ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Sex a magie

TEXT: PATRIK LINHART

 

Rozšíření zorniček, zrůžovění líček a sotva slyšitelné povzdechnutí. Takové reakce i dnes vyvolává jen vyslovení toho jména – Giacomo Casanova. On však nebyl jen nepřekonatelným svůdníkem, ale také poťouchlým mystifikátorem.

Zní to paradoxně, ale kdyby se Casanova (1725–1798) nestal knihovníkem na duchcovském zámku, patrně by byl dnes vnímán jen jako jeden z řady dobrodruhů, kteří cestovali Evropou ve „velkém“ 18. století. Byli to učenci, mágové, prostopášníci i podvodníci, například hrabě Cagliostro alias Joseph Balsamo, nesmrtelný hrabě de Saint-Germain, markýz de Sade, „král Korsiky“ baron de Neuhoff nebo dominikánský mnich Giambattista Boetti, který se v roce 1785 jako prorok Mansúr stal králem na Kavkazu.

 

ko1102_casanova_p1147448_

Jako většina rozporuplných postav ani Casanova nebyl černobílý. Posmíval se mocným, ale vyhledával jejich pomoc a přátelství. V masce svůdníka bez morálky svedl desítky žen a dívek, ale vřelý cit ho poutal jen k jediné, nevzdělané benátské dívce, o které věděl, že už se nikdy nesetkají. Současníci ho měli za poživačného a povrchního, ale ve svých pamětech prokázal pozorovací talent a provedl hluboké sondy do charakteru lidí své doby. Život pojímal jako nikdy nekončící divadelní představení. V neustálé nejistotě a nezakotvenosti jeho života přesto nacházíme tři konstanty – sex, magii a mystifikaci.

STOLETÍ ROZUMU A CITU

Vzdělanci 18. století sice nazývali své století věkem rozumu, ale především to byla doba rozkvětu tajných organizací, zednářů a rosenkruciánů, doba posledního velkého vzepětí alchymie, doba galantních slavností vzývající kult lásky a doba, kdy bohatí a vznešení byli schopní uvěřit téměř čemukoli, jen když se to podalo dostatečně duchaplně. Casanova geniálně pochopil ducha této doby a velice brzy pronikl do kruhů společenské smetánky od Londýna přes Paříž až po Petrohrad. Ačkoli byl jen synem herců, tak přijal přídomek rytíř de Seingalt. Při jedné příležitosti mu jistý šlechtic tento titul vytkl, nato Casanova opáčil: „Abeceda je přece pro všechny, já jsem si z ní jen sestavil jméno!“

Své proslulé paměti mohl s klidným svědomím nazvat „Komedie mého života“. První kroky mladíka do společnosti vedl benátský senátor Bragadini. Tomu Casanova doporučil neužívat lék předepsaný lékařem. „A jak bylo senátorovi dobře předtím, bylo mu dobře i potom,“ konstatuje anglický překladatel Casanovových pamětí Arthur Machen. Bragadini v tom však viděl Casanovovo spojení s vyšší mocí, které mladík, veden svou intuicí, nikdy a nikomu nevyvracel.

Tak se Casanova stal zručným mystifikátorem. Odvolával se na spojení s duchy a prohlašoval se za adepta alchymie. Magická představení pořádaná pro vznešenou společnost později popisuje se značným smyslem pro humor. Tím se lišil od svého současníka a někdy i konkurenta, hraběte Saint-Germaina, který tvrdil, že žije už tři staletí a nikdy nezemře. Casanova ho obdivoval pro jeho hudební vlohy a schopnost zaujmout ženy, ale považoval ho za šarlatána a špiona. Jistě i proto, že sám byl několik let špionem benátské inkvizice. To bylo ovšem pro dobrodruhy 18. století příznačné. Casanova byl obětí i agentem církve, pracoval pro Anglii i věčného rivala Francii. Vědecky založenému, ambicióznímu pruskému vládci Friedrichu Velikému si klidně dovolil říct, že v krátké době vydělá s pomocí magie milion. Casanova byl ironik a libertin, který stál vždy na své straně. Anglický casanovista Ian Kelly připomíná, že pro volnomyšlenkáře Casanovu byly filosofické knihy jen eufemismus pro erotickou literaturu. Erotické romány jeho současníka markýze D. A. F. de Sade dnes naopak považujeme za zakuklené filosofické dílo.

