ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Údolí hladových tygrů

TEXT: DAVID GLADIŠ

 

Na první pohled mě na mapě zaujaly rozlehlé pralesy ležící na pomezí Thajska a Myanmy. Téměř dvacet národních parků a rezervací na obou stranách hranice tvoří Západní pralesní komplex, největší a nejlépe chráněnou oblast divoké přírody v jihovýchodní Asii. Naplní se smělý cíl výpravy – vidět tygra?

Kaeng Krachan, nejrozlehlejší z těchto národních parků chrání neobydlené údolí, známé také jako „Údolí hladových tygrů.“ Podle jednoho vysvětlení název údolí vznikl tak, že lovci a sběrači, kteří se sem v minulosti vydali, byli hladovými tygry rychle sežráni. Dnes už sem vesničané nechodí a šelmy si tak musejí hledat jinou kořist. A zjevně jim to nevadí, protože Kaeng Krachan uživí zdravou populaci tygrů, jejíž hustota je tu zřejmě nejvyšší ze všech známých míst.

 

ko1103_thajsko_tygr_shutterstock_50672569

JAK NAJÍT TYGRA?

Hned první z mých mnoha výprav do Údolí hladových tygrů mi odhalila jejich přítomnost. Na konci jediného vyznačeného chodníku, který na okraj údolí vede, nechali tygři v písku u řeky čerstvé stopy. Ale deštný prales není savana, kde se prohánějí stáda savců. Trvalé šero a spleť křoví a lián snižují viditelnost i pohyblivost. Zvířata člověka slyší, cítí a dělají vše proto, aby je nebylo vidět. Spatřit tygra proto vyžaduje čas, trénink, trpělivost a štěstí. I mezi rangery z národních parků je osobní setkání s pánem pralesa vzácností. Známý fotograf thajské přírody Bruce Kekule musel na svého prvního tygra čekat devatenáct let!

Při návštěvě pralesa proto mou otázku uvidím tygra? občas nahradí uvidím aspoň něco? Brzy mi bylo jasné, že kratší několikadenní výpravy do pralesa s noclehem v campu jsou málo. Je potřeba se vydávat hlouběji do nitra lesa, chodit zcela mimo stezky, spát uprostřed džungle, plout na lodi po řekách…
V neporušeném vzrostlém pralese je pohyb poměrně snadný, protože na zem dopadá tak málo světla, že podrost zůstává řídký. Navíc tudy vedou zvířecí a sloní stezky, používané desítky let, po kterých se dá dobře chodit. Většinou však nevedou tam, kam byste chtěli jít. V jednoduchém terénu je třeba při intenzivní chůzi počítat s posunem jeden až dva kilometry za hodinu. Bez nepřehlédnutelného orientačního bodu, jakým je řeka nebo horský hřeben, je bloudění občas nevyhnutelné. Moje smysly jsou už pro pohyb v pralese téměř nepoužitelné. Sluch mám z civilizace nastavený tak, abych věci neslyšel, protože hluk ruší od práce a soustředění. Nos mám příliš nahoře. Doslova. Zkuste se však sehnout k zemi a brzy rozpoznáte tolik pachů a vůní. Zrak je už navyklý pravým úhlům a barvám měst, namísto nepravidelné změti a tisícům odstínů zelené a hnědé barvy. A chuť – poznal bych ještě jedovatý plod? Ale nejhůř je na tom koordinace smyslů. V džungli často nevidím to, co slyším nebo cítím. V Thajsku i okolních zemích není jednoduché najít strážce přírodní rezervace či průvodce, který by mohl návštěvníka pralesem provést a díky dobrým znalostem mu ukázat a objasnit mnoho přírodních zajímavostí. Zapomeňte na značené trasy a poučné organizované výpravy, jaké jsou zavedené například v Kostarice, Brazílii či mnoha zemích Afriky. Najdou se samozřejmě i schopní a erudovaní průvodci, ale jsou to spíš výjimky, tak se jich držte, budete-li mít na ně štěstí.

ŽERE TYGR LIDI?

Během delších výprav do pralesa se namísto úvah Jak najít tygra? brzy začne člověku vtírat otázka Žerou tygři lidi? Příručky a akademické úvahy doma v křesle hovoří jasně: jen staří či zranění tygři zaútočí na člověka. Ale v noci ve stanu uprostřed džungle samotného člověka napadá jiná odpověď. Ano, žerou! A proč by taky ne? Tygři jedli lidi stovky tisíc let a ještě v 19. století byly zprávy o usmrcení člověka tygrem v Indii a Indočíně běžné. Odkud by také jinak pramenil zakořeněný strach lidí z této velké kočky? Odnaučili se opravdu za posledních pár generací tygři lovit člověka díky zkušenostem se střelnými zbraněmi? Vzpomínám na nejednu dlouhou noc, kdy jsem raději až do svítání udržoval oheň v obavě před neviditelným tygrem. Je zajímavé, jak i malý plamínek uprostřed temnoty dokáže uklidnit. Musí to být nějaký podvědomý „neandertálský reflex“.

