murutů, zabitých při předchozí trestné výpravě. Lebky zavěšené nad ohni na trojnožkách nechal Hamilton nejdříve Dajakům zabavit, po protestech je ale svým podřízeným vrátil s tím, že příště je musejí udit mimo dohled paláce. V roce 1970 si také návštěvník dajacké vesnice postěžoval, že lebky rozvěšené na stěnách chýše vypadaly hodně čerstvě – na jedné useknuté hlavě byly nasazeny i zánovní dioptrické brýle.

CO TY BRÝLE?

Naposledy se sekání hlav vesměs tolerovalo za druhé světové války, kdy se Dajakové zapojili do osvobozeneckého boje proti japonským okupantům. Od těch dob se mnohé změnilo, hlavy se nepřátelům ani vlezlým turistům už nesekají, byť by si to asi někdy zasloužili. Říká se, že i dnes je nejsilnější motivací rekrutů z Bornea ke vstupu do malajské armády víra v nějakou alespoň menší válku a tedy i na legální možnost mít svou sbírku hlav. Proč by byl jinak součástí oficiální výstroje také velký dlouhý nůž?

Nejenom ve vesnici či v džungli, ale i ve městě se tu bere pořád vážně tradice, legendy a život v souladu s přírodou. Velký význam zde lidé přikládají i snům, protože jejich prostřednictvím k nim hovoří duše předků. Původní obyvatelé jsou nad očekávání příjemní a tolerantní, i když musejí být už znudění neustálými dotazy turistů na krvavou tradici Dajaků. Určitě vás ale neodmítnou ve vesnici Mari-Mari (česky pojď-pojď). Potomci Dajaků zde udržují staré tradice stále živé, a tak se tady můžete naučit rozdělat oheň třením dvou dřev, zkusit si kmenové tetování a samozřejmě i ochutnat místní pokrmy. Rozhodně bych se neodvažoval tvrdit, že jde jen o (v dobrém slova smyslu) divadelní představení. Mám pocit, že místním lidem tento způsob života přijde přirozený. Střílet foukačkou otrávené šipky tak přesně může totiž jen ten, kdo má toto umění v krvi. Tito lidé si mohou dovolit ten luxus, že si na Dajaky nemusejí hrát, oni jimi skutečně jsou. A tak je to tady vlastně se vším. Borneo je opravdovější, než se na první pohled zdá. Tady je svět ještě v pořádku, což vás zahřeje u srdce.

 

ko1012_borneo_p5196763

LÉTAJÍCÍ HLAVY „BALAN BALAN“.

Legenda praví, že mladý rybář Anak-Anak přišel jednoho dne domů s čerstvě uloveným sumcem. Bohužel, jeho ženu úlovek zklamal. Hladový Anak-Anak ženě poručil, aby vzala nůž a rybu naporcovala k večeři. Ona ze vzteku uřízla hlavu manželovi místo sumci. Jenže Anak –Anak nezemřel, jeho hlava pila krev, a to ho udržovalo při životě. Bezhlavé tělo pak bloudilo kolem a když svou hlavu našlo, přišil si ji Anak-Anak na ramena. Šátek si uvázal kolem krku, aby zakryl stehy. Jenomže aby zůstal na živu, musel pít dál krev. Zprvu jen hlodavcům a malým zvířatům, později stále větším tvorům.Přes den lovil ryby a v noci se z něj stával upír, což ho velmi trápilo. Krev nemusela být nutně lidská, ale muselo jí být stále víc. Když se znovu oženil, narodil se mu syn.Jenomže každý prvorozený syn v jeho rodě se stával také „Balan-Balan“, létající hlavou sající krev. Zejména na severovýchodě Bornea, v Sabahu v okolí města Kudat je tato obava při narození prvorozeného syna zakořeněná. Ale přízrak „Balan-Balan“ můžete potkat prý i v moderních městech jako je Kota Kinabalu. Například pracuje přes den na stavbách s šátkem uvázaným na krku. Za nocí létá hlava s děsivým zvukem noční oblohou a z pahýlu krku jí srší jiskry.Nejpodivnější je, že existenci létajících hlav berou na Borneu velmi vážně , od správce rezervace po manažerku v hotelu, vám všichni potvrdí , že ji na vlastní oči viděli.

