ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Karibské drahokamy

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

 

Umějí běhat po stropě jako gekoni, měnit barvu po vzoru chameleonů a odlamovat ocásek stejně jako naše ještěrky. Při vývoji karibských anolisů příroda trochu zamíchala různými plazími vynálezy jako dítě kostkami z lega.

 

ko1104_guadeloupe__dsc4127

V deštném pralese ostrovů Guadeloupe panuje vlhko jako v prádelně a po celý rok je tu kolem třiceti stupňů. Člověk se tu při každé větší námaze zpotí do poslední nitky. Pro zdejší anolise mramorované je to však hotový ráj. Jako malé zelené blesky pobíhají po kmenech stromů i mezi nimi. „Zastihnete je tu opravdu všude,“ potvrzuje guadeloupský znalec přírody Bruno Gargal. „Jsou ohromně přizpůsobiví. Třeba na Martiniku se vyrovnali s výstavbou domů tak dobře, že jsou v obydlených oblastech dokonce hojnější než v původním pralese.“ Ačkoli je zmiňovaný Martinik od Guadeloupu sotva sto padesát kilometrů daleko, tamní anolisové patří samozřejmě k jinému druhu než ti guadeloupští. Celý Karibik je doslova přehlídkou těchto drobných ještěrů. Žije jich tu přes sto třicet druhů a v tropickém vedru se dá jen těžko uvěřit, že za to může doba ledová – nebo spíš její konec. „Když roztály ledy, stoupla hladina moře a slaná voda zalila nižší údolí původních ostrovů. Nad hladinou zůstaly jen vrcholky hor, které tvoří dnešní Malé Antily i další souostroví. A na nich zase skupiny anolisů, které od sebe oddělil slaný živel. Z každé z nich se tak mohl vyvinout nový, zcela unikátní druh,“ vysvětluje Bruno Gargal.

ROZDĚLENÝ PROSTOR

Na velkých ostrovech šel přitom vývoj trochu jinou cestou. Zdejší anolisové si podle hesla „odsud potud“ pečlivě rozdělili celý dostupný životní prostor. Někteří obývají koruny stromů, jiní kmeny či křoviny a další zase travní porosty u země. Například na Kubě jich tak vedle sebe bez problémů žije na čtyřicet druhů. Patří mezi ně anolisi rytířští, velikostní rekordmani dlouzí přes půl metru, i sotva deseticentimetroví anolisi travní na opačném konci žebříčku. Kubánští anolisi vodní se pod hladinou nejen skrývají před nebezpečím, ale vydrží tam bez dechu téměř půl hodiny. Anolisové mají prales i budovy ostrova Basse-Terre pečlivě rozparcelované. Každý ze samečků obývá svůj čtvereční metr prostoru, a když se odváží k sousedovi, začíná jít do tuhého. Nastává čas na strhující představení. Oba sokové se orientují především zrakem, takže při komunikaci předvádějí celou škálu optických signálů. Pro nás lidi je takové chování nejen poutavé, ale i poměrně snadno pochopitelné, protože okolní svět vnímáme převážně stejným smyslem jako oni. Pozorovat souboj malých leguánků na vlastní oči je skutečný zážitek. Jakmile domácí pán vetřelce zpozoruje, vyrazí mu v ústrety. Ale ne jen tak obyčejně. Přibližuje se k němu hezky z boku a se svisle zploštělým tělem, aby vypadal co největší. Někteří anolisové samou snahou o dojem vztyčují i nízký hřeben na hřbetě. Pak přichází vrcholný bod programu – napnutí pestrobarevného hrdelního laloku.

BAREVNÉ ROZHOVORY

Hrdélko je unikátním vynálezem anolisů a pro jejich společenský život má klíčový význam. Majitel největší a nejpestřejší ozdoby je nejen svrchovaným pánem svého revíru, ale také prvním milovníkem. Vědecké výzkumy opravdu prokázaly, že anolisí dámy dávají přednost ženichům s nejpestřeji vybarvenými hrdélky. Lalok je navíc jakýmsi občanským průkazem, protože se každý druh anolisů honosí jiným zbarvením napnuté kůže. Důležitý je navíc i rytmus, ve kterém majitel své hrdélko napíná a spouští. Předvádí tím plazí obdobu semaforové abecedy. Celé to funguje podobně jako vztyčování plachty. Volnou kůži na hrdle napínají pružné chrupavky a přeměněné kůstky jazylkového aparátu, kterými místo námořníků u ráhen pohybují speciální svaly. Sameček navíc s napjatým hrdélkem prudce kývá hlavou nahoru a dolů nebo dokonce předvádí jakési kliky na předních nohou. V anolisím jazyce to znamená jedinou věc: „Koukej mazat pryč, nebo se neudržím!“ Většině vetřelců včas dojde, o co kráčí, a sami odkráčejí dřív, než dojde k nejhoršímu. Podobnou produkci předvádějí samečci i v případě, kdy lákají partnerku. Na samičku má ovšem jejich představení zcela opačný účinek než na soka. Jestliže nápadníkovo umění ocení, strpí dokonce i kousnutí do zátylku během páření. Po jediném aktu může v těle skladovat živé spermie i několik měsíců a vystačí si s nimi celou sezonu. Pro samečky to moc dobrá zpráva není. Z lepšího soudku je fakt, že opakované páření alespoň stimuluje vývoj dalších vajíček. Vždy je tedy naděje na úspěch.

