ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Země zaslíbená

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

 

Kdyby byl Noe rybářem, tak by nezaparkoval na Araratu, ale hnal by svou bárku na sever a tam by čekal, až vody opadnou a odhalí zemi jménem Norsko. Jeho potomci by z tamních fjordů tahali jednoho lososa za druhým a lidstvo by čekala krásná budoucnost...

Norsko je pro našince jednou z nejatraktivnějších zemí. Proč? Nevím. Zřejmě proto, že je tak obrovské a divoké, vznešené a čisté, liduprázdné, a přesto živé a bující jako zahrada po dešti. Nemusíte přitom procestovat celou zemi křížem krážem, což ostatně ani není v lidských silách. Stačí navštívit region Møre og Romsdal na západním pobřeží Norska, který nad všemi okolními regiony vyniká krásou a rozmanitostí své krajiny.

 

ko1101_otvirak_norsko_4b_e

Kdo je natolik pevný v kramflecích, že ho ani dech beroucí krása nepoloží, začne svůj trip projížďkou po Geirangerfjordu, který od roku 2005 zdobí seznamy UNESCO. Tenhle fjord se zařezává až do sedmisetmetrové hloubky, okolní hory se pak vypínají do výšky necelých dvou kilometrů nad jeho hladinu. Skalní stěny kolem fjordu pokrývá perleť desítek vodopádů, z nichž největší pozornost poutá Sedm sester, překrásný vodopád o sedmi ramenech. Sestry se k hladině řítí z dvousetpadesátimetrové výšky, skotačí po skalních výčnělcích a všechny jakoby zpívaly.

Podle legendy jde o sedm neprovdaných sester, jejichž hlas se toužebně nese přes vodu k Nápadníkovi, velkému osamělému vodopádu na protější stěně fjordu. Takto spolu flirtují už po staletí. Žádný vztah se ale zatím naplnit nepodařilo (proto se také Nápadníkovi někdy přezdívá Mnich), takže se mohou turisté stále kochat námluvními tanci.

PO STOPÁCH TROLLŮ

Fjord se kroutí jako ještěrka a ve strmých lesklých svazích se tu a tam objeví hlouček malých stavení. Nejde však o penziony s pořádnou fjordskou přirážkou, ale o prastaré farmy. Lidé se v těchto nepřístupných končinách usadili už v raném středověku a chovali skot. Poprvé je odtud vyhnala černá smrt v roce 1350. O dvě stě let později se ale lidé do opuštěných farem opět vrátili. Život v izolaci strmých svahů nebyl pro padavky a těžko si představit, že by byl pro farmáře dostatečnou satisfakcí výhled, jaký není jinde na světě. Osídlení fjordu dosáhlo vrcholu v půli 19. století, pak se odtud lidé začali vytrácet za lepším živobytím do měst, rovin či přímo za oceán. Mnoho farem zaniklo, z jiných se staly ruiny, ale některé odolaly a dokládají snahu člověka porvat se s jakýmikoliv podmínkami.

Po hodině se i sebekrásnější krajina stává jednotvárnou, trajekt však vplouvá do městečka Geiranger, které s fjordem pojí nejen jméno, ale i celá jeho současná existence. Naprostá většina obyvatel pracuje v profesích spojených s cestovním ruchem a v zimě, kdy celé okolí zapadá sněhem, všechno usne. Geiranger je také startovním místem k výpravě po silnici Riksveg 63, která se v mnoha zákrutách vine do nitra hor. Díky svým úchvatným výhledům si vysloužila přezdívku Orlí stezka.

V popularitě i náročnosti však stále trochu pokulhává za stezkou Trollí, která kopíruje prastarou Zlatou stezku na sever od Geirangeru. Tady se silnice 63 k výšinám zvedá v devítistupňovém sklonu za pomoci jedenácti ostrých serpentin. Po osmi letech stavby ji v roce 1936 slavnostně otevřel král Haakon VII. a v nejedné restauraci v širokém okolí se lidé dodnes hrdě hlásí k tomu, že na této bláznivé stavbě nechali pot a krev jejich dědové a pradědové.

