ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Případ Pelikán

 TEXT A FOTO: ONDŘEJ KOLMAN

Desítky chatrčí, sluncem rozpálené silnice, povalující se lidé, prašiví psi na každém rohu a vzduch prosycený solí a rybinou. Slunce vypaluje mozek z hlavy. Na každém rohu řvou reproduktory a vy se proplétáte mezi osmahlými rybáři, hipíky a místními opilci. To je severoperuánská Máncora – domov surfařů a pelikánů.

A tady, přímo na břehu Pacifiku, jsem se ubytoval v jedné špinavé díře. Byla to směs betonu, čouhajících drátů, vedra, špíny a smradu. Vybalil jsem si a vydal jsem se zjistit ceny surfů a taky trochu fotit. Jdu podél pláže dál, směrem od koupajících se domorodců. Každý to zná – sůl ve vzduchu, oslepující slunce v kontrastu s chladivým příbojem a příjemný dotyk písku. Při takové chůzi se dá zapomenout na všední život a vzpomínat na představy budoucnosti, malované v mládí. Posloucháte hudbu příboje, opájíte se sluncem, samotou, prostorem a volností. Přitom sledujete ptáky, zejména pelikány. Pelikán je krásný pták, pokud se nekolébá na hladině, vidíte ho vznášet se s rozepjatými křídly neuvěřitelně nízko nad hladinou, tak nízko, že se zdá, že musí každou chvíli zavadit o hladinu a zemřít, protože létá dost rychle. Navíc má v očích výraz, což se třeba o slepici nedá říct nikdy. Je to prostě pták sympaťák, alespoň pro mě. Rozpětí křídel má kolem dvou metrů, a když začne těmi křídly mávat a klapat zobákem, je to projev jeho charismatu.

 

ko1012_pripadpelikan_img_0246

POLÁMANÁ KŘÍDLA

Právě na takového narážím na odlehlém konci pláže. Stojí tam, přešlapuje na místě a pak se na mě otáčí. Dochází mi, že tak pěkně nepózuje naschvál. Má zlomené křídlo. Přímo u těla. Je to tříštivá zlomenina, zakrvavená a čouhající z peří vzhůru od křídla slepeného špínou a krví, které táhne za sebou po zemi. Pelikán tam postává, přešlapuje, zkouší sem tam mávnout perutěmi, ale jde to jen tou pravou. V očích má takový nechápavý výraz, ještě před chvílí se vznášel volně po libosti nad hladinou i pevninou. A najednou tu stojí plný bolesti a nemůže, než přešlapovat na místě a táhnout za sebou své zlomené křídlo. Řeknu vám, že pohled na ptáka se zlomeným křídlem je smutná věc. Symbolika, která z toho čiší, je chmurná a stejně tak pohled na trpící zvíře. Chudák tam stál, hlavu složenou na hrudi a koukal se na příboj, tříštící se vlny, volný oceán, kde je plno ryb, prostor, svoboda a jeho kamarádi. Muselo se to stát nedlouho před tím, než jsem přišel, protože měl ještě dost sil, aby se snažil utéct, když se blíží lidé. Bylo mi líto nechat ho s tím vyděšeným výrazem v houstnoucím soumraku. Vyškrábal se na písečnou muldu, kde ho nemohl vzít příboj a koukal směrem k moři. Tak jsem ho viděl, když jsem odcházel.

ZLOMENÝ TVOR

Ráno mi to ale nedalo, abych se nešel podívat, jak se pelikánovi daří. Mé naděje na zlepšení zmizely pod ptačím pohledem. Možná je to sugesce, ale já viděl změnu výrazu. Stál pořád na té muldě v ranním slunci, ale v očích už neměl údiv a překvapení, ty zmizely v osamění noci. Už tam byla jen porážka a smutek. Stále se díval k moři směrem k pěnícímu příboji, ale už nepřešlapoval, nesnažil se ani utéct, ani mávat křídly. Stál tam a trpěl tak, jak to příroda naučila zvířata a civilizace odnaučila lidi – tiše, trpělivě a bez nároku na soucit. Pod ním jeho špinavé zlomené křídlo, symbol porážky a smrti, celé od písku a prachu. Ať si říká kdo chce co chce, někdy je dobré zkusit nemožné. Vysvětlovat v zapadlé jihoamerické vesničce špinavým osmahlým rybářům ošlehaným větrem i životem, že sháníte veterináře kvůli pelikánovi, je poněkud nevšední zážitek. Vypadáte jako blázen a čelíte poznámkám typu: „Sí, pelikán je taky moc chutné zvíře, věděl jsi to?“ atp. Ale i v takovém místě mají lidé nemocné psy či jiná domácí zvířata, a tak jsem se po prašné silnici k jednomu dokodrcal. Když jsem mu mlátil podle návodu kolemjdoucího šutrem na vrata, ještě jsem nevěděl, jak mu požadavek přednesu. Pak se vyloupla jeho nevrlá tvář a zamumlal jsem si pro sebe něco, co mi editor neotiskne. Vypadal spíš jako řezník než jako veterinář. Ale líná huba atd. Když jsem mu řekl, že na pláži je pelikán se zlomeným křídlem, dlouze se na mě zadíval. A pak se stala jedna z těch věcí, co se stávají. Vysvětlil mi, že se zachránit dá, pokud je dost mladý, a že jistě trpí a že to udělá. Háček byl v tom, že veterinář měl horečku. „Jednoduchý, přines ho. Jinak pro něj nemůžu nic udělat.“ Obsah pojmu „jednoduchý“ se ovšem kontinent od kontinentu liší a přinést ptáka s dvoumetrovým rozpětím z tři kilometry vzdálené duny do této kategorie v Evropě dle mého názoru nespadá. Pro jemné sémantické nuance neměl očividně veterinář pochopení a vrátil se k zarputilému výrazu. Nakonec jsme se dohodli, že zavoláme mototaxistu, který mi s ptačím kámošem snad pomůže.

 

ko1012_pripadpelikan_img_0167

SLZY ZOUFALSTVÍ

Skutečně přijel silný opálený taxikář, který měl ptáky také rád a hned se mi chlubil, že už takhle s doktorem dva zachránili, a teď se zase volně vznášejí nad oceánem. Kodrcali jsme se tou výhní směrem ke zraněnému pelikánovi. Stál tam a posléze přestal pozorovat oceán a začal se neklidně dívat na nás, jak řežeme kus provazu ze zbytku rybářské sítě vyvržené na břeh příbojem a blížíme se k němu. Bylo nutné eliminovat jeho zobák, kterým umí prý dost klovnout, při dobré konstelaci do obličeje, ale ve kterém jinak nemá moc sílu. Začal chudák zase ťapkat, mával chabě křídlem a klapal zobákem. Nic platno, pod sítí a provazem se postupně vzdal. Chytil jsem mu zobák, Jorge mu vázal nohy, a já zjistil, že mám mokrou ruku. Podíval jsem se mu do očí. Věřte mi nebo ne, ten pták brečel. A nebyly to jenom vlhké oči, prostě mu z očí kanuly velké třpytivé slzy. Jedním okem koukal na mě, druhým na moře a – brečel.

Mototaxi je něco jako kentaur moderního věku, vpředu motorka, vzadu pokus o auto. Jorge byl očividně o dost lepší ornitolog než já, tak já budu řídit a on bude sedět vzadu se zraněným. Můžu říct, že jsme byli solidní atrakce. Řídit tenhle pekelný stroj se bez karambolu v podstatě nedá, takže jsem pořád do někoho či do něčeho narážel. S pelikánem vzadu jsme byli nepochybně nejsledovanější mototaxi v Máncoře.

DOBRÝ ZÁMĚR

Stačil krátký pohled zasmušilých doktorových očí a bylo rozhodnuto, eskapáda nebude mít happy end. Zraněný byl příliš starý a zlomenina příliš komplikovaná, nebyla naděje. S nečekanou jemností položil pelikána na zem a asistentka mu píchla injekci. Odlétl odtud někam výš na obou křídlech za kratinkou chvilinku. Jinak by umíral dlouho – žízní a hladem, možná v zubech toulavých psů. Zaplatil jsem za eutanazii a tím alespoň trochu vyrovnal dluh. „Su intención fue buena“ (Váš záměr byl dobrý), řekl mi doktor se stále stejným výrazem ve tváři a pevně mi stiskl ruku.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group