ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Čelisti strachu

TEXT A FOTO: KATEŘINA a MILOŠ MOTANI

Pohled do rozevřené tlamy žraloka většinou pozorovateli věští rychlý příchod smrti. Najdou se však tací, kteří pozorování žraloků mají za adrenalinový sport, jejich mekou je městečko Kleinbaai v Jihoafrické republice.

Zpouště Kalahari se vracíme zpátky k jižnímu pobřeží. Naše cesta míří na Cape Agulhas, Střelkový mys, nejjižnější bod afrického kontinentu. Právě tady se střetávají dva oceány, teplý Indický a studený Atlantský, právě tady bychom měli zažít nejvyšší hladinu adrenalinu v životě. Nad poklidnou krajinou se tyčí krásný maják a na břehu odpočívá lodní vrak Meisho Maru. Fouká slabý vítr, moře je poklidné a doufáme, že zítra bude stejné jako dnes a my se dostaneme na jednu ze „žraločích lodí“.

Noc v autě a na druhý den míříme do přístavu Kleinbaai, kde hned z kraje vidíme ceduli s velkým nápisem „shark“. Obyčejně bílí žraloci křižují osaměle napříč oceánem, ale tady u Kleinbaai se zdržují po celý rok. Drží je tu velká kolonie lachtanů jihoafrických na osm kilometrů vzdáleném ostrově Dyer Island a svůj úkryt mají v podmořském kanále, zvaném Shark Alley. Ti největší jedinci dorůstají okolo šesti a půl metru. Místní rybáři tvrdí, že jihoafrické vody křižuje jeden obrovský žralok měřící dokonce devět metrů. Říkají mu „Submarine“ – Ponorka.

 

ko1012_jar_celististrachu_profimedia-0006951561_hl.foto

Podařilo se nám najít kapitána a usmlouvat cestu za žraloky. Náš kapitán Brian McFarlane je profesionální potápěč, který celý život zasvětil své největší lásce moři. Dvacet let, jako mnoho dalších dobrodruhů, hledal na mořském dně drahocenné diamanty, jejichž výskytem je Jihoafrická republika přímo pověstná. Svého času lovil dokonce i žraloky – „bestie moří a oceánů“.

„MR. BIG“

Vypluli jsme, vlny jsou vysoké a tak si užíváme i divoké plavby. Konečně motor zpomaluje obrátky, loď za chvíli stojí a neposedně se pohupuje. S hlasitým cinkáním se sundává do vody žraločí klec. Na zádi stojící černoch v gumových kalhotách rozsekává stříbrné sardinky. Ty hází do velké kádě s vodou, důkladně promíchává, a nakonec tuhle krví a masem prosycenou tekutinu rozlévá do moře. Na hladině se pohupuje jen kus atrapy připomínající svým obrysem lachtana. „Musíme být trpěliví, protože než k lodi připlave první žralok trvá často až čtyřicet minut“, říká kapitán.

Náhle někdo z posádky vykřikne: „Mr. Big připlouvá!“ Nejdříve je vidět trojúhelníkovou ploutev plující jasným směrem, ke katamaránu. Žralok trošku váhavě obepluje lachtaní atrapu a pak se do ní bleskurychle zakousne. Voda se začeří a šedivě zbarvený žralok ukáže své bělostné břicho. Konečně nám dochází, že se nám dnešní den nezdá, a že jsme jedni z mála, kteří vidí na vlastní oči velkého bílého žraloka!

 

ko1012_jar_celististrachu_jar-090223-329korek

POD HLADINU

„Tak, kdo jde do klece první?“ pronese větrem otřelý a sluncem opálený muž z posádky. V ruce drží černé neopreny. Kupodivu se okamžitě najde několik dobrovolníků. Zachvíli oděni v neoprenech, kolem pasu olověné závaží, na očích potápěčské brýle, se jeden po druhém soukají do kovové klece a noří do zkalené tyrkysové vody. Ve chvíli, kdy se žralok blíží, dá kapitán povel k ponoru. Mezitím se sekají další sardinky, na lano se přivazují nachystané mrtvé ryby. Netrvá dlouho a je tu další žralok, pak další dva, a další. Těžko říct, kolik jich celkem je, jestli se k lodi někteří vracejí, nebo připlouvají noví. Žraloci proplouvají těsně kolem klece. Jeden se dokonce tak do návnady zakusuje a nepouští, že k prasknutí natažené lano katamarán citelně naklání.

