ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Oči na stopkách

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

 

Hlemýždi nebo chcete-li lidově šneci, jsou noční můrou většiny zahrádkářů. Těžce zkoušení pěstitelé dělají všechno možné, aby je ze svých záhonů dostali. Existují však i lidé, kteří se o ně se stejnou zarputilostí starají. Tvorové s domovem na zádech a očima na stopkách pro ně představují výnosné živobytí.

Stojíme u ohrady velké jako plavecký bazén. Za jejími čtyřicet centimetrů vysokými stěnami je však místo vody moře trávy, ze které vyčnívají dlouhé řady prken sestavených do tvaru stříšek. Vzduchem se nese slabé praskání. Připadá mi nějak povědomé. Rozpomínám se na dobu, kdy jsem pracoval v zoologické zahradě. Ovšem – elektrický ohradník. Jeho vedení je skryté na rubové straně ohrady. Vlastně proč ne. Když dokáže udržet uvnitř výběhu paviány nebo třeba lvy, tak jistě zvládne i dvě či tři tuny hlemýžďů.

 

ko1012_sneci_dsc3741

„Jestli chceš naše šneky fotit, tak můžeš klidně dovnitř,“ ujišťuje mě můj společník a šnečí farmář Denis Petit. „Jenom nešlap do trávy. Zůstaň na těch uličkách z linolea, které jsou mezi prkny.“ Jeho obavy jsou odůvodněné. Uvnitř výběhu je nějakých tři sta tisíc hlemýžďů, skrývajících se před denním horkem pod kusy dřeva nebo na zemi v trávě. Každý chybný krok by proto klidně mohl stát život desítku jeho svěřenců.

Z AFRIKY K ŠAMPAŇSKÉMU

Tvorové se zatažitelnými tykadly, kolem kterých se točí Denisův život, se honosí odborným názvem Cryptomphalus aspersus maximus. My ostatní je známe jako hlemýždě kropenaté, nebo ještě pravděpodobněji pod obchodním názvem šneci po burgundsku. „Původně pocházejí ze severní Afriky, u nás ve Francii se však ve velkém chovají už od sedmdesátých let,“ vysvětluje Denis, který se spolu se svým otcem Danielem zabývá jejich chovem téměř dvacet let. Jejich farma stojí v malé vesničce Bernon, na samých hranicích kraje proslulého šampaňským vínem. „Pro lahodný nápoj k šnečím delikatesám to máme co by kamenem dohodil,“ usmívá se farmář.

Samotné pojídání i chov hlemýžďů má však mnohem delší historii. Už starořímští učenci Plinius a Varro píší o zvláštních nádobách, takzvaných kochleáriích, kde lidé chutné plže drželi. Římané také podle všeho zavlekli hlemýždě na Britské ostrovy. Francouzi zase vzali ulitnaté pasažéry na cestu do dalekého Karibiku. Měli k tomu dobrý důvod. Hlemýždi dokážou přežít celé měsíce bez vody a potravy tím, že se stáhnou do ulity a uzavřou ji pevným vápenatým víčkem. Námořníkům pak stačilo během plavby pokropit plže vodou a hned měli po ruce zásobu čerst¬vého masa.
Dříve se ve Francii sbírali pro gastronomické účely naši dobře známí hlemýždi zahradní. Dnes už jich na mnoha místech povážlivě ubylo, takže je Francouzi dovážejí z východní Evropy – i od nás. „Tak jako všude leckdy rozhoduje cena,“ krčí rameny Denis. Něco na tom bude. Kilo hlemýžďů z Maďarska přijde zhruba na jedno euro, stejná porce z francouzské farmy asi tak na čtyřnásobek. „Budete ale asi dost překvapení, když vám prozradím, že šneci z přírody nejsou zdaleka tak dobří, jako ti z farmy.“ Celý trik vězí podle Denise v rozdílném růstu a podmínkách.
Středoevropští hlemýždi dospívají přibližně za tři roky a navíc přes zimu růst přestávají. Když je sběrači najdou, jsou leckdy staří pět nebo šest let a jejich maso je poměrně tuhé. „U nás na farmě je to úplně jinak. Mladé hlemýždě vypouštíme do výběhů zjara a sbíráme je stejný rok na podzim. Jihoevropský druh roste rychleji a navíc nabízíme šnekům kromě čerstvých rostlin v ohradě i práškový doplněk bohatý na vitaminy a vápník.“ Právě vápník je přitom pro hlemýždě životně důležitý. Používají ho ke stejnému účelu jako my – staví si z něj svůj stočený domov.


