ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Mumie z Kyjeva

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

 

Zabralo to několik let a návštěv Kyjeva, než se mi podařilo proniknout do srdce pravoslavné církve. Do místa nejsvětějšího z nejsvětějších, komplexu Kyjevskopečorské lávry. Ta ukrývá jeskyně s mumiemi svatých, které obestřeny legendami a mýty přečkaly celá staletí.

Než se letadlo odlepilo od plochy pražského letiště, nebylo vůbec jasné, zda odletí kvůli závějím sněhu. Naopak v Kyjevě byl drobný deštík a docela příjemný den bez mrazu, něco nevídaného. Všechny průvodce o metropoli se vzácně shodnou na atrakcích, které by žádný návštěvník neměl minout, jednou z nich je Kyjevskopečorská lávra, považovaná za pravý poklad. Rozsáhlý komplex kostelů, kaplí, katedrál, ubytoven a muzeí je dosud živým organismem, který funguje nezávisle na městě. Polovina areálu je zpoplatněna a tady, za velkou zdí, se dá spatřit řada vzácných exponátů sesbíraných po celé zemi.

Druhá část, o něco skrytější, je ve svahu nad Dněprem. Budovy již nejsou tak honosné, zato stále proudící příliv duší je až udivující. Vysvětlení je jednoduché, tato část klášterního komplexu je dosud tepajícím srdcem pravoslaví. I na Ukrajině je Kyjevskopečorská katedrála Panny Marie před zesnutím, a tedy i celá lávra (klášter), považována za nejposvátnější místo. Stejně jako pro muslimy Mekka nebo pro katolíky Vatikán. I sem by alespoň jednou za život měl zavítat pravý věřící. V podzemí kláštera jsou již dlouhá staletí pohřbeni mniši. Jejich mumifikované ostatky věřící dodnes uctívají jako největší poklad. Není divu, protože zde působila vůbec nejstarší komunita pravoslaví na území Kyjevské Rusi. A výjimečnost jeskyní, které se staly útočištěm mnichů, potvrzují právě jejich ostatky, dokumentující svatost a duchovní očistu. Je to velký zázrak, že mumie mnichů přečkaly staletí bez poskvrny. Proto mají jeskyně veliký význam pro věřící, kteří zde hledají spásu, zázrak, uzdravení, ale také vymítání ďábla.

 

ko1102_ukrajina_pravypoklad_img_5099

STOPY SVĚTCE

Lávra je nejen magnetem pro turisty, ale také náboženským centrem země. Její založení se datuje do období vlády knížete Vladimíra (980–1015), který rozhodl o zavedení křesťanství v Kyjevské Rusi. Po tomto rozhodnutí opustil řecký ostrov Athos svatý Antonín, který se usadil v jeskyni na březích Dněpru někdy kolem roku 1051. Jeskyni si sám vyhloubil, a později se svým stoupencem sv. Feodisijem začal jeskyně rozšiřovat, aby mohly být příbytkem pro více žáků nové víry. Postupně další následovníci vytvořili rozsáhlý labyrint chodeb, cel, komor a kostelů ve svazích nad řekou. Tady se mniši modlili, rozjímali, meditovali i přepisovali knihy. Sice už v 11. století se začaly stavět budovy nad zemí, ale jeskyně byly vždy ideálním úkrytem a bezpečím před nájezdníky. První, nejviditelnější dominantu tvoří 96,5 metrů vysoká zvonice, která je považována za nejvyšší pravoslavnou stavbu na světě.

