ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Rudý hrdina

TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK (ČRO1 RADIOŽURNÁL)

Na mongolskou metropoli dopadá smog jako těžká deka. Není divu, když její ulice brázdí stále více aut. Do Ulánbátaru místní prchají splnit si svůj mongolský sen o lepším životě. Opravdu ho tady najdou?

Stojím na schodech památníku Zaisan a celé město mám jako na dlani. Ve středu pár nových výškových budov, na okraji panelová sídliště ruského střihu a všude kolem nekonečné moře malých dřevěných domků a jurt. S každým měsícem přibývají nové a nové. Pro Mongoly je Ulánbátar jako magnet. Jediné město celé země láká příslibem svých neomezených možností. Za necelých dvacet let od pádu komunismu smývá punc někdejšího zaostalého sovětského satelitu. I když jméno, které mu komunisté dali, mu nejspíš zůstane. Název Ulánbátar dostalo město až v roce 1924 a v překladu zní Rudý hrdina. Po novodobém hrdinovi Suchbátarovi, který po boku Rudé armády bojoval za osvobození od čínské nadvlády, aby pomohl nastolit nadvládu sovětskou. Z doby, kdy bylo Mongolsko fakticky ruskou kolonií, zůstala i azbuka, která nahradila původní mongolské písmo. Návštěvník ovládající ruštinu je tak v pokušení a snaží se rozluštit mongolské nápisy. Snaha je to ovšem marná. Tak třeba Ulice míru, hlavní tepna Ulánbátaru protínající město od západu na východ, se mongolsky jmenuje Enkh Taivny Orgon Choloo. Název možná přečtete, ruština tady ale opravdu není nic platná.

 

ko1101_mongolsko_titulka_otvirak

MĚSTO SE DUSÍ

Celé město přikrývá namodralý závoj smogu. Počet automobilů v Ulánbátaru rychle roste. Drtivá většina aut celého Mongolska brázdí právě ulice hlavního města. Přejít páteřní ulici je takřka nemožné. Tu a tam se nekompromisně žene terénní vůz japonské provenience, většina aut jsou ale stále notně ojeté žigulíky a gazy z Ruska, které o katalyzátorech ani neslyšely. Nekontrolovaný automobilismus je daní za ekonomický rozvoj.

„V roce 1994 jezdily ve městě pouhé tři tisíce aut. V roce 2000 už padesát tisíc aut a dnes možná ještě jednou tolik,“ říká mi hrdý majitel pětadvacet let starého moskviče.

Znečištění ovzduší v Ulánbátaru přímo souvisí s demografickým vývojem. Od začátku devadesátých let, kdy v Mongolsku začala bolestná ekonomická transformace, se počet obyvatel hlavního města téměř ztrojnásobil.

„V Ulánbátaru žije přes milion lidí, v celé zemi už jen další půldruhý milion. Více než třetina populace Mongolska se tak nastěhovala do hlavního města. To je určitě světový unikát,“ říká Zolsaya z místní univerzity.

Každý Mongol má právo na pozemek pro svůj dům, je jen na něm, kde si parcelu vytyčí. Nově příchozí si tak svá obydlí staví v nekonečných jurtovištích, která ze všech stran obklopují město. Domy rostou jako houby po dešti. Často bez elektřiny, ale vždy bez vodovodu a kanalizace. O napojení na městský parovod, který zásobuje teplem panelová sídliště, se jejich obyvatelům může jen zdát. Když udeří zima, začnou ve svých kamnech spalovat, co se dá.

„Představte si, jak to asi vypadá, když si tři čtvrtě milionu lidí najednou zatopí v kamnech uhlím. Když jdete v zimě v noci městem, nevidíte vlastní ruku. Všechno se topí ve štiplavém kouři,“ popisuje Jakub, který v Ulánbátaru žije už pár let.

