ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Přelet nad kosovskými hnízdy

TEXT A FOTO: TOMÁŠ PETR

 

Jsou dvě hodiny po půlnoci. Stojíme na kosovsko-srbské hranici. Okolo se šourají chlapi v kožených bundách se samopaly. Přijíždíme do nejmladšího státu světa, kde je mír velmi křehký.

Asi čtvrt hodiny po přejezdu hranice nás předjíždí policejní auto s majáčkem a zatarasí cestu. Vystupuji a myslím na kapalný úplatek v kufru auta. „Češi!“ Křičí na mě. „Kolik u vás stojí Škoda Superb?“ Můj mozek šrotuje, co je to asi za fintu. „Kolik stojí ojetý Superb?“ Upřesňují dotaz a já tápu. Radši rychle vystřihnu pravděpodobnou sumu. „Tak to je super,“ křičí a naskakují do auta, které za blikání policejního stroboskopu mizí v dáli. Vítejme v Kosovu. Vyrazili jsme do Kosova, abychom zmapovali život menšin, žijících v novém malém státu. S pomocí příslušníků mise EULEX, která má u minorit velmi dobré jméno, navštívíme jednotlivá etnika, která v oblasti žijí. Podíváme se za Srby, za Cikány, za Chorvaty a za Turky. Fakt, že Mezinárodní soud v Haagu v červenci 2010 rozhodl, že jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova nebylo porušením mezinárodního práva, udělalo některým menšinám ze života peklo.

 

ko1103_kosovo_pristina_img_7561_

POKLIDNÁ VELIKÁ HOČA (SRBOVÉ)

Po mírných peripetiích dostáváme povolení od popa navštívit představeného vesnice Veliká Hoča, ve které žije srbská menšina. Otec Milenko Dragičevič spravuje dvanáct pravoslavných kostelů roztroušených po vsi. Vznik těch nejstarších je datován až do jedenáctého století. Milenko má charismatickou tvář a šibalské oči. „Máme povolení od vladyky Irineje z Gračanice natáčet ve vesnici v církevních objektech a udělat s vámi rozhovor,“ říkám. „Točte si, co chcete, ale rozhovor nebude,“ odbývá mě otec Milenko a v očích se mu honí čertíci. „Když mám ale doporučení od vladyky…,“ zkouším to. „Vladyka si může říkat, co chce,“ odpovídá a jiskří mu škodolibě v očích. Po dalším naléhání mi ale vráží kadidlo a láhev vína do ruky a zve nás do bytu. Otec Milenko je ženatý a má tři syny. Bydlí v domě u největšího kostela. Interiér je posetý ikonami a dárky z celého světa. Vesnice má 250 obyvatel a Milenko řeší každodenní problémy. Vlastně nejsou úplně obyčejné. Během roku 1999, kdy došlo ke konfliktům mezi Srby a Albánci, vesnici mnoho lidí opustilo. Někteří byli zabiti nebo navždy zmizeli. V centru vesnice stojí veliký pomník, který vzpomíná na zabité a unesené z okolí této vesnice. Těch jmen je na památníku osmdesát. Otec Milenko nechce být natáčen a tak staví kameraman puštěný stroj na stůl, ať natáčí sám. Když se po rakijích a kávě loučíme, otec mrkne na kameru, která má přitom vypnutou signalizační diodu a praví: „Tak už to můžeš vypnout, ne?“ Jsme jako přikovaní. On o tom celou dobu věděl!

Otec Milenko vyráží sloužit mši. V tmavém pravoslavném kostele je slyšet modlitby a zpěv. Vůně kadidla je opojná a opona za vnějším bídným světem jako zázrakem padá. Rituál s vlastnoručně upečeným chlebem a požehnáním končí mši. Ostatní kamenné kostelíky, některé středověké, lemují svahy vesnice. U jednoho z nich je malý klášter, kde bydlí tři mladí mniši. Kromě duchovní činnosti malují ikony a vyřezávají náboženské motivy ze dřeva. Provádí nás jednotlivými krásnými stavbami. U jednoho z kostelů je hřbitov. Mnich mě vede k novému hrobu s vlajkami. Večevir Dejan 1977-1999 stojí vyryto v žule. „Sloužil v armádě,“ říká mnich. „Kameny hořely a žár všechno spálil.“ Mluví o posledním konfliktu, při němž zasahovalo NATO a umírali lidé na obou stranách.