SPÁSA DUŠE

Kamarád Ivan mi už v Praze říkal: „Když budeš chtít vidět vše, moc nemluv, jdi za ostatními a hlavně se oblékni obyčejně, pak uvidíš nejvíce.“ Nevím, jestli to byla ta správná rada, ale už brzy ráno před klášterem byly spousty lidí různých věkových kategorií. A také mnoho zájezdů i z těch nejmenších vísek, kdy průvodcem byl většinou jejich kněz. Přidružil jsem se k jedné vesnické skupině, abych nebyl nápadný. Důvod to byl jednoduchý, mezi kostely se nacházejí rozsáhlé jeskyně, kam sice smějí i turisté, jenže jen na malý okruh, kdežto poutníkům je povoleno rozjímat i v těch nejzapadlejších koutech. „Hlavním cílem poutě je spása duše. A to je možné ve svaté jeskyni,“ jak mi líčila jedna žena ze skupiny, která se mě ujala. I když se zdá, že jeskyně jsou tím pravým pokladem, asi každého příchozího docela zmátne nenápadný vchod. Kdo neumí azbuku a nedokáže se zeptat, asi bude mít problém s hledáním. Jediným vodítkem jsou poutníci, kteří ovšem procházejí všechna místa v komplexu, modlí se a uctívají světce polibkem na zasklené ikony. Celá horda uklízeček zase pečlivě leští skla, odklízejí vyhořelé svíčky a někdy až dosti neurvale usměrňují dav. Zato podzemí, to je jiná. Ženy se musejí zahalit šátkem a každý by si měl koupit svíčku. Nejen jako výraz úcty, ale také jako jediný zdroj světla během putování. Už na schodech mnozí tápají, kam ve tmě šlápnout dál. Před samotným cílem je jedna velká překážka, mnich. Ten chytá turisty a zakazuje jim vydat se na okružní cestu jeskyněmi jako poutníci. Tento bystrý člověk si už podle tváří v šeru schodiště vybírá oběti. Jindy mu pomůže oblečení, a tím se většina cizinců opravdu liší. Přesto, kdo mluví ukrajinsky nebo rusky, ten může i tímto sítem projít. Jenže ostřížímu oku mnicha ani neunikne, jestli se patřičně často křižujete, modlíte a vůbec, jestli zvědavě neokouníte. Pokud ano, bude takový opovážlivec bleskurychle vyveden skoro jako zločinec a postrčen na turistický okruh, kde toho není k vidění zas tak moc.

 

ko1102_ukrajina_pravypoklad_img_5908

DOTEK SÍLY

Jít ve šlépějích poutníků, kteří tudy zbožně putují již mnoho století, to opravdu stojí za to. Tmavé prostory si osvětluji svou svíčkou dle návodu u vstupu. Cesta jeskyněmi vede úzkými chodbami s vyhloubenými prostory pro rakve. V těch jsou uložena mumifikovaná těla významných světců, patronů země i církevních hodnostářů. Ovšem tato mumifikovaná těla se zachovala bez jakéhokoliv balzamování. Proto jsou považována za zázračná. Věřící se každým dotykem snaží získat něco z jejich síly. Kdo má pocit, že něco uvidí, se ovšem mýlí, většinou není vidět nic, protože těla jsou překryta barevnými pozlacenými rouchy. A i kdyby bylo co, tak věřící, kteří stále líbají víka rakví, často oslintají sklo tak, že znemožní výhled úplně. Tmavé postavy poutníků se ve zbožné úctě bez jediného hlesnutí sunou od jedné rakve k dalším, ale někteří se u svého patrona zdrží v motlitbách třeba i celý den. Pro někoho možná stísněný pocit, kdy je cítit vůně kadidla, svíček, ale i pot z nabalených lidí v úzkých chodbách, bez možnosti nadýchat se čerstvého vzduchu. Od mumifikovaných těl vyzařuje neuvěřitelná energie. Tady se každý s úctou pokloní a i nevěřící pokřižuje. Atmosféru klidu a absolutního míru doplňují mihotající se plamínky svící a poutníci, kteří se zde dostávají do vytržení. Tak povznášející atmosféru opravdu jinde v Kyjevě člověk nezažije.