VAŘENÍ V PRAMENECH

Spoustu atrakcí nabízejí i zdejší města a svým multikulturním charakterem jsou k cizincům velmi přívětivá, ale nenavštívit na Borneu prales by byl přímo hřích. Jakmile totiž vyjdete v Kota Kinabalu před klimatizovaný hotel, polije vás ta správná tropická parní lázeň. Máte pak možnost prchnout k moři na nějaký ostrůvek a ve stínu palem vychutnávat alespoň malý závan větru s nekonečnou modří oceánu. Dopřát si koupel či potápění v křišťálově průhledné vodě spolu s hejny korálových rybek nebo se vydat do vnitrozemí a zdolat třeba nejvyšší vrchol Malajsie – Mt. Kinabalu (4093 m n. m.). V těchto výškách se už rozhodně pařit nebudete, ale výstup na vrchol je limitovaný a není to jen nějaká procházka s průvodcem. Dvoudenní trek s průvodcem si můžete dopřát zhruba v přepočtu za 6700 korun včetně stravy. Anebo jednoduše přijmete fakt, že deštný prales je jedna velká prádelna a půjdete si to náležitě vychutnat.
Nedaleko města Ranau se v Národním parku Kinabalu nacházejí prameny Poring a další velká atrakce – kanopy, lávky zavěšené v korunách pralesních velikánů. Nejdříve musíte projít kolem pramenů s opravdu vroucí vodou. Místní spatřují v možnosti ponořit své tělo do jednoho z bazénků příjemnou záležitost, ale já si nejsem jist, zda bych ve třicetistupňovém horku považoval něco takového za osvěžení nebo spíš za mučení.

V bornejském pralese není možné nezpotit se. Snad stoprocentní vlhkost a vedro při výstupu mě zbavují posledních zbytků důstojnosti a s trikem durch si utírám potoky potu alespoň z obličeje, abych viděl na cestu. Odměnou za výstup je procházka po houpajícím se chodníčku z lan zhruba třicet metrů nad zemí a úchvatné výhledy kolem. A pokud přijedete v době, kdy kvetou parazitické rostliny rafflesie, můžete si přivonět k jejímu obřímu, někdy i jeden metr velkému květu, který páchne jako hnijící maso. To má praktický důvod, rostlina tak do svého jícnu láká opylovače z řad velkých much. V parku občas narazíte na rukou psané poutače, zvoucí na minivýpravu do pralesa. Tento způsob přivýdělku provozuje mnoho místních, kteří si na svém pozemku rafflesii hýčkají a za menší poplatek vás k ní rádi dovedou.

MEZI KRÁLI PRALESA

Ovšem největší vzácností Bornea je bezesporu orangutan. Orang Utan znamená v překladu lesní muž a obyvatelé pralesa ho vždy považovali za tvora bližšího lidem než zvířatům. Majestátní primáti žijí ve volné přírodě již jen v nevelkých enklávách v džungli Sumatry a Bornea. Lidská populace se totiž neustále rozrůstá a zatlačuje divoká zvířata do těch nejodlehlejších kousků země. Nejen místní úřady, ale i někteří podnikatelé si naštěstí uvědomují význam přežití orangutanů pro celou zemi, a proto je například v Sabahu několik záchranných stanic, kde se věnují mláďatům a handicapovaným orangutanům, kteří by neměli šanci v přírodě přežít. V relativní volnosti, kterou jim skýtá dostatečně velký kus chráněného pralesa, mají zajištěnou potravu a bezpečí. V dospělosti pak odcházejí žít do volné přírody v rezervaci.

Farmáři sice často považují divoká zvířata bornejských pralesů za škůdce, kteří je připravují o úrodu, na druhou stranu existují i tresty a pobídky motivující k ochraně ohrožených druhů, zejména orangutanů. Severně od Kota Kinabalu, u města Tuaran, podporuje záchranou stanici místní hotel, což je oboustranně výhodné. Opice tu můžeme vidět pouze v době krmení, protože jinak jsou schované v neprostupném lese a nemají žádný důvod vycházet. Zpočátku jsem skeptický, vždyť orangutana jsem už mnohokrát viděl v zoo. Ovšem tady to je jiné. Ve vlhkém a horkém pralese je doma on, a tím okukovaným jsem spíše já.

Než vyrazíte do džungle, dostane se vám obšírného výkladu o tom, co se smí a co nikoliv. Čím blíže je setkání, napětí stoupá. Má prvotní skepse pomalu opadá a chvíle vyčkávání na dřevěné terase obklopené pralesem se s prvním zapraskáním mění v nadšení. Po větvích se k nám spouští malý orangutan Reg! Okamžitě podléhám jeho kouzlu a užívám si jeho bezprostřední blízkosti. Samozřejmě pod dohledem rangera Kelvina, který je sice usměvavý jako všichni místní, ale dokáže být i nekompromisní. Když se Reg nadlábnul a vydováděl, ztratil se zas v moři zeleného listí. Ještě dlouho si v sobě ponesu ten magický zážitek. Borneo je místem, které stojí za to vidět, a kterému snadno propadnete. Borneo je pestřejší než vaše nejdivočejší představy.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group