ikoktejl

U císaře kanibala

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

 

Každý cizinec, který zavítá do Středoafrické republiky, se stává motýlem, poletujícím světem bez pravidel, zato s permanentně nastavenou dlaní. Země poskytující fascinující zážitky ale není pro každou náturu.

Úředník, lačnící utrhnout si svůj díl, klade zvídavé otázky: „Odkud jsi? Česká republika, Evropa? Tak to administrativní úkony budou stát 40 000 CFA (asi 1600 Kč).“ Možná to někomu může připadat jako situace ze špatného snu, ale tady v SAR (zkratka pro Středoafrickou republiku) je to každodenní chleba. Všude, kde se vyskytne uniforma, se smlouvá o peníze, a cizinec je vítaným chodícím oslíkem, kterého je nutné náležitě vytřepat až do posledního halíře. „Ale ty musíš dát peníze," pokračuje neodbytný úředník. „Když je nedáš, tak to se vrať do Kamerunu, o takový turisty tady nemáme zájem. Není tu jen moje kancelář, ale ještě tě čekají další čtyři a tam, když nic nedáš, tak tě stejně vrátí." Bohužel měl pravdu, ostatní kanceláře byly ještě horší. Četníci se nepokrytě dožadovali peněz a vlastně tu ani pro nic jiného nebyli. I kdybych převážel v zavazadlech kilo diamantů nebo dokonce mrtvolu, tak by je to vůbec nezajímalo, hlavně, že dostanou zaplaceno. Korupce je tady úplně běžnou záležitostí a nikdo se ji nesnaží ani skrývat. Cestovatele, který si projde sítem natažených dlaní, čeká na konci jeho vysněná země. Jen je nutné se v ní rychle ztratit, jakmile se zdržíte, brzy se objeví policisté nebo jejich noví kolegové, kteří na vás ještě nevydělali...

ŠPIONEM SNADNO A RYCHLE

Dalším kamenem úrazu je, když člověk chce pokračovat dál v cestě. Podle mapy tudy sice vede silnice, ale smutnou skutečností je úzká pěšinka vinoucí se pralesem. Naštěstí i tady občas někdo vlastní motorku, a tak cesta do města Nola nebude trvat více než dva dny. Ovšem k další realitě SAR patří přihlašování. Kdo to nezná, hned pochopí, jakmile bude poprvé zatčen. Povinností cizince tady je hlásit se na každém kroku, aby nic neuniklo paranoidním úřadům. Každý návštěvník je automaticky pokládán za špiona a podle toho jsou všichni podezíraví. Ve vesnicích, kde nejsou uniformy, je nutné přijít k náčelníkovi a požádat ho o svolení k pobytu ve vesnici. Většinou se shromáždí celá vesnice a všichni okukují příchozí. Obyčejní lidé jsou neuvěřitelně pohostinní, i když skoro nic nemají. Podle zvyklostí je nutné dát dárek, jinak návštěvník bude považován za neslušného a může ztratit přízeň náčelníka. Tam, kde jsou policisté, nastává jiný rituál, a to smlouvání o cenu za průjezd. Před většinou měst je i několik kontrolních bodů, kde probíhá registrace a výběr daní. Naopak ve městech je přímo nutností navštívit místní četnickou stanici, policisty a také prefekturu. Všude se musíte nechat zapsat, prozradit své úmysly a samozřejmě zaplatit. Ukázkou absurdity systému je sídlo tajné policie. Když sem přijdete dobrovolně se přihlásit, budete okamžitě zatčeni, protože znáte místo, kde sídlí tajní a tím pádem musíte být špioni. Ale jakmile opomenete, tak vás zatknou, protože jste je nenavštívili. Jediným řešením je uplatit uniformovaného policistu a nechat se tam dovést, to pak chtějí jen úplatek a návštěva netrvá více než hodinu. Inu jiná země, jiné zvyky.

VÍZUM STOKRÁT JINAK

„Kam jedeš?" ptá se ozbrojený člověk v uniformě, který se sotva valí kvůli svému velkému břichu. Na první pohled je vidět, že se má velice dobře, byť v jedné z nejchudších zemí světa. „A kde máš povolení k cestě po této silnici?“ pokračuje. „Tady musíš zaplatit vízum, protože tvoje je neplatné.“ Ukazuji mu své vízum, ale to ho vůbec nerozhází. „Tady u nás musíš mít naše vízum, a to stojí 20 000 CFA (800 Kč), jinak tě vrátíme na hranice.“ Protestuji, ale není mi to moc platné. Když se pokouším najít nadřízeného, jsem pro drzost proti autoritám zatčen.

Policisté nakládají mé věci na motorku a jsem eskortován na stanici. To je tmavá místnost s několika stoly a po zuby ozbrojenými vojáky a policisty. Tady mě čeká výslech a soud v jednom, protože i když mám platné vízum, tady ho prostě neuznávají. Vpravo je katr, kde se za vraty s chatrnou petlicí tísní několik vězňů. Nevím, co udělali, ale stačí jen nezaplatit a člověk se ocitne za mřížemi velice rychle. Policisté, včetně toho, který mě zatkl, rozehrávají hru. „Jestli nezaplatíš a budeš mít zbytečné otázky, prostě tě zavřeme a někde tu shniješ ve vězení,“ nastiňuje moji budoucnost velitel. „A když zaplatíš málo, tak to tě stejně nepustíme, protože jsi zatčen a tvůj pobyt nám vytváří vysoké náklady na věznění.“ Na důkaz svých slov mi dává čas na rozmyšlenou. To je jen psychologická příprava, protože jeden z poskoků otevírá dveře do tmavé místnosti, odkud se ozývá křik a údery holí, které mlaskají, jak se trhá kůže nebožáka. Ano, mučírna je součástí zdejší policejní práce. Zakrvácené svršky a křik odsouzence mi docela vadil. A když mi velitel naznačil, že jsem nyní na řadě, pochopil jsem, proč dveře byly otevřeny.