„Když se něco pálí, tak je vždycky kouř. To je přece jasné. S tím se nedá nic dělat,“ rozčiluje se jeden z obyvatel satelitního města. „Vedení města si neví rady, a tak chce alespoň zakázat dovoz nekvalitního uhlí. Kdo ale bude mít na drahý koks peníze? Víš, jak to dopadne? Ještě víc lidí začne spalovat staré pneumatiky. Pěkně hřejí a jsou levné!“

 

ko1101_mongolsko_klaster_zaisan3e

JURTA NEBOLI GER

Mám obavu, jestli kdy najdu cestu zpátky. Už hezkou chvíli kličkujeme mezi ploty a procházíme úzkými uličkami mezi prkennými ohradami. Konečně jsme na místě. Dřevěné dveře do jurty jsou vždy pestrobarevně pomalované a hlavně nízké. Aby člověk vstoupil dovnitř, musí se pořádně sehnout. První dojem je překvapení, jak prostorné obydlí jurta je. Největší mají přitom v průměru nanejvýš šest metrů. Prostor uvnitř je tradičně rozdělen na mužskou a ženskou část, na část pro hosty a domácí.

„Sedni si nalevo od středového sloupu. Tam je místo pro návštěvy a pamatuj, pískat v geru je považováno za neslušné, stejně jako klepat na dveře,“ poučuje mě průvodce. Především mi také vysvětluje, že správný název pro typické mongolské obydlí je ger. Název jurta rozšířili do světa Rusové, Mongola můžete tímto označením pěkně namíchnout. Pro ně je to jen a jen ger.

„Do Ulánbátaru jsme se přistěhovali před čtyřmi roky. Bydleli jsme na severu Mongolska. Nebyla tam žádná práce. Tady se nám přece jen žije lépe,“ říká mi hostitel a z plastového kanystru nalévá další sklenici lehce zkvašeného kobylího mléka. V Mongolsku se ale nejmenuje kumys, ale ajrak.

Zatímco se mě Chuluun snaží přesvědčit o tom, že ve srovnání s vesnicí je život v Ulánbátaru vlastně luxus, jeho žena a sousedky mezitím z masa, které jsem přinesl, připravují oběd. Mleté skopové balí do těsta. Modlím se, ať do nich nepřidávají ovčí lůj, ale marně. Část masem plněných šátečků putuje do horké vody, část na rozpálený olej.

„Smažené jsou chušúry, ty vařené búzy. Musíš ochutnat oba způsoby! Schválně, co ti bude lépe chutnat. Chušúry a búzy jsou základ mongolské kuchyně. Dají se udělat na tisíc způsobů, záleží jen na tom, jaký tvar jim dáš. Chutnají ale vždycky stejně,“ směje se Chuluun.

BOJ O DUŠI NÁRODA

Modlitební mlýnky se otáčejí a donekonečna odříkávají svoji modlitbu: Óm mani padmé húm, Ó klenote v lotosu. Nádvoří kláštera je plné lidí. Modlí se, krmí ptáky nebo se jen tak procházejí se svými potomky. Klášter Gandan leží na malém návrší na okraji Ulánbátaru. Až do začátku devadesátých let byl zdejší klášter jen trpěnou atrakcí pro turisty, dnes tady žije sto padesát mnichů, a posledních patnáct let prožívá doslova renesanci. Klášter nemá nouzi ani o novice. Tři desítky mladých mnichů sedí v dlouhých dřevěných lavicích a z úzkých listů pergamenu předčítají náboženské texty. Učitel, oblečený stejně jako oni do typicky červeného oděvu buddhistických mnichů, dohlíží na svoji třídu.

„Myslím, že dnes už má buddhismus v Mongolsku znovu své pevné místo. Vždyť je s ním spojena velká část naší historie. Poprvé se k nám dostal už v dobách Čingischána,“ říká Noyan lama, pětačtyřicetiletý muž, který vstoupil do kláštera před třinácti lety. Domlouváme se rusky, dnešní mnich byl dříve učitelem ruštiny. „Možná proto nás Rusové tolik let okupovali a nutili učit se jejich jazyk, abychom si teď my dva mohli spolu promluvit,“ směje se. 
Mongolsko dnes hledá svou ztracenou náboženskou identitu. Po staletí určovala život Mongolů buddhistická víra, která do země přišla z Tibetu. Ještě na začátku 20. století bylo v tehdy padesátitisícovém Ulánbátaru sto buddhistických chrámů a klášterů. Když se v roce 1921 dostali k moci komunisté, žilo v sedmi stech mongolských klášterech sto deset tisíc mnichů. Třetina celé mužské populace. Během deseti let byly tisíce mnichů popraveny, vězněny a poslány do pracovních táborů. Všechny kláštery a chrámy byly až na čtyři zrušeny. Ty, co zůstaly, přebudovali na muzea. Tak jako chrám zasvěcený Choijin lamovi. Tento chrám kupodivu zničen nebyl. Proč? To vlastně nevíme, říká se, že jej mongolští vojáci nechtěli zbořit,“ říká kurátorka dnešního muzea, paní Ogi.

