ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Šaman z vandru

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, archiv HONZY VYČÍTALA

 

Zpěvák, textař a karikaturista Honza Vyčítal proslul hlavně svou písní „To tenkrát v čtyřicátom pátom“, svými kreslenými vtipy a také vášní pro tramping, která odráží jeho životní filozofii. Zakládající člen legendární skupiny Greenhorns, kterou komunistický režim donutil k českému názvu Zelenáči, má barvitý životopis a jeho cesty vedou dál než jen do milovaných křivoklátských lesů.

Jste znám jako velký tramp, jezdíte ještě stále celoročně na vandry?

Celoročně již nejezdím, ale ještě před pěti lety ano. Jenže tehdy mi v únoru omrzla ruka, kterou jsem nechal přes noc omylem vystrčenou ze spacáku a na čtvrt roku jsem v ní ztratil cit, takže už to nechci pokoušet. Dnes už je v pořádku, ale pro jistotu jezdím jen jaro, léto a podzim.

Co vás přivedlo k trampingu? Byla to nějaká forma touhy po dobrodružství či romantice?

Dobrodružství i romantika, v podstatě se dá říct, že jsem tím byl nadupanej. Z prvopočátku tedy jen literárně, jelikož jsem byl malej, poprvé jsem vyrazil v šestnácti. Potom jsem také zjistil, že moji dva spolužáci mají rodiště na horním toku Berounky, takže naše první cesty vedly na Plzeňsko a Křivoklátsko.

Ve druhé třídě základní školy jste dostal revmatickou horečku. Hrozilo, že se nebudete moci hýbat. Dostal jste se z toho, ale s každým nachlazením se nemoc mohla vrátit. Jak na vaši touhu trampovat reagovali rodiče?

Ta horečka byla strašná, vím, že jsem nemohl hýbat žádným kloubem, ale to bylo ve druhé třídě, a na vandr jsem prvně vyjel v šestnácti. Byl jsem mladý a nijak mě ten zážitek netrápil. Navíc člověk rychle takové věci zapomíná. S rodiči to bylo horší. Pominu-li strach z návratu nemoci, tak byli velmi nábožensky založení a hrozně se báli, abych někde v lesích o víkendu nedošel k nějaké mravní úhoně. Časem se ale hroty otupily.

 

ko1106_rozhovor_p5129646e

Jsou trampové, kteří mají psa, se kterým jezdí, máte nějaké zvíře?

Psa, kterého bych tahal po vandrech nemám, ale mám dvě kočky, Micoura a Elinu.

Jezdil jste někdy taky na vodu?

Ne, to ne. Jak bych řekl, to není můj pytlík čaje.

Slyšel jsem, že potom, co vaší rodině vyhořel činžák na Jezerce, usadili jste se u České Kamenice. Jaké vám na sever zbyly vzpomínky?

Tak co se týká požáru, to mi bylo fuk, jelikož mi v té době byly tři roky, ale jinak sever byl velice příjemný. Navíc jsme tam dorazili týden po konci války a já si pamatuji, že všude byli tanky a děla. Vlastně všude se válely části vojenské výzbroje, což pro mladý kluky bylo něco. Brácha byl o čtyři roky starší a s jeho vrstevníky jsme si hráli na vojáky. Chodili jsme v přilbách s puškama a granáty za pasem. Vzpomínám si, jak nás jednou táta zmlátil bejkovcem, když viděl, jak s místníma rekonstruujeme bitvu a házíme po sobě granáty. Naštěstí jsme nevěděli, jak se odjišťují. Dnes to chápu, že mu musel ztuhnout pysk, ale tenkrát jsem se za ten výprask cítil hrozně ukřivděn (smích).

Je známo, že místem vašeho srdce je Berounsko. Proč právě to?

Pro mě je to, jak já říkám, „cowboys land“, za mlada jsem si tak představoval Ameriku, navíc mě ten kraj neskutečně pozitivně nabíjí. A čím si mě získal? Prostě tím, jaký je, jací jsou zde lidé. Myslím, že ty místa tam dost dobře znám, naše Osada hejkalů, jak jsme si říkali, byla pohyblivá. Neuznávali jsme sruby, byli jsme tuláci, takže jsme křižovali krajinu.

Zmínil jste Ameriku, tak se nazývá i lom u obce Mořina. V době trampingu to byla vyhlášená destinace čundráků, také jste tam jezdíval?

