ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Trek po africku

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

 

Když jsem na internetu kdysi četl, že se dá podniknout zajímavá cesta ze Senegalu do Guiney, netušil jsem, že se tam opravdu vydám. Objevování té pravé Afriky s kompasem v ruce, mnohdy o hladu a na pokraji vyčerpání, se rovná absolutnímu dobrodružství.

Západní Afrika na první pohled nenabízí takové trháky jako její východní část, přesto je tu několik míst, která si určitě zaslouží bližší poznání. Senegal je taková placka, kde se v létě mění planiny v absolutní pustinu s prachem, pískem a akáciemi, na něž bez ustání sálá slunce. Navíc časté požáry v buši způsobují jedno velké představení. Na jihovýchodě Senegalu leží pohraniční město Kedougou, které už moc cizinců nenavštěvuje. Komu se podaří dojet až sem, musí si najmout terénní automobil nebo vyrazit autobusem, tedy spíše troskou, který vyjíždí jednou za deset dní. My jsme tu naštěstí byli v ten pravý čas. Vzdálenost do vesničky Dindinfelo je asi čtyřicet kilometrů, ale jeli jsme více než šest hodin. Cesta byla v takovém stavu, že by člověk nevěřil, že i tudy jezdí auta. Možná by bylo lepší vyrazit pěšky, ale ten zážitek z jízdy a setkání s místními byl natolik živý, že bych toho do konce života litoval.

 

ko1104_guinea_img_7189

PAŠERÁCKÁ STEZKA

Dindinfelo, cíl cesty a poslední místo, kam se dá dojet, je malá vesnička, kde si každý může najmout kupolovitou chýši a poznat tu pravou Afriku. Hlavní atrakcí tu vyjma pohodové atmosféry je velký vodopád Grand Cascade, který se hluboce zařezává do vysokého hřbetu. Hory tvoří jeden táhlý sráz, za nímž je už Guinea a rozsáhlé plató, které končí u pohoří Fouta Djallon. Voda je tady opravdu životem, jenž se vytrácí spolu s potokem na vyprahlé rovině. Po úbočí svahu se rozprostírá místy až hluboký prales. Senegal je vyhlášený pro pozorování ptáků, jestliže máte dostatek trpělivosti a dobrého průvodce, můžete pozorovat i antilopy, opice a šimpanze. Na jejich ochranu zde vznikla rezervace. Místní často putují za příbuznými nebo za obchodem do sousední Guiney. Ostatně se tu i pašuje zboží, které je nedostatkové nebo žádané. Co by však nikdo neměl opominout, je nechat si orazítkovat pas ve vesničce Ségou. Počítejte se zacházkou asi pět kilometrů po prašné cestě okolo pichlavých keřů a stromů za neustálého souboje s rozžhaveným sluncem. Celník je ochotný, jen ho vyvede z míry, pokud nikdo nemluví francouzsky. Pak je pro něj vypsání dat nepřekonatelným problémem, přesto nám po třech hodinách slavnostně vtlačil razítko do pasů a pozval nás na čaj. Po několika měsících jsme první cizinci, kteří tudy chtějí jít do Guiney, místním stačí jen nějaký průkaz.

NEMOŽNÉ NEEXISTUJE

Jestliže jsem si zprvu myslel, že cesta do Dindinfela je nemožná, zdolat prudký svah vedoucí ze Ségou se jeví jako věc zhola nemyslitelná. Moji domněnku ovšem vyvrací přetížený kamion, který se pomalu sune z kopce jako po schodech. V Africe je opravdu všechno možné a nikdo se ničemu nediví. Snad jen nám. Nikdo včetně celníka nemohl pochopit, proč jdeme pěšky, a ještě k tomu s batohy. Kdo vystoupá sráz až k plató, má vyhráno. Teď ho už čeká jen asi čtyřicet kilometrů k horám. Krajina je tu o poznání zelenější, přesto i tady je voda vzácná. Orientace nám nedělá až ke guinejské celnici problémy, vyjeté stopy neklamou. Ze Senegalu je to asi patnáct kilometrů až k závoře. Tedy spíš rezavému řetězu, nedaleko něhož pospává na lehátku nudou unavený celník a voják. Vedle zápisu je to taky důležité místo k výměně peněz, celník rád zabavuje těžko směnitelnou guinejskou měnu. Má štosy peněz a viditelně je tady nemá za co utratit. Vyjma tří chatrčí, kde vaří čaj, tu není za co. Taky nám ochotně ukazuje cestu, protože do města Mali se odbočuje od cesty pro auta a vede tady již jen úzká pěšinka. Ta má svá úskalí, rozvětvuje se na menší a je obtížné zvolit tu správnou. Naštěstí máme improvizovanou mapku s vesnicemi, kterými podle celníka máme procházet. Prý to je jednoduché, stačí se ptát pocestných, jenže jaksi opominul liduprázdnost kraje.

