ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Křováci nejsou šílení

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

 

Nedobrovolný skok Sanů z pravěku do moderní doby nevyšel. Jejich předci byli prvními obyvateli jižního cípu Afriky a ještě před několika dekádami se živili sběrem a lovem. Dnes jsou spodinou africké společnosti přežívající jenom z vládních dávek.

Představujete si Křováka jako človíčka oblečeného pouze v kožené bederní roušce, který neví, co si počít s láhví od Coca-coly? Tak to jste na velkém omylu. Dnešní Sanové jsou do kůže oblečeni stejně často jako vlčnovští do slováckého kroje a hnědou limonádu konzumují po litrech. Realita se od představy vytvořené filmem Bohové musejí být šílení nemůže víc lišit.

 

ko1104_namibie_012

V severonamibijské vesnici Tsintsabis jich žije několik desítek. Někteří z nich dříve obývali oblast Etosha, kde je dnes africkou faunou a turisty nabitá rezervace. Jedna žena s kojencem u povislého prsu mrkne na rozvěšené prádlo a zkontroluje klokotající obsah v kovovém hrnci, který stojí před chatrčí z vysušené trávy. Takovýchto tradičních kulovitých staveb, které si narychlo budovali při svém sběračsko-loveckém způsobu života v savaně a polopoušti, je tu pět. Ještě více je však vidět typicky slumová architektura – různorodé plechy, kůly a rohože narafičené ve strukturu domečku. Mezi nimi a pár ubohými stvoly kukuřice děti prohánějí obruče nebo táhnou šikovně udělaná autíčka z drátů. Ostatní sedí v roztrhaném oblečení v prachu pod stromem a dělají to, co vždycky: nic.

CESTA Z PRAVĚKU

Ještě před pěti šesti desetiletími byli Křováci pravými dětmi přírody, o níž si hluboké vědomosti předávali z pokolení na pokolení. V malých skupinkách putovali po nehostinných krajích na jihu světadílu, kam ty, kteří se nechtěli usadit, natlačila nejdříve černošská a později bělošská expanze. Tak jako v době kamenné se živili sběrem plodin a honem zvěře pomocí oštěpů či otrávených šípů. Stačilo jim to nejen k přežití, ale i k tomu, aby měli spoustu volného času, ve kterém se věnovali tanci a zpěvu.

Jenže pak jejich stezky přeřízly ploty velkofarem bělošských osadníků a chytat na takto vymezených pozemcích bylo nelegální. Z lovců se stali pytláci. Když už se nemohli živit po svém, využil jejich stopařských schopností apartheid. Až do počátku 90. let byla Namibie v držení Jihoafrické republiky jako protektorát a rasistický režim tu dlouhá léta bojoval s černošskými povstalci, kteří měli základny v divočině. Dnes je tato dřívější kolonie císařského Německa nezávislá pod vládou etnika Ovambo a Křovákům se jejich angažování na bílé straně občanské války často předhazuje.

Nomádská nátura Sanů je nepohodlná úřadům jakékoliv barvy, takže byli nuceni k tomu, aby se usadili a „zcivilizovali“. Někdy stačilo přemlouvání, jinde se sáhlo k násilí. Ať tak či onak, dopady jsou pro jejich kulturu devastující. Křováci nikdy nechovali zvířata, ani nepěstovali plodiny. To, co potřebovali k životu, si uměli najít v poušti. Tyto vědomosti ale ztratili a nové nedokázali načerpat. S výjimkou nekontrolovatelné spotřeby alkoholu, který je pro jejich drobná těla likvidační.

Sanové si navykli natáhnout ruku, do které nějaká výslužka, která k ubohému přežití stačí, tu a tam spadne. Potravinová pomoc už není tak aktuální jako dříve, dnes křovácké komunity přežívají hlavně na důchodech, které Namibie jako jeden z nejvyvinutějším států černého kontinentu vyplácí lidem nad šedesát let. U lidí nomádského původu, kteří o svém narození pochopitelně nemají žádný doklad, se jejich nárok na penzi odhaduje podle počtu dětí a vnoučat. Z peněz si koupí trochu rýže a při slavnostních příležitostech i kus masa z antilopy kudu od bělošských zemědělců.

 

ko1104_namibie_095

KŘOVÁK, NEBO SAN?