Jižní svah vsi se zubatí vinicemi s révou. „Každý tu má políčko,“ říká Dragan. „Co ale naplat, víno a rakiju nemůžeme vyvážet přes území obývané Albánci. Vzali by nám je. A tak mohou prodávat jen ve vesnici. Každý se tu živí tím, co vypěstuje, a mladí samozřejmě odcházejí.“ Kupujeme láhev rakije, ve které se skrývá naivní dřevořezba vojáka se samopalem. Typický dárek z Kosova.

Kousek za Velikou Hočou se zjevila duha. Visí nad velikým památníkem s kosovskými vlajkami. Na piedestalu stojí: Dva umučení lvi - Toni a Sjelajdin Mici. V pozadí jsou dva ohořelé vraky aut prošpikované kulkami ze samopalů. Kosovští Albánci oslavují bratry jako osvoboditele, kteří padli v boji za nezávislost. Podle jiných informací to ale byli úplně obyčejní vrazi. Pracovali pro teroristickou organizaci UČK, unášeli a vraždili nealbánskou populaci. Za oněch osmdesát obětí z oblasti Velké Hoče mohli mít zářezy na pažbách oni. Jednou si na ně tedy Srbové počkali a popravili je. A takhle je to v oblasti Kosova se vším. Pozůstalí obětí tuší, kdo je zavraždil, a musejí s tím žít. Nikdo za celý pobyt neřekl, že někoho nenávidí, ale mír je velmi křehký a duše jsou zraněné. Přimíchejme k tomu horkou balkánskou krev a máme Molotovův koktejl, který je připraven k zapálení.

Popojíždíme dál se smíšenými pocity a míjíme albánský pohřební průvod. Všude kolem jsou rozestavěné hlídky KFOR, aby předešly případným konfliktům. Táta KFOR se stará. Otázkou zůstává, co se stane, až dítě Kosovo dospěje a KFOR ho opustí.

KLIK–LAK Z JANJEVA (CHORVATÉ)

Janjevci jsou specifickou komunitou, která se identifikuje jako Chorvati. Pocházejí ze skupiny obchodníků, kteří přišly z oblasti Dubrovníku do Kosova ve 14. století a dodnes udržují katolickou víru a mluví chorvatsky. Janjevo platilo až do doby konfliktů za velmi lukrativní oblast s nejdražšími nemovitostmi široko daleko. Nikola Rodič mě vítá česky. Žil v Brně, ale v Janjevu má manželku s malým dítětem, tak chce být s ní. Nikola je janjevský patriot. „Během konfliktu zahynuli jen dva lidé,“ vypráví. „Chlapi vylezli na kopec s dalekohledy a pozorovali albánské UCK. Ti měli dalekohledy také, ale namontované na puškách. „Koupili to z vlastní blbosti,“ konstatuje lakonicky průvodce. „Janjevo v té době opustila asi polovina obyvatel, kteří se vrátili k příbuzným do Dubrovníku. Jejich domy zůstaly prázdné a Albánci je dodnes rabují. Jakmile se do nádherných staveb z nepálených cihel vepřovic dostane voda, je jejich osud zpečetěn.“ Nikola otevírá dveře opuštěných domů, které pozbyly dřevěných dílů. „Albánci, ale i naši lidé, kteří nemají práci, vše spálí. Já vím, kdo to dělá, ale nic nezmůžu.“

 

ko1103_kosovo_janievo__img_7781_

Vesnicí pobíhají děti s barevnými kuličkami na provázku. Legendární zvuk klik–laku, který jsme měli za mého mládí ve škole zakázaný, rezonuje po celé vesnici. Dívám se s otázkou na rtech na průvodce a on vysvětluje. „V posledních desetiletích se tu hodně vyrábělo z plastů, výroba pokračuje dodnes a teď frčí hračky.“ Otevírá vrata jedné z dílen a překřikuje rámus. „Je tu novinář z Čech a chce vidět výrobu.“ Ochotně mě zvou dál a předvádějí, jak z drtě vyrábějí součásti hraček. Auťáky, bábovičky, klik–laky. „To není z Číny?“ udivuji se a obhlížím historické stroje a tajím dech před smradem, který se z nich line. „Od 12 let jsem takhle pracoval,“ říká Nikola. „Pak jsem se postavil na vlastní nohy. „Kdyby nebylo konfliktu, vybudoval bych tu krásný barák. Takhle se to ale nevyplatí. Vše se rozpadá a atmosféra bohatého městečka je nenávratně pryč. Kdyby to bylo kdekoli jinde, jsou historické stavby pod záštitou UNESCO. Takhle všechno brzy spadne,“ lituje průvodce. Míříme na vrchol kopce nad Janjevem. Nikola mi ukazuje, co již ve vsi není. Vinice, domy, všechno zaniká… Na závěr navštěvujeme faráře katolické církve. Vede právě výuku dětí. Víra zbylé Janjevce drží pohromadě. Náboženské písně mi znějí v uších, když se prodírám autem pryč kolem padajících domů.

