ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Cestou necestou

TEXT A FOTO: MICHAL KAŠPAROVSKÝ

 

Outback je typické australské slovo, označující rozlehlou, necivilizovanou plochu ve vnitrozemí. Nemá jasně dané hranice, určitě je však suchá, téměř neobydlená a pro neznalé nebezpečná. Podaří se nám ji projet bez úhony?

Je asi jedna hodina odpoledne a my si dáváme povinnou pauzu uprostřed australské pouště. Vlastně mezi dvěma pouštěmi. Jedeme po Great Central Road, nalevo se rozprostírá Gibsonova a napravo Velká Viktoriina poušť. Se svými 424 000 km2 je vůbec největší australskou pouští. Jsme na cestě ze Západní Austrálie do Severního Teritoria. Přestávka je nutná – děláme ji v pudu záchovy našeho vozidla. Je leden, tedy vrchol léta na jižní polokouli, teploty přes den lezou ke čtyřiceti stupňům a naše obytná Mitsubishi Delica s náhonem na všechny čtyři má na krku již druhý křížek. Nechceme, aby dostala infarkt, a tak na cestu vyjíždíme za rozednění a kolem poledního auto odstavujeme. Do šesti, než poleví sluneční palba, máme čas. Především na zabíjení všudypřítomných much. Spotřeba vody je okolo pěti litrů na osobu a den. Kolem vody se točí vlastně všechno. Podle jejího výskytu byla založena ta hrstka měst a osad, co jich tu je. Řídili se podle ní domorodí Austrálci a zvířata tak činí dodnes. Ani my nenecháváme nic náhodě a vezeme si s sebou osmdesát litrů. Historek o lidech, kteří se vydali při poruše vozu hledat pomoc a doplatili na to životem, jsme v posledním roce slyšeli víc než dost. Co tedy v takové nehostinné krajině děláme?

 

ko1103_australei_img_9362

HLAVNĚ NEPÍCHNOUT

Ze Západní Austrálie na východ vedou pouze dvě asfaltové cesty – severní a jižní. Pro ty, kdo hledají nevšední zážitky, se tak logicky nabízí trasa „někde mezi“. Sice bez asfaltu, zato s dávkou dobrodružství. Zjistit informace, jaká je úroveň 1200 kilometrů dlouhé cesty mezi městem Laverton a turistickou dominantou Uluru, je nad lidské možnosti. Po severním půlkruhu ze Sydney do Perthu jsme potkali pouze dva lidi, kteří Great Central Road absolvovali. První z nich tvrdil, že ač byl v Austrálii všude, na tuto třicet pět let starou vzpomínku do smrti nezapomene. Další prý pětkrát píchnul kolo, a když mu došly lepicí sady, musel pneumatiky vycpat větvemi a hadry. Ne snad že by nás odrazovali, ale nezávisle na sobě prohlásili, že by tudy již podruhé nejeli.

V Lavertonu, kde cesta začíná, čerpáme vodu ve stanici pro kamiony, kde za pouhý dolar dostaneme z hadice poněkud přebytečných pět set litrů. Posledních pár kilometrů asfaltu a zrezivělá cedule nás upozorňuje, že vjíždíme na Great Central Road. Ufukujeme pneumatiky jako prevenci proti píchnutí a nastavujeme stálou rychlost kolem 75 km/h. Auto je tu naše všechno – dopravní prostředek i ubytování – jsme na něj zcela odkázáni, jakákoliv porucha může být fatální. Na tak dlouhé vzdálenosti odtah nepřipadá v úvahu a částka za mechanika se blíží nebeským výšinám. Není tedy žádný div, že nepojízdné vozy se prostě nechají u cesty. Většina z těch, které míjíme, je v dezolátním stavu, projíždějící domorodci z nich odmontují vše použitelné a zbytek většinou zapálí.

ASFALTOVÝ KOBEREC?

