ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Sám proti oceánům

PTAL SE: MILAN ŠVIHÁLEK, FOTO: ARCHIV RICHARDA KONKOLSKÉHO

 

Nejznámější český osamělý mořeplavec Richard Konkolski žije od roku 1982 v americkém Newportu, ale pochází z Bohumína. V lednu 2011 se na několik dní vrátil na Moravu, aby navštívil svou maminku, příbuzné a kamarády a aby veřejnosti představil svou novou knihu Aljašský deník. Známe se skoro čtyřicet let, a tak mi v den křtu svého po třiceti letech vydaného cestopisu věnoval svůj čas, abychom zavzpomínali na dobu, kdy jsme společně s kamarádem režisérem Jirkou Vrožinou pro ostravskou televizi připravovali dokumenty o jeho velkých plavbách.

 

ko1104_rozhovor_1975prvnikolemmirkarichardszczecin

Asi se tě už ptali mnohokrát, ale co tě vlastně přivedlo na myšlenku obeplout svět?

Jako kluk jsem miloval dobrodružné knížky ilustrované Zdeňkem Burianem a Václavem Junkem. Inspirovali mě k vlastnímu malování, hlavně plachetnic. Když jsem se skicákem seděl na břehu rybníka s nohama ve vodě, kolem šumělo rákosí a na hladině se kolébal vlastnoručně vyrobený model plachetnice, získávalo mé snění konkrétní obrysy. Někdy jsem za to samozřejmě zaplatil výpraskem, protože jsem se nestačil vrátit včas domů. Reálná myšlenka obeplout zeměkouli se však zrodila až v roce 1968, kdy jsem se připravoval na svůj první start v sólo závodě přes Atlantik. Tehdy jsem již začal stavět Niké a plánoval jsem trasu plavby z Anglie do Spojených států. Při pohledu na globus mě napadla myšlenka pokračovat po doplutí do cíle dále. Nedávalo mi totiž smysl plout zpět stejnou trasou. Začal jsem tedy připravovat nejdelší cestu, jakou může člověk na naší planetě uskutečnit, samozřejmě tajně, protože bych předem nikdy nedostal svolení od našich úřadů.

Možná byly tvou inspirací i klukovské knížky. Co jsi v dětství četl?

Asi jsem se příliš nelišil od jiných kluků. Mými nejoblíbenějšími spisovateli byli Jack London, Jules Verne, Karel May, James Curwood, Jaroslav Foglar a Rudolf Luskač.

Postavit námořní plachetnici stovky kilometrů od mořského pobřeží nedává smysl. Co na to říkali lidé kolem tebe?

Své první námořní plavby jsem uskutečnil na polských jachtách. V Polsku jsem také získal kapitánský diplom. A bylo to právě Baltické moře, na němž se zrodil plán postavit vlastní plachetnici – samozřejmě podle polských plánů. Pokud jsem se chtěl zúčastnit závodu osamělců z Evropy do Ameriky, nic jiného mi nezbývalo. Jak bych se v zemi suchozemců dostal k vlastní námořní jachtě? Se stavbou Niké jsem začal ve sklepě našeho paneláku. Loď však byla dlouhá 7,4 metru a sklep mi brzy nestačil. Tehdy jsem pracoval v investiční výstavbě bohumínské Lachemy, která potřebovala vybudovat výrobnu Feropuru. Dostal jsem na starost kompletní výstavbu. Abych mohl být neustále nablízku a osobně řídit postup stavby, poskytla mi Lachema jako útulek starou nepoužívanou halu. Uvědomil jsem si, že je to vlastně ideální prostor k dokončení Niké. Od té doby jsem po pracovní době trávil v hale veškerý volný čas a pracoval na své lodi.

Vzpomínáš si na chvíli, kdy jsi poprvé spatřil moře?

Samozřejmě. Stalo se to v Polsku, v ústí řeky Swiny. Bylo mi už skoro 23 let. Musím ale říci, že na mě moře neudělalo žádný zvláštní dojem. Vypadalo přesně tak, jak jsem si je představoval. Zato mne upoutal nekonečný obzor – hlavně tím, že nebylo vidět, co je za ním. Jako by mě lákal k cestě za vším neznámým, co se skrývá za tajuplnou čárou horizontu.

Bylo ti sotva třicet, když ses postavil na start svého prvního velkého jachtařského závodu z Evropy do Ameriky. Nebyl jsi na to příliš mladý?