CIKÁNI Z GRAČANICE (ROMOVÉ)

Na kraji města Gračanica dřepí desítka unimo buněk a v nich jsou provizorně ubytováni Romové. Slova se ujímá podsaditá žena (nejmenovaná tisková mluvčí), která na první pohled tuhle litanii nepřednáší poprvé: „Nic nemáme, podívejte se, kde žijeme. Jak prasata. Manžel je nemocný, nemáme na léky, slibují nám ubytování a nic nedělají…“ Realita je ale trochu jiná. Stranou si mě bere chlapík, který má z tiskové mluvčí strach a šeptá: „Hele, ona kecá. Podívej se nalevo, tam staví školku a napravo dostavují cihlovou ubytovnu. Příští rok se máme stěhovat.“ Muži tu kouří, na cigára tedy evidentně mají. „A tamhleto je alkoholik, jenom se válí,“ křičí zlobně cikánka a vede mě do nuzně zařízené buňky. Tato provizorní ubytování věnovali městu Rusové. Je tu voda, elektřina i sociální zařízení. Romové politiku neřeší. Mohli by se v podobné situaci nalézat kdekoli na světě. Odjíždíme bahnitou cestou a na obzoru se rýsuje monumentální novostavba jednoho z největších kosovských boháčů Behgjeta Pacolliho.

HISTORICKÝ PRIZREN (TURCI)

Parkujeme před úřadem obce Mamuša ozdobeným vlajkami Evropské unie i kosovskou a tureckou zástavou. Hned vedle stojí prosperující mešita. Přijímá nás starosta v padnoucím obleku. Sedáme si do impozantních tureckých kožených křesel a je jasné, že tady se hledí na formality. Starosta přednese na kameru čtvrthodinový monolog v turečtině. Ukloní se, dá nám trička a propisky a zmizí. Z hovoru vyplývá, že Turci žádné problémy s Albánci ani s novým státem nemají. Jde jim o vlastní prosperitu a politiku neřeší. V okolí se pěstuje zelenina, dokončují se stavby hřišť z peněz EU. Prostě idylka. 
V roce 2004 proběhla Prizrenem vlna násilí, během níž byly zdemolovány prakticky všechny pravoslavné chrámy. Donedávna je chránily jednotky KFOR, dnes se ruiny choulí osiřelé za ostnatým drátem. „Prizren, město, které ochraňovalo staletí kulturní tvořivosti a bylo pýchou ctihodných a kulturních obyvatel Kosova a Metochie, Srbska a celého světa, nyní vypadá jako vesnice v Afghánistánu,“ řekl o tom tehdy místní biskup. Prizren byl po staletí vnímán jako duchovní a multikulturní centrum Kosova. Po staletí tu také stály památky různých etnik v těsné blízkosti. Dnes je tomu jinak. Turecká menšina, která tu žije, je ale v klidu. „Nemáme s nimi žádné spory,“ říká muž prodávající na ulici kebab.

Lezu do prudkého kopce, kolem vypáleného pravoslavného chrámu až ke středověké pevnosti, ze které je nádherný výhled na dvousettisícové město. Odtud jsou vidět i všechny vypálené chrámy. Kdysi se ještě dalo mluvit o tolerantním městě.

VYLIDNĚNÁ SEKIRAČA (SRBOVÉ)

V malebných horách nad Prištinou leží víska Sekirača. Zůstalo v ní posledních sedm starousedlíků. Všichni mladí jsou pryč. Starosta Rašo Petrovič má dobré vztahy s českými policisty z jednotky EULEX a proto jsme vítáni. Rakija, domácí sýr i chléb, rituál, na který si člověk v Kosovu lehce zvykne. Tyto domácí dobroty jsou ale obzvlášť chutné. Žena Milica ukazuje, jak na kamnech s popraskávajícím dřevem vyrábí domácí sýr a kajmak (sýrová pomazánka se smetanou) a peče krofne (vdolky). Rašo nám zase pyšně předvádí tak zvaný „veselý stroj“, ve kterém vzniká z ovoce rakija. Po druhé rakiji vytahuje Rašo staré fotky a trochu si u nich pobrečí. Všechny děti jsou v Srbsku a tady už ho nic nového nečeká. Na konci návštěvy ještě vytáhne to, co se většinou tají, co ale v každém domě je – zbraň. Tohle byla brokovnice se zásobou hrubých broků.