Krajina je čím dál sušší, zmizely stromy a barva písku se mění od tmavě červené až po bílou navážku na cestě. Tou se snaží silničáři vyvýšit místa, která v době dešťů mizí pod vodou. Mohou to být jen kaluže nebo i několikasetmetrová jezírka. To pak nezbývá, než počkat, až sluncem ztvrdlá země vodu vsákne. A to může trvat i několik dnů. My jsme první poušť projeli v podstatě bez problémů, píchli jsme pouze jednou. U obsluhy stanice tedy kvitujeme poměrně dobrou kvalitu vozovky a vyzvídáme, co je pravda na klepech, že by měla GCR brzy také dostat asfaltový koberec. Dostává se nám však jenom útrpného úsměvu a odpovědi, že report o novém povrchu jim leží již dvanáct let na stole. Proč taky? S provozem, který dosahuje maximálně deseti tisíc aut ročně, by to bylo neekonomické. My jsme během necelých tří dnů potkali pouze šestnáct osobáků, tři náklaďáky a sto padesát sedm vraků, chátrajících u cesty. Jak příznačné!

 

ko1103_australie_img_8839

NA VLASTNÍ OČI

Po zdolání opuštěné Great Central Road nám připadly náhle se zjevující davy turistů a asfaltový povrch skoro jako přízrak. Pískovcové masivy Katja Tjuta a australská dominanta Uluru lákají ročně okolo půl milionu lidí, a my nebyli výjimkou. Jakkoliv je však znáte z fotografií a cestovních brožur, osobní konfrontace se nedá srovnat. V rovinaté krajině vypadají ještě větší a masivnější. Výborně řešené návštěvnické centrum vám přiblíží faunu a flóru i tradiční život domorodců. V současnosti je sice stále povoleno na Uluru vylézt, kvůli duchovnímu významu pro kmen Anangu a stále častějším nehodám je však zákaz na dohled. Naštěstí.

DROMEDÁŘI NA SVOBODĚ

Komu lidská společnost nevyhovuje a má auto s obutím do obtížných terénů, může zkusit některé z místních 4x4 prašných cest. Patří k těm nejlepším, které může červený kontinent nabídnout. Ani my neodoláme, a po zakoupení nezbytného povolení míříme zkratkou k západnímu MacDonnellovu pohoří po Mereenie Loop. Tím, že jsme se zřekli asfaltu, nás cesta konečně odměnila pohledem na několik velbloudů. Předpokládali jsme, že v zemi, kde se volně prohání odhadem milion těchto suchomilných zvířat, bude příležitost k jejich pozorování větší, ale jejich přirozená plachost pro nás měla být předpokladem opaku. Volně žijící dromedáři jsou navíc světovou raritou, která se jinde nevyskytuje. V Austrálii ale má své odůvodnění. Hrby importovaných zvířat pomohly prozkoumat a dobýt i ta nejnehostinnější místa kontinentu, pomáhaly při pokládání telegrafních kabelů a asistovaly i při neúspěšné, byť slavné výpravě Burkeho a Willse za objevením vnitrozemského moře v druhé polovině devatenáctého století. Později však při větším rozšíření automobilové dopravy již velbloudi nebyli potřební a byla jim dána volnost.

Pro Evropanovo oko jsou silně nezvyklé zcela pravidelné formace MacDonells Range. Vypadají, jako by těsně pod povrchem lezl obrovitý krtek a hrnul kamenné hromady od obzoru k obzoru. Hory s nejvyšším vrcholem Mt. Zeil (1531m n. m.) jsou převážně tvořené křemencem, žulou, vápencem a pískovcem a táhnou se od západu k východu v délce přes šest set kilometrů. Kdo má rád horskou turistiku, může zkusit světově vyhlášený přechod Larapinta Trail v délce skromných 223 kilometrů. Pohoří nás také přivede do druhého největšího města Severního Teritoria, Alice Springs, které je významným dopravním, obchodním a kulturním centrem. Jelikož leží v samém středu kontinentu, prochází přes něj dálnice, železnice a důležitá telegrafní linka Overlander, která od konce devatenáctého století spojovala Adelaide se severem a přes ostrov Jáva pak Austrálii s Velkou Británií. Pro nás je to ale jen zastávka na dočerpání paliva, nakoupení potravin a celkové kultivace. Civilizaci ještě nepotřebujeme, stále nemáme dost písku, a tak máme namířeno na jih po Stuart Highway do Coober Pedy.