V počínání komunistické vlády asi netřeba hledat logiku. Zatímco letní palác posledního mongolského vládce, přezdívaného Živoucí Buddha, byl zničen, zimní palác téhož panovníka se stal muzeem. Po pádu komunismu opravdu buddhismus zažívá období nového rozkvětu. V novém věku ale musí o přízeň stoupenců soupeřit se silným konkurentem – křesťanstvím. Na jedné straně se počet buddhistických mnichů odhaduje na tisícovku, na druhé straně dnes v Mongolsku působí tři sta padesát křesťanských misionářů a v Ulánbátaru najdeme vedle katolíků také mormony, jehovisty, adventisty a další křesťanské konfese z Evropy, Spojených států i z Jižní Koreje. Buddhisty však statistika netrápí. „Víra je přece niternou věcí každého člověka,“ říká s úsměvem Noyan lama. „Nikdo vám nemůže víru nakázat. Každý se musí sám rozhodnout a najít svoji cestu. Alespoň my buddhisté tomu věříme. Lidé se dnes také nenechají nachytat na plané sliby. V době internetu má každý přístup k informacím a kdo vlastně může říci, které náboženství je lepší? To si musí každý rozhodnout sám – jestli bude věřit v buddhismus, křesťanství nebo třeba islám.“

Při pohledu na nová a nová auta, která plní silnice, a módní butiky, které vyrůstají v ulicích Ulánbátaru je ale jasné, že příštím náboženstvím budou nejspíš hlavně peníze.

Rudý

hrdina

Na mongolskou metropoli dopadá smog jako těžká deka. Není divu, když její ulice brázdí stále více aut. Do Ulánbátaru místní prchají splnit si svůj mongolský sen o lepším životě. Opravdu ho tady najdou?

TEXT A FOTO: Jaromír Marek (ČRo1 Radiožurnál)

S

tojím na schodech památníku Zaisan a celé město mám jako na dlani. Ve středu pár nových výškových budov, na okraji panelová sídliště ruského střihu a všude kolem nekonečné moře malých dřevěných domků a jurt. S každým měsícem přibývají nové a nové. Pro Mongoly je Ulánbátar jako magnet. Jediné město celé země láká příslibem svých neomezených možností. Za necelých dvacet let od pádu komunismu smývá punc někdejšího zaostalého sovětského satelitu. I když jméno, které mu komunisté dali, mu nejspíš zůstane. Název Ulánbátar dostalo město až v roce 1924 a v překladu zní Rudý hrdina. Po novodobém hrdinovi Suchbátarovi, který po boku Rudé armády bojoval za osvobození od čínské nadvlády, aby pomohl nastolit nadvládu sovětskou. Z doby, kdy bylo Mongolsko fakticky ruskou kolonií, zůstala i azbuka, která nahradila původní mongolské písmo. Návštěvník ovládající ruštinu je tak v pokušení a snaží se rozluštit mongolské nápisy. Snaha je to ovšem marná. Tak třeba Ulice míru, hlavní tepna Ulánbátaru protínající město od západu na východ, se mongolsky jmenuje Enkh Taivny Orgon Choloo. Název možná přečtete, ruština tady ale opravdu není nic platná. 

Město se dusí

Celé město přikrývá namodralý závoj smogu. Počet automobilů v Ulánbátaru rychle roste. Drtivá většina aut celého Mongolska brázdí právě ulice hlavního města. Přejít páteřní ulici je takřka nemožné. Tu a tam se nekompromisně žene terénní vůz japonské provenience, většina aut jsou ale stále notně ojeté žigulíky a gazy z Ruska, které o katalyzátorech ani neslyšely. Nekontrolovaný automobilismus je daní za ekonomický rozvoj.