V NEMILOSTI VLÁDY

O výjimečnosti svatého místa se vyprávějí celé legendy. Už po staletí jsou obyčejní věřící udiveni velkou energií, jsou přesvědčeni, že jim může pomoci v životě a třeba i vyléčit se z nemoci. Takové místo bylo trnem v oku Sovětské vlády. Ta se prý několikrát snažila toto poutní místo zlikvidovat. Ať tak, že bylo zakázáno lávru navštěvovat, nebo jinými způsoby. Podle vyprávění mnicha Borise z kláštera padlo prý i rozhodnutí o odvezení mumifikovaných těl. Pověry podlamovaly autoritu režimu a jedině likvidace místa odporu byla pro vládu jedinou správnou cestou. Jenže co zprvu vypadalo jako banální úkol, to se ukázalo neřešitelnou záležitostí. Mumie byly naloženy na nákladní auto, ale tomu prý záhadně vyplivl motor. Tak přivezli jiné, a to dopadlo úplně stejně. Dokonce povolali patriarchu, ten však jen potvrdil starou legendu o tom, že svatí nikdy neopustí zdi kláštera. Funkcionáři se snažili skoro měsíc, ale bezúspěšně. Nakonec s podzemím nechtěl nikdo mít nic společného, a těla se vrátila na svá místa. Těla některých světců se záhadně ztratila, ale to bylo dílem věřících a mnichů, kteří je ukryli před dalšími pokusy o likvidaci. Časem byli povoláni i vědci, ti měli vyřešit otázku zázraku a tak vyvrátit přesvědčení věřících. Nadpřirozené vlivy sice úplně nevyvrátili, ale nalezli odpověď na otázku zachování těl, kterým v organickém rozkladu bránila nedostatečná vlhkost. Byla ale zjištěna i určitá radiace těl, a ta spíše směřovala k nadpřirozenu. Několik dalších pokusů potvrdilo „zvláštní energii“ mumií.

FOCENÍ ZAKÁZÁNO

Když takové místo navštívíte a další jeskyně jsou stejně povznášející a zároveň fascinující podívanou, tak chcete mít i vzpomínku. Nejedno srdce fotografa zaplesá a chtělo by zachytit atmosféru uvnitř. Jenže, jak mi řekl doma v Čechách můj známý Ivan, to je nemožné. Zkusil jsem tedy oslovit mnicha u vchodu, jenže nekompromisní odpověď „Vyloučeno s velkým V,“ mne odzbrojila a ujistila o holé nemožnosti. Přesto jsem se rozhodl naplánovat akci, kdy se těsně před zavřením jeskyní o to pokusím. Vstoupil jsem do jeskyní se špatným úmyslem, a už před vstupem mi bylo jasné, že to nemůže vyjít. I samy mumie si to myslely, ale přesto jsem si to zkusil. Počkal jsem, až kolem mě bude čistý vzduch, a vytáhl fotoaparát. Jenže to probralo z rozjímání ženu za rohem, jako kdyby ji bodlo šídlo. Jakmile spatřila, o co se pokouším, začala šíleně řvát, její hlas byl jako siréna při jaderném výbuchu, a v tu chvíli se okolo mě nahrnuli poutníci. Jenže místo mírumilovných tváří to byly saně plné vzteku, které se na mě vrhly v přívalu ohromného hněvu kvůli zlým úmyslm cizáka. Rychle se zjevil rozezlený mnich a nekompromisně mě doslova chytl za límec a vykopal ven po schodech. Ještě venku na mě plivla jedna z věřících a se slovy o ďáblu, který přišel ničit, hned běžela sdělit novinky z podzemí všem okolo. Tudy cesta nevedla. Dokonce i druhý den si mě pamatovali, asi někdo rozšířil moji podobiznu do všech svatostánků a dostal mě na černou listinu. Tak skončil nápad s fotografováním.