 

ko1102_casanova_otvirak_giacomo_casanova_by_anton_raphael_mengs_wikimedia.org

NEBYL ŽÁDNÝ GIGOLO

„Benátčan nedosáhl společenského úspěchu a občas i bohatství kariérou přes postel, jak si většina lidí myslí,“ říká historik Jiří Wolf. „Paměti jsou čteny především jako erotická literatura, což podtrhují i dráždivé ilustrace, ale popisy sexuálních dobrodružství tvoří jen necelou třetinu mnohosvazkového díla,“ dodává. Casanova dovedně využíval znalostí psychologie, matematiky a geniální paměti. Díky tomu byl skvělým karbaníkem, který málokdy odcházel bez výhry. Paměť a kombinatorické schopnosti zručně využíval i při svých věštbách. Před publikem ale za zdroj svého vědění vydával tehdy módní kabalu. Zájem o čísla však pro Casanovu nebyl jen užitkový. „Zajímal se o matematické problémy své doby, propadl neřešitelnému problému kvadratury kruhu a casanovisté dokládají, že čísly byl doslova posedlý,“ říká Jiří Wolf. Během pobytu na dvoře Kateřiny II. se Casanova carevně nabídl, že pro Rusko přepočítá kalendář. Kdyby ho tehdy vyslechla, nemusela být Velká říjnová socialistická revoluce v listopadu.

Proslulý je Casanovův výčet milostných avantýr, přesný seznam žen rozdělených podle národnosti, statusu, barvy vlasů. Tento „zábavný seznam“ připomíná proslulou Leporellovu árii z Dona Giovanniho, na které měl Casanova svůj podíl. Zachovaly se Casanovovy poznámky pro Mozartova libretistu Lorenza da Ponteho. Mozart a Casanova se znali a smysl pro šaškovství vlastní jejich povahám je nepochybně spojoval.

MAGIE KOMICKÁ I EROTICKÁ

V pamětech Casanova popisuje magický rituál, při kterém měli duchové italskému statkáři ukázat poklad. Vyžádal si desítky různých magicky působících ingrediencí a přikázal, že v určitý den musí on sám umýt všechny obyvatele statku. Casanova připravil magický kruh a pustil se do očišťovacích rituálů. Konečně přišla řada na sedlákovu čtrnáctiletou dceru. To, jak připomíná, bylo hlavním cílem jeho práce. „Počal jsem ji důkladně omývati ve všech směrech a postojích, při čemž byla velmi poddajnou. Mé neskromné ruce dotýkaly se všech částí jejího těla a setrvávaly rády a déle na jistých velice choulostivých místech,“ vzpomíná Casanova.

V hermetických vědách byl velice vzdělaný a v roce 1750 vstoupil do zednářské lóže skotského ritu. Zednářství v té době bylo plné protichůdných tendencí, které mísily egyptsko-chaldejskou tradici, myšlenky o sociální rovnosti a osvobození lidstva od tyranů, i vyloženě šarlatánské nauky. Casanova však mezi zednáři hledal především společenské kontakty. V dopisech se s přáteli zednářům často vysmívali. Hrabě Lamberg ironicky glosoval magickou praxi lóžového mistra hraběte Thun-Hohenstein: „Duch Gablidone mu odhalil, že císař František byl zatracen, aby měl dohled nad všemi hlemýždími ulitami.“ V dopise Janu Ferdinandu Opizovi se Lamberg naopak s obdivem vyjadřoval o Casanovovi: „Neznám člověka, který by se mu vyrovnal ve vědomostech, inteligenci a představivosti.“ Více na dřeň šel Casanovův pozdější soused, teplický kníže Clary-Aldringen: „Básník, filosof, divotvůrce, čaroděj – a napůl blázen.“