SPRÁVNÍ POPLATKY PO AFRICKU

Zástupce velitele, takový hodný strejda, mě odvedl do kanceláře a snažil se mi domluvit. „Vidíš, kolik zločinů jsi spáchal, nemáš vízum, musíš zaplatit, jinak to z tebe vytlučeme. A když neustoupíš, tak tě zavřeme a počkáme, až se umoudříš.“ Konečně přišla chvíle pravdy. „Já jsem ten spravedlivý, který tuší, že to může být omyl, ale to mě musíš přesvědčit,“ pokračoval ve svém monologu strýček. A na důkaz svých slov začal jen tak listovat jakousi knihou. Jakmile se zastavil na správné straně, dal hlavu nahoru, jako kdyby ani nechtěl vidět, co mu tam musím vložit. Pět tisíc CFA mu nestačilo a začal vyprávět cosi o morálce a cizincích, které teprve chudáci musí učit, co v Africe patří k dobrým mravům. Když jsem vložil další bankovku, evidentně už byl spokojen, protože 10 000 CFA je třetina jeho platu. Pak se strýček v uniformě rozhodl, mě rychle zbavit. Neměl času nazbyt, vypakoval mě tedy k řidiči motorky, který mě měl odvézt pryč z očí. Hodný strýček se rozhodl zajistit si svoji životní úroveň na úkor velitele, kterému pak něco nakuká. Proto se není čemu divit, když tento stát nefunguje a vláda sotva ovládá polovinu země. Když se za tučný bakšiš dá pořídit cokoliv, všichni banditi a lupiči jsou vlastně dopředu beztrestní. A lidé, ti tu tak příliš nikoho nezajímají, jen když zaplní daň bankovkami.

Možná někomu může připadat, že se až příliš zabývám uniformami, ale tady v SAR se minimálně polovina pobytu skládá se zatčení, vymáhání peněz nebo povolení, které ani nikdo nevydává, pomineme-li, že není potřeba. A i v tomto systému žijí lidé, kteří se protloukají a chtějí také normálně žít. V tu chvíli si začne opravdu každý vážit fungující země, kterou je Česko. Alespoň z pohledu Afriky, tady už opravdu nejde ani nadávat, protože tady nefunguje vůbec nic.

PYGMEJ MENU

Středoafrická republika má i nechvalně proslulé osobnosti, které zná celý svět. Takový císař Bokassa, přezdívaný „císař lidožrout“ svými manýrami představil zemi světu, ale také ji zruinoval. A proč se mu říkalo „Císař kanibal“ ? Evropský tisk ho obviňoval z pojídání lidí. Sám Bokassa tyto zvěsti nikdy nevyvracel, naopak u prostých lidí mu dodávaly pocit všemocnosti. Jestli tomu tak bylo nebo ne, už asi nikdo nepotvrdí. Důkazy o pojídání lidí nebyly nikdy nalezeny a po svém pádu sám diktátor kanibalské zvěsti popíral. Přesto se mluví o případech, kdy vojáci podle svědků pojídali především Pygmeje. Tito trpaslíci z pralesa nebyli považováni podle zákonů SAR za lidské bytosti, tím pádem nebylo zakázáno je lovit.

TLAPIČKU NEBO HLAVIČKU

Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale při ohlašování mé přítomnosti u prefekta si mě tento pán oblíbil. Možná chtěl ukázat svoji moc a dobrotu, předvést se před nenadálým návštěvníkem z Evropy, každopádně mě pozval na večeři do svého sídla. Večer jsem se oblékl do toho nejlepšího ze zbytků šatstva, které mi zbylo po ztečích pralesa, a vydal se do sídla honorace. Byl jsem přizván k velkému stolu z masivního dřeva, dostal pivo a čekal na místní specialitku, ze které prý budu překvapen. Překvapení se dostavilo, jakmile číšník postavil na stůl stříbrný podnos. Podávala se chlupatá opičí pracka vařená asi ve vodě. Hostitel měl druhou porci a tou byla opičí hlava.

Prefekt se bez okolků pustil do jídla a začal okusovat vařené masíčko ze rtů opice. „Jen si dej pořádně do nosu, ruka opice je nejlepším kusem celého zvířete a tady si to mohou skutečně dovolit jen boháči,“ pokračoval v mlaskání a debužírování. Vůbec se mi nechtělo vrhnout se na ruku, která se ještě před chvílí hýbala. Nakonec jsem ze situace vybruslil se slovy, že jsem vegetarián. Prefekt to chápal a bezelstně stáhl ruku opice na svůj podnos a vrhl se na ni se stejnou intenzitou. Naštěstí na stole bylo pivo, a tak alespoň bylo čím zapít gastronomický zážitek, na který určitě nezapomenu.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group