ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Hlava na hlavě

TEXT A FOTO: LUCIE ŠINDELKOVÁ

 

Byla jsem vržena do víru šílené dvanáctimilionové megapole. V ulicích to vře tak, že na sebe musíme s mým kolegou Didarem pokřikovat, i když sedíme na rikše těsně u sebe. Zácpy na silnicích i chodnících jsou ještě hustší než naposledy. Aut přibývá, lidí přibývá, ale na silnice se nějak zapomnělo. Za nepřetržitého troubení nás těsně míjí přeplněný otlučený autobus, lidi z něj div nevypadávají, ale za jízdy přiskakují další dva. Chvíli jeden visí za jednu ruku a vypadá to, že to neustojí, ale pak ho jiný spoluvisící cestující přidrží, a tak si tam tak spolu visí, usmívají se a jsou rádi, že jedou.

Tak to je Dháka. Dle odborných průzkumů druhé nejhorší místo k životu na celém světě. Tomu tady člověk snadno uvěří. První kulturní šok čeká již na letišti. Prostor před příletovou halou je obehnán vysokou mříží, na kterou se tlačí dav otrhaných žebráků, snažících se natáhnout ruku co nejdále a nějakým způsobem upoutat pozornost. Do toho se na vás sesypou taxíkáři a hoteloví naháněči a všichni se překřikují a klidně vás i zatahají za rukáv, mají-li pocit, že se jim málo věnujete. Nad tím vším laxně bdí policejní hlídka se samopaly.

 

ko1103_tema_banglades_profimedia-0089785210

JAK SE BYDLÍ NA SILNICI

Pokud máte to „štěstí“, že sem přijedete v období horka (což je mimochodem deset měsíců v roce), pak počítejte s nesnesitelnými teplotami kolem čtyřiatřiceti stupňů a vlhkostí vzduchu přes 85 procent. Představte si, že vás někdo bez varování hodí do nádoby horkého slizu. Přesně tak si člověk připadá, když se otevřou dveře letadla na mezinárodním letišti. Oficiálně má Bangladéš pět různých ročních období. Nevím, jezdím sem už dva roky a nikdy jsem je neviděla. Zažila jsem jen úmorné a vysilující vedro…

Před třiceti lety žil v Dháce necelý milion obyvatel, dnes jich je možná až sedmnáct milionů. A do roku 2030 se má Dháka dle odhadů stát jednou z mála megapolí, dosahujících třiceti milionů obyvatel. Lidé jsou všude. Nejde jim uniknout. Když jdete ulicí, brodíte se občas lidmi jako závějí. Žebráci si stavějí svá igelitová obydlí dokonce i na ostrůvcích uprostřed šestiproudých silnic. Přišli sem z vesnic za vidinou lepšího výdělku, ale tohle nemilosrdné monstrum je brzy semlelo a skončili na ulici nebo ve slumech.

PŘEJEĎ SI SVÉHO CHODCE

Doprava v Dháce je silným zážitkem i pro člověka znalého asijských poměrů. Tím, co dělá Dháku jedinečnou, je zástup více než čtyř set tisíc pestrobarevných a neustále zvonících cyklorikš. Nejvíce jich je ve staré části Dháky, ale jsou i na velkých čtyřproudých silnicích, kde ve dne v noci ucpávají již tak neuvěřitelně hustý provoz. Pro člověka, který má alespoň tušení, že nějaké dopravní předpisy existují, je dění v ulicích naprosto nepochopitelné. V okamžiku, kdy potřebujete (z nějakého šíleného popudu) přejít silnici, začíná jít opravdu do tuhého. Všichni řidiči svorně předstírají, že chodce před svým autem nevidí a nejeví ani známky toho, že by chtěli přibrzdit, natož zastavit. A to se týká i těch všeho všudy tří světelných křižovatek, které v Dháce jsou. 
Každodenní realitou je tu neustálý a všudypřítomný nepořádek, odpadky poházené všude na ulicích, hnijící zbytky čehokoli na hromadách u chodníků, nažloutlý prach vířící nad silnicí a smog výfukových plynů dusící vše, co se přiblíží k silnici. Všechno, co už není potřeba, se odhazuje na ulici. Však on to déšť jednou spláchne. Kamže? No přece do řeky, jejíž břehy pokrývá neprostupná vrstva odpadků a která slouží mnoha rodinám jako koupelna i záchod a o pár desítek metrů po proudu je jinému zdrojem vody na čaj. V Dháce neexistuje kanalizace, tak jak jsme zvyklí. Většinou má podobu vybetonované strouhy vedoucí podél chodníku nebo silnice, která je v lepších případech něčím překryta. Většinou ale nikoliv, to aby se nebránilo volnému průtoku. A tak to v ulicích prostě moc nevoní.

 

ko1103_tema_banglades_p1040419

ČTYŘI ODPADKOVÉ KOŠE

Kdykoliv Bengálec něco dojí, odhodí to, co zbylo, na zem. Dělají to tak všichni. Byli tak vychováni, odkoukali to od rodičů a prarodičů. Potíž je v tom, že zatímco prarodiče odhazovali přinejhorším slupky od banánů, tak dnešní Bengálci trousí igeliťáky a jiné barevné vymoženosti dnešní doby. Občas zaslechnu argument, že odpadky není kam házet. Pravda. Po celé Dháce jsem za tu dobu, co tu žiji, zahlédla asi čtyři odpadkové koše, a to je na sedmnáct milionů lidí sakra málo.

Na jednu stranu je Dháka stoka, město bídy, město, kde každý čtvrtý člověk žije ve slumu bez pitné vody a záchodu. Lidem už nestačí silnice a neustále ucpané ulice charakterizuje horký a vlhký vzduch plný smogu, výfukových plynů a smradu z rozkládajících se odpadků. Na druhou stranu je to ale také město, které si vás získá svým šarmem šílence. Nekonečné zástupy rikš, kteří sebevražedně jezdí v protisměru a uhýbají před náklaďáky. Ale také před policisty, kteří jim za trest propichují kola šroubováky, jež mají frajersky zastrčené v botách. Všichni troubí, houkají, zvoní a pokřikují. To je Dháka, prý druhé nejhorší město k životu.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group