SEXUÁLNÍ ŽIVOT V 18. STOLETÍ

Byl by Casanova Casanovou, kdyby se narodil v 19. století? Říkáme tomuto věku století páry, ale pokud jde o lásku, zaslouží si spíš název století rozbolavělých srdcí. Casanova později často vášnivě diskutoval se svou přítelkyní, návštěvnicí teplických lázní Elisou von der Recke, která zastávala názor, že láska je věcí citu a vášně. Kult lásky v době Casanovově vyjadřuje galantní dvoření, hry zdánlivých náhod, rafinovaná korespondence plná zámlk, jak ji známe z románu (či filmů) o vikomtu Valmontovi. Svádění je podřízeno vše, od interiéru po oblečení. Sexuální orgie jsou výstřední, někdy kruté, cílem je vyvolání všech možných emocí, ale nikdy ne lásky. Sir Francis Dashwood, zakladatel výstředního Klubu pekelného ohně, považuje milostné vzplanutí za zkázu každého sexuálního spojení. „Je to láska s lehkým srdcem,“ říká casanovista Ian Kelly. Casanova pokládal za samozřejmé, že sex, jídlo a vůně tvoří nerozlučnou triádu. Holdoval pití černé kávy a čokolády, které byly v té době uznávanými afrodisiaky. Krásné eroticky laděné pasáže svých vzpomínek věnoval Casanova právě jídlu. Zeptáme-li se však, zda uměl Casanova vařit, je odpověď záporná. V tom se Casanova dnešním trendy mužům nepodobá. „Zvládl pouze omeletu a sám vždy zdůrazňoval, že rytíř vařit nebude,“ objasňuje Ian Kelly.

DUCHCOVSKÝ KNIHOVNÍK

Casanova byl i ve svých šedesáti letech mistrem zábavné konverzace a vítaným společníkem, ale stáří a neustálé cestování na něj trpce doléhaly. Současníci popisují, že jeho mladistvý vzhled vzal brzy za své, ale za svůj úspěch u žen i u mužů vděčil charismatu, pohotovosti v řeči a zvláště prý matematickému nadání a okultním vědomostem.

Několikrát unikl smrti jen o vlásek, ať ve vězení benátského dóžete nebo ve Španělsku. Josef Karel Emanuel, hrabě Valdštejn-Vartenberk, Casanovu nepochybně zachránil před osudem dobrodruhů z rodu dandyů. Casanovův obdivovatel George Beau Brummel zemřel v chudobě a šílenství, Balzacův dandy Lucien de Rubempré skončil ve vězení pro dlužníky. Casanova měl ale štěstí – znalosti hermetismu a příslušnost k zednářské lóži mu zjednaly přízeň hraběte a doživotní azyl na jeho severočeském zámku.

Casanova do Duchcova přijel v roce 1785. Odtud podnikal občasné výlety do Prahy a zejména do Teplic, kde se scházela zajímavá lázeňská společnost. Sblížil se zejména s valonským světoběžníkem, vojákem a spisovatelem Charlesem de Ligne, s básnířkou Elisou von der Recke a s mladičkým dědicem teplického panství, princem Lolem. Povinnosti Casanovy jako placeného hosta Valdštejnů byly více než příjemné – bavit zámeckou společnost a starat se o bohatou knihovnu, a to vše za královský plat. Nebylo to ale vždy ideální. S hraběcím služebnictvem vedl Casanova spory a ani o místních obyvatelích, tehdy převážně německého původu, se nevyjadřoval s nadšením. Kníže de Ligne vzpomíná, že Němce označoval za notné hlupáky.

Casanovista Vítězslav Tichý uvádí, že jednou se horkokrevný Ital dostal do sporu i se svým dobrodincem a vyzval ho na souboj. Vzápětí se ale rozplakal z lítosti nad jeho blízkou smrtí, určitě ne bez důvodu, protože své umění v soubojích v minulosti několikrát prokázal. Opakoval svou lítost nad vyzváním a strachoval se, že ho lidé budou mít za bázlivce. Vzal tedy pistole od hraběte, ale vrátil mu je zpět v taneční pozici menuetové, jal se znovu plakati a mluvil pak s hrabětem o magii a kabale i o makaronech...