 

ko1104_guinea_img_7072

VODA NAD ZLATO

Naštěstí na plató se dá dobře orientovat podle hor v oparu kdesi na obzoru, které mají být naším cílem. Oproti Senegalu je tady v horách o hodně příjemnější klima, dá se tu chodit i přes den, přesto okolo poledne panuje pekelné vedro. Člověku ale nezbývá než jít dál. Jakmile se zastaví, vrhnou se na něj hejna neodbytných much. Paradoxně na platu zmizely i všechny potoky a prameny, a tak je nutné šetřit vodou. V Africe musí každý počítat s absolutním nedostatkem vody, proto se určitě hodí vaky na vodu, o které se musí stále pečovat jako o děti. Když se náhodou daří nabrat, tak se většinou jedná o špinavé kaluže, kam chodí i místní, nebo o horské potoky. Škoda jen, že kvůli přítomnosti bilharziózy se tady nedá osvěžit ve vodě, člověk musí být stále ostražitý, a to především u stojatých vod. Není hezčího treku, nežli putovat místy, která objevujete. Musíte koukat na kompas, analyzovat každou cestu vyšlapanou od koz, jestli je to ta pravá, a stále se mít na pozoru, přeci jen jste v Africe. Stačí, když si postavíte stan na cestičce, kudy putují mravenci, a určitě během noci budete mít postaráno o zábavu. A jinak milé opičky, které se zvědavě přiblíží k tábořišti, jsou skvělé na fotografování, ale jejich taktika je především odnést co nejvíce věcí, i když nejsou k jídlu.

Samostatnou kapitolou bylo setkání s místními obyvateli. Večer při ohni se často někdo přišel podívat na záhadné stany a pečlivě je prohmatával a srovnával se svou chatrčí. Jindy se sjelo několik lidí na kolech, nebo spíše je přivedli, protože cesty jsou špatné a trny z akácií propíchnou i ten nejtvrdší plášť. Jindy, jakmile jsme vyšli obtěžkáni batohy, hlavně děti a ženy se před námi daly na úprk. Jindy jsme viděli pravou vesnickou atmosféru, kdy se celá komunita koupala v říčce, nahé ženy praly prádlo, děti se cachtaly.

U SNĚDENÉHO KRÁMU

Jediné co nás trápilo během putování Guineou, byl hlad. Měli jsme sice ještě nějaké instantní polévky z domova, ale taška s jídlem se za podivných okolností ztratila. Okolní vesnice byly tak chudé, že se tady nedalo nejen nic koupit, ale ani nic vyměnit. Na obyvatelích bylo vidět, že sami mají málo a prostá políčka nebo několik kusů dobytka byla jejich veškerým majetkem. Naše zraky se upíraly k vesnici Madiana, protože tu prý měl být obchod. Jakmile se objevily první střechy chatrčí, radostí jsme výskali. Jenže po něčem podobajícím se obchodu ani památky. Jeden ochotný stařík se nabídl, že nás odvede za někým, kdo bude vědět více, a tak jsme se náhodou ocitli před velkou chatrčí, která byla vlastně školou. Pan učitel se nás ujal, zatímco děti se nás bez bázně dotýkaly a srdceryvně řvaly. Nezbylo než nechat kručící žaludky jejich osudu a vydat se na obhlídku školního pozemku. Sešla se snad celá škola včetně stařešiny s puškou zadovkou, který musel pamatovat ještě francouzskou legii. Dokonce ředitel a učitel v jedné osobě uměl pár slov anglicky, ale o naší zemi nevěděl nic. Závěrečná fotografie všech zúčastněných nám dopomohla konečně i k obchodu. Vedla nás celá vesnice před jednu z chatrčí, kde už čekal v ošoupaném saku zdejší obchodník a prý i ředitel turistiky. Jednoduše ¬odemkl a pozval nás dovnitř. Jaké bylo naše rozčarování, když v jediném obchodě po cestě bylo jen několik prázdných krabic, pár bonbonů, pytlíček cukru a mléka, čaj a dvě rezavé baterie.