BISKUP NA SCÉNĚ

Když jsem se ocitl v Kyjevě už po třetí, pořád ve mně hlodala myšlenka vyfotografovat svaté jeskyně. Celý den jsem obětoval hledání někoho, kdo by mi dal souhlas. Mniši si mě posílali od čerta k ďáblu, a ani druhý den jsem nenašel nikoho, kdo by mi fotografování povolil. Dokonce jeden soucitný mnich, aby mě odradil, mi naznačil tu pravou osobu: „To může povolit jen samotný patriarcha Volodymyr, který je hlavou Ukrajinského pravoslaví. Ale možná budeš muset až do Moskvy za patriarchou Kirillem.“ Jenže tím mě vůbec neodradil, začal jsem hledat alespoň zástupce patriarchy na Ukrajině a domáhat se slyšení. Jenže stále stejná slova. „Přijď za týden nebo za měsíc.“ To byla jediná odpověď. „Vždyť ani Američanům ze slavného žlutého časopisu se to nepodařilo, a tak přeci nemůžu mít štěstí tím pádem já. Jedinou možností je napsat žádost v deseti kopiích a poslat ji do lávry. Pak prý do roka dostanu odpověď. Nic povzbudivého. Skoro týden uhánění a výsledek žádný. Jenže občas vytrvalým přeje štěstí. Poflakoval jsem se za soumraku bezcílně po klášteře a uviděl limuzínu, která ke správní budově přivezla asi tu nejpovolanější osobu, jednu z nejvyšších autorit církve v Kyjevě, biskupa. Muž mě neodmítl hned, ale přehodil na svého sekretáře a sdělil mi: „Přijď v neděli ráno na slyšení a uvidíme, co se s tím dá dělat.“

S POMOCÍ BOŽÍ

V neděli to byl šibeniční čas, protože letadlo domů nepočká, jenže taková naděje zničehonic se nebude opakovat. Před rezidencí už byla pěkná řada čekatelů. Záhy mě přijal představený celého komplexu, patriarcha. Stál tam v černém rouchu se zlatým zdobeným křížem na řetěze na prsou. Všude okolo samá úcta, lidé klečeli, nebo uctivě čekali na vyzvání. Muž mi pokynul, ať jdu blíže. „Řekni mi jen jeden důvod, proč si myslíš, že ti mám dovolit fotografovat v jeskyních?“ Upřímně, to, že veřejnost má právo na informace, nebo jestli chci nalákat další turisty, opravdu zabrat nemohlo. Naštěstí jsem řekl alespoň něco, co mělo hlavu a patu. „Jestli se i v Česku lidé, kteří hledají svoji duchovní cestu, mají obrátit na pravoslaví, potřebují inspiraci. A každá zmínka o místě, kde lidé mohou najít svoji víru, může pomoci v hledání cesty.“ Jenže patriarcha se nenechal jen tak přesvědčit. „Ale vy v Česku jste samí neznabozi, jak můžeš tvrdit, že poutníci potřebují inspiraci. Srdce je povede!“ Po chvíli rozmýšlení dodal: „Víš co, abys viděl, že i my pravoslavní kněží chceme činit dobré skutky a otevírat oči slepým, dovolím ti fotografovat. Ale jen tři fotografie, ani o chlup více.“ A pak zavolal mnicha Fedosije, aby mě doprovázel a chránil. Vyšel jsem jako ve snu, tři fotky, ale lepší něco, než nic. Fedosij byl nadšeným fotoamatérem, a tak mě hned vedl na ta nejhezčí místa. Jen bylo obtížné fotografovat za stálého proudění věřících. A chudák můj průvodce to také párkrát schytal, povolení poutníky pramálo zajímalo a zuřivě se nás vrhali. Nakonec obrázků vzniklo více, ale trest přišel náhle. Asi se to nelíbilo svatým mumiím. Jak jsem v euforii z vítězství běžel k hotelu pro zavazadla a na letiště, přišel jsem do cesty smečce potulných psů. Ti se na mě vrhli a prokousli mi nohu. V tu chvíli mi jejich grimasy připomínaly tváře rozzuřených poutníků. Ale i přes zakrvácenou nohu a řinoucí se krev to stálo za to.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group