Jednu z výprav do Údolí hladových tygrů jsem podnikl také v období dešťů, kdy je celý národní park uzavřen a příjezdová cesta nesjízdná. Proměna pralesa byla neuvěřitelná. Jindy poklidná pětikilometrová túra k řece se proměnila v náročnou vysilující výpravu. Bouře lomcovala korunami stromů a během dvou minut jsem byl promočený do poslední nitky. Dlouho neprošlapaný chodník byl pokrytý listím, spadanými větvičkami a lesními plody. Na jednom stometrovém úseku jsem z cestičky musel odstraňovat tři nádherně zelené, ale smrtelně jedovaté chřestýšovce. Největší peklo ale připravily pijavice. V některých úsecích byly tak hustě rozesety po zemi, že se při každém došlápnutí jedna či dvě zachytily na botě a začaly lézt po nohavici vzhůru. Žádná ochrana nepomáhala.

Dole v údolí jsem musel vlézt do řeky, abych byl aspoň chvíli na místě, kam na mě nemohly. Ale bylo to klamné zdání. Spouštěly se na mně shora, z keřů rostoucích nad vodou. Na konci túry jsem ze sebe rychle vše strhal a oblečení i s pijavicemi nacpal do igelitového pytle. Druhý den jsem to slizké hýbající se klubko vymáchal v moři. Bylo jich tam přes sto. Dalších cest během monzunu jsem se vzdal, a od toho dne už také nepovažuji za smyšlené tvrzení středověkých cestovatelů o koních, které pijavice vysály k smrti. Je to jen otázka jejich počtu.

DO PRALESA NA LODI

Jako nejlepší způsob cestování se nakonec ukázala loď. Mnoho dní jsem strávil řešením problému, jak ji dostat na horní tok, ale nakonec se mi na nafukovací Barace z Gumotexu přeci jen podařilo projet několik pralesních řek. Kolem vody je nejvíce zvířat, pohyb na lodi je relativně snadný a pozorování přírody zpestřuje adrenalin z projíždění peřejí. Takže ani nestačíte přemýšlet nad tím, jak reagují na kanoi krokodýli nebo jak se máte zachovat, když vás prudký proud žene ke skupině slonů koupajících se v řece.

O překvapení se často postarala kolísavá hladina řek. Půl dne jsem vrávoral pralesem s třicetikilovou lodí na zádech, abych zjistil, že je vody příliš málo. Za měsíc, na stejném místě, po stejné túře, bylo zase vody nebezpečně moc. Jindy jsme s kamarádem přenášeli loď mělčinami a brodili se zahnívajícími tůněmi plnými sloního trusu.

V JINÉM SVĚTĚ

Každé ráno zahalí Údolí hladových tygrů mlha, která z vrcholků hor vypadá jako moře. Když sestupuji dolů, mlžný opar pomalu stoupá pralesem a paprsky slunce si jím postupně prorážejí cestu. Z korun obrovských stromů zní křik gibonů, z listů padají kapky rosy. Připadám si jako v jiném světě, a vlastně v něm i jsem. Tygr se pro mě stává jakýmsi bájným zvířetem, přítomným, ale neviděným, a jeho neustálé hledání je pouhou záminkou, abych se sem opět mohl vypravit.

Přestože jsem dosud tygra zahlédl jen jednou zrána kráčet po vzdálené louce, výpravy do Kaeng Krachanu řadím k nejlepším zážitkům na svých cestách. Neuvěřitelná bujnost a pestrost rostlin, hmyzu i plazů, ptáků i savců (byť zřídka viděných) určitě stojí za trochu námahy a odříkání. Pokud se díváte pozorně, najdete fascinující věci i na nečekaných místech.

BOJ O ŽIVOT

Deštný prales je dokonalý ekosystém. Tak dokonalý, že v něm nenajdete žádné nevyužité místo pro život či zdroj potravy. Příkladem je téměř neexistující půda. Veškeré to obrovské množství padajících listů, plodů a větví je totiž s pomocí mikroskopických hub okamžitě vstřebáváno kořeny žijících stromů a keřů a použito k jejich dalšímu růstu. O jakékoliv živiny je v pralese velký boj a největší propukne, když se objeví tak bohatý zdroj, jako je mršina nebo výkaly. Ten boj stojí za to pozorovat. Zatímco mršinu jen tak neobjevíte, rvačku o výkaly můžete pozorovat snadno, neboť ty lidské jsou díky naší stravě obzvlášť vydatné a lákavé.

Představte si: vykonáte potřebu a otočíte se – a už jsou tam dva hovniválové. Jak jenom se tam tak rychle mohli objevit? Vědci spočítali, že do dvou hodin lidské exkrementy přilákají přes šedesát druhů hmyzu. A rychlost je klíčová. Pokud přijde hovnivál třeba až za půl hodiny, odvalí si kuličku, do které už mouchy nakladly vajíčka, z nichž se bleskově vylíhnou hladové larvy, a než ji dokutálí k nějaké samičce, nezbude mu z ní nic. Jestliže mouchy přiletí příliš pozdě, třeba až za deset minut, budou už na ně číhat dravé larvy jiných druhů hmyzu a nakladená vajíčka smlsnou. V každém případě, jak jsem si sám ověřil, do půl dne na místě nezbude nic. Až budete příště v pralese, sedněte si někde poblíž a pozorujte ten frkot. Jinak cesta do Kaeng Krachanu by se dala stručně shrnout takto: úspěšné pijavice – 12, klíšťata – 60, tygři – 0.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group