POSTEL NA HLAVĚ

S blížícím se pohořím Fouta Djallon se objevovalo více vesnic a poslední z nich jménem Kanta Tioudhi byla nádherně posazená mezi velkými baobaby. Zdejší starosta nám nabízel nosiče, ale když už jsme vystoupali až sem, nebyl důvod nechat si pomáhat. Odtud už začínal prales, kterým se stoupalo po strmé cestičce. Míjely nás spousty lidí, kteří nesli své zboží na hlavách. Tato strmá stezka byla jedinou spojnicí mezi lidmi žijícími na plató pod horami. Skoro mi to připomínalo nepálské Šerpy, protože neputovali jen místní farmáři, ale také obchodníci s celými karavanami nosičů. Ve svahu nás předběhl chlapík s dřevěnou postelí na hlavě, přenáší se tu vše, od slepic a koz až po brambory a pomeranče. Zpočátku se nám smáli, protože jiný způsob přenášení než na hlavě neznají, ale když jsem je nechal dát svůj třicetikilový bágl na hlavu, získal jsem uznání.

Nejtěžším místem je strmá stěna, po které se leze po naházených kmenech, které moc nedrží, ale kupodivu dobře slouží i jako improvizovaný žebřík. Člověk nesoucí skříň tudy šplhal, jako by se nechumelilo, naopak žena přede mnou, nesoucí na hlavě několik slepic, se za křiku zřítila. Přesto jen zamazala šrámy a zakrvácené rány, posbírala slepice svázané za pařáty a znovu šplhala nahoru. Oblé ploché skály nabízely nejen úžasný výhled při zapadajícím slunci, ale také vlahý větřík z hor, který byl dobrou vzpruhou po celodenním pařáku. Jeden z nejhezčích večerů, kdy jsme za praskání ohně pozorovali hvězdné nebe, které nás úplně očarovalo, protože my v Evropě takovou čistou a jasnou oblohu ani neznáme.

NA EX

Odsud už byla cesta hračkou. Většinou se šlapalo stinným lesem, který občas ukrýval oblé skály vystupující jen nepatrně nad další vegetaci. V korunách stromů se odehrával neskutečný koncert velkého množství ptáků a občas nám cestu zkřížili poměrně nebezpeční paviáni. Podle místních dokážou člověka i zabít a jejich nepřátelství bylo patrné na první pohled. Jakmile se tlupa opic někde vyskytla, zemědělci hned běželi pro pušky a tvrdě paviány zaháněli. Ti naopak útočili kamením a pokud je prý potká osamocený člověk, mohou ho i roztrhat. Ostražitost byla určitě na místě. Když tudy šlapete v neděli, možná nebudete věřit, jaké množství lidí vytváří na svazích mozaiku pestrobarevného hada. Důvodem je trh v oblastním městě Mali, kde se dá prodat dobře zboží, ale také si odtud donést vše potřebné pro přežití. Nás také zachránil první stánek u cesty ještě v horách. Tady si podnikavec otevřel se svou ženou občerstvení. Jednoduchá stříška z listí a větví, prodával se tu čaj a vařené brambory. Na ty jsme se ¬hltavě vrhli a snědli jich celý hrnec.

Cílem naší cesty bylo město Mali, které je posazeno na hřebeni hor a odsud se dá už dojet dál do vnitrozemí Guiney. Celá horská oblast láká i dalšími treky, například na nevyšší vrchol Mount Loura, vysoký 1538 metrů nad mořem. Nebo i do jiných částí hor. Nás překvapil barevný trh, kde byla většina těch, co jsme potkali cestou, ale největším překvapením byl polorozpadlý hotel, první známka civilizace. Druhou byla sklenice vychlazeného guinejského piva, které jsme si opravdu zasloužili.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group