Při našem pozorování zjišťujeme, že žralok bílý není žádné bezhlavě útočící monstrum, jak se o něm říká. Prostě jen žere, na co přijde. Kdyby byl tak agresivní, tak by se takovéto výpravy za ním nedaly vůbec dělat. Když konečně k lodi připlave, nejdříve svou vyhlédnutou kořist širokým obloukem obeplave, očichá si ji a pak teprve zaútočí. Často jen tak ochutnává. Teprve potom se zakousne naostro.

ÚTOK Z HLUBIN

S druhou skupinou se odhodláváme do vody i my. Srdce tluče až v krku, adrenalin stoupá, zatímco se oba nasoukáváme do svých neoprenů. Dostáváme potápěčské brýle, kolem pasu olovo, už nejde couvnout.

„Down, down, down!“ slyšíme hned povel k ponoru. Nemůžu popadnout dech. Najednou prudký náraz. Přímo přede mnou otevřená ozubená žraločí tlama přilepená na kleci a žraločí oko, mrtvolné a chladné, dívá se přímo na mě. Kolik to tak může být? Dvacet centimetrů? V každém případě až příliš blízko! Klec se otřásá, moře je prosycené krví, voda pění, v hlavě mi bzučí a ti nad námi, v relativním bezpečí paluby, mají ohromnou zábavu. Řeknu vám, že na ten žraločí pohled nikdy nezapomenu. Opravdu podivný pocit být tak blízko smrti a vědět, že těch pár centimetrů mě od ní drží jen pár železných mříží. Pár minut na to již sedíme oba zmáčení na palubě, přes ramena ručník. Koukáme tupým zrakem do kalné vody, srovnáváme si v hlavě, co jsme právě prožili, a čekáme až hladina adrenalinu a tepová frekvence klesnou k normálu.

Při zpáteční cestě se k nám obrací kapitán Brian a zve nás na druhý den na loď. Říká, že my dva musíme s ním jet určitě i zítra, voda bude klidnější s lepší viditelností. Naše cesta po Jižní Africe bohužel končí a my druhý den odlétáme. Avšak setkání s bílými žraloky se stalo jedním z naších nejsilnějších životních zážitků. Od té doby máme k těmto tvorům úplně jiný vztah. Míň strachu, víc respektu a hlavně velký obdiv.

Čelisti

strachu

Pohled do rozevřené tlamy žraloka většinou pozorovateli věští rychlý příchod smrti. Najdou se však tací, kteří pozorování žraloků mají za adrenalinový sport, jejich mekou je městečko Kleinbaai v Jihoafrické republice.

TEXT A FOTO: Kateřina a Miloš Motani

Z

 pouště Kalahari se vracíme zpátky k jižnímu pobřeží. Naše cesta míří na Cape Agulhas, Střelkový mys, nejjižnější bod afrického kontinentu. Právě tady se střetávají dva oceány, teplý Indický a studený Atlantský, právě tady bychom měli zažít nejvyšší hladinu adrenalinu v životě. Nad poklidnou krajinou se tyčí krásný maják a na břehu odpočívá lodní vrak Meisho Maru. Fouká slabý vítr, moře je poklidné a doufáme, že zítra bude stejné jako dnes a my se dostaneme na jednu ze „žraločích lodí“.

Noc v autě a na druhý den míříme do přístavu Kleinbaai, kde hned z kraje vidíme ceduli s velkým nápisem „shark“. Obyčejně bílí žraloci křižují osaměle napříč oceánem, ale tady u Kleinbaai se zdržují po celý rok. Drží je tu velká kolonie lachtanů jihoafrických na osm kilometrů vzdáleném ostrově Dyer Island a svůj úkryt mají v podmořském kanále, zvaném Shark Alley. Ti největší jedinci dorůstají okolo šesti a půl metru. Místní rybáři tvrdí, že jihoafrické vody křižuje jeden obrovský žralok měřící dokonce devět metrů. Říkají mu „Submarine“ – Ponorka.

Podařilo se nám najít kapitána a usmlouvat cestu za žraloky. Náš kapitán Brian McFarlane je profesionální potápěč, který celý život zasvětil své největší lásce moři. Dvacet let, jako mnoho dalších dobrodruhů, hledal na mořském dně drahocenné diamanty, jejichž výskytem je Jihoafrická republika přímo pověstná. Svého času lovil dokonce i žraloky – „bestie moří a oceánů“.