Snad bylo dobře, že jsem vystartoval v tak mladém věku. Mladý člověk se řídí spíš citem než rozumem a nedostatek zkušeností nahrazuje nadšením. Jenom nadšení mi pomohlo překonat obrovské problémy, které mě na Atlantiku potkaly. Zlomil jsem totiž v bouři stěžeň, ale dokázal jsem se bez cizí pomoci vrátit do Anglie, opatřit stěžeň nový a opět vystartovat. Niké byla skoro nejmenší lodí na startu závodu. Neměl jsem patřičné vybavení ani odpovídající radiokomunikační prostředky. Měl jsem ale velkou chuť dokázat, že i v zemi suchozemců se rodí dobří námořníci. Vlastně jsem měl štěstí. Z jachtařů, které jsem později osobně poznal při různých námořních závodech, dvacet zahynulo v mořských vlnách.

Za jakých okolností ses v roce 1972 vydal na svou první plavbu kolem světa?

Největším problémem bylo přesvědčit z USA české úřady, aby mi vydaly oficiální povolení pokračovat z cíle závodu přes Panamu do Tichého oceánu a dál na západ k Austrálii a Africe. Naštěstí mi pomohla příroda. Do cíle v Newportu jsem totiž kvůli zlomenému stěžni doplul poměrně pozdě a protože právě nastalo období hurikánů, které by ohrozily standardní návrat do Evropy kratší cestou, svolily úřady k tomu, abych zvolil cestu delší. Odvahu vydat se kolem světa na jednoposádkové plachetnici mělo do té doby pouze 53 jachtařů. Já jsem byl první ze země, která nemá moře.

Největším problémem tříleté plavby byla asi osamělost. Jak ses s ní vyrovnával?

Nebylo nesnadné čelit pocitům osamělosti. Bylo mi absolutně jasné, že jakýkoli nezdar by okamžitě ukončil mé další plány. Stačilo mít dobře zorganizovaný denní režim a dostatek rozvahy, abych se nedopustil nějaké chyby. Na moři máš stále co dělat. Staráš se nejenom o plavbu a navigaci, ale musíš také vařit, psát lodní deník, zajišťovat běžný život a udržovat kontakt s okolními loděmi, případně s pevninou. Když mi bylo nejhůř, poslouchal jsem hudbu a magnetofonové nahrávky rodiny a kamarádů. Čas jsem si krátil i psaním poznámek ke svým knihám. Vždyť jsem za ty tři roky napsal v kajutě Niké dva cestopisy!

 

ko1104_rozhovor_1975uvitanicestneobcanstviswinoujscie

Jaký měly u čtenářů úspěch?

V sedmdesátých a začátkem osmdesátých let jsem vydal celkem šest knížek v celkovém nákladu asi 300 000 výtisků. Všechny byly téměř okamžitě rozebrány. Z pultů knihkupectví zmizely ale hlavně potom, co jsem musel dkvůli nevraživosti a nepřátelství pražských byrokratů opustit v roce 1982 rodnou zemi.

S rodinou jsi odešel za oceán a od té doby žiješ v americkém Newportu. Můžeš stručně vysvětlit, za jakých okolností došlo k tvé emigraci?

V dobách socialismu existoval tak zvaný demokratický centralismus. Každá akce musela být odsouhlasena od nejnižších mocenských pater až k ústředí. V mém případě to znamenalo od úrovně sportovního oddílu až k ústřednímu výboru jachtařského svazu. Pražští jachtařští funkcionáři si odhlasovali, že tomu opovážlivci z Bohumína nepovolí žádný další start. Tehdy jsem se už dva roky usilovně připravoval na první sólo závod kolem světa Challenge BOC 1982. Náklady jsem hradil převážně z rodinných prostředků. Ústřední výbor tělovýchovy mi sice nechal vystavit cestovní doklady, ale tehdejší pražští funkcionáři jachtingu rozhodli, že mi pas nebude vydán. Takže jsem nakonec odjel na závod bez patřičných dokladů a pro jistotu s sebou vzal i ženu se synem. Po našem odjezdu se situace ještě zhoršila křivými obviněními, a tak jsem po skončení závodu, v němž jsem vyhrál dvě etapy a vytvořil pět světových rekordů, zůstal s rodinou v Newportu. Nikdy jsem se vlastně nedověděl, proč mi pražští funkcionáři házeli klacky pod nohy.

Považuješ se za vlastence, nebo za světoobčana?

Na rodný Bohumín a na své kořeny uprostřed Evropy nedám dopustit. Když mě v roce 1986 organizátoři 2. ročníku sólo závodu kolem světa zapsali na startovní listinu jako Američana, upozornil jsem je, aby si údaj opravili na Czech/American. Ostatně Niké vždy plula i po mém odchodu z vlasti pod československou vlajkou. Od mých velkých závodů už uběhla řada let a v Newportu žiji už skoro třicet let. Stále se však považuji za Čecha, přestože jsem – stejně jako moje žena a můj syn - oficiálně ztratili občanství České republiky. Velmi nás to mrzí. A jsme rádi, že pro obyčejné lidi u nás stále zůstáváme Čechy a Moravany. Nemám, co bych na tom měnil.