Smrt starého knihovníka stihla náhle v jeho oblíbeném křesle, ve společnosti chrta, daru kněžny Lobkowiczové, přibližuje Ian Kelly Casanovovy poslední okamžiky. Příčiny jeho smrti jsou nejasné. Casanovisté Marco Leeflang a Josef Polišenský se domnívají, že zemřel ve třetím stadiu syfilidy nebo na rakovinu horních cest dýchacích. Možná k jeho smrti přispělo přesídlení valdštejnského dvora do Třebíče. Těžce nemocný Casanova v posledních měsících přijímal jen tekutou stravu a na poloopuštěném zámku mohl i zemřít hlady.

POSLEDNÍ MYSTIFIKACE

Záhadou dodnes nevyřešenou zůstává místo jeho posledního odpočinku. Giacomo Casanova zemřel v Duchcově 4. června 1798. Muž velkého světa neměl mezi duchcovskou měšťanskou a lidovou vrstvou dobrou pověst. Říkali mu „il dissoluto punito“ neboli „starý prostopášník“. V Duchcově se tradovalo, že Casanovův hrob na místě bývalého hřbitova byl nekvalitní a brzy zmizel. Údajně byl nad hrobem i kříž. Ten však byl po několika letech zrezavělý a zlomený, kolemjdoucím ženám trhal šaty, takže Duchcovští říkali, že starý záletník nedává ženám ani v hrobě pokoje, píše casanovista Bern¬hard Marr.
V roce 1922 byl s velkou slávou objeven v zámecké zahradě náhrobní kámen se jménem GASSANOVA a letopočtem 1799. Marr tehdy napsal, že kámen dokládá neúctu Duchcovanů a zámecké správy k světoběžníkově osobě. Záhy se však ukázalo, že celá věc je podvod. Náhrobek vyrobili kameničtí učedníci jako žert, ale báli se přiznat.

Vítězslav Tichý ve své knize Casanova v Čechách předpokládá, že jako příslušníku kruhu vrchnosti se Casanovovi dostalo řádného náhrobku. Během doby hrob patrně opravdu zpustl. Hřbitov byl později přeměněn na park Rudé armády, jak se jmenuje i dnes. Zrušeny byly jen náhrobky, ale nebožtíci zůstali pod zemí. Proto se Vítězslav Tichý domnívá, že Casanova tam leží pohřbený dosud a událost s objevem náhrobku považuje za jeho poslední mystifikaci.

TAJNÁ KOMŮRKA

I přesto, že benátský světoběžník strávil v Duchcově relativně malou část svého života, „casanovský genius loci“ zde zapustil hluboké kořeny. Před rokem 1989 byl ale pro tehdejší kulturně politické prostředí osobou nechtěnou. Jakékoli připomínání benátského světoběžníka, přítele šlechty a z hlediska komunismu příživníka bylo důkazem osobní odvahy. V současnosti se v létě ve městě konají Casanovské slavnosti a Divadlo M přichází s premiérami humorných příběhů ze života tohoto Benátčana. Mediálně mnohem atraktivnější však před několika lety byla svatba údajné Casanovovy pokrevní příbuzné na duchcovském zámku. „Neuvěřitelné, kolik k nám po odvysílání zprávy začalo chodit návštěvníků. Většina z nich měla jen mlhavé povědomí, kdo Casanova byl, ale bylo to v televizi, tak jim to nedalo,“ směje se bývalá průvodkyně Eva Klášterková. Ale o tom, že Benátčanův duch opravdu na zámku zůstává, nepochybuje. „Návštěvníky ze všeho nejvíc zajímá křeslo, ve kterém zemřel, a které si zahrálo i ve filmu Poslední růže od Casanovy, nebo postel, ve které se nemůžete ani natáhnout, ale to největší překvapení si necháváme na konec,“ říká. Pro racionálního člověka 21. století je skutečně až neuvěřitelné, kolik lidí vykřikne děsem, když průvodce nechá návštěvníky nahlédnout do tajné komůrky v knihovně…

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group