„V roce 1994 jezdily ve městě pouhé tři tisíce aut. V roce 2000 už padesát tisíc aut a dnes možná ještě jednou tolik,“ říká mi hrdý majitel pětadvacet let starého moskviče.

Znečištění ovzduší v Ulánbátaru přímo souvisí s demografickým vývojem. Od začátku devadesátých let, kdy v Mongolsku začala bolestná ekonomická transformace, se počet obyvatel hlavního města téměř ztrojnásobil.

„V Ulánbátaru žije přes milion lidí, v celé zemi už jen další půldruhý milion. Více než třetina populace Mongolska se tak nastěhovala do hlavního města. To je určitě světový unikát,“ říká Zolsaya z místní univerzity.

Každý Mongol má právo na pozemek pro svůj dům, je jen na něm, kde si parcelu vytyčí. Nově příchozí si tak svá obydlí staví v nekonečných jurtovištích, která ze všech stran obklopují město. Domy rostou jako houby po dešti. Často bez elektřiny, ale vždy bez vodovodu a kanalizace. O napojení na městský parovod, který zásobuje teplem panelová sídliště, se jejich obyvatelům může jen zdát. Když udeří zima, začnou ve svých kamnech spalovat, co se dá.

„Představte si, jak to asi vypadá, když si tři čtvrtě milionu lidí najednou zatopí v kamnech uhlím. Když jdete v zimě v noci městem, nevidíte vlastní ruku. Všechno se topí ve štiplavém kouři,“ popisuje Jakub, který v Ulánbátaru žije už pár let.

„Když se něco pálí, tak je vždycky kouř. To je přece jasné. S tím se nedá nic dělat,“ rozčiluje se jeden z obyvatel satelitního města. „Vedení města si neví rady, a tak chce alespoň zakázat dovoz nekvalitního uhlí. Kdo ale bude mít na drahý koks peníze? Víš, jak to dopadne? Ještě víc lidí začne spalovat staré pneumatiky. Pěkně hřejí a jsou levné!“

Jurta neboli ger

Mám obavu, jestli kdy najdu cestu zpátky. Už hezkou chvíli kličkujeme mezi ploty a procházíme úzkými uličkami mezi prkennými ohradami. Konečně jsme na místě. Dřevěné dveře do jurty jsou vždy pestrobarevně pomalované a hlavně nízké. Aby člověk vstoupil dovnitř, musí se pořádně sehnout. První dojem je překvapení, jak prostorné obydlí jurta je. Největší mají přitom v průměru nanejvýš šest metrů. Prostor uvnitř je tradičně rozdělen na mužskou a ženskou část, na část pro hosty a domácí.

„Sedni si nalevo od středového sloupu. Tam je místo pro návštěvy a pamatuj, pískat v geru je považováno za neslušné, stejně jako klepat na dveře,“ poučuje mě průvodce. Především mi také vysvětluje, že správný název pro typické mongolské obydlí je ger. Název jurta rozšířili do světa Rusové, Mongola můžete tímto označením pěkně namíchnout. Pro ně je to jen a jen ger.

„Do Ulánbátaru jsme se přistěhovali před čtyřmi roky. Bydleli jsme na severu Mongolska. Nebyla tam žádná práce. Tady se nám přece jen žije lépe,“ říká mi hostitel a z plastového kanystru nalévá další sklenici lehce zkvašeného kobylího mléka. V Mongolsku se ale nejmenuje kumys, ale ajrak. 

Zatímco se mě Chuluun snaží přesvědčit o tom, že ve srovnání s vesnicí je život v Ulánbátaru vlastně luxus, jeho žena a sousedky mezitím z masa, které jsem přinesl, připravují oběd. Mleté skopové balí do těsta. Modlím se, ať do nich nepřidávají ovčí lůj, ale marně. Část masem plněných šátečků putuje do horké vody, část na rozpálený olej.