ANI RYBA, ANI RAK

Anolisové připomínají kuriózní skládačku, poslepovanou z různých jiných ještěrů. Vypadá to, jakoby si s jejich tělem před miliony let pohrál nějaký tajemný dr. Frankenstein. Ve Spojených státech občas v chovatelských prodejnách nabízejí anolise pod nesprávným označením „američtí chameleoni“. Prodavači tím narážejí na schopnost, kterou jako by od skutečných chameleonů doslova okopírovali. Stejně jako oni totiž anolisové dokážou měnit barvu. Většinou z hnědé na zelenou a zase zpátky. Zvládnou i skvrnité vzory. Dělají to na stejném principu jako skuteční chameleoni. Mají v kůži tři typy pigmentových buněk, jejichž barviva skládají výsledné zbarvení ještěra. Když se panožky těchto buněk rozšíří, je barvivo vidět. Jestliže je buňka stáhne, anolis se v určitém odstínu odbarví. Protože hbití ještěři dokážou převléknout kabát za méně než minutu, používají barvoměnu k vyjádření své nálady při vzájemné komunikaci. Spokojený anolis je jasně zbarvený – často zelený. Stresovaný jedinec naopak zhnědne. Mazaní leguánci mění barvu i při regulování své tělesné teploty. Tmavé odstíny pohlcují teplo lépe než světlé. Podchlazený anolis je proto tmavě hnědavý, zatímco přehřátý na sebe bere šedozelený šat.

MISTŘI V PŘEŽITÍ

Zelená barva maskuje anolise mezi listím a hnědá zase na kůře stromů. To je na první pohled jasné každému. Zajímavé však je, že maskování je spíš vedlejším efektem celé barevné produkce. V rozporu s obecně vžitou představou se ještěr nesnaží splynout s místem, kde právě sedí. Proti případnému útoku má kromě rychlého útěku jinou tajnou zbraň. Dokáže odlomit ocásek, který se zmítá a odláká tím pozornost zmateného lovce. Anolis má dost času uniknout. Mláďata anolisů navíc dokážou za několik měsíců více než zdvojnásobit svou velikost. Díky sprinterskému růstu brzy přestanou být vhodnou kořistí pro menší dravce. Anolisové připomínají chameleony také tím, že umějí pohybovat očima nezávisle na sobě. Jeden ze zrakových orgánů s kruhovou zornicí tedy může sledovat například kořist na větvi před ještěrem, zatímco druhý kontroluje, zda se shora neblíží nebezpečí. Když lovící anolis obrátí obě oči vpřed, překryjí se jejich zorná pole asi z dvaceti procent. Vznikne tak zóna prostorového vidění, která mu umožní přesně zaměřit kořist. Vědci však zatím nerozluštili záhadu, jak zvládne mozek anolise zpracovat dva různé zrakové vjemy najednou.

DOKONALÍ AKROBATÉ

Za své akrobatické kousky v korunách pralesních stromů vděčí anolisové příchytným lamelám na spodní straně prstů. Vypadá to, jako by si je vypůjčili od gekonů. Ve skutečnosti se však jedná o takzvanou konvergentní evoluci. Oběma skupinám ještěrů se lamely vyvinuly nezávisle na sobě, protože gekoni i anolisové potřebují šplhat po hladkém povrchu listů či skal. Dříve se odborníci domnívali, že příchytné lamely pracují na stejném principu jako přísavné háčky na lednici – tedy že využívají podtlaku. Ve skutečnosti je však netvoří přilnavé disky, ale řady přeměněných drobných šupin. Každá z nich má na svém povrchu mikroskopické výrůstky dlouhé sotva tři setiny milimetru a pouhou tisícinu milimetru široké. Na jeden čtvereční mili¬metr plochy připadají téměř dva miliony takových štětů. Lamely se díky tomu zachytí i těch nejmenších nerovností, které se najdou i na zdánlivě hladkém povrchu. Mikroskopické výrůstky pak k podkladu přilnou pomocí adhezivních sil. Příchytná lamela by se tedy dala přirovnat spíše k jemnému suchému zipu s vestavěnými „magnety“ atomární velikosti. Když zoologové podtrhli a sečetli všechny zvláštnosti anolisů, raději pro ně vytvořili vlastní čeleď ještěrů. Jejich závěr můžeme shrnout do prostého konstatování – anolis je prostě anolis. Podivná, ale dokonalá hříčka přírody.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group