Párkrát jsme tam měli namířeno. Jenže tenkrát byli každý pátek na nádraží policajti a všechny trampy hlídali. A že je Amerika vyhlášenou lokalitou věděli, takže nás tam drapli hned na nádraží. Nicméně jsem se tam dostal, ale to už nebylo čundrem, něco jsme tam nahrávali s Green¬hornama.

Kapela Greenhorns se vlastně také zrodila na vandru, vznikla z vaší Osady hejkalů. Jak moc ovlivnila váš život?

Kdybych nejezdil s těma lidma, tak se můj život ubíral úplně jiným směrem. Znamenalo to pro mě všechno. Pamatuji si, jak jsme začínali u táboráků s trampskými písněmi. Z rádia jsme také poslouchali vysílání pro US Army na rádiu Mnichov. Poprvé jsme slyšeli hrát banjo, nechápali jsme, jak to někdo může odehrát, o prstýnkách na hraní jsme neměli ani páru. No a pak jsme se k tomu pomalu dostávali.

V kapele s vámi byl i Marko Čermák, ilustrátor Rychlých šípů. Nemůžu se nezeptat, se kterou z postav jste se nejvíc ztotožnil?

Rozhodně s Rychlonožkou, podle mě to byl takový správný šílenec (smích). Něco jako já. Ale Rychlé šípy jsme děsně žrali, měli jsme naučené i fráze z těch obláčků s textem. Dokonce jsme třeba celý den vydrželi s klukama komunikovat pouze pomocí nich. Byly to pro nás obecně vžité fráze jako například z filmu Vrchní prchni „Stěrače stírají, klakson troubí“. A pokud už jsme se pomocí nich nebavili, tak čas od času někdo nějakou vyřkl a druhý musel říct díl, kdo to říká a na které stránce to najdeme.

Jak vzpomínáte na léta s kapelou Greenhorns? Jak jste nesl dělení kapely v sedmdesátém čtvrtém roce?

To bylo v době největší normalizace, takže ač jsme hraní milovali, furt nám to někdo ztěžoval. Museli jsme třeba dělat přehrávky písní, což byl velký zásah do tvorby. Také jsme se museli přejmenovat z Greenhorns na Zelenáče. Co se dělby kapely týká, tak tehdy Petr Novotný zverboval do Fešáků, kde působil jako konferenciér, Tomáše Linku a Michala Tučného. Nicméně my jsme hráli dál.

 

ko1106_rozhovor_p5129593e

Jste zakladatelem easternu, řekněme odnoži westernu, ale z východu. Jaká byla cesta k těmto písním? Prostě to tak přišlo nebo jste měl nějakou motivaci?

Vždy jsem měl rád western, jenže ten popisuje příběhy ze západu. Logicky tedy vyplynulo, že se zrodil eastern. Vcelku jde o to samé, jen ty příběhy jsou od nás, z našich luhů a hájů.

Vytvořil jste také pytláka Říhu, je to vaše originální postava nebo někde má svůj skutečný vzor?

Věřte, že celý život poslouchám, jak nějaký Říha či Říhův příbuzný popisuje, že je ta postava podle něj. Původ je ale prozaičtější. Za mlada jsem jezdil na prázdniny k dědovi a tam šmejdil na půdě. Mezi vším možným jsem také objevil staré kalendáře firmy Kulík, kde byly kreslené fóry. Zapamatoval jsem si ten, kde chlapík páře srnce, nad ním stojí myslivec a říká mu „Dostal jsem tě, pytláku Řího.“ Takže tak vznikl můj pytlák Říha a nemá vzor v žádné žijící či nežijící postavě.

Sedmdesátá léta byla pro vás obdobím temna, měl jste zákaz činnosti. Čím jste si jej vysloužil?

Původ zákazu byl údajně za kresby z časopisu Dikobraz ze šedesátého devátého. Ale ve skutečnosti mi oficielně nikdo nic neřekl. Prostě to přišlo a bylo to.

Čím jste se v té době živil, když jste nemohl hrát?

Tak v podstatě mě hrát nechali, ale jen s kapelou, za finanční minimum a nesmělo se nikde objevit moje jméno. Dokonce jsem nesměl ani psát texty pro Greenhorny, tehdy vlastně už Zelenáče. Řešili jsme to tak, že pod mé texty se podepisoval Pepa Šimek a Mirek Hoffmann.