Sám také platím. Za možnost fotografovat a pohovořit se staršinou jménem Nyase s neuvěřitelně vychrtlýma nohama dávám balík čaje, za což mi děkuje bezzvučný aplaus. Do zdlouhavé konverzace o jejich životních podmínkách se s ním pouštím přes tlumočnici. V jeho družině angličtinou, oficiálním jazykem země, nemluví nikdo. „To víš, jsou to !Kung,“ mává nad nimi rukou dvacátnice Ida Geisesová. Je také Křovačka, ale patří k Hai//om. Sanů dnes žije na území Angoly, Namibie, Botswany, Jihoafrické republiky a Zimbabwe kolem devadesáti tisíc. Hovoří ale často vzájemně nesrozumitelnými jazyky, které spojuje časté užívaní mlaskavek. V přepisech (používaných především k překladu Bible) je označují právě podivné znaky jako ! nebo /. Jednotlivá křovácká etnika se často nemají příliš v lásce a vzájemně se pomlouvají.

Připomíná to situaci s Romy ve střední Evropě. Ti také kritické připomínky většinového obyvatelstva k jejich komunitě odbývají replikami typu: „To my ne, to Olaši.“ A je to i další podobnost s Romy. Tak jako tradiční slovo Cikán se dnes bere za hanlivé, tak i Křovák (v angličtině Bushman) už není košer a v duchu politické korektnosti, která dorazila i do Afriky, se od roku 1996 používá termín San. Toto jméno, kterým kdysi pastevci označovali sběračsko-lovecké skupiny, znamená „Člověk stojící mimo“. Nicméně když se lidí ptáte, zda je výraz Bushman uráží, uslyšíte většinou negativní odpověď.

KŘOVÁCKÉ SAFARI

Ida Geisesová je prototypem moderního Křováka. Umí výborně anglicky, žije ve zděném domku a tradice předků bere jako něco, co přinese výdělek. Pracuje v Tsintsabisu v neziskovce Treesleeper Camp. Tu založil po dohodě s představiteli místních Sanů holandský nadšenec, kterého napadlo využít toho, že jen šedesát kilometrů odtud leží město Tsumeb. To je vstupní branou na skvělá safari za slony a žirafami do parku Etosha, a proto tam nikdy není nouze o turisty.

Návštěvníci, kteří chtějí dostat nezkreslené informace o životě Sanů, tady mají tu nejlepší příležitost. V místním Tree¬sleeper Camp mohou ve slušném luxusu (k dispozici je sdílená sprcha) přenocovat na nápodobách posedů, které si kdysi pro bezpečný spánek narychlo ve větvích stromů budovali lokální Sanové. Mohou si objednat i kulturní představení, při kterém Křováci zatančí a zazpívají tak, jako to dělaly generace jejich předků. V nabídce jsou i rozmanité suvenýry jako chřestivé náramky na všechny na končetiny nebo lukostřelecká výbava. Mezi upomínkovými předměty vynikají kraslice z pštrosích vajec nazdobené africkými motivy. Podobné projekty mají i v sousední Botswaně, kde si movitější mohou se souhlasem úřadů zaplatit odstřel některé trofeje, kterou mu vystopují a před mušku umístí sanští nimrodi. Samozřejmě i za ostatní služby se platí a u srdce vás jistě potěší, že Treesleeper Camp zaměstnává výhradně Křováky a i čistý zisk míří na rozvojové projekty ve vesnici. Bushmenské tradice tak dostávají šanci na přežití. Byť jen ve skanzenové formě.

VELKÁ FARMACEUTICKÁ LOUPEŽ

Mě nejvíce zajímají tradice lovecké a sběračské, a proto se druhý den vypravím s mladíkem jménem Anton //Khubeb do přírody. Provádí mě po naučné stezce a co chvíli zastavíme u nějaké rostliny, u které mě zahrne informacemi. Křováci se například nepotřebovali tahat po vyschlé krajině s pitím v kanystru, věděli, jak najít vodní kořen. A když z tamhleté kůry vymačkáš šťávu, máš parádní lektvar na snížení horečky. A tohle ovoce ti vyžene z těla malárii. Farmaceutické firmy jsou si vědomy studnice znalostí přírody, která ale s odchodem starší křovácké generace na věčnost hrozí vyschnutím. Proto za nimi (ale třeba také za amazonskými šamany) nadnárodní společnosti posílají své experty, aby od nich vyzvěděli co nejvíce. Sanům se to nelíbí. Připadá jim, že je okrádají o jejich poslední bohatství.

Tak jako například v případě kaktusovité rostliny hoodia, kterou Křováci používali při svých dlouhých výpravách, aby zahnali pocit hladu. Toho se už v 70. letech chytla nadnárodní společnost Pfizer, která z ní vyrobené přípravky prodává obézním západního světa, aby se tak limitovala jejich žravost. Za svoje know-how Křováci žádnou odměnu nedostali. Teprve před osmi lety se Pfizer, který potřebuje mít před západním publikem neposkvrněnou pověst, uvolil sanské organizaci WIMSA odvádět část ze zisků.