 

ko1101_norsko_7

STŘECHA NA DNĚ FJORDU

Ačkoliv právě přírodní krásy tvoří podstatnou část klenotnice regionu Møre og Romsdal, tak stojí za to navštívit i vesničku Rødven necelých dvacet kilometrů severně od Trollí stezky. Rybářská víska na břehu Rødvenfjordu je snadno přehlédnutelná, stejně jako její největší chlouba – dřevěný sloupový kostelík z konce 13. století. Z původních devíti set dřevěných kostelů, které v Norsku lemovaly obchodní a poutní cesty, jich zbylo necelých třicet. Spojuje je jak unikátní sloupová dispozice, nevelký tmavý interiér a bohatě vyřezávaná výzdoba, tak i doba vzniku – vyrostly mezi 12. a 14. stoletím na počest Ježíše Krista, který z norských fjordů vyhnal Odina, Thora a další vikinská božstva.

Jsou to však právě lodě Vikingů, jimž se interiéry norských sloupových kostelů nejvíce podobají. Vždyť postavit bez hřebů a kramlí kostel natolik bytelný, aby odolal drsnému klima větrem bičovaných fjordů, dokázali jen špičkoví řemeslníci – a těmi potomci stavitelů vikinských lodí vskutku byli.

Také kostelík v Rødven odolal nespočtu bouří. Vichřici v roce 1689 však neustál, jeho střechu i s věží vítr odnesl do fjordu. Kostel prošel několika přestavbami, díky nimž můžeme na prostoru několika málo metrů čtverečních porovnat stavební i dřevořezebné styly od doby románské až po barokní. A před vyřezávaným krucifixem z počátku 13. století chtěla by padnout k zemi i ateistova kolena.

SLUNCE NA JAZYKU

Co by to ale bylo za návštěvu Norska, kdyby se aspoň jednou ve vodě vlasec nesmočil. Ideální příležitost k tomu je na ostrůvku Håholmen v ústí Kvernesfjordu. Cesta k ostrovu je fascinující. Vede totiž po silnici plné mostů a tunelů, spojující pobřeží s věncem ostrůvků – takzvané Atlantické cestě, kterou lidé zvolili norskou stavbou 20. století. Slavný most Storseisundet se ve své bizarní skolióze klene nad mořem pouhé dva kilometry od ostrova Håholmen. Na něj se už ale autem nedostanete. Když na ryby, tak lodí! A ne ledajakou – pokud patříte k hostům rybářského hotelu Håholmen Havstuer, přijede pro vás sice nedokonalá, avšak působivá replika vikinského plavidla.

Samotný ostrov poskytuje rybářům zázemí už pět set let. Je jen nepatrnou tišinou v pobřežní linii Hustadvika plné skal a útesů, která patří k nejnebezpečnějším částem norského pobřeží. Lodě tu za bouří ztroskotávají dodnes. Když jsou ale podmínky jen trochu příznivé, na moře vyplouvají desítky pramic, člunů a bárek obsypaných rybáři, kteří z vody tahají metráky krásných stříbřitých potvor. Zdejší clipfish, na útesech sušené tresky, prý chutnají jak samo slunce a celá staletí sem pro ně jezdily lodě až z dalekého Španělska či Portugalska.

Také jsem do velmi vratké veslice usedl. V ruce dlouhý vlasec plný háčků, v srdci odhodlání případnou nešťastnici pustit zpět do moře. Dvakrát jsem chytil dno, dvakrát jsem vlasec urval. Přestože jsem nic nechytil, tetelil jsem se na kolébající se pramici blahem. Po dnech strávených v rozeklané krajině fjordů jsem si v této malé tišině konečně našel svou chvilku norského klidu.
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group