Ale tvým domovem je teď meka světových jachtařů, americký Newport…

Naši sousedé si už zvykli na náš cizí přízvuk a přijali nás mezi sebe. Většina Američanů žije hlavně pro sebe a pro svou rodinu. Málokdo si na dům umístí popisné číslo, málokdo udržuje styk se sousedy. My jsme snad jediní, kteří mají u zvonku jmenovku. Američané většinou žijí v jakémsi sousedském kruhu, vymezeném společenským postavením a obchodními zájmy. Často tvoří takové společenství farníci téhož kostela. Myslím, že nás se sousedy spojuje hlavně moře. Městečko Newport totiž leží na ostrově a zdejší přístav hojně navštěvují jachtaři, kteří se v minulosti se mnou setkali.

Mají tvá žena Mirka a syn Ríša pochopení pro tvé seniorské slabůstky?

Marně přemýšlím, co je to seniorská slabůstka. Rozhodně nepatřím k lidem, kteří si sednou do parku a krmí ptáčky. Mirka, já i náš Ríša jsme stále pracovně vytíženi, a to mi nedovoluje myslet na zbytečnosti. V našem newportském domě žijeme pospolu, tak jako jsme žili v Bohumíně. Neobyčejnou sílu a charakter své ženy jsem si uvědomil zejména po emigraci, kdy zůstala v Newportu sama jen s malým dítětem, bez znalosti cizí řeči, bez prostředků, bez domova a na mnoho měsíců i beze mě. To se cení a nezapomíná.

Jedna z tvých posledních velkých cest vedla na Aljašku...

Byl jsem tam pozván v červenci 2009. Musel jsem se rozhodnout během pěti minut. Jako vždy jsem o souhlas požádal Mirku. Měla jediné přání – abych jí z výpravy k Inuitům přivezl svůj deník. To bylo snadné slíbit, a tak jsem vyrazil. Samozřejmě nikoli na Niké, ale letadlem. Navštívil jsem místa, kam se běžný turista hned tak nedostane – North Slope, nejsevernější, téměř pustou část Aljašky. Léto zde trvá jen dva měsíce a průměrná letní teplota se pohybuje kolem pěti stupňů Celsia.

Velmi tě oslovilo setkání s domorodými Inuity. Jací jsou to lidé a jak se k tobě chovali? Jsou to dobří námořníci?

Vstřícnost, mírumilovnost a dobrosrdečnost Inuitů je známá. Málo se ví o tom, že jim Moravští bratři kdysi pomohli sepsat jazyk a sestavit gramatiku, která se podobá české. Proto jsem byl téměř okamžitě schopen číst inuitské texty, přestože jsem jejich smyslu rozuměl jen málo. Strávil jsem s domorodci opravdu příjemné chvíle. Současně jsem pochopil, že život těchto dětí přírody je velmi poznamenán neblahými vlivy civilizace a zejména důsledky masivní těžby nafty v jejich kdysi čisté domovině. Inuité odedávna dokázali přežít v oblastech, kde by to nikdo jiný nedokázal. Jejich plavidla z tulení kůže – umiaky – dovedou ovládat i ženy. Když se kdysi plavily se svými dětmi k novým tábořištím, dokázaly urazit po moři za den třeba i osmdesát kilometrů. To je odpověď na otázku, zda jsou dobří námořníci.

O cestě na Aljašku jsi napsal cestopis, který se právě dostává ke čtenářům. Proč trvalo skoro třicet let, než ses rozhodl vydat novou knížku?

Hned po odchodu z vlasti mi jeden americký vydavatel nabídl v průběhu závodu kolem světa spolupráci. Když však mělo dojít k podpisu smlouvy, ukázalo se, že onen nakladatel se domnívá, že se jako emigrant nacházím v tíživé situaci, a že tedy ochotně přistoupím na všechny jeho požadavky. Nepřistoupil. O mých osudech však psaly v milionových nákladech největší magazíny světa - TIME, NEWS¬VEEK, PEOPLE a ESQUIRE. Já jsem byl zatím plně vytížen zajišťováním základních životních prostředků pro svou rodinu a na psaní mi nezbýval čas. Ve volných chvílích jsem však postupně zpracovával materiál ze svých cest. Díky tomu mám velmi kvalitní obrazový a textový archiv. Jeho digitalizace mi trvala několik let. Měl jsem bohatý a dobrodružný život a myslím, že je na čase, abych se o něj podělil s českými čtenáři.

Co považuješ za svůj největší životní úspěch a neúspěch?

Úspěch? Že se mnou manželka Mirka vydržela už skoro padesát let. A neúspěch? Že se mně – venkovanovi z Bohumína – nepodařilo přesvědčit někdejší pražské byrokraty o tom, že mi v životě jde o opravdu velkou věc.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group