„Smažené jsou chušúry, ty vařené búzy. Musíš ochutnat oba způsoby! Schválně, co ti bude lépe chutnat. Chušúry a búzy jsou základ mongolské kuchyně. Dají se udělat na tisíc způsobů, záleží jen na tom, jaký tvar jim dáš. Chutnají ale vždycky stejně,“ směje se Chuluun.

Boj o duši národa

Modlitební mlýnky se otáčejí a donekonečna odříkávají svoji modlitbu: Óm mani padmé húm, Ó klenote v lotosu. Nádvoří kláštera je plné lidí. Modlí se, krmí ptáky nebo se jen tak procházejí se svými potomky. Klášter Gandan leží na malém návrší na okraji Ulánbátaru. Až do začátku devadesátých let byl zdejší klášter jen trpěnou atrakcí pro turisty, dnes tady žije sto padesát mnichů, a posledních patnáct let prožívá doslova renesanci. Klášter nemá nouzi ani o novice. Tři desítky mladých mnichů sedí v dlouhých dřevěných lavicích a z úzkých listů pergamenu předčítají náboženské texty. Učitel, oblečený stejně jako oni do typicky červeného oděvu buddhistických mnichů, dohlíží na svoji třídu.

„Myslím, že dnes už má buddhismus v Mongolsku znovu své pevné místo. Vždyť je s ním spojena velká část naší historie. Poprvé se k nám dostal už v dobách Čingischána,“ říká Noyan lama, pětačtyřicetiletý muž, který vstoupil do kláštera před třinácti lety. Domlouváme se rusky, dnešní mnich byl dříve učitelem ruštiny. „Možná proto nás Rusové tolik let okupovali a nutili učit se jejich jazyk, abychom si teď my dva mohli spolu promluvit,“ směje se.

Mongolsko dnes hledá svou ztracenou náboženskou identitu. Po staletí určovala život Mongolů buddhistická víra, která do země přišla z Tibetu. Ještě na začátku 20. století bylo v tehdy padesátitisícovém Ulánbátaru sto buddhistických chrámů a klášterů. Když se v roce 1921 dostali k moci komunisté, žilo v sedmi stech mongolských klášterech sto deset tisíc mnichů. Třetina celé mužské populace. Během deseti let byly tisíce mnichů popraveny, vězněny a poslány do pracovních táborů. Všechny kláštery a chrámy byly až na čtyři zrušeny. Ty, co zůstaly, přebudovali na muzea. Tak jako chrám zasvěcený Choijin lamovi. Tento chrám kupodivu zničen nebyl. Proč? To vlastně nevíme, říká se, že jej mongolští vojáci nechtěli zbořit,“ říká kurátorka dnešního muzea, paní Ogi.

V počínání komunistické vlády asi netřeba hledat logiku. Zatímco letní palác posledního mongolského vládce, přezdívaného Živoucí Buddha, byl zničen, zimní palác téhož panovníka se stal muzeem. Po pádu komunismu opravdu buddhismus zažívá období nového rozkvětu. V novém věku ale musí o přízeň stoupenců soupeřit se silným konkurentem – křesťanstvím. Na jedné straně se počet buddhistických mnichů odhaduje na tisícovku, na druhé straně dnes v Mongolsku působí tři sta padesát křesťanských misionářů a v Ulánbátaru najdeme vedle katolíků také mormony, jehovisty, adventisty a další křesťanské konfese z Evropy, Spojených států i z Jižní Koreje. Buddhisty však statistika netrápí. „Víra je přece niternou věcí každého člověka,“ říká s úsměvem Noyan lama. „Nikdo vám nemůže víru nakázat. Každý se musí sám rozhodnout a najít svoji cestu. Alespoň my buddhisté tomu věříme. Lidé se dnes také nenechají nachytat na plané sliby. V době internetu má každý přístup k informacím a kdo vlastně může říci, které náboženství je lepší? To si musí každý rozhodnout sám – jestli bude věřit v buddhismus, křesťanství nebo třeba islám.“

Při pohledu na nová a nová auta, která plní silnice, a módní butiky, které vyrůstají v ulicích Ulánbátaru je ale jasné, že příštím náboženstvím budou nejspíš hlavně peníze.
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group