Khubeb se pustí i do vysvětlování loveckých zvyků svých předků. Vypráví, že na antilopy se střílelo ze třicetimetrové vzdálenosti šípy, jejichž kostěná špička byla omotána otráveným střívkem. Připomíná, že jakmile předci narazili na stopy lva, vyhnuli se jeho rajonu velkým obloukem. Říká, že nejlepší přikrývky jsou ze žirafí kůže a že nejvíce si pochutnáte na sloním masu. Med zase objevíte tak, že v přírodě odchytíte včelu, k zadečku jí připevníte viditelné stéblo a pak ji stačí pouze sledovat až k jejímu hnízdu a vykouřit ho.

Sám má ještě lovecké buňky. Na pytel střílí opravdu přesně, zatímco mě jeho luk a šípy nechtějí ani trochu poslouchat. Také umí rychle vytvořit pomocí výhradně přírodních materiálů pastičku na ptáky velikosti koroptve. Zato jako pyroman by se //Khubeb neuchytil. Snaží se rozdělat oheň pomocí roztáčením klacíku na kusu dřívka. Jenže místo, aby se kouřilo z podpalu, kouří se z Antona. „Stejně už dnes používáme všichni zapalovač nebo sirky,“ komentuje po pětiminutovém úsilí svůj nezdar.

VZÍT SI KŘOVÁKA? TO PŘECI NEJDE

Antona se ptám, zda se setkává s rasovou diskriminací. Moc se mu o tom mluvit nechce, ale pak přizná, že kvůli svému původu dostal jednou od černochů výprask. „Nejsnadněji nás poznají podle vlasů. Nerostou nám jako jim rovnoměrně, ale v chomáčích, a tak se radši stříhám hodně na krátko,“ hladí si hladce vyholenou hlavu. Když se s černochy bavíte o Křovácích (ve srovnání s většinovým obyvatelstvem mají světlejší pleť a malou postavu), uslyšíte lamentování o nemakačencích, kteří dělají pouze nepořádek a kradou. Po chvíli zjistíte, že je majoritní společnost staví na roveň stáda paviánů. Dokonale to ilustruje jedna černošská slečna, která mi začne v hospodě vtíravě nabízet svou ruku, zrovna když sedím u stolu s jedním Bushmanem. S díky ji odmítám a předhazuji jí svého spolustolovníka. Přezíravě si ho změří a řekne: „Blázníš? Já dělám na úřadě. Co by si o mě lidé pomysleli, kdybych si vzala Křováka?“

Nutno dodat, že obráceně to neplatí. Sanka se do černošské domácnosti přivdat může, aniž by to mělo nejmenší dopad na sociální status jejího manžela. Jisté je také to, že nemanželské sexuální kontakty nejsou řídké. Svědčí o tom rychlé šíření pohlavní nemoci AIDS v komunitách bývalých nomádů, kterých se ještě nedávno choroba kvůli životu v odříznutých oblastech vůbec netýkala.

DEMOKRATÉ OD PŘÍRODY

Zástupce organizace WIMSA (Organizace domorodých menšin v jižní Africe) Joram /Useb v namibijské metropoli Windhoeku říká, že situace se lepší: „Dříve bylo bití Sanů jen tak pro zábavu každodenní záležitostí, dnes je to výjimka.“ Hlas Křováků je více slyšet. Například v Botswaně jsou jejich staršinové i členy Komory náčelníků, která je parlamentní obdobou britské Sněmovny lordů.

„Hlavní spory dneška se vedou mezi Sany a státem o půdu,“ říká /Useb. Například etnikum Hai//om, které bylo odsunuto z Etoshy, by na vládě chtělo vybojovat povolení k návratu. Ale podleUseba je to těžké. Hlavně proto, že se nedaří najít shodu v jejich komunitě. Tím, že tradičně žili v malých uskupeních maximálně o několika desítkách lidí, hlasovali vždycky všichni včetně žen. Čekalo se na absolutní souhlas, který je ovšem ve složitých politických otázkách těžko k nalezení. Nicméně není nemožný, jak dokázal nejznámější spor o křovácká teritoria. Ten se týkal botswanské Kalahari, ze které vláda do nově vybudované vesnice New Xade nechala přestěhovat několik desítek Sanů se zdůvodněním, že v poušti jim nemůže poskytnout všechny sociální, vzdělávací a zdravotní služby. Jenže jejich vzdělaní předáci do světa vyvolávali, že stát chce na jejich tradičních lovištích těžit diamanty. Nakonec se pře dostala až k ústavnímu soudu, který rozhodl v jejich prospěch. Povolil jim návrat, jenže pod podmínkou, která už je dnes pro naprostou většinu Sanů nesplnitelná. Žít přesně tak, jako jejich předci. A to už Křováci dělat nebudou. Nejsou přeci šílení.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group