MULTIKULTI PRIŠTINA (PŘEVÁŽNĚ ALBÁNCI)

Zeptáte-li se v metropoli někoho na ulici na cestu, odpoví vám pravděpodobně anglickou otázkou - odkud jste? Pak mu to v hlavě chvíli šrotuje, a když dospěje k závěru, že Češi uznali samostatnost Kosova, rád vám odpoví. Hlavní město Kosova, Priština, je o něco lidnatější, ale rozlohou menší než Brno. Na první pohled je tu patrná monumentální výstavba moderních budov a město doslova kvasí. Vyrůstá tu bizarní multifunkční mrakodrap, který má být (jak jinak) největší na Balkáně. Všemi směry se rozbíhají dálnice, které ještě nedostaly asfalt a jezdí se tu disciplína zvaná highway offroad. Mé auto si ji moc nepochvalovalo a původní lak pokrývala půlcentimetrová vrstva světlého bláta. Jednou z nejlepších živností jsou tu proto pouliční myčky, které sestávají z vysokotlaké vodní pistole a muže, který ji ovládá. Dalšími jsou opravny aut. Albánci si velmi potrpí na vzhled vozů. Na jednom místě se dálnice mění v jednoproudovou, protože jí stojí v cestě obytný domek. Že by problémy s vyvlastněním pozemku? Peníze prý do Prištiny putují ze dvou hlavních zdrojů: Evropské unie a od bohatých Albánců. Původ albánských peněz je pravděpodobně kriminální. Prištinská novodobá architektura působí trochu kýčovitě a nacionalisticky. Chce být ve všem nej a málokdy se to daří. Příkladem socialistického stavitelství je zase fantaskní budova knihovny a socialistické kulturní středisko, dnes zvané Mordor.

Kdyby nebylo památníků a rozvěšených fotek zavražděných Albánců, ani byste si nevšimli, že se tu něco hrozného stalo. Děti si hrají pod sochou Matky Terezy a holky jsou nemuslimsky svůdné. Večer jsou tu plné diskotéky. „Ale sex před svatbou by měl být teoreticky tabu,“ říká průvodce Kastriot Shabani. Prištiňanky se brodí blátem jedině na vysokých podpatcích a ulice zdobí módní butiky. Protože má téměř každý člověk nějakou zbraň a její momentální využití je nevalné, Albánci nyní často střílejí z radosti (tzv. happy shooting). Praktikuje se třeba na svatbách, ale občas se prý nepovede, kvůli větší míře požité rakije. Nedávno prý byla na svatbě postřelena tchýně, což se za happy shooting při nejlepší vůli považovat nedá.

V centru Prištiny vyrostla hrubá stavba nového chrámu, betonový monolit má jméno Katedrála Matky Terezy. Sekretář biskupa, Albert Jakaj, stojí v dosud prázdné katedrále a hřímá. „Stavíme naprosto unikátní multikulturní centrum v Evropě. Bude tu knihovna všech přítomných církví s materiály všech náboženství žijících v oblasti Kosova. Přístup sem bude mít naprosto každý.“ Katedrála je třiatřicet metrů vysoká (souvislost s Kristovým věkem) a hlavní loď má 66 metrů. Kéž by měl Albert Jakaj pravdu a jeho ideály se protnuly s realitou.

BUDOUCNOST NEZNÁMÁ

Na pozadí momentálního klidu v Kosovu stojí masivní podpora složek KFOR a evropské policejní mise EULEX. Po deseti letech střežení křehkého smíru se KFOR pomalu stahují. A ve vzduchu je cítit napětí. Křivdy se staly na obou stranách a nelze je vymazat z duší. Zásah NATO a následné schválení kosovské samostatnosti bylo, řečeno mírně, jen rozhodnutím z rozumu. O žádné spravedlnosti se tu mluvit nedá a slova nejmenovaného amerického policisty „asi jsme bombardovali špatnou stranu“ jen podtrhují neuchopitelnost staletí vleklého sporu. Pokud se ponoříte do dějin regionu, zjistíte, že minimálně od pátého století tohoto letopočtu tu periodicky probíhaly krvavé řeže, motivované náboženskými spory. Momentální postoj EU bych charakterizoval příměrem „Mít klid a jít cestou nejmenšího odporu“. Jestli se tedy některá vymírající kosovská hnízda za pár let vylidní, bude euroamerický postoj dokonán. A co duše z kosovských hnízd? „Měli by je nechat všichni na pokoji,“ jak mi kdysi řekl jeden rabín.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group