MĚSÍČNÍ KRAJINA

Toto město se proslavilo kvůli surreálně přízračné krajině i vzezřením města samotného. Jako kulisa bylo použito v takových kasovních trhácích jako Mad Max 3 nebo Priscilla, královna pouště. To, že se objevilo v postapokalyptických filmech, není náhoda, okolní krajina vypadá jako na Měsíci. Jeho prvním a hlavním úspěchem však není vizuální přitažlivost, ale to, co leží pod jeho slupkou. Opály. Město, které se honosí přízviskem Hlavní město opálů, je zodpovědné za 95 % světové těžby. Díky složení drahého kamene, které se nedá detekovat sonarem, se město dále vyhýbá masivní těžbě a uchovává si tak komunitní soudržnost. Překvapivě mezinárodně zastoupená populace Coober Pedy nepřevyšuje dva tisíce lidí a najdete mezi nimi i Čechy. Unikátní je však především způsob, jakým lidé žijí. Kvůli vysokým teplotám, které v létě dosahují skoro padesáti stupňů, se lidé přizpůsobili, a stejně jako některá pouštní zvířata skončili pod zemí. V jejich případech v bývalých důlních štolách. Pod zemí jsou byty, muzea, galerie, obchody, hotely nebo kostely. A pokud máte přírůstek do rodiny, nemusíte zoufat, stačí vzít sbíječku a vybourat další pokoj.

NEJVĚTŠÍ A NEJMENŠÍ

Další pouštní cesta, Oodnadatta Track, začíná krajinou, jež je snad ještě pustší než ta předtím, tady už nerostou ani trsy jako jehly ostrého spinifexu. Podle nastudované literatury bychom měli právě projíždět přes Anna Creek – největší dobytkářskou farmu na světě s rozlohou téměř poloviny České republiky. Vidíme ale jen několik vyhublých krav, jež kvůli jejich vzezření přezdíváme na indické. Nějak se nám to nezdá. Vzápětí už ale vjíždíme do William Creeku, který se pyšní dalším nej. Je to nejmenší město v Jižní Austrálii, stálý počet obyvatel – dva. Kdysi to byla důležitá zastávka na bývalé železniční trase vlaku Ghan, který po stopách telegrafní linky zajišťoval spojení mezi Port Augusta a Oodnadatta. I dnes, po posunutí kolejí o nějakých sto šedesát kilometrů na západ a propojení celého kontinentu, je ale vlaková historie na cestě všudypřítomná.

(NE)ŽIVÉ JEZERO

Po opuštění William Creeku se blížíme k Eyreovu jezeru, největšímu solnému jezeru na světě a zároveň nejnižšímu bodu australské pevniny (16 metrů pod mořskou hladinou). Nacházíme se v bezodtokové pánvi, která pokrývá šestinu celého kontinentu a jejíž je jezero vyústěním. Raritou ovšem je, že jezero se plní v průměru jednou za deset let, většinou po tropických záplavách na severovýchodě Austrálie. Většinu času tak jeho povrch pokrývá až metr silná vrstva soli s minimem života. Když se ovšem jezero naplní, je místem obrovského páření. Voda se zaplní rybami a obojživelníky, na jezero se snesou desetitisíce pelikánů, racků a rybáků a ze všech stran se k vodě stáhnou suchozemští živočichové. Takové štěstí ale nemáme – místo toho sledujeme nekonečnou bílou placku bez známky života.

Čas strávený v australské poušti se jen těžko popisuje. Ohromné dálky, rovná krajina a širé nebe nad hlavou dávají vzniknout až fyzickému pocitu odloučenosti a volnosti zároveň. Správné načasování může být klíčové. Není nic lepšího než být v noci uprostřed pouště se zářícím nebem nad hlavou a poslouchat rachot cikád. A nikde nikdo. To je ten pravý outback!

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group