V roce 1990 jste přišel s hitem „To tenkrát v čtyřicátom pátom“. Pokud vím, lidé vás nechtěli pustit z pódia a dvakrát jste opakoval, musela to být příjemná satisfakce po sedmdesátých letech. Jak na to vzpomínáte?

Samozřejmě že rád. Poprvé jsem měl takový aplaus. To by člověk musel mít hroší kůži, aby se to nevtisklo do srdce.

Vím, že máte také hit „To tenkrát v 68“, jak přišel tento song na svět?

No, ono se to nabízelo a mě bylo jasné, že když to nenapíšu já, tak to udělá někdo jiný. To jsem nechtěl, takže jsem ostatní předběhl a napsal jsem si to sám.

V devadesátém roce jste se poprvé dostal do USA, byl to splněný sen?

Ze začátku jsem byl úplně auf. Ale časem to největší nadšení vyprchalo. Jsou tam věci, které mě rozčilovaly. Třeba ty jejich našlechtěné, jak já říkám, cukrkandlové hospody. Takový Disneyland mě také neuchvátil. Nebo ten jejich zákon, že pokud si chcete dát alkohol na veřejnosti, musíte mít láhev v sáčku, aby to údajně nebylo poznat. Ale těžko vypíchnout, co se mi líbilo nejvíc, to se nedá specifikovat. Určitě některé čtvrti New Yorku nebo staré irské puby, ve kterých byly na zemi piliny, které mě fascinovaly.

Kdybyste si vybíral kde žít, zda v USA nebo v ČR, kde by to bylo?

Dnes už bych to neměnil, jsem rád v Česku. Ale dříve, za minulého režimu jsem o tom přemýšlel. Ale spíš než Spojené státy by mě lákala Austrálie.

Cestujete rád?

Popravdě můžu říct, že jsem viděl všechny kouty světa, které jsem vidět chtěl. Všude jsem samozřejmě nebyl, ale taková Asie nebo Afrika mě prostě nebere, takže bych tam ani nejel.

Když se vrátím k tomu osudovému vandru, kdy vám během únorové noci omrzla ruka a ztratil jste v ní cit. Nemohl jste hrát ani kreslit, jak máte tuto dobu zapsanou?

No, nic moc. Odeznělo to až po čtvrt roce. Pomohli mi nejen lékaři, ale také jeden léčitel, akupunktura.

Omrzlá ruka však nebyl jediný úraz v té době. Měl jste autonehodu při níž jste prolétl předním sklem svého vozu. Jaké byly vaše první myšlenky?

Že je konec. Dokonce se mi začal promítat život před očima. Jinak od té doby už byly další bouračky. Dokonce s celou kapelou. Jeli jsme ze Slovenska, rupla nám guma a už jsme byli ve svodidlech.

Po autonehodě jste měl problémy s páteří a žádná léčba nezabírala. Až v Kanadě jste se dostal do rukou indiánské léčitelky, která vám pomohla. Jak se jí to podařilo?

Na ni mě upozornil jeden známý, byla to napůl indiánka, ale co se mnou prováděla moc nevím, jelikož jsem ležel na břiše. Jen jsem cítil jakoby mi kolíkem na sázení bodala do akupresurních bodů. Když jsem se následně bavil s tím známým a popisoval jsem mu to, tak mi řekl: „Ale počkej, ona se tě ani nedotkla, celou tu dobu měla ruce asi deset centimetrů nad tebou.“ No a od té doby věřím na přírodní léčitelství.

Pod vlivem lidového léčitelství se ve vás probudily „šamanské sklony“. Cítíte energii z přírody? Jak probíhá vaše nabíjení?

Cítím přírodní energii a začalo to právě po tom setkání s poloindiánkou v Kanadě. Nevím, čím se to uvolnilo, asi k tomu každý musí nějak dojít. Když jsem bez energie, tak mě to prostě nakopne, jako když si dáte panáka. Ta energie přichází v sinusoidách nebo prostě v takových vlnách a jde to ze skal, ze stromů, prostě odevšad. Místa, kde si takhle dobíjím baterky, střídám, ale nejlepší je pro mě Křivoklátsko. Jen když jsem tam byl naposled, tak nic, nevím co se stalo, ale po letech, co tam jezdím, nabíjení neproběhlo. Třeba nebylo potřeba, kolik energie máte, totiž nikdy neodhadnete.

Máte nějaký osobní talisman?

Mám, doma. Ale těžko se to popíše, je to takové železné cosi.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group