ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Foto návraty

TEXT A FOTO: JAN SVATOŠ

Jaká pozitiva přináší podstoupení klasické fotografické dřiny s vyvoláváním filmů v temné komoře oproti nenáročnosti digitálních automatů? Expedice Fotografické návraty se rozhodla hledat odpověď na tuto otázku v nehostinných krajinách severní Keni.

Na počátku celého projektu stála touha a zároveň zvědavost – dokážeme ještě dnes pořídit snímky klasickým procesem a dokonce je na místě vyvolat? Jaký smysl má zdlouhavý analogový proces pro člověka v dnešní překotné době? A jak samotné fotografování ovlivňuje práci a myšlení svých tvůrců v terénu, a také kam fotografování na africkém kontinentu dospělo za téměř sto let svého vývoje? Pro realizaci našeho projektu jsme si zvolili oblast bývalého Northern Frontier District, který se dnes nachází v severní Keni. Vyprahlá a převážně polopouštní oblast byla zasažena občanskou válkou a ještě v roce 1991 tu byl vyhlášen výjimečný stav jako důsledek vleklého konfliktu se somálskými povstalci. V neposlední řadě jsme v severní Keni chtěli hledat odkazy prvních fotografických průkopníků – Martina a Osy Johnsonových, kteří v této oblasti ve 20. letech minulého století natáčeli jedny z prvních přelomových filmů o divoké přírodě.

 

ko1012_svatos_navraty_2d

VÝVOJKA POŽEHNANÁ BRUSELEM

První zatěžkávací test expedičních plánů nečekal překvapivě v terénu, ale ještě v civilizaci. Jeho předmětem se stala naše trpělivost. Nesmlouvavá bezpečnostní opatření na letišti se totiž postarala o neméně dobrodružné překážky, jaké nás čekaly na keňském severu. Už jen samotný nápad odvézt vývojku v prášku z České republiky do Nairobi se setkal s četnými problémy. Abychom tuto nezbytnou fotografickou surovinu mohli vůbec vzít do letadla, museli jsme přímo z Bruselu získat oficiální povolení s průvodní listinou, že bílý prášek na bázi hydrochinonu není droga a že ho ani nelze použít k výrobě teroristických zbraní. Tím však naše problémy neskončily. Při bezpečnostní kontrole v Praze vzbudila naše analogová technika pozdvižení, rentgenové skeny starých fotoaparátů a kamer vykreslily na obrazovkách počítačů divotvorné obrazce. Musel jsem několikrát otevírat fotografický batoh a fotoaparáty před nevěřícími zraky celníků rozdělávat, abych dokázal, že se nejedná o staré modely automatických zbraní. Podobně obtížné bylo přesvědčit keňské celníky, že na kameru Bolex RX5 nebo středoformát Mamiya lze fotografovat, i když nemají baterky a LCD displej.

Po příletu do Nairobi bylo naším hlavním úkolem vše dopravit do 560 km vzdáleného Marsabitu. Na evropských silnicích by se tato vzdálenost dala překonat během několika hodin, v keňské realitě se však přesun protáhl na dva dny. Za řekou Ewaso Ngiro totiž končí asfaltová silnice a dál už povrch slavné A2 připomíná jen dělostřeleckou linii, po které se člověk pohybuje rychlostí i 5 km za hodinu. Během cesty se nám o ostré vulkanické balvany podařilo prorazit hned několik pneumatik. Naprostá soběstačnost (dostatek rezerv, dvě plně natankované nádrže a satelitní telefon) je tedy jediným předpokladem k úspěchu. Z hlediska uchování citlivého filmového materiálu představovaly jeden z největších problémů extrémní teplotní rozdíly – v rozpálené polopouštní krajině hodnoty na teploměru mnohdy dosahovaly 45 stupňů Celsia, zatímco na hoře Marsabit teplota v noci klesala až k 10 stupňům. Aby fotografický materiál přežil tyto výkyvy, bylo nezbytné svitkové filmy a 16mm filmové kotouče převážet v hermeticky uzavřených coolboxech.

 

ko1012_svatos_navraty_155

ZELENÝ OSTROV UPROSTŘED POUŠTĚ

Po dvoudenní cestě jsme za sebou zanechali vyprahlé pláně Kaisutské pustiny a začali pozvolna stoupat po úbočí vulkanického masivu hory Marsabit, který vybíhá uprostřed pouště do výšky 1707 metrů. V důsledku speciálních geofyzikálních podmínek na něm převládající východní větry vykouzlily zelený ostrov uprostřed pouště – vzduch narážející na jeho svahy se ochlazuje, kondenzuje a mrholením skrápí každý večer horu již po tisíce let. Za tu dobu na ní vyrostl rozlehlý mlžný prales, v němž mlčky přečkávají staletí stromoví giganti. Srdcem hory je Lake Paradise, kráterové jezero, které pojmenovali při své návštěvě v roce 1921 manželé Martin a Osa Johnsonovi.