„Mr. Big“

Vypluli jsme, vlny jsou vysoké a tak si užíváme i divoké plavby. Konečně motor zpomaluje obrátky, loď za chvíli stojí a neposedně se pohupuje. S hlasitým cinkáním se sundává do vody žraločí klec. Na zádi stojící černoch v gumových kalhotách rozsekává stříbrné sardinky. Ty hází do velké kádě s vodou, důkladně promíchává, a nakonec tuhle krví a masem prosycenou tekutinu rozlévá do moře. Na hladině se pohupuje jen kus atrapy připomínající svým obrysem lachtana. „Musíme být trpěliví, protože než k lodi připlave první žralok trvá často až čtyřicet minut“, říká kapitán. 

Náhle někdo z posádky vykřikne: „Mr. Big připlouvá!“ Nejdříve je vidět trojúhelníkovou ploutev plující jasným směrem, ke katamaránu. Žralok trošku váhavě obepluje lachtaní atrapu a pak se do ní bleskurychle zakousne. Voda se začeří a šedivě zbarvený žralok ukáže své bělostné břicho. Konečně nám dochází, že se nám dnešní den nezdá, a že jsme jedni z mála, kteří vidí na vlastní oči velkého bílého žraloka!

Pod hladinu

„Tak, kdo jde do klece první?“ pronese větrem otřelý a sluncem opálený muž z posádky. V ruce drží černé neopreny. Kupodivu se okamžitě najde několik dobrovolníků. Zachvíli oděni v neoprenech, kolem pasu olověné závaží, na očích potápěčské brýle, se jeden po druhém soukají do kovové klece a noří do zkalené tyrkysové vody. Ve chvíli, kdy se žralok blíží, dá kapitán povel k ponoru. Mezitím se sekají další sardinky, na lano se přivazují nachystané mrtvé ryby. Netrvá dlouho a je tu další žralok, pak další dva, a další. Těžko říct, kolik jich celkem je, jestli se k lodi někteří vracejí, nebo připlouvají noví. Žraloci proplouvají těsně kolem klece. Jeden se dokonce tak do návnady zakusuje a nepouští, že k prasknutí natažené lano katamarán citelně naklání.

Při  našem pozorování zjišťujeme, že žralok bílý není žádné bezhlavě útočící monstrum, jak se o něm říká. Prostě jen žere, na co přijde. Kdyby byl tak agresivní, tak by se takovéto výpravy za ním nedaly vůbec dělat. Když konečně k lodi připlave, nejdříve svou vyhlédnutou kořist širokým obloukem obeplave, očichá si ji a pak teprve zaútočí. Často jen tak ochutnává. Teprve potom se zakousne naostro.

Útok z hlubin

S druhou skupinou se odhodláváme do vody i my. Srdce tluče až v krku, adrenalin stoupá, zatímco se oba nasoukáváme do svých neoprenů. Dostáváme potápěčské brýle, kolem pasu olovo, už nejde couvnout.

„Down, down, down!“ slyšíme hned povel k ponoru. Nemůžu popadnout dech. Najednou prudký náraz. Přímo přede mnou otevřená ozubená žraločí tlama přilepená na kleci a žraločí oko, mrtvolné a chladné, dívá se přímo na mě. Kolik to tak může být? Dvacet centimetrů? V každém případě až příliš blízko! Klec se otřásá, moře je prosycené krví, voda pění, v hlavě mi bzučí a ti nad námi, v relativním bezpečí paluby, mají ohromnou zábavu. Řeknu vám, že na ten žraločí pohled nikdy nezapomenu. Opravdu podivný pocit být tak blízko smrti a vědět, že těch pár centimetrů mě od ní drží jen pár železných mříží. Pár minut na to již sedíme oba zmáčení na palubě, přes ramena ručník. Koukáme tupým zrakem do kalné vody, srovnáváme si v hlavě, co jsme právě prožili, a čekáme až hladina adrenalinu a tepová frekvence klesnou k normálu.

Při zpáteční cestě se k nám obrací kapitán Brian a zve nás na druhý den na loď. Říká, že my dva musíme s ním jet určitě i zítra, voda bude klidnější s lepší viditelností. Naše cesta po Jižní Africe bohužel končí a my druhý den odlétáme. Avšak setkání s bílými žraloky se stalo jedním z naších nejsilnějších životních zážitků. Od té doby máme k těmto tvorům úplně jiný vztah. Míň strachu, víc respektu a hlavně velký obdiv.
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group