JAK PŘEDHONIT MISTRY
Začátkem devadesátých let se nám otevřely hranice na západ, takže do naší vlasti přišla řada novinek. Patřila mezi ně i zmínka o tom, že je možné chovat hlemýždě ve velkém. Netrvalo to ani rok, a manželé Součkovi z Brna měli pod střechou kvalitní násadu šneků z Francie, se kterou se pokoušeli o úspěch. Přišel mnohem rychleji, než se zpočátku odvážili doufat.
„Manžel někde zaslechl, že se dají šneci chovat, ale že je to moc těžké. Hned se rozhodl, že to zkusí. Prostě nemá rád slovo nejde,“ usmívá se Dorota Součková. Samotný chov zvládli za dvě sezony a už v roce 1994 měli v rukávu trumf, kterým udivili i gurmány ze země galského kohouta. Podařilo se jim získat nový recept a s ním také světové prvenství. „Jako první jsme připravili šnečí játra v oleji. Získali jsme za ně první cenu za originalitu a inovaci v Dijonu, tedy přímo v zemi šnečích farmářů,“ vzpomíná paní Součková. Novátorství manželské dvojice, která nakonec začala se šnečími delikatesami podnikat, šlo však ještě dál. Dokázali něco, na čem si všichni před nimi vylámali zuby. Připravili za šnečích vajíček chutný kaviár. „Tady jsme na vlastní kůži zakusili, co to znamená hlemýždí tempo,“ usmívá se paní Součková. „Zkoušeli jsme to celé měsíce. Už se nám to začínalo zajídat, nakonec však pomohla šťastná náhoda.“
Paní Součková mi vše vyprávěla v místnosti s nerezovým pultem, kde se hlemýždi zpracovávají. Rukama přitom prováděla navyklé pohyby, které už v životě dělala snad stotisíckrát. „Nejdříve je necháme asi týden bez potravy, aby se vyprázdnili. Pak je rychle spaříme horkou vodou.“ Zbytek se už odehrával před mýma očima. Zručně vytáhla hlemýždí tělo z ulity, oddělila svalnatou nohu od vnitřností a do zvláštní misky vhodila slinivkojaterní žlázu, která se později promění ve slavná šnečí játra.
„Jíst šnečí maso je nejen lahodné, ale také velmi zdravé,“ upozorňuje zpracovatelka. Podle výzkumů má totiž vysoký obsah snadno stravitelných bílkovin, minimum tuku a neobsahuje v podstatě žádný cholesterol. Je na tom tedy podobně jako pokrmy z hmyzu, jejichž popularita v poslední době rovněž stoupá.
SLIZCÍ UFONI
Snad každému, kdo se na hlemýždě zahledí pozorněji, musejí připadat jako návštěvníci z jiné planety. Tvorové zanechávající za sebou slizovou stopu a mají oči na stopkách, které mohou libovolně zatahovat. Ve skutečnosti jsou však ideálně přizpůsobeni podmínkám, v nichž žijí. Za nepříznivého počasí ze sebe udělají něco jako živoucí konzervy uzavřené v ulitě, zatímco v teple a vlhku se promění v pásové dopravníky strouhající potravu.
V ústech mají hlemýždi zmenšeninu důlního rypadla. Přesněji řečeno strouhací jazyk radulu s tisícovkami chitinových zoubků pracujících naprosto stejně jako lžíce důlních bagrů. Zoubky raduly nekompromisně odškrabují částečky rostlinné potravy a posunují je dále do hltanu.
Při hledání něčeho k snědku se hlemýžď plazí po slizovém polštáři tak, že vysílá po zploštělé noze sérii svalových stahů směrem odzadu dopředu. Posunuje se tím vpřed a změnou frekvence těchto stahů může dokonce zrychlovat či zpomalovat. I ten největší trysk je však pověstným hlemýždím tempem. Sprintující hlemýžď urazí za minutu necelých osm centimetrů, takže na ujetí jediného kilometru potřebuje asi deset dní. Sliz, který vylučuje velká žláza v přední části těla, snižuje při pohybu tření o podklad. Dokonce tak účinně, že plž může přelézt bez úrazu ostří žiletky nebo se plazit po kopřivě, aniž by se požahal.
Z milostných hrátek hlemýžďů by se mohl učit nejeden svůdník. Předehře se věnují celé hodiny a jsou přitom vztyčenými těly těsně přitištěni k sobě a něžně se „hladí“ tykadly. Z vyvrcholení jejich snažení by měl radost i sám Amor. Roztoužení plži po sobě střílejí pravými šípy lásky, asi centimetr velkými špičatými krystalky aragonitu. Podle některých vědců jsou to dokonce jakési injekce lásky, které oba partnery nejen fyzicky dráždí, ale také do jejich těl přenášejí látky s afrodiziakálním účinkem.

ko1012_sneci_dsc9428

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group