Jak ve svém nitru váže Marsabit vodu z období dešťů, může ji v období sucha prostřednictvím napajedel nabízet žíznivým obyvatelům – a to nejen ze zvířecí říše, ale také ze světa lidí. Místním kmenům však ruce svazují legendy o démonech, kteří obývají nitro pralesa. Nikdo z nich se tak neodvažuje do jeho nitra vkročit. Aby ale cennou tekutinu z lesa přeci jen získali, začali kolem hory hloubit až 12metrové jámy, kterým se říká zpívající studně. V suchém období zde muži tvořící lidský žebřík vytahují 10litrové džbery s vodou a svou neúnavnou celodenní prací osvěžují člověka a jeho dobytek. Bohužel právě zvýšený počet obyvatel v této oblasti a neúnosný počet ilegálních studní vyvíjí na ekosystém Marsabitu obrovský tlak, který ohrožuje místní přírodu.

LABORATOŘ V DŽUNGLI

Martin a Osa Johnsonovi byli jedněmi z prvních průkopníků fotografování v Africe. Když v africké divočině strávili několik měsíců, byli nuceni filmový materiál buď dobře zakonzervovat, nebo ihned vyvolat. Někteří filmaři a fotografové začali svůj materiál vyvolávat v prvních laboratořích ve městech, jakými byly např. Nairobi nebo Johannesburg. I to však bylo nepohodlné, neboť cestovat „z terénu“ zpět do města bylo velmi nákladné a obtížné. S revoluční myšlenkou přišel teprve Martin Johnson, který v roce 1924 vybudoval v divočině historicky první temnou komoru. Tato důmyslná stavba v srdci panenského mlžného lesa na hoře Marsabit nepřestává historiky udivovat dodnes. Kromě vybudované „chladničky“ na skladování filmového materiálu (sklep vyhloubený v suterénu) měla jeho stavba např. dvojitou střechu – vzduchová kapsa plnila funkci izolace v období sucha, kdy filmový materiál i vyvolávání ohrožovaly vysoké teploty. Vodu potřebnou k fotografickému procesu schraňoval v období dešťů důvtipným sběrným systémem z okolních střech tak, že mu v nádržích vydržela i v období sucha. V takto improvizovaných podmínkách vyvolali Johnsonovi stovky skvělých filmů a fotografií. Jedním z cílů expedice bylo vypátrat přesnou polohu místa, kde slavná komora stávala. Od poslední návštěvy Rajského jezera uplynulo více než 90 let – navíc Martin nechal veškeré budovy včetně temné komory strhnout v roce 1927, kdy tuto oblast opustil. Všechny domy byly navíc postaveny z materiálu, který lehce podléhal zubu času – střechu tvořily traviny, stěny pruty oházené blátem. Jediným vodítkem nám tak zůstaly fotografie zapůjčené Safari muzeem v Kan¬sasu. Přibližnou polohu vesnice Martina Johnsona se podle jeho popisu ještě určit podařilo, ale jakýkoliv pokus o přesnou lokalizaci jednotlivých budov stěžoval hustý les a divočina. Přesto se po deseti dnech usilovného hledání dostavily první úspěchy. Nalezené základy kamenných teras, hřebíky obsypaný strom, pečlivě opracované kameny – to vše odkazovalo na dávnou činnost manželů Johnsonových. Nejcennějšího objevu jsme však docílili v poslední dny natáčení. Uprostřed mýtiny stál pozoruhodný strom, který mne upoutal svým tvarem. Později při opětovném listování starými fotografiemi jsem si všiml neuvěřitelné věci – jeho tvar přesně odpovídal stromu, vedle něhož stála na fotografii Johnsonova temná komora. Nyní byl samozřejmě mohutnější, ale jeho tvar a rozložení větvoví bylo stejné jako před 90 lety! Stál na otevřeném prostranství, kde jej neúnavně bičoval východní vítr. Díky skutečnosti, že stromy ve zdejších zeměpisných šířkách rostou na rozdíl např. od českých smrků velmi pomalu, jsme mohli slavit úspěch – Martinova komora byla poprvé od jeho odjezdu z Marsabitu znovu objevena!

AFRICA OBSCURA

Pokusit se o vyvolání negativů, které jsem v průběhu cesty nafotil, byla další z velkých výzev naší expedici. Klíčovou podmínkou pro zdárné dokončení procesu vyvolávání černobílého filmového materiálu je dostatečný přísun vody. Tu fotograf potřebuje jednak při přípravě chemikálií (vývojky a ustalovače), ale potom zejména pro praní vyvolaného a ustáleného materiálu. Vzhledem k tomu, že jsme se nacházeli v aridní oblasti, kde voda byla závažnou nedostatkovou surovinou, rozhodli jsme se ji k procesu obstarat již dříve a dovézt ji až do Marsabitu. Při rozdělávání vývojky i ustalovače bylo potřeba ohlídat teplotu chemikálií, ideální byla hodnota kolem 20 stupňů Celsia. Vodu jsme několikrát převařili a přefiltrovali přes plátěnou látku a na místě získané dřevěné uhlí. Celému alchymistickému procesu předcházela stavba přenosné temné komory, kterou jsme speciálně upravili ze zahradního lightboxu. Největší odměnou byl však kvalitní negativní obraz míst, která jsem dříve fotoaparátem zachytil.

Při používání staré analogové techniky odpadá samozřejmě starost s nabíjením – vše je ovládáno pouze mechanicky. Kameru Bolex RX5 je nutno před každým filmováním natáhnout kruhovým pohybem kliky. Aby to nebylo tak jednoduché – kamera po jednom natažení běží pouze 27 vteřin! To je maximální délka záběru, které můžete dosáhnout. Navíc po každých 2,5 minutách je třeba ve tmě vyjmout exponovaný film a založit nový. Staré technologie dokonale zvládaly také prach a písek. S postupem času, kdy prachových částic stále více přibývalo a digitály občas vypovídaly službu, pracovaly analogové přístroje bez nejmenší závady.

DIVOKÝ SEVER

Keňský sever je drsnou oblastí, kde se voda a stín vyvažují zlatem. Nepřátelský charakter místní krajiny se vrývá i do charakteru a obličejů tamních kmenů. Pokud dojde k nějakému konfliktu kvůli vodě nebo dobytku, má to pro zúčastněné strany často fatální následky. Když jsme odjížděli od jezera Turkana k hoře Kulal, byli jsme nuceni náhle změnit trasu. Nedaleko od naší původně plánované cesty se totiž střetly klany Samburů a Turkánců. Zatímco první ukradli druhým několik krav, druzí odpověděli zabitím pěti lidí. Atmosféra nepřátelství a nenávisti byla přímo hmatatelná a visela ve vzduchu jako Damoklův meč. Důkazem potvrzujícím naše pocity byl i surrealistický pohled na pastviny. I v tak tvrdých podmínkách nechávaly oba kmeny trávu nespasenou, aby mohly zaútočit na prvního, kdo by neodolal a na úrodné pláně vyhnal svoje hladová stáda. Tato realita se také musí odrážet ve filmařských i fotografických strategiích. Natáčet příslušníky etnik bez předchozího svolení by mohlo dopadnout mnohem hůř, než jen nenadálými finančními výdaji.

Hledání našich „fotografických“ kořenů nás dovedlo až do oázy Kalacha v poušti Chalbi, kde se nacházejí unikátní skalní malby. Vzhledem k odlehlosti zdejší krajiny se jim však nedostává takové pozornosti, jakou by zasluhovaly. Kresby jsou staré zhruba 3000 let a v několika cyklech dokumentují dávno zašlou dobu východoafrických lovců. Při pohledu na kresby jsem si uvědomil, že se za tu dobu do dneška téměř nic nezměnilo. Člověk má stále neodolatelnou touhu zvěčňovat magické obrazy do neměnné podoby, jen je dříve vyrýval do skály, a dnes je zachycuje na čipy svých fotoaparátů a uchovává v paměti počítače. Předkové vyrývali do skal obrazy proto, aby znásobili pravděpodobnost úspěšného lovu. Koncentrace mysli se skrze rydlo přenášela na kamenné médium, které obraz uchovalo. I v tomto jsou tisíc let staré kresby nesmírně inspirující – slova jako koncentrace a soustředění z našeho světa mizí, stará analogová fotografie je pomáhá navracet zpět.

AFRICKÁ LEKCE ČASU

Nejen skalní malby v Kalacha člověku připomínají, jak relativní je čas. Když jsme se o plynutí a vnímání času bavili s mým kamarádem a průvodcem Johnem, poznamenal, že většina Evropanů do Afriky odjede a nedokáže si ji ani pořádně užít. Jsou zvyklí mít vše načasované, naplánované a v Africe si pak věčně na vše stěžují, protože nic neodpovídá jejich představám. John pro to měl skvělé vysvětlení. „In Europe, you have watches, but